Aye-Aye expedition VII. – Ramena Beach a Diego Suarez

Drtivý zápas s krabižníkem poblíž nejkrásnější pláže ostrova. Ramena beach je prý nejkrásnější pláží na Madagaskaru. Moc pláží jsme na Madagaskaru neviděli, ale z toho co jsem měli možnost vidět, byla určitě nejhezčí.

 

 

Úterý 15.9.2009
Ráno jsme se trochu prošli po Diegu Suarez, hlavně abychom koupili pohledy, dobili kredit, zašli na internet a směnili peníze. (pozn.: Antsiranana je město v severním Madagaskaru, hlavní město regionu Diana. Do roku 1975 se jmenovalo Diego Suarez po portugalském mořeplavci jménem Diogo Soares. – Wikipedie) Nakonec vše skončilo pouze návštěvou pošty. Vrátili jsme se zpět pro batohy a dali se do stopování taxíku. Řidič, který nám zastavil, když zjistil že chceme jet do Rameny, navrhl nám, že by nás tam odvezl. Cena sice nebyla nejnižší, ale pak ji snížil tak, že to vycházelo levněji než veřejným spojem a pokud bychom k tomu počítali cenu za taxi na stanici, ze které spoj jezdí, nebylo co řešit. Ještě jsme se zeptali zda nám zastaví na vyfocení u Montagne des Français. Souhlasil. Opět jsme se problematicky naložili do malého žlutého renaultku, málem jsme dovřeli i kufr a vyrazili do rušných ulic Diega.

 

Projeli jsme jím asi za 15 minut. Zastávka spoje byla u jakéhosi velkého hřbitovu (zdál se mi podstatně větší než jsou Olšanské hřbitovy). Pak jsme ještě projeli milionářskou čtvrtí plnou překrásných vilek a otevřela se před námi zátoka s pahorkem uprostřed, který místní trefně nazývají cukrovou homolí. Zátoku jsme objeli a zastavili na skalnatém výběžku, Montagne des Français. Zde sice za plotem, ale dohledu ze silnice rostly baobaby suarézské, poslední z baobabů, které jsme ještě neviděli. Nechtělo se mi platit za vstup do botanické zahrady a utrácet i čas a tak jsem se pokusil o pár snímků přímo ze silnice.

 

Pokračovali jsme dál do Rameny. Požádali jsme zda by nás auto nemohlo vyložit u hotelu Badamena. Řidič to na silnici otočil jelikož nás vezl do centra vesnice, která je asi o dva kilometry dále. Po dlouhé příjezdové cestě jsme přijeli k sympaticky vypadajícímu hotýlku. Zaplatil jsem za taxi, ale řidič se vzpouzel, že chce víc než jsme se v Diegu dohodli. Blížil se konec našeho pobytu na Madagaskaru a naše finance se tenčili… Dostal jen kolik jsme se domluvili. Z počátku přemýšlel jak by z nás dostal více, ale nereagovali jsme, tak sednul do auta a jel patrně zpět do Diega. Ubytovali jsme se v chatkách, nápadně podobným Ankaraně. Pak jsme sedli na chlazené nápoje v restauraci a po krátkém odpočinku se rozhodli co podnikneme odpoledne. Rozhodli jsme se pro oddychovou procházku po pláži, kam až se dostaneme.

 

Na pláž to bylo z hotelu asi 300 metrů. Po procházce typickou malagašskou vesnicí se před námi otevřela překrásná pláž. Čistý bílý písek, kokosové palmy, přesličníky, průzračná voda v tyrkysově zbarveném zálivu a prázdnota od turistů z tohoto místa vytvářelo jednu z nejhezčích pláží Afriky. Ačkoliv nejsem zrovna plážový typ, na tuto pláž s úžasem vzpomínám. Procházeli jsme směrem k tržišti. Nejlepší zde snad bylo, že místním bylo zcela jedno, jestli tam jsme nebo ne… prostě si nás vůbec nevšímali. Pokud hledáte na dovolené klid, zde jej jistě naleznete.

 

Procházeli jsme kolem prázdných hotýlků a restaurací. Před tržnicí bylo dřevěné molo, okolo kterého byla spousta rybářských člunů. Okolo se pohybovala spousta dětí. V dáli byli vidět piloty čnící z moře. Řekli jsme si, že dojdeme alespoň tam. Za přístavem bylo uskupení plechových chatrčí připomínající stavební šopy. Myslel jsem, že jsou opuštěné, ale občas u nějaké z nich bylo auto, či se pohybovali místní. V každém případě byli polorozpadlé a působily zpustle.

