Vybudovat most přes kaňon řeky Zambezi u Viktoriiných vodopádů byl snem Cecila Rhodese, který „spravoval“ celou jižní Afriku za pomoci své firmy British South Africa Company pro Velkou Británii. Sen se uskutečnil a most letos slaví 105 let své existence.
Před vybudováním mostu se na místě kaňonu řeky Zambezi postavila lanovka – The Blondin Cable. Výběrové řízení na její výstavbu bylo ukončeno v roce 1903, požadavkem bylo vybudovat lanovku s rozpětím 265metrů (870 stop) a nosností 10 tun. Přednostní právo na užívání lanovky měli stavitelé mostu. Lanovka měla sloužit k propojení stavitelů mostu, protože stavba byla zahájena z obou břehů Zambezi současně. Stavba mostu vyžadovala denní přesun materiálů o celkovém množství 200 tun.
Již samotná lanovka byla jedinečná. S výstavbou se započalo v červnu 1904. Jen samotný kabel vážil 5 tun a byl spleten z devatenácti ocelových drátů, které obklopovaly konopný střed, která měl průměr 8,5 palců (21,59 centimetrů). Ke stavbě bylo zapotřebí 270 tun kamene. Lano muselo být přehozeno přes 200 metrů širokou propast. K tomu se použila raketa, která nejprve přenesla tenké lanko na druhou stranu. Za pomoci lanka pak byla přetaženo i hlavní lano lanovky pomocí navijáku. Obdobný princip se dnes využívá tažení kabelů velmi vysokého napětí.
Na jedné straně se lano připojilo k ocelové věži výšky 10 metrů ukotvené lany. Na druhé straně bylo lano ukotveno pomocí dvojice sloupů dlouhých 24 metrů stojících v úhlu 45° a vložených do betonu. Zde byla umístěno závaží o hmotnosti 60 tun, vytvářející protiváhu. Vlastní lanovka byla elektricky ovládaná a nesoucí řidiče a motor. Elektrická energie byla dodávána pomocí vedení. Lanovka v průběhu stavby přepravila na 15 000 tun materiálu.
Základní průzkum pro umístění mostu byl proveden během búrské války v letech 1899 – 1902. Most Victoria Falls (nesprávně nazýván jako Livingstone Bridge) byl navržen George Andrew Hobsonem, z firmy M. Inst. C.E. vlastněnou sirem Douglas Fox a Partners. Často je nesprávně uváděno, že most navrhl Ralph Freeman. V zadání projektu byl již tehdy požadavek na konstrukci mostu, aby co nejlépe zapadal do krásné přírody v okolí vodopádů. Dalším požadavkem byla pevnost konstrukce, aby umožnil železniční dopravu a konečně navrhnout konstrukci tak, aby nebylo nutné využít lešení.
Inženýři vybrali jako vyhovující řešení jedno – obloukový ocelový most. Oblouk je tvořen dvěma hlavními oblouky, které jsou uchyceny v betonových patkách. Zátěž konstrukce oblouku je rozložena příčnými i podélnými vzpěrami. Jeden z hlavních oblouků mostu se podařilo spojit dne 1. dubna 1905. Fotografie ukazují spodní oblouk, který byl propojen, ale horním podlaží jsou stále neúplné (obrázky níže).
Stavba trvala pouhých 14 měsíců. Most je 198 metrů dlouhý a hlavní oblouky jsou rozkročeny v délce 156,6 metrů. Povrch postu je 128 metrů vysoko nad hladinou řeky Zambezi.
Most Victoria Falls byl slavnostně otevřen 12. září 1905 na 15. výročí obsazení Mashonalandu. Železniční trať i most provozovala Rhodesia Railways. Most byl postaven jako dvoukolejný. V roce 1930 jednu kolej nahradila silnice. To sebou neslo i úpravu most, protože, aby se sem vešla silnice a chodník pro chodce bylo nutné most rozšířit o 4 metry a zvednout jeho výšku o více než jeden metr. Most od té doby stále patří mezi pouhá tři silniční spojení mezi Zambií a Zimbabwe.
V současné době jezdí po mostě převážně nákladní vlaky vozící měď a dřevo ze Zambie do Jižní Afriky (Jihoafrické republiky). Zub času se již na mostě podepsal, vlaky po něm jezdí rychlostí chůze člověka a nákladní auta mají omezenou váhu na 30 tun. Poslední rekonstrukce proběhla v roce 2006.
V blízkosti vodopádů, lze na zambijské straně navštívit železniční muzeum (Livingstone Railway Museum) v blízkém městě Livingstone, kde jsou vystaveny parní vlaky pamatující si slávu Rhodesia Railways.
Victoriiny vodopády prozrazuje z dálky vodní tříšť stoupající k obloze.
Lidé žijící v okolí vodopádů označovali neobvyklý přírodní jev různými jmény. Původní přiléhavý ndebelský název „Amanza Thunquayo„, v překladu „Voda, která stoupá vzhůru jako kouř„, byl přejmenován kmenem Kololo na dodnes užívané označení Mosi-Oa-Tunya nebo-li „Kouř, který hřmí„.
Ani získání zimbabwské nezávislosti však nesmazalo z map nejvíce užívané koloniální jméno Viktoria Falls dané vodopádům v roce 1855 skotským objevitelem, cestovatelem a misionářem D. Livingstonem na počest anglické královny Viktorie, a které je v běžné řeči i písmu zkracováno na ono dnešní “ Vicfalls„.
Zdroj fotografií: National Archives of Zimbabwe, staré pohledy a Wikipedi