Úterý, 3 prosince, 2024
Cestopisy

Západní Afrika 2005 (Ghana-Togo-Benin) 4. díl

Středa 9.3.2005
Konečně je ráno, vstáváme a sbalíme všechny věci. Jdu dolů najít majitele, abychom mu zaplatili 63 000 za pokoj. Venku prší, dnes se chceme dostat až do Cape coast. Ptám se majitele na cestu a vyrážíme. Cestou se k nám přidá zase jeden místní kluk, který nás dovede až na trotro station, dokonce ví, kde je ČR. Kupujeme lístky do Takoradi a nasedáme do tro-tra. Pořád leje a v autě nejdou zavřít okna, sedím za řidičem mezi nějakou holkou, která pořád křičí na řidiče, že na ni prší. Je celá mokrá a pořád se na mě tlačí, řidič ji dá jenom špinavý hadr ať se utírá. Lenka za mnou je také celá mokrá, ale k údivu místních jí to vůbec nevadí. Ujedeme asi 10 km když v tom auto zastavuje velký nový moderní autobus. Všichni vystupujeme a cpeme se dovnitř. Já s L stojíme vzadu M a K stojí vepředu. Najednou je vepředu rozruch. To když ke Kamilovi a Michalovi přišla průvodčí a chce po nich zaplatit další peníze. Kamil a Michal ji posílají dozadu za mnou, ale ona je nechápe. Pak průvodčí přeci jen přichází. Platím za každého další 2000. Cesta trvá asi půl hodiny. Během cesty mě místní kojenec, co sedí na matce, pořád drží za prst. Najednