Aye-Aye expedition VI. – Ankarana N.P. (Malé Tsingy)

Vápencové skalní město vytvořené dlouhodobou erozí, kdy voda vyplavila menší a měkčí části terénu a odkryla skalní jehly. Vrcholové partie jsou aridního rázu, kdežto spodní část zadržuje vodu. Lze se zde proto setkat s několika ekosystémy.

 

Na Madagaskaru jsou dvě oblasti krasových skalních měst. Jsou to Velké Tsingy, respektive N.P. Tsingy de Bemaraha na západě Madagaskaru, cca 100km severně od Morondavy, a Malé Tsingy, respektive N.P. Ankarana, na severu ostrova. Pro oba parky jsou typické podzemní řeky, jeskyně a bizardní skalní útvary. Jsou to skalní města se zajímavě vypadajícím systémem vápencových věží. Geologický průzkum ukazuje, že vápencové skály byly původně pod hladinou moře. Po tom co se dostaly nad mořskou hladinu, začala postupná eroze, kdy měkčí a menší složky byly postupně uvolňovány a odnášeny vodou. Zůstaly zde jen tvrdé, nerovné a ostré skalní jehly, které však postupně také podléhají erozi. Tento proces není nějak závratně rychlý, trvá již milióny let. Zajímavostí těchto skal je, že vrcholové partie jsou aridního rázu, kdežto údolí zadržují vodu. Skalní labyrint svou nepřístupností pro člověka, uchovává přírodu bez větších změn. Kolem 90% zdejších druhů rostlin a živočichů jsou k tomuto místu endemičtí.

Tento krajinný charakter je velice vzácný a mimo Madagaskar se vyskytuje málo podobných skalních formací. Důvodem je asi druh eroze, kdy voda pronikala skrze permeabilní vápenec, který rozpouštěla podle zlomů. Postupně tak rozšiřovala pukliny v systém jeskyní a podzemních chodeb. Ty se postupným působením vody hroutí a zasypávají, čímž vznikají soutěsky, údolí, stěny a věže. Množství puklin v sobě drží vodu a hluboká údolí stín a tím vznikají, při pohledu z hora, ve zcela nehostinném, vyprahlém skalním městě ideální podmínky pro život.

 

 

Neděle 13.9.2009
V neděli ráno jsme zaplatili za ubytování a jídlo, rozloučili se a vyrazili na korbě pickupu k N.P. Ankarana. Antonio nás doprovodil k autu a vysvětlil řidiči kam jedem a tím nám obrovsky ušetřil vysvětlování kam jedem. Řidič na to ale samozřejmě zapomněl a tak nám stopnul v protisměru projíždějící minibus, kterému vysvětli kam jedeme. Přestoupili jsme, ale k našemu překvapení asi po 2km nás z minibusu vyhnali, že bus zde končí. Naštěstí hned vedle stála dodávka a tak si nás jak štafetu předali. Pokračovali jsme v krasojízdě. Asi po půl hodině jsme projížděli obrovskou vesnicí, chatrče, děti, prodavači…, ale rovná cesta. Řidič na to reagoval rukou na houkačce a nohou na plynu. Jelikož jsem tentokráte seděl vepředu, mohl jsem vše sledovat. Nebyl to hezký pohled, ale nakonec, nikoho jsme nesrazili, i když to místy bylo vyloženě o centimetry, a řidič to spokojeně valil dál. Projížděli jsme rudou krajinou, všude plno rezatého prachu. Po přejezdu řeky se v dáli začali objevovat skalní jehly. „To jsou Tsingy, musíme být již blízko.“ Asi po dvaceti minutách jsem si řekl, že na nás řidič taky zapomněl a že asi skončíme v Nosy-Bee, kam tento spoj jel. Spletl jsem se. Vyjeli jsme na kopec, kde byla vesnice a rovná cesta. Řidič kupodivu neměl ani vražedný výraz, ani ruku na klaksonu a v tu zastavil, obrátil se na nás a vykřikl: „Mahamasina – Ankárana, finí, Vaza…!!!“

 

Vyskočili jsme, dostali jsme batohy a dodávka zmizla v prachu. Po chvíli k nám přišel průvodce tohoto parku a odvedl nás k ubytování. Krajina byla rozpálená a křovisku nás pozorovala obrovská kukačka. Ubytování byli chatrče z rákosu, podobné těm místním. Po ubytování v Joffreville to bylo jak z postele do sena. Byl zde i koupací kout v chatce, ale voda netekla, prý snad někdy… Ceny zde byli výrazně vyšší jak v Ambrových horách, jak ubytování, tak průvodce, park, jídlo i pití. Odložili jsme batohy a šli o kanceláře ANGAP. Prodiskutovali jsme plány tras po parku a došli k závěru, že dnes podnikneme menší túru k jeskyním a zítra delší okruh na Tsingy, k můstkům. Zaplatili jsme si dvoudenní vstup a vrátili se zpět k ubytování, kde jsme se naobědvali a nakoupili zásoby pitiva.

