Zatmění slunce 2001 a Viktoriiny vodopády

U příležitosti zatmění byl v Zambii vyhlášen národní svátek. Na mnoha místech se občanům vydávaly ochranné brýle a v tisku se objevovaly články popisující tento úkaz. Mohli jsme zatmění pozorovat buď na nějakém osamělém místě, nebo dát přednost možnosti sledovat účinky zatmění mezi lidmi. Nutno říci, že dnešní Afrika už neodpovídá představám, které v nás někdy přežívají z „verneovek“ nebo cestopisů Hanzelky a Zikmunda. V žádném případě obyvatelé nepociťovali žádné atavistické strachy, naopak se těšili na nějakou tu oslavu a hezkou podívanou…

Před dvěma lety bylo možné z území naší republiky vidět stoprocentní zatmění slunce. Tento jev není tak ojedinělý, jak by se na první pohled mohlo zdát, ovšem v měřítku celé naší planety. Loni bylo stoprocentní zatmění slunce k vidění 21. června v pásu, který protínal africký kontinent v jeho jižní části. Jelikož tato oblast není politicky nejstabilnější, jedním z míst, odkud se dalo pozorovat téměř bez rizika, bylo území Zambie. Právě toto zatmění bylo jedním z důvodů naší několikatýdenní cesty po jižní Africe, která vedla Jihoafrickou republikou, Botswanou a Zambií a dotkla se i Zimbabwe.

U příležitosti zatmění byl v Zambii vyhlášen národní svátek. Na mnoha místech se občanům vydávaly ochranné brýle a v tisku se objevovaly články popisující tento úkaz. Mohli jsme zatmění pozorovat buď na nějakém osamělém místě, nebo dát přednost možnosti sledovat účinky zatmění mezi lidmi. Nutno říci, že dnešní Afrika už neodpovídá představám, které v nás někdy přežívají z „verneovek“ nebo cestopisů Hanzelky a Zikmunda. V žádném případě obyvatelé nepociťovali žádné atavistické strachy, naopak se těšili na nějakou tu oslavu a hezkou podívanou. Další možností by bylo sledovat, jak zatmění zapůsobí na zvířata v některém z mnoha národních parků. Přednost jsme dali klidné vyhlídce. Za místo k pozorování jsme zvolili opuštěné končiny severozápadně od hlavního města Lusaky. Díky proslulým rozbitým zambijským silnicím jsme se však nedostali až do centra pásu, ve kterém bylo možné zatmění pozorovat nejdéle. I tak jsme si celý úkaz vychutnávali po dobu více jak tří minut. Naprosto čistá obloha nám umožnila opravdu překrásný zážitek, který se absolutně nedal srovnat se zatměním pozorovatelným u nás před dvěma roky.

Cílem naší návštěvy těchto vzdálených míst byly samozřejmě i místní přírodní krásy. Jedním z takových míst jsou proslulé Viktoriiny vodopády. Tato nádherná přírodní scenérie se nachází na jinak klidném toku řeky Zambezi, která na tomto svém úseku tvoří přirozenou hranici mezi státy Zimbabwe a Zambie. Přírodní monument jsme tak navštívili dvakrát: jednou ze zimbabwské strany cestou na zatmění, podruhé cestou zpět do Jihoafrické Republiky ze strany zambijské. Dodnes používané označení Mosi-Oa-Tunya, které dali vodopádům příslušníci kmene Kololo, znamená „kouř, který hřmí“. Název Victoria Falls pochází z roku 1855 od skotského cestovatele a misionáře Davida Livingstona, který tím vzdal čest anglické královně Viktorii. Toto pojmenování je i dnes, po získání zimbabwské nezávislosti, používané a v běžném užívání je zkracováno na Vicfalls.

Ze zimbabwské strany si můžeme prohlédnout větší část těchto mohutných vodopádů, v jejichž nejvyšší části se voda řeky Zambezi propadá do hloubky až 108 metrů v úctyhodné šířce asi 1700 m. Ze zimbabwské strany je také vidět místo, kterým se vodopády v budoucnu opět posunou proti toku řeky, protože přírodní procesy stále probíhají. Na zambijské straně však diváku připadá, že je v bližším kontaktu s mohutným živlem a to i díky visutému kovovému můstku, spojující jednotlivé části prohlídkové trasy. Po překročení této lávky se nacházíme v místech, kde můžeme ze skalnatého ostrohu sledovat řeku Zambezi, jak opět zcela klidně pokračuje ve své cestě k Indickému oceánu. Tento výhled se ovšem nabídne pouze v té části roku, kdy je nízký stav vody v řece.

Místní obyvatelé totiž doporučují Victoria Falls navštívit třikrát: při nízkém, středním a vysokém stavu vody. V posledním případě, tedy v období dešťů, však samotné vodopády v hluboké skalní soutěsce není vidět za silnou clonou vodní tříště, dosahující výše až půl kilometru. Vůbec nejvyšší stav vody bývá zpravidla v březnu. Hlavní turistická sezóna, která se prakticky kryje s časem našich letních prázdnin, spadá do období středního stavu vody. I za tohoto stavu je promáčení návštěvníků téměř jisté. Voda stoupající z kotle pod vodopády se na ně vrhá doslova ze všech stran. Proto je zbytečné si od místních podnikavců půjčovat pláštěnky za dolary a doufat, že zůstanete suší. Lepší je si vzít na sebe co nejméně oblečení.

