Zlatokopové v západní Africe
Povolání zlatokopa bývá tak nějak automaticky spojováno s různými romantickými představami. Způsobuje to hlavně slovo zlato. Tento cenný kov hraje od starověku roli platidla, reprezentuje moc a bohatství, je předmětem nenaplněných tužeb i temných vášní. Zlato bývá velebeno i proklínáno, protože už způsobilo bezpočet tragédií a neštěstí. V moderní době se jeho výjimečné postavení příliš nezměnilo, i když bylo ve značné míře nahrazeno papírovými penězi, akciemi a kdož ví jakými dalšími produkty, které si vymysleli finančníci a spekulanti. Navíc přibylo jeho využívání v moderní technice. Kde by bez něj byly naše počítače a mobilní telefony!
Při zaznění slova zlatokop si ale daleko spíše vybavíme příběhy, které jsme si zapamatovali z knížek Jacka Londona, Jana Welzela, Pierra Bertona, Julese Romainse, Františka Běhounka a dalších. O náměty neměli nouzi. Svět postihlo v posledních dvou stech letech několik velkých zlatých horeček, jež díky lepšímu přenosu informací pobláznily lidi na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Jednalo se o nálezy výjimečně bohatých ložisek. Možná nebude od věci si některé tyto výbuchy „zlatého šílenství“ připomenout:
Zlaté horečky
Náš výčet začneme v Kalifornii, kde se kdysi usadil John Augustus Sutter. Nebyl to žádný dobrodruh. Rozsáhlou farmu, která mu přinášela radost a uspokojení, nazval na počest své vlasti Nové Švýcarsko. V roce 1848 se ale jeho život nečekaně změnil. Přišla tehdy prudká bouřka a velká voda přinesla spoustu písku. Následující den poslal Sutter svoje lidi čistit zanesený náhon k vodní pile. Sám se zatím v pracovně probíral účetními knihami. Najednou dovnitř vtrhl tesař James Marshall. Vzrušeně mu ukazoval pár drobných žlutých zrnek a bez přestání brebentil: „Zlato! Zlato!“ Sutter ho trochu utišil a zrníčka si pečlivě prohlédl. Vzal si na pomoc encyklopedii. Vyzkoušel, že jsou kujná a že se v kyselině nerozpouštějí. Nebylo žádných pochyb. Opravdu to bylo zlato! Sutter si povzdechl. Bylo mu jasné, že s farmou a poklidným životem je ámen. Nemýlil se. Zpráva o nálezu se rychle rozšířila. Do Kalifornie začaly proudit zástupy dobrodruhů ze všech koutů světa. Ceny lodních lístků astronomicky stouply. Kdo neměl na loď, vydal se po souši strastiplnou cestou přes celý kontinent. Nemoci, hlad a indiáni si vybírali krutou daň. Někteří zlatokopové v Kalifornii královsky zbohatli. Nesrovnatelně víc však bylo těch, kteří se vrátili bez centu v kapse, a to nemluvím o těch, kteří se nevrátili vůbec.
Kalifornské zlaté horečky se zúčastnil i Australan Edward Hammond Hargraves. Domů se vracel r. 1850 a v hlavě spřádal smělé plány. Když je zlato v Americe, musí být i v Austrálii! Zkrátka, nenapravitelný snílek a nadšenec! Ale tomuhle sebejistému chlapíkovi „štěstí přálo„. Pouhý týden po svém návratu opravdu nalezl zlato na přítoku řeky Macquaire v Novém Jižním Walesu. Anglická královna ho odměnila částkou 10.000 liber, což tehdy byly pořádné peníze, a nádavkem přidala doživotní penzi. Ale jak jsem řekl, v Hargravevesovi doutnal neklidný duch, který ho popoháněl dál a dál. Celý zbytek svého života zasvětil hledání zlatých ložisek. Zvlášť Tasmánie ho velmi lákala. Ovšem další úspěch se nedostavil. Svůj zlatokopecký pohár štěstí již vypil do dna.
Opravdu největším zdrojem zlata je Jižní Afrika. Nebylo to však zlato, ale diamanty, které sem v r. 1868 přitáhly pozornost světové veřejnosti. Tehdy nálezy na březích Vaal River v Kimberley odstartovaly diamantovou horečku, která je neodmyslitelně spojená se jménem Cecila Rhodese – politika, obchodníka a těžaře. Že je na jihu černého kontinentu i zlato, se tak trochu vědělo, ale opravdový rozruch mezi zlatokopy a obchodníky nastal až v r. 1886. Tehdy se v Longlaate rozhodla vdova Oosthuisenová postavit nový dům. Mezi lidmi, kteří se na stavbě podíleli byl i australský zlatokop George Harrison, který při lámání stavebního kamene narazil na zlatou žílu. Jak to už v takových případech bývá, zpráva o nálezu se rychle roznesla a přilákala do oblasti tisíce mužů. Nejvíce ovšem profitovali bohatí „diamantoví králové“. Obrovská ložiska oblasti Witwatersrandu jsou totiž tvořená pevným slepencem. Těžba a zpracování této rudy se neobejde bez kapitálu. Je třeba najmout odborníky, pořídit strojní zařízení, dopravní prostředky a další finančně náročné vybavení, a na to prostí diggeři neměli peníze.
V závěru našeho stručného výčtu se přesuňme opět na americký kontinent, kde v roce 1896 začala zlatá horečka na Aljašce. Ta utkvěla světu v paměti nejvíc a stala se symbolem honby za bohatstvím. Snad první zmínku o zdejším zlatě obsahuje zpráva inženýra Dorošina z oblasti Cookova zálivu se závěrem, že je ho pro těžbu příliš málo. Musíme si uvědomit, že v té době ještě patřila Aljaška Rusku. Teprve v roce 1867 ji car celou prodal Spojeným státům za směšných sedm miliónů dolarů. Třicet let poté, v r. 1896 si vyšli prospektoři Henderson a Carmuck k řece Klondike na lososy a objevili v písku spoustu zlatých zrn. Díky tomu, že Aljaška byla těžko přístupným územím, se do civilizace dostala zpráva o bohatém nálezu spolu s prvními těžkými váčky zlatého prachu až další rok a vyvolala naprosté pobláznění. Chudí dělníci, řemeslníci i dobře zajištění úředníci houfně opouštěli svá zaměstnání a chystali se na cestu na sever. Byl to stotisícový dav, jenž zamířil do nehostinné severské pustiny. Cesta vedla nejprve lodí do Skagway a odsud přes pověstný Chilkootský průsmyk nebo přes White Horse Pases dál k Yukonu do centra zlatého šílenství v osadě Dawson. Byla to cesta v nejtvrdších klimatických podmínkách, úkol jen pro otrlé, houževnaté a zkušené muže. Lidé umírali hladem i zimou, které nedokázali čelit. Jen zlomku dobrodruhů se podařilo nalézt dost zlata.
Na tomto místě musím připomenout, že právě v aljašském Dawsonu dožil v roce 1948 svůj dlouhý život náš rodák Jan Welzl, zvaný Ekymo Welzl. Velkou část svého života prožil na Sibiři a na americkém severu. Dodnes čerpáme poučení z příběhů tohoto cestovatele, dobrodruha, lovce, obchodníka, zlatokopa, náčelníka Eskymáků a nejvyššího soudce v Nové Sibiři.
Artisanální těžba
Většinu produkce zlata mají dneska na svědomí velké, finančně silné společnosti. Využívají moderní těžební technologie a drahá zařízení. Drobná těžba zlata, ale zdaleka nevymizela. V řadě zemí světa stále pracují drobní těžaři s nejjednodušším vybavením. To platí samozřejmě dvojnásob pro chudou Afriku se zoufalým nedostatkem pracovních příležitostí. Vžilo se označení artisanální těžba a lidem, kteří se jí zabývají se říká „artisani“ (ve francouzštině znamená doslova řemeslník, vedle toho se ještě používá označení orpailleur). V některých zemích třetího světa významně přispívají k tamní produkci zlata.
Artisani nemají v Africe nějaké idylické živobytí. Je to dřina! Každý vydobytý gram zlata reprezentuje dlouhou, tvrdou a mnohdy i značně nebezpečnou práci. Na druhé straně jim poskytuje vítanou příležitost slušného výdělku, ke kterému by se jinak v rámci tradičního zemědělství těžko dostali. Tím se tu živí většina obyvatel a rozhodně nemůžeme mluvit o nějaké zvláštní produktivitě. V západní Africe se pěstuje hlavně jam, maniok a kukuřice. Políčka se obhospodařují ručně. Mechanizace prakticky neexistuje. Neužívají se ani tažná zvířata. Z drobných domácích zvířat se chovají zejména slepice, perličky, kozy a prasata. Z větších zvířat pak skot zebu. Pochází z Indie a vyznačuje se malou užitkovostí. Zato je oproti jiným plemenům skotu velmi odolný vůči chorobám a různým parazitům.
Kromě zemědělství se ve vesnicích také sbírá dřevo a pálí se z něho uhlí. Je pak zcela běžné, že brzo ráno si ženy naplní velké mísy dřevěným uhlím a na hlavě je nesou do města na trh, což může být třeba deset, patnáct kilometrů. V porovnání s tím je vyrýžování špetky zlata poměrně výnosné.
Zapojují se muži, ženy i děti. Nejsou to žádní profesionálové, u kterých by se zkušenosti dědily a předávaly z generace na generaci, jak tomu bylo před staletími v Evropě. Podle toho to také vypadá. Přesto, že leccos okouknou jeden od druhého, hlavní metodou zůstává systém pokus, omyl. Co však některým z nich nelze upřít, je úžasná pozorovací schopnost, která je ostatně společná všem lidem, kteří celý svůj život prožívají v úzkém propojení s přírodou. Na druhou stranu se artisani při práci dopouštějí často řady chyb a to vede k poměrně mizerné výtěžnosti.
Jak jsem již naznačil, západní Afrika patří mezi regiony, kde je artisanální těžba hojně rozšířená. Mám na mysli konglomerát zemí, které byly donedávna součástí francouzských koloniálních držav. Je to velmi chudá část světa. Co jí však můžeme připsat k dobru je, že zde dobře funguje měnová unie. Platidlem je západoafrický frank CFA, který patří k velice stabilním měnám s minimální inflací. Funguje zde i unie ve smyslu pohybu osob, takže se domorodci mohou po celé západní Africe pohybovat naprosto svobodně, podobně jako to máme my v rámci Evropy.
Mezi domorodci se šíří naprosto spolehlivě zprávy o místech s výskytem zlata. Ti mnohdy neváhají a s celou rodinou se stěhují na perspektivní lokality, třeba do Beninu nebo do Burkiny Faso. Dochází k tomu, že drobné, ospalé vesničky se vlivem přistěhovalců rozšíří k nepoznání. Někde vznikají úplně nové osady. Nejprve se objevují naprosto primitivní chatrče pokryté černým igelitem a ovázané provazem, aby tato subtilní krytina ve větru neulétla. Brzy si ale někteří důkladnější artisani postaví pořádnou chýši. Ono to také není až tak složité. U klasických příbytků jsou stěny hliněné a střechy slaměné. To všechno se dá pořídit přímo na místě.
Tím to ale nekončí. Téměř od samotného počátku života takové osady se objevují obchodníci. Ostatně, ti většinou vydělají daleko víc než zlatokopové. Každý přeci potřebuje nakupovat nástroje, oblečení, potraviny! Do nových osad většinou zpočátku vůbec nevede cesta, po které by se dalo přijet autem, ale jenom stezka. Po té se všechno nosí na hlavě nebo vozí na čínských motorkách, které celou Afriku doslova zaplavily.