Odpoledne jsme vyrazili do rezervace. Cestou jsem se snažil ulovit fotku kukačky, která se obratně pohybovala ve křoví a když jsem se přiblížil odlétla dál. „Potvora, nechce se nechat vyfotit!“ Cestou jsme narazili na několik chameleónů. Jak jsme se dozvěděli jsou stanovištní, takže má představa o tom, jak se chameleóni toulají po lese a bystrozraký průvodce je schopen rozpoznat jakékoli zvíře na dálku i přes jeho maskování, byla vyvrácena. Zbarvení prý mění podle toho jakou mají náladu. U chameleóna pardálího to platí takto, pokud je naštvaný, přechází přes béžovou do šedobílé barvy. Ten náš byl extrémně citlivý, jelikož nám tento přechod předvedl nádherně. Jak dosáhnout červené jsem se nedozvěděl.

 

Po chvilce túry lesem, podobným opadavému lesu v N.P. Kirindi, jsme se dostali na rozcestí s tábořištěm. Docela luxusně vypadající kemp zel prázdnotou. V cestopisech po internetu jsem se dočetl, že právě zde má být vysoká pravděpodobnost chycení písečné blechy, možná i proto zde je prázdno a nebo je prostě už po prázdninách a tím i po sezóně. Prodírali jsme se úzkou cestičkou kamsi lesem. Na jedné z větví byl přitisknut uproplatus. Tento byl jistě nejhezčí co jsme na ostrově viděli. Byl stejného zbarvení jak větvička pod ním a dokonale s ní splýval. Umění splynutí v plné kráse!

 

Sestoupili jsme níže do údolí, kde se táhnul dvoubarevný pás šutráků, ostrých jak břitva. Vzdáleně to připomínalo morény z našich krajů, ale zde to nemělo do činění nic s ledovci, ale spíše přívaly vody a postupným unášením částic proudem hmoty. Průvodce se nás optal, zda víme proč se Tsingy jmenují Tsingy. Nadopovaný informacemi jednoho DVD, které nebudu jmenovat, řekl jsme, že je to zvukem, který vydávají kameny. Kameny totiž při poklepání zvoní. Opět jsem byl vedle, jak ta jedle… Název prý pochází z doby, kdy se Malagaši skrývali v této oblasti před francouzskými vojáky v jeskyních skalního města. Při přechodu přes ostré kameny neměli obuv a ostré balvany jim pořezaly nohy. A pořezání je prý významem slova Tsingy, mající původ v oné bolestivé zkušenosti místních obyvatel. I na sobě jsem mohl sledovat, jak jsou zdejší skaliska ostrá. Podrážky bot měly početnější fissury než na začátku a kalhoty a vše co s kameny přišlo do styku, jak by smet.

 

Z údolí jsme stoupali příkrou cestou na plató s vyhlídkou na okolí. Již při stoupání šlo obdivovat úžasnou sukulentní flóru. Asi nejpozoruhodnější se mi zdály rostliny s baňatým kmenem, přichycené ve skále za malý, až směšně a zanedbatelně se jevící kořínek. Na jedné s větví stromu vzdáleného sotva 80m seděl vaza velký (Coracopsis vasa). Bylo to fantastické konečně vidět papouška v Africe sedět na větvi. V Tanzanii jsem při safari měl několikrát možnost pozorovat papoušky, ale bylo to vždy pouze v letu, takže vyfotit je bylo zcela nemožné. Tak konečně, na Madagaskaru!

 

Průvodce nám zde ukázal strom „Vahza tree“, nesoucí jméno podle své zrzavé, odlupující se kůry. Evropští osadníci, kteří zůstanou na sluníčku mají prý stejnou barvu a podobně se odlupují.