 

Došli jsme až k sloupům. Byl to zbytek po zděném molu, na které bylo napojeno několik budov, patrně bývalé skladiště či překladiště. Vše bylo v podobném stavu jako ruiny z antiky. Většinou zde zbylo jen plató po domě, občas s nějakým sloupem. Z po za skály, na kterou bylo molo kdysi přivedeno byla vidět pevnost a maják. Je to maják u vstupu do zátoky, za kterým je již oceán.

 

Byl příliv a tak jsme pokračovat dále nemohli, respektive dál už bychom museli plavat. Vrátili jsme se tedy zpět k dřevěnému molu, kde byla restaurace do které jsme zašli. Vrchní nebyl sice moc rychlý co se obsluhy týče, ale překvapil nás vizitkami restaurace. Je to jediný restaurant, kde jsme se s vizitkami setkali. Ani při ubytování jsme nedostali klasickou vizitku, ale jednalo se zpravidla o razítko na papíře co byl zrovna po ruce.

 

Po večeři jsme šli sledovat ruch ve vesnici. Na molu hrál mladík na buben, opodál hráli o trošku starší Malagaši pétanque a mladíci se věnovali fotbalu. Sledovali jsme fotbal a čekali na západ slunce. Trval jen asi dvě minuty, ale stál za to.

 

Pak jsme se přesunuli do hotelu. Poseděli jsme ještě chvíli u nápojů a vydali se na kutě. Původně jsem plánoval očistu ve sprše, avšak když jsem otevřel dveře, zjistil jsem že sprcha je již zabraná krabižníkem.

 

Vrátil jsem se do chatky pro fotoaparát, jelikož málokdo by mi věřil, jaké má krab ve sprše zlé oči. „Užij si to, zítra skončíš k obědu!“, řekl jsem mu a šel se opláchnout k umyvadlu u záchodů.

 

 

Středa 16.9.2009
Ráno mě vzbudilo hrabání pod chatkou. Slepice! Prostě divočina. Zašel jsem na svou nezbytnou ranní kávu. Okolo poletující ptáček se předváděl v pózách hodných encyklopedie. Ihned jsem využil příležitosti k fotografii. Bylo kolem deváté hodiny a teplota dosahovala 33°C. Při snídani se s námi zapovídal majitel a říkal, že pokud chceme do Diega, pošle synovce, aby objednal auto, že se nemáme o nic starat, jelikož pro nás přijede v 15 hodin k bráně. Takovou nabídku jsme neodmítli.

 

Vydali jsme se na průzkum k majáku. Měla to být cesta okolo dvou kilometrů. Ubíhala poměrně rychle a auta tu nejezdila. Cesta byla asi 50 metrů nad mořem a byl z ní slušný výhled. Konečně jsme si mohli přístaviště prohlédnout i z druhé strany.

 

Cestou jsme došli až k závoře, kde nám voják se samopalem řekl, že dále můžeme pouze když mu zaplatíme 15 000 Ariarů na osobu. Abychom přišli k majáku a pevnosti cestou polorozbořených koloniálních staveb nás tolik nelákalo a tak jsme se otočili zpět k hotelu. Jelikož pláž mezi pevností a majákem byla popisována v průvodci Lonely Planet jako nejlepší, připadal mi tento stav podobný jako jsem měl možnost sledovat i v Africe. Jakmile se něco uvede do průvodce a tím se upozorní turisté, hned se zvýší cena. Pokračovali jsme cestou zpět a za přístavištěm sešli první cestou k moři. Opět se zde procházeli ženy s pleťovými maskami. Dnes zde bylo poměrně dost vyplavených částí ryb. Na jedné z nich si pochutnával místní voříšek a zcela tak vyvracel teorii, že psi nejedí slané ryby. Hladoví malagaští voříšci jedí vše, ale netváří se u toho nadšeně.

 

Na tržišti jsme se koupili banány k obědu, ale jak jsme vzápětí zjistili, byly to zeleninové banány na vaření. Jelikož byli přezrálé a my jsme byli jak malagaští voříšci, nebylo to při obědu pro nás překážkou.