Prohlídkové trasy probíhají po vrcholu příkrého skalního útesu, který je situován naproti samotným vodopádům, které jsou v nejmenší vzdálenosti obou zlomů přibližně 30 metrů. Prohlídka je vedena po kameno-betonových chodnících, které jsou na straně směrem ke kraji útesu ohraničené uměle vytvořeným zátarasem z přírodního trnitého materiálu. Za tuto hranici je zakázáno chodit, i když samozřejmě není těžké ji překonat, ovšem mokrá tráva pokrývající útes činí z takového pokusu spíše než projev odvahy v očekávání lepšího výhledu jen zbytečný hazard, jež se stal osudný již nejednomu návštěvníkovi. Díky nepřetržité vlhkosti je i vegetace u Vicfalls odlišná od porostů obvyklých v těchto částech Afriky. Na zambijské straně je možné tímto deštným lesem sejít až k řece Zambezi, která relativně úzkým korytem opouští vodopády a pokračuje k přehradní nádrži Kariba.

Jelikož jak Zimbabwe, tak Zambie nejsou z nejbohatších zemí regionu, důležitou složkou jejich příjmů jsou právě útraty turistů. Vicfalls jsou pak určitě nejnavštěvovanějším místem obou zemí. V okolí vodopádů je nabídka turistických atrakcí vskutku bohatá. Na hraničním mostě přes řeku je možno vyzkoušet bungee-jumping. Vodopády si zájemci mohou prohlédnout i z ptačí perspektivy z paluby malého či většího letadla, vrtulníku, motorového rogala či z koše balónu. Na prudkém toku Zambezi v soutěsce pod vodopády se provozuje rafting. Každá z těchto atrakcí je nabízena v cenách okolo 100 dolarů za osobu. Ceny uvádíme v dolarech, v nichž je v Zambii možno běžně platit. Druhou možností je místní „kwača“, kterých se v průměru dostane 4 000 za dolar.

Samotné jednorázové vstupné do prostoru vodopádů přijde na zimbabwské straně k 20 dolarům, na zambijské straně na polovic. Přes vysokou cenu si tady fotografové příliš neužijí, neboť vodopády je možné dobře fotografovat jen ráno a večer, po zbytek dne jsou postaveny přímo proti sluníčku. Území Viktoriiných vodopádů je obehnáno drátěnými ploty a chráněno strážci stejnojmenného národního parku, na který proti proudu řeky navazuje na zimbabwské straně Národní park Zambezi. I proto, pokud máme štěstí, zde můžeme zahlédnout některá vodomilná zvířata, jako krokodýly nebo slony. Tento zambijský park je spíše doplňkem celé oblasti Vicfalls. Rozlohou je poměrně malý, ale zvířat je tam poměrně hodně, takže máte oproti jiným velkým a proslulejším parkům a rezervacím mnohem větší šanci, že zde divoká zvířata uvidíte.

Nocleh jsme u Viktoriiných vodopádů zvolili na zambijské straně v Livingstonu, bývalém koloniálním městě ležícím asi 10 kilometrů severovýchodně od hraničního přechodu. Jako ve většině zambijských měst tu levnější ubytování nabízejí místní backpackery v cenách 2,5 – 3 dolary za osobu za kempování v zahradě. Tyto ubytovny pro „baťůžkáře“ nabízejí i místnosti k přenocování, které jsou ovšem dražší. U obou druhů ubytování je možné použít WC, koupelnu i kuchyňku. Byla určitě škoda, že při naší cestě po jižní Africe jsme byli nuceni vynechat návštěvu Zimbabwe s jeho národními parky nebo archeologickými nalezišti na severovýchodě země. Při cestování zapůjčeným autem nebylo možné se v Zimbabwe spolehnout na možnost nákupu benzinu. V průběhu léta 2001 je tam v důsledku hospodářského tlaku na uklidnění politické situace tragický nedostatek pohonných hmot. Tento tlak byl vidět i na kurzu zimbabwského dolaru, který klesal velmi rychle v průběhu celého dne a kupovat tuto měnu na útratu dopředu není dobré, protože ceny zboží se pohybovaly velmi málo. I po naší návštěvě vodopádů se cedule s kurzy lišila v desítkách procent od té, kterou jsme viděli při vstupu. Na některé zážitky z cesty do jižní Afriky nikdy nezapomeneme. Podstatné je i to, že se nenaplnily některé obavy týkající se osobní bezpečnosti. Možná jsme měli štěstí, ale důsledně jsme se řídili především zásadou nenocovat nikde mimo kempy 😉 Ani vyřizování nezbytných dokladů nebylo příliš komplikované. Do všech zemí je nutné mít víza – do Jihoafrické republiky je lze získat v Praze bezplatně, do Zambie přímo na hranicích za 15 dolarů (platí pouze pro Čechoslováky) a víza do Botswany jsme pořídili na jejím zastupitelském úřadu v Johannesburgu za necelých 5 dolarů. Komplikovanější situace byla s vízem do Zimbabwe, jehož pořízení pražskou agenturou ve Vídni nebo Bonnu stálo přes 3 000 Kč.