 

Po procházce po plošině jsme sestoupili do rokle s dvěma jeskyněmi. Hned se mi nevědomky podařilo porušit fady, jelikož jsem chtěl jít do jeskyně s kšiltovkou. Po razantním upozornění průvodce jsem svou chybu napravil, nasadil čelovku a vstoupil do jeskyně s kaloni. Netopýři a kaloni si prý vadí, jelikož kaloni se živí ovocem a netopýři hmyzem a vzájemně si nevoní.

 

Jeskyně v sobě neměla mnou očekávaný chládek, ale spíše dusno, způsobené zvýšeným obsahem kysličníku uhličitého a nahromaděným guánem. Stěny jeskyně byly ze sintru. Na stěnách se pohybovali cvrčci, na které ve tmě číhali pavouci. Kolonie kaloňů na stropě jeskyně o sobě svým hlukem dávali jasně vědět. Na konci jeskyně byla malá skupinka stalaktitů, od kterých vedla cestička na ochoz v „prvním patře“. Zde byly ponechány lidské ostatky jako památka na pobyt místních lidí v jeskyni a utrpení s tím spojené. V druhé jeskyni, jeskyni netopýrů, bylo jezírko. Právě kvůli vodě jsme zůstali kousek za vstupem do jeskyně. Netopýří se začali rozlétat do okolí, což značilo blížící se soumrak.

 

Svižným tempem jsme se vydali k tábořišti, kde čekala večeře a litrová láhev úžasného tonicu. Po večeři jsem se zdržel s pivkem ve tmě u televize, kterou si pouštěli místní. Nějak jim unikla má přítomnost a tak jsem se do okamžiku než si mě všimli mohl kochat procítěnými tanečními kreacemi, které při hudbě z televize zkoušeli. Pivo, kterým se posilňovali, uvolňovalo jejich zábrany a tak vytvořili po západu slunce neskutečnou atmosféru večera svou spontánní zábavou.

 

 

Fotky k dílu z N.P. Ankarana (Malé Tsingy) jsou od strany 2.

 

 

Pondělí 14.9.2009
Druhý den jsme vstali poměrně časně jelikož plánovaná trasa pro tento den byla o poznání delší než v den minulý. Po ranní kávičce jsme vyrazili tou samou cestou až k prvnímu rozcestí, odkud jsme šli již jinou cestou. Procházeli jsme kouzelnou písčitou krajinou až jsme došli k jakési zřícenině. Jak jsme se od průvodce dozvěděli jedná se o bývalou správní budovu národního parku. Nemohl jsem si pomoct, ale tato rozpadlá budova ve mě silně evokovala pocit zašlé slávy, jelikož kancelář N.P., kde jsme si kupovali lístky do parku byla pouze plechová bouda. Přitom i zde stačilo jen udržovat a opravovat, ale kde není zájem…

 

Ve výšce jsem viděl s nápadným krákáním letět dva černé ptáky. Že by havrani?! Jednalo se o papoušky vaza. Na protějším stromě pózoval dudek madagaskarský. Sestoupili jsme z hřebenu, po které jsme doposavad šli do údolí vyschlé řeky, podél které rostli Perriérovy baobaby. V dutině stromu jsme probudili spícího lemura ankaranského.

 

Pokračovali jsme dále po proudu vyschlé řeky až k jámě. Byl to otvor kterým řeka vstupovala do podzemí. Na tomto místě se prý v období dešťů tvoří tak silný vír, že je to slyšet až v 5km vzdálené vesnici. Řeka z podzemí již nevystoupí až po své ústí do moře. Vystoupali jsme přírodním schodištěm, podobným jako mají antická divadla, do opadavého lesa. Mezi stromy bylo nataženo přímo neskutečné množství pavučin.

 

Vyrušili jsme dalšího lemura. Pro jeho smůlu nebyl tak pěkně schován v dutině stromu jako předchozí a tak si musel vytrpět focení. O kousek dál jsme měli možnost spatřit štíry. Byli schováni pod kůrou spadlých větví. Překvapení se skrývá uvnitř!

 

Pokračovali jsme v túře lesem. Mezitím teplota hezky stoupla a tak bylo velice příjemné, že můžeme kráčet ve stínu stromů. Specialitou tohoto lesa jsou stromy s chůdovitými kořeny. Mohou vytvářet prostor mezi půdou a nebo, což vypadá daleko exotičtěji, vytvořit mezi kořenem a substrátem plochu, neboli tzv. deltovité kořeny.

 

Po chvíli jsme udělali odbočku z lesa. Kráčeli jsme po střeše skalního města. Rostli zde pandány a různé sukulentní rostliny. Slunce pražilo a na kamenech jsme byli jak na pánvi. Některé kameny moc nedržely a chůze po kamenech byla místy obtížná. Za to se nám skýtali nepopsatelné pohledy na skalní město. Asi po 500 metrech chůze po balvanech jsme došli k mostkům přes hlubokou průrvu.

 

Byl zde nádherně vidět ekosystém skalního města. Aridní vrcholy a vlhká údolí plná šťavnaté zeleně. Skalní věžičky končily v nedohlednu.
Po krátké přestávce jsme se vrátili do stínu stromů. Z klidné chůze nás vyrušila skupinka lemurů korunkatých. Nebyli ani moc skrytí ve větvích tak jsme si s nimi natočili i krátké video. Jedinečný důkaz toho jak lemuři chrochtají. Pravda, že i mlaskali, jelikož se zrovna cpali nějakými plody. Po chvilce jim naše dotěrnost začala vadit a tak zcela nevzrušeně s lehkostí zmizeli v hloubi lesa.

 

Pokračovali jsme dále vyhlídkovou trasou plnou obrovitánských stromů s fotogenickými kmeny, čehož jsme samozřejmě využili. Udělali jsme ještě pár vyhlídek na skalní město a sestupovali zpět ke korytu vyschlé řeky. V tu něco zašustilo v trávě před námi. „Hlavně ať to není had“, řekl jsem si. Marně! Byla to hadice delší než metr. Průvodce usoudil, že si ho musíme vyfotit, tak ho držel za ocas, aby neutekl. Zaujal jsem bezpečnou desetimetrovou vzdálenost, ze které se mi nejlépe dělají fotky. Bylo to tak nenápadné, že by jistě nikoho nenapadlo, jaký mám k hadům odpor. Fotku jsme udělal, na průvodce jsem udělal posunek se vztyčeným palcem a širokým úsměvem a počkal jsem, až had zmizí v křoví, které jsem obešel velice širokým obloukem.

 

Následně jsme se dostali do aleje madagaskarských baobabů. Našli jsme tu i jeden z plodů, který nás při otevření v Rameně překvapil broukem, pasoucím se na semenech. Mírný pohyb v koruně jednoho ze stromků odhalil ptáčka svítivě modré barvy. Neuvěřitelné! Před námi na větvičce pohopsávala modrá vanga (Cyanolanius madagascarinus) . Pokusil jsem se o pár snímků. Nevím proč, ale ptáčci na Madagaskaru se ke mě většinou otáčeli zadními pery. Tak alespoň první fotka, kde je vidět modře zbarvený zobáček. Jak milé, vidět tento klenot ptačí říše Madagaskaru. Ačkoli jsem se i pak koukal po stromech, štěstí na vangu jsem již neměl.

 

Místo toho jsme viděli kukalku a vlhu. Na kopci jsem se pokusil dohonit a vyfotit slípky podobné frankolínům, ale křoví je zdrželo méně než mě a tak nade mnou vyhráli.

Když jsme došli k chatkám, kde jsme byli ubytováni, dal jsem si velkého tonika. Nějak mi ale nechutnal. Nejen že byl teplý, ale ještě tři roky prošlý. Takhle asi chutná historie na Madagaskaru. Koupil jsem si ještě obyčejnou vodu, zaplatili jsme za ubytování, sbalili se a odešli s průvodcem k silnici. Říkal, že nám stopne minibus, ale odešel k chlapů naproti a nechal nás svému osudu. Projelo asi pět totálně naplněných spojů. Asi po dvou hodinách k nám průvodce přišel, že bus nestopne, ale že jeho známý má nějaké zařizování v Diegu Suarez a že nás odveze až do hotelu. Souhlasili jsme. Cesta do Diega byla o polovinu kratší než běžným spojem a za 2/3 ceny.

 

V Diegu Suarez jsme se ubytovali ve stejném hotelu. Bydleli jsme sice na jiném pokoji, kde jsme se sotva s batohy vešli, ale na tu jednu noc to bohatě stačilo.

Další den jedeme na severní cíp Madagaskaru, na proslulé pláže v Rameně.