Po návratu jsme se sbalili přesunuli se do restaurace, kde jsme s nápojem čekali náš spoj. V 16 hodin jsme trošku znejistěli, jestli na nás zapomněli, ale byli jsme přeci jen u Afriky a čas zde nehraje takovou roli jako v Evropě a tak kolem páté spoj přijel. Do Diega jsme cestovali s kádí plnou olihní. Nějak mě přešla chuť na mořské plody. Od hřbitova nás odvezl taxík opět do našeho oblíbeného hotelu.

Večer jsme si udělali malou procházku po Diegu Suarez. Měli jsme zde příležitost pozorovat trend západních turistů do rozvojových oblastí a sice sexuální turistiku. Když na ulici potkáte vysmátého, pupkatého německy mluvícího chlápka, okolo kterého je ovinuta náctiletá malagašská dívka, budí to dost smíšené pocity, prospívá li této oblasti a místním lidem turistický ruch či ne. Posoudit to můžou ale nejlépe pouze oni dva zúčastnění.

 

K moři se nám v Diegu nepodařilo dostat a tak západ slunce jsme viděli nad nějakou fabrikou. Noční Antsirananou jsme došli zpět k hotelu.

 

Čtvrtek 17.9.2009
Čtvrteční dopoledne jsme věnovali výměně financí a návštěvě internetové kavárny. Šel jsem na internet jako první, nebo spíš abych to lépe popsal, internetová kavárna neměla dostatečné množství funkčních počítačů a tak jsme se museli prostřídat. Po tom co jsem skončil, zariskoval jsem a šel jsem ochutnat místní speciality prodávané na ulici. Přestože takové jednání považuji za velmi lehkomyslné, nevymstilo se mi to. Na ulici prodávali chutné a velice levné pokrmy. Zkusil jsem kuličku, placičku a ještě něco, co už si nevybavím. Placička měla v sobě nějakou náplň, která mi připomínala kasavu. Možná to i byla. Kulička byla zase vycpaná jakýmsi listím, nicméně pikantním. Třetí byl piroh s mletým masem. Vše bylo dobré, ale kulička byla nejlepší. Zase jsem si splnil porušení tabu. Na Zanzibaru takto fritovali na ulici brambory a ještě něco. V rámci festivalu Sauti za Bussara jsme ochutnali ryby připravované na pláži. Riskování stravováním na ulici Jarek striktně zavrhoval. Určitě věděl proč, ale o to více mi na Madagaskaru zakázané ovoce chutnalo. Komu není rady tomu není pomoci…

Vrátil jsem se zpět před kavárnu. Při čekání si mě vybral jeden prodavač. Hned na začátku jsem mu řekl, že nic nekoupím, ale nenechal se odbýt a začal si povídat. Jelikož jsem si tak mohl krátit čekání, nebránil jsem se tomu. Uměl docela dobře Anglicky. Ptal se odkud jsem, kde jsem byl na Madagaskaru, kam pojedu a sděloval mi jak v Diegu jede hazard, jak jsou tu námořníci…, a jak je tam krásně. Mezi tím mi ukazoval šikovně zboží, které zapadalo do debaty. Měl hezké věci, ale koupit jsem opravdu nechtěl. Když vytáhl vanilku, prohlédl jsem si jí trošku déle. Všiml si toho a řekl mi, že je za 25 000Ar. Usmál jsem se a vrátil jsem mu jí zpět. Prošli jsme zboží znovu a když jsme se dostali k vanilce byla již za 20 000Ar. Mezi tím přišel Jenda s Romčou. Bylo to velice šikovné jelikož jsme mohli odejít. V tu chvíli cena spadla na 10 000Ar. Prý byla konečná, ale na dotaz zda li by prodal 3 balíčky za 20 000Ar souhlasně přikývl. Velice mě to potěšilo, jelikož smlouvaní mi nejde.

 

Ještě jsme koupili od jedné ženy buráčky. Byla přesným úkazem toho, proč se mám problémy vejít do vozidel veřejné dopravy, kdežto pro místní je to samozřejmé. Malagaši jsou drobnější. Na fotce je to vidět.

V poledne jsme se v hotelu připravili na odlet do Tany. Taxi nás odvezlo na letiště, odkud jsme přes Vohemar a Sambavu doletěli do Antananariva. Opět jsme se ubytovali v Ivatu.

Další den se naše cesta rozdělila. Zatímco Romana, Honza a já jsme jeli do Tamatave, Regína odlétala zpět do Toliary. Domluvili jsme se na tom, že si budeme posílat jednou denně SMS, abychom věděli, že je vše v pořádku.