Než se rok s rokem sejde, jsou v nové osadě vykopány studny, objeví se větší a důkladnější domy se střechou z vlnitého plechu. Je zde spousta dětí, a tak se postaví i škola. Jinde se zčistajasna objeví mešita nebo kostel. Volná prostranství se promění v tržiště, svoje dílny si zřídí krejčí, opravář motorek, truhlář i kovář. Už to není skupina ubohých chatrčí pro krátkodobé přežití, ale regulérní vesnice či městečko.
Vraťme se ale v našem povídání k těžbě zlata. Jak třeba vypadá pracovní den takového artisana?
Pracovní den paní Veronique
Veronique spala dobře. Zdály se jí samé příjemné sny. Se vstáváním nijak nepospíchá a ještě se chvíli rozkošnicky protahuje na podušce. Její manžel Pierre je už několik dní pryč. Včera odjel na motorce až do Toga za příbuznými. Vrátí se asi až v sobotu. Co hezkého by jí mohl přivézt? Už dlouho od něj nedostala žádný dárek, ale vždycky, když se vydá někam takhle daleko, něco přiveze. No, v neděli už určitě bude zpátky. Budou moci společně vyrazit do kostela. Pak udělá něco dobrého k obědu a Pierre bude vyprávět. Vedle Veronique se ozve zakňourání. To se malý Jacques dožaduje mléka. Veronique si ho přitáhne a přiloží k prsu. Během kojení ještě trochu podřimuje a přemýšlí o dárku.
Venku se čím dál hlasitěji ozývá směs zvuků z okolí – různé hlasy, prozpěvování, bouchání poklic, … Anna si s rozhodností sobě vlastní sedá, odkládá Jacquese na podušku, uváže si kolem těla nový modrý páj s žlutooranžovým vzorem a hbitě vyleze z chýše. Během chvilky zapálí oheň a v malém kotlíku začne připravovat snídani. Měla by vzbudit pětiletou Francoise, která se stále ještě pohybuje v říši snů. No, ještě ji nechá chvilku spát.
Za půl hodinky je snídaně hotová. Veronique budí dceru a obě se pouští do jídla. Pak rychle umývají nádobí. Společně se vydávají k nedaleké pumpě pro čerstvou vodu. Jdou čtyřikrát, aby bylo vody dost. Mezitím začíná sluníčko intenzívně hřát. Veronique ještě v rychlosti poklidí vše okolo chýše a připraví si věci do práce. Do velké mísy naskládá starý páj, malou svačinu, dvoudílný plechový žlab s koberečkem, dřevěnou rýžovací mísu, dvě malé plechové misky, metličku a patku. Malého Jacquese si přivazuje pevně na záda, mísu s nářadím si vysadí na hlavu a pružným krokem vyráží směrem k řece. Cestou potkává jiné zlatokopy, muže i ženy, kteří se stejně jako ona vydávají dobývat zlato, a tak si něco vydělat.
Veronique má od včerejška vyhlédnuté šikovné místo v zákrutu na pravém břehu řeky. Je to asi dva kilometry od vesnice. Když tam dorazí, slunce už nemilosrdně pálí. Je duben. Vrcholí období sucha a kolem poledne se teploty dostávají až přes 40°C ve stínu. Na slunci je výheň samozřejmě daleko větší. Z řeky Perma (v Beninu) zbývá jen bídný potok s hnědou vodou, zakalenou zlatokopy výš proti proudu.
Na stinném plácku pod akácií uloží malého Jacquese, který během chvilky spokojeně usíná. Pak si Veronique svléká parádní modrý páj a místo něj si na práci bere starý, zelenočervenobíle vzorovaný. Je vybledlý a pyšní se několika dírami. Těsně u vody zručně vyskládá z kamenů tři pyramidy. Na ně pokládá žlab, aby se mírně skláněl k řece. Ještě vše chvíli upravuje a vyměňuje vrchní kameny, než je spokojená se sklonem a stabilitou celé konstrukce. Na dno žlabu vkládá ježatý plastový kobereček, přesně takový, jaký se používá jako rohožka před dveře.
Pak bere Veronique patku, aby si připravila materiál pro rýžování na žlabu. Patka je něco mezi lopatou a motykou. Násada se dělá z vidlice větve a má tvar písmene V. Delší a silnější část slouží jako rukojeť, na kratší se nasazuje vlastní kovový nástroj, který má spoustu variant pro různé použití. V klasickém provedení to je taková malá zakulacená lopatka. S patkou se dá kopat i nabírat zemina. Je malá, skladná a pracuje se s ní bez problémů i ve stísněných prostorech při kopání hlubokých úzkých jam.
Svah nad řekou byl dost příkrý a zeminy na něm moc nebylo. Na mnoha místech vykukuje čistá skála a válí se tu spousta velkých kamenů a balvanů. Veronique si zkušeným okem vybírá malou proláklinu kousek nad řekou. Tady začíná kopat. Hned na místě dává stranou všechny kameny. Zeminu pak nosí ve velké hliníkové míse na hromadu vedle žlabu. Pracuje pečlivě a s rozmyslem. Když se dostane na holou skálu, ometá její povrch. Obzvlášť pečlivě vybírá hlinitý písek ze skalních štěrbin. Dobře ví, že tady bývá zlata nejvíc. Tereza jí v této činnosti chvílemi pomáhá, ale daleko raději se zabývá malou panenkou, kterou jí táta vyrobil z kusu dřeva minulý týden.
Veronique má brzy vedle žlabu nanošenou slušnou hromádku. Upravuje si ještě improvizované sedátko z plochého kamene. Pak navrší trochu písčité zeminy do nejhornější části žlabu. Teď může začít s rýžováním. Levou rukou nabírá vodu a lije jí na spodní okraj zeminy ve žlabu. Ta v podobě jakési bahnité polévky stéká po koberečku dolů. Veronique nespěchá, a hlavně, nešetří vodou. Pravou rukou stále prohrabává stékající směs vody, písku, hlíny a malých kamínků. Pečlivost se jí vyplácí. Nezpracuje za den možná tolik materiálu jako jiní, ale většinou vyzíská víc zlata.
Za chvíli musí Veronique dát na žlab další zeminu, promývá ji, nabírá další, zase promývá, … Celý tento proces opakuje vytrvale znovu a znovu, dokud veškerý materiál, který si ráno připravila nezmizí. Teď nastane chvíle pravdy!
Veronique naplní velkou hliníkovou mísu vodou. Vyjme ze žlabu koberečky a oba důkladně vymáchá v míse, aby se z nich uvolnil všechen písek spolu se zlatinkami. Pak spláchne i zbytky z kovového žlabu. Slije vodu z mísy a písek na jejím dně opatrně spláchne do dřevěné rýžovací pánve. Pod vodou písek důkladně prohrabuje a setřásá tak, aby těžké zlato propadlo až na samé dno. Krouživým pohybem začíná zručně rýžovat. Při tom lehčí zrnka písku – hlavně křemene – pomalu přepadávají přes okraj a obsah pánve se začíná zmenšovat. Co chvíli Veronique přestává pánví otáčet a stále znovu setřásá zlato na dno. Jak se zmenšuje množství písku, pracuje opatrněji a opatrněji. Teď už ho je na dně jenom hrstička. Veronique opět přivádí obsah do krouživého pohybu. Vytváří při tom jakýsi písečný ohon, který začíná v kónicky zašpičatělém dně a pokračuje až k okraji. Krouží v pánvi stále dokola a tím, jak z jeho okraje zrníčka pomalu přepadávají přes okraj, je stále menší a menší a má stále tmavší barvu. Nakonec zůstává ve špičce asi tak lžička černého písečku.
