Zebra (Equus)

 

Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Řád: Perissodactyla (lichokopytníci)
Podřád: Hippomorpha
Čeleď: Equidae (koňovití)
Rod: Equus (zebra)

 

Zebry jsou koňovití lichokopytníci s endemickým výskytem v jižní a východní Africe. Jsou nezaměnitelné pro své specifické zbarvení, kde se střídají černé a bílé, někdy i hnědé pruhy. Vzor pruhů je unikátní pro každého jedince. Typickým prostředím jsou otevřené africké pláně, savany, suché savany a polopouště se zbytky vzrostlé vegetace, umožňující úkryt ve stínu. I přes to, že jsou ve výběru prostředí značně adaptabilní, nebyly nikdy ochočeny. Rozeznávají se v několika druzích a podruzích.

 

Systematické rozdělení zeber:

 

• Zebra (Dolichohippus)
  • Zebra Grévyho (Equus grevyi) – v současnosti přežívají zbytky populace v severní Keni a Etiopii.
• Zebra (Hippotigris)
  • Zebra stepní (Equus quagga)
    • Zebra Böhmova (Equus quagga boehmi) – žije ve východní Africe až po řeku Zambezi.
    • Zebra bezhřívá (Equus quagga borensis) – žije v severozápadní Keni, severní a severovýchodní Ugandě až jihovýchodním cípu Jižního Súdánu.
    • Zebra Burchellova = zebra damarská (Equus quagga burchellii) – Původně areál výskytu sahá od jihu Afriky – od Angoly, přes Namíbii, Botswanu až k řece Orange, žije ve Svazijsku a v regionu JAR KwaZulu-Natal. Nyní je ve střední části původního výskytu zcela vyhubená.
    • Zebra Chapmanova (Equus quagga chapmani) – žije na jih od řeky Zambezi – Zimbabwe, Botswana, Mozambik a JAR.
    • Zebra Crawshayova (Equus quagga crawshayi) – žije severně od řeky Zambezi a východně od řeky Luangwa po jižní Tanzanii.
    • Zebra kvaga (Equus quagga quagga) – obývala Kapsko a Oranžsko v JAR, v roce 1909 však již byla vyhubena. Nyní probíhají pokusy o zpětné vyšlechtění z zebry Burchellovy.
  • Zebra horská (Equus zebra)
    • Zebra Hartmannové (Equus zebra hartmannae) – obývá horská
      území jižní Angoly.
    • Zebra kapská (Equus zebra zebra) – žije v rezervacích
      poblíž Kapského města v JAR.

 

Stavbou těla jsou zebra robustnější než osli, ale mají kratší nohy než plnokrevníci koňů. Jsou schopny dosáhnou a po nějakou dobu udržet rychlost až kolem 65km/h. Tělo zebry je pokryto srstí s typickým pruhováním. Nejužší pruhy má zebra Grévyho, u níž pruhy jdou až ke kopytům. Silnější pruhy má zebra horská, opět až ke kopytům. Na rozdíl od předchozího druhu je pruhování v oblasti stehen řidší. Zebry stepní mají pruhy silnější, na nohou jdoucí maximálně ke kolenům, někdy jsou nohy bílé, nebo šedé. Specificky zbarvená byl poddruh zebra stepní, zebra kvaga, kde byla pruhovaná jen hlava a přední polovina těla. Navíc hlava a trup byly hnědé, nohy, hruď, třísla a ocas bílé. Zbarvení ocasu zeber je také variací černé a bílé. Zebra Grévyho má kořen ocasu černý a žíně bílé, ostatní zebry mají žíně černé, nebo šedé. Čenich i kopyta všech zeber jsou černá. Hřívy jsou pruhované v návaznosti na pruhování krku. Výška těla v kohoutku se pohybuje u dospělých jedinců od 1,2 do 1,3m, délka pak 2 – 2,5m, délka ocasu kolem 0,5m a hmotnost až 200 – 450kg. Pohlavní dimorfismus se projevuje větší velikostí samců.

 

 

 

Tuto otázku se snažilo zodpovědět již mnoho vědeckých i nevědeckých okruhů a existují dvě teorie.

První hovoří o bílém základu s černými pruhy, čemuž odpovídá barva břicha, třísel a někdy i končetin. Podporuje jí i procentuální zastoupení bílé vůči černé, které je vždy vyšší pro bílou.

Druhá teorie se opírá o barvu před narozením, která je černá. Většina zeber se již rodí s pruhováním, nicméně u některých se část bílých pruhů dovybarvuje až krátce po narození.

Prakticky však nebyla ani jedna teorie potvrzena a ani vyvrácena, proto se spíše hovoří o účelnosti zbarvení.

 

Tepelná ochrana – černé pruhy pohlcují více slunečního záření než bílé, čím vzniká okolo těla menší proudění rozehřátého a chladnějšího vzduchu a tím dopomáhá zvířeti ke snadnějšímu chlazení.

 

Antipredační ochrana – říká se že šelmy mají při útoku na zebry problém se zaostřením a identifikací krku zebry. Toto tvrzení je z části pravdivé, jak je u sebe více zeber, lze těžko rozeznat, kde jedna končí a druhá začíná. Při lovu většina dravců odděluje jeden kus a ten pak štve. V tomto případě je již hlava a krk jasně znatelná. Na větší dálku se zebry svým zbarvením ztrácí v terénu, ale většina dravců jde za kořistí dle čichu a zvuků, které vydávají, čímž se smysl zbarvení trochu ztrácí.

 

Identifikace jedinců ve stádu – vzor pruhů je pro každou zebru unikátní , podobně jak je tomu u lidí s otisky prstů.
Matení pohybu – podobně jak je tomu u loukotí kola, kde při určité rychlosti vypadá, že se kolo točí opačným směrem. Ostrý kontrast rozostřuje vidění a hůře se určuje pohyb jednotlivců ve stádu, což ztěžuje separaci loveného zvířete.

 

Ochrana před hmyzem – zejména před bodalkou tse-tse a ovády. Bylo dokázáno, že některý krev sající hmyz pruhování zeber odradí a nejsou pro něj atraktivní.

 

Obrázek: Napajedlo v Serengeti se zebrami (Autor: Diana Robinson)

 

Zebry jsou sociální zvířata žijící v menších skupinkách i v početných stádech. Menší skupiny jsou vedeny dominantním hřebcem, jsou zde klisny a hříbata. Ostatní samci vytvářejí bakalářské skupiny. Až na zebru Grévyho, jsou zde stálé skupiny samic, které se málokdy rozpadají, mění se jen vůdčí samci. Zebry jsou sice pomalejší běžci než koně, ale vynikají dlouhou výdrží v běhu. Mají výborný sluch a pravděpodobně trochu vidí i ve tmě. V oku není tapetum lucidum, takže se v noci ve zraku rozhodně nemohou srovnávat se lvy nebo levharty. Mají i dobrý čich, který jim také pomáhá proti dravcům. Stádo je uskupeno tak, že uvnitř jsou samice s mláďaty a dospělé zebry jsou na okraji. V případě napadení se aktivně brání kopáním a kousáním.
V potravě dominují traviny. Jejich trávící systém je přizpůsoben i k přijímání potravy nižší nutriční hodnoty, než jedí ostatní býložravci, čímž by se dalo říci, že jsou poměrně nevybíravé. V jejich střevech se nachází symbiotické bakterie, které jsou schopny rozložit většinu celulózy v potravě. Mnohdy mohou okusovat výhonky stromů a keřů, z hlediska jídelníčku tato složka nepřesahuje víc jak 1%. Má denní potřebu pít, proto se zdržuje v blízkosti napajedel.
Klisny pohlavně dospívají ve třetím roce života, hřebci až v šestém. Rodí jedno hříbě, zřídka i dvě, málokdy je však druhé životaschopné. Hříbata jsou hnědavá. Do zbarvení dospělce se dostanou až po několika měsících. Hříbata se rodí na konci období dešťů v době hojnosti potravy. Laktace je od půl roku do roka, kdy se narodí další mládě. Délka života zebry je do 30-ti do 40-ti let v zajetí. V přírodě se dožívají nižšího věku.

 

 

Lidskou činností, zejména nadměrným lovem byla vyhubena zebra kvaga a málem i zebra horská kapská. Lovem a změnou klimatických podmínek je ohrožena i zebra Grévyho.
V 19. století bylo provedeno několik pokusů o domestikaci zeber. Byly k vidění závodní zebry, policejní hlídky v Tanzanii na zebrách nebo Rothschildův vůz tažený zebrami. Na rozdíl od koňů a oslů jsou zebry méně odolné vůči stresu, proto vše skončilo neúspěchem.