Aye-Aye expedition IX. – Antananarive a setkání s Aye-Aye

Poslední den v Antananarivu s vzácným setkáním s úžasným obyvatelem ostrova – ksukolem ocasatým.

 

Když nepočítám den odletu nastal poslední den našeho pobytu na Madagaskaru. Naše možnosti setkat se s ksukolem se výrazně snížily. V Tanarive by však měl být v ZOO Tsimbazaza, kterou jsme již navštívili v prvním týdnu našeho pobytu na Madagaskaru. Tenkráte jsme ale neměli štěstí. „No co, vybyl nám celý den, tak své štěstí pokusíme!“ řekli jsme si a vyrazili jsme vstříc ksukolovi do víru malagašské metropole.

Vzhledem ke zkušenosti s taxikářem, kterého jsme usmlouvali na nejnižší cenu a který nám předvedl, co to znamená jízda o život, jelikož cestou bezhlavě najížděl do všeho co se mu připletlo do cesty, včetně jednoho páru, který asi 5metrů popovezl na kapotě, využili jsme místní bus. Ve srovnání s pražskou MHD, byla hromadná doprava hlavního malagašského města podobně vytížená, jezdila častěji, nenašel se nikdo z koho by táhla cibule a vodka, a cena byla úměrná příjmům obyvatelstva. Bylo zda však docela prašno a vozový park měl svou historickou hodnotu. Stejně tak byl problém najít zastávku, ale nebyl problém autobus zastavit mávnutím a zaboucháním na stěnu vozu, popřípadě poznámkou: „monsieur! stopper… s’il vous plaît…“ Dostali jsme se do centra, kde jsme přestoupili na spoj jedoucí okolo nádraží, odkud jsme pěšky došli k zoo.

 

Dychtivě jsme vstoupili do zahrady a zamířili přímo ke kleci ksukola. Opět jsme prohlídli venkovní výběhy, zda se nic nezměnilo… a nezměnilo. Aye-aye měl být v noctunáriu. I když to není správné, prosvítil jsem výběh, kde se měl ksukol nacházet nejprve IR světlem na fotoaparátu a následně i připravenou čelovkou, avšak výběh zel prázdnotou. Značně zklamáni vyšli jsme ven.
Venkovní výběh někdo čistil, zvláštní, když je prázdný! Romana se s pracovníkem pustila do řeči a informace byla venku, aye-aye přesunou do noctunária, ale zatím probíhají úpravy, takže je stále ve venkovním výběhu a cedule na kleci, jsou sice matoucí, ale zítra je sundají. Slovo dalo slovo a nakonec se nám podařilo přesvědčit k nakouknutí.

 

 

Aye-aye měl zrovna půlnoc a přístup pracovníka k němu byl jak, kdyby právě probudil hladového lva. Drželi jsme se proto v bezpečné vzdálenosti, i když to nebylo nezbytné. Ksukol na nás jen ospale zíral. Opravdu překrásné zvíře velikosti bígla, žádný malý drobek. Našich 30 vteřin trápení tohoto úžasného tvora skončilo. Z pěti snímků se mi povedl jen jeden, jelikož okolo bylo šero a trápit nočního primáta bleskem mi připadalo silně nemorální.
Fotografy, kteří používají v zoologických zahradách blesk, a že jich není málo, bych po pěti minutách probleskával, aby mohli vychutnat to potěšení co způsobují zvířatům v zoo. Mnohdy jsem při focení musel počkat, až se například kočkodan uklidní, že bleskání se konat nebude.
Zpět na Madagaskar. Ksukol se opět uložil k odpočinku, poděkovali jsme a plni dojmů pokračovali v prohlídce zahrady. Muzeum bude zítra otevřeno, dozvěděl jsem se. To je fajn, když zítra odlétáme! Skoro by mě zajímalo, zda od roku 2009 je již otevřené.

 

Před muzeem byla poměrně rozsáhlá botanická sbírka, kdy fotografie rostlin s latinským názvem jsou v galerii Fauna a flora Afriky.
Ve zbytku zahrady byly pro našince vzácně spatřitelná zvířata, ještěrky, hadi, želvy, ptáci, prasátko (štětkoun šedý) a neskutečná škála poloopic. Někteří lemuři byli po staru v klecích, jiní po vzoru evropských zahrad na originálně vypadajících lemuřích ostrovech. Zoologická zahrada Tsimbazaza je báječným místem pro poznání i odpočinek.
Vyrazili jsme do centra města, okolo stadionu k Lac Anosy.

 

Antananarive je hlavním městem Malagašské republiky a nachází se na centrální vrchovině, uprostřed Madagaskaru na skalnatém hřebenu a několika vrchy, výškový rozdíl činí cca 200m, v nadmořské výšce 1 275m. Umístění způsobuje celoročně chladnější klima než na zbytku ostrova a zároveň dostatečný srážkový úhrn. Počet obyvatel je odhadován na 1,5 miliónu. Antatanarivo, město tisíců, bylo založeno králem Andrianjakou v roce 1625, v předkoloniální době již jako hlavní město, na rozdíl od jiných afrických hlavních měst. Sídlil zde panovník a hlavní kmenový vůdci a armáda chránící město. Již od založení zde bydlelo 80 000 obyvatel, vzhledem k tehdejšímu počtu obyvatel na ostrově je tento počet neuvěřitelný! V roce 1793 se Tanarive (zkrácený tvar Antananarive, často se používá jen Tana) stalo sídlem králů Merina. Až do roku 1869 byly všechny budovy stavěné ze dřeva a rákosu a to i paláce, nejpozoruhodnější z nich byl 37metrů vysoký. Zub času se však na stavbách z tohoto materiálu podepsal a sídla jenž nebyla přestavěna se do dnešní doby nedochovala.

 

Tanarive by se dalo rozdělit na tři hlavní části:

 

 

 

Vzhledem k panujícímu bezvětří a silnému smogu jsme prošli jen centrum města. Všudypřítomné PET lahve a igelity nám kazili sen o zeleném nedotčeném ostrově. Lac Anosy byla jen louže s odpadky uprostřed smogu. Vrátili jsme se místním busem zpět do Ivata, kde jsme vyčkali večerního příletu Regíny. Nepříjemný byl jen chybějící informační tok, jelikož s koncem léta došlo k výrazné redukci letadel a z přímého spoje se stal okružní let po ostrově. Toto nám samozřejmě na letišti neřekli a tak jsme zažili vroucí chvíle čekání, kdy letiště v Ivatu nám sdělilo jen že letadlo ráno odstartovalo a už měsíc žádné nemělo problémy. Není nad získání kvalitních informací. Naštěstí letadlo s Regínou bezpečně přistálo s pětihodinovým zpožděním a tím se podařilo naplnit nepsaný cíl každé výpravy za poznáním, v plném počtu a ve zdraví se vrátit.