Veronique je zvědavá, jak byla ve svém úsilí úspěšná. Nabere do pánve trochu vody, kterou přivede opět zbylý černý písek do pohybu. Udělá to tak, že se na jedné straně rozprostře doširoka po kosém dně pánve. Ve spodní části, blíže ke kónické špičce pánve se objeví šmouha, kde na tmavém dřevu probleskují mezi černými zrnky písku drobounké zlaté tečky. Není jich ale málo, a jsou mezi nimi dvě větší zrnka – jedno skoro kulaté, skoro milimetrové a druhé dlouze protáhlé, asi milimetr a půl dlouhé. „Dneska to vypadá opravdu na dobrý den!“
Denní práce ale ještě zdaleka neskončila. Slunce se blíží k zenitu své dráhy, ale poledne ještě není. Teplota už zcela jistě překročila 40°C a při kopání dalšího materiálu z Veronique teče pot proudem. Malá Tereza je celá zmožená a poklimbává vedle spícího Jacquese ve stínu stromu. Za chvíli se určitě probudí a bude chtít nakojit. To bude ta pravá doba i pro Veronique, aby něco málo snědla a přes největší vedro si maličko zdřímla pod stromem.
Když je patrné, že se stíny opět protahují, má Veronique přerýžováno několik hromádek nakopaného materiálu a v malé mističce má tolik zlatinek, že na sebe může být hrdá. Takhle úspěšná už nebyla řadu dní. Dneska jí osud přál! Je pomalu čas pomýšlet na návrat zpátky do vesnice.
Ještě se cestou staví kousek níž na opačném břehu říčky, kde je ve štěrkopískovém náplavu vykopaná velká jáma. Voda, která do ní prosakuje je pěkně čistá. Veronique se zde většinou stavuje, aby se tu spolu s Terezou důkladně umyla. V samotné řece voda moc čistá není. Je to tím, že výš proti proudu rýžují další lidé a voda je zkalená hlínou a jílem.
Do hloubky
Rýžování zlata z náplavů řek, zvětralin a svahovin je určitě nejrozšířenější způsob dobývání zlata.
Někde však artisani narazí na zlatonosné žíly a sledují je do hloubky. Tahle činnost je parketou mužů, kterým v boji s pevnou skálou musí stačit ty nejprimitivnější nástroje, sekáč a pořádné kladivo. Podobně se kutalo před staletími u nás. Pro tehdejší horníky byly zajímavé i velmi malé rudní žíly. Dovedli je sledovat a vybrat žílovinu naprosto dokonale. V Africe je situace podobná, ale chybí tradice a znalost hornického řemesla. Navíc Afričané, jak jsem je poznal, jsou sice velmi pracovití, ale vše se snaží maximálně zjednodušit a nikdy nedělají nic „navíc“. Výsledkem je, že šachtice nejsou větrané, rumpály a žebříky se nepoužívají. K výstupu a sestupu musí stačit pár zádlabů ve stěnách. Na dně dobývek trpí horníci při stoprocentní vlhkosti dusivým vedrem a nedostatkem kyslíku. Stačí tu strávit chvíli! Tropické sluneční paprsky a čtyřicetistupňové vedro na povrchu ti v tu chvíli budou připomínat vlahou atmosféru někde v české hospůdce. Nemusím snad zdůrazňovat, že artisani příliš nedodržují ani elementární bezpečnostní opatření, což vede k řadě vážných, někdy i smrtelných zranění.
Zde v západní Africe jsem se setkal i s použitím takové stařičké hornické metody, jako je sázení ohně. O co jde? Když je skála příliš tvrdá a odolná, rozdělá se u ní oheň a udržuje se tak dlouho až se kompaktní hornina rozžhaví. Pak se skála polije vodou, čímž se rychle zchladí a rozpraská.
Veškerá vyrubaná hlušina i vzácná zlatonosná žílovina se vytahuje v koších a pytlích na povrch. Další zpracování je většinou v rukou žen. Posedají si rozkročmo na kamenné plotny a před sebe si nasypou hromádku zlatonosného křemene, který drtí kusem těžké železné tyče. Nejlépe poslouží stará poloosa z auta. Je to monotónní a zdlouhavá práce. Zdejší ženy jsou však trpělivé. Většinou pracují ve skupinkách, aby si mohly povídat. Taková žena klidně stihne zároveň drtit křemen, kojit dítě a povídat si se sousedkou.
Když je křemen roztlučený na drť podobnou krupici, nastává ještě fáze jemného mletí. Drť se nasype na rovný plochý kámen, žena si před něj klekne a malým kamenem přejíždí dopředu a dozadu až křemen rozetře na hrubost mouky. No a pak už následuje závěrečná fáze toho zdlouhavého procesu. Je nejrychlejší a pro zlatokopy nejnapínavější. Nasypou jemně mletou žílovinu do misky, křemen odplaví a s napětím čekají, kolik zlatého prachu vyzískali.
Báňští podnikatelé
Asi každý artisan by rád zbohatl. Je to přirozené a není se čemu divit. A opravdu i v chudé Africe se najdou podnikaví jedinci, kteří si na zlatých polích slušně vydělají. Na začátku musí takový budoucí „báňský podnikatel“ vydělat, uspořit nebo nějak jinak vyzískat peníze navíc. Ekonom by asi hovořil o investičním kapitálu, i když to ve zdejším prostředí zní trochu nadneseně. Nu ale pokračujme. Takový podnikavý domorodec, který má v kapse alespoň trochu rozumnou sumičku západoafrických franků, neváhá a najme si na práci lidi. Někdy pracuje s nimi, ale často už jen všechno sleduje, kontroluje a řídí. Svým zaměstnancům musí platit mzdu, která se většinou pohybuje okolo 1500 franků za den, což můžeme přepočítat zhruba na 60 korun. To není jen tak a náš podnikatel, jehož kapitál není většinou nijak závratný, musí mít při dolování zlata bezpodmínečně úspěch. Jinak skončí dříve, než pořádně začal, protože jeho zaměstnanci chtějí každý den peníze, a hezky „na ruku“. Nějaká měsíční mzda vyplácená formou zálohy a doplatku, jak to známe u nás, tu opravdu nefunguje. Navíc jsou potřeba peníze na čerpadlo a další vybavení.
Teď je otázkou, jak to takový člověk ustojí. Může samozřejmě velmi rychle zkrachovat a také se to stává. Na druhou stranu, pokud je schopný, pracuje na dobrém, perspektivním místě a má trochu štěstí, může poměrně slušně zbohatnout. Jsou tací, kdo podnikají „ve velkém“ a počet jejich zaměstnanců se vyhoupne až na desítky lidí. Takových je ovšem velice málo. Navíc to již vůbec neodpovídá regulím artisanální těžby. Ta by měla být vyloženě malého rozsahu a provádět by ji měl jeden člověk, kterému mohou pomáhat pouze členové rodiny. Nějací zaměstnanci jsou nepřípustní.
Náš nově vyrostlý báňský podnikatel se ale většinou dovede s místními úřady nějak domluvit. A vždycky se dá říci, že tohle je strýček, bratr, bratranec, syn, … Prostě to jsou všechno příbuzní a nikdo příliš nezkoumá, že je tahle rodina nějak moc přerostlá. Každý ví, o co jde, ale formálně bylo požadavkům platných pravidel učiněno zadost.
A co zaměstnanci? Ti jsou rádi, že si každý den bez zbytečných starostí mohou odnést svoje peníze, které jsou jisté. Mohli by samozřejmě pracovat sami na vlastní triko a měli by tak šanci si vydělat výrazně víc. Ale také by museli nést všechna rizika, že si nevyberou dobré místo a že se jim nebude dařit. Také by se museli o všechno starat, opatřit si a udržovat vlastní vybavení. V neposlední řadě by se museli sami postarat o prodej vytěženého zlata. To jim ale nestojí za to. Jsou zkrátka celkem spokojeni, že mohou pro někoho pracovat a být bez zbytečných starostí.
Ono se to dost špatně odhaduje, ale takových báňských podnikatelů není asi tak moc. Většina domorodců pracuje sama nebo s rodinou. Představují klasické artisany, zlatokopy podobné těm, kteří v potu tváře kopali zlato v minulých stoletích a o jejichž životě byla napsána celá řada krásných příběhů.
(Vyšlo v tištěné formě v časopise VELbloud v r. 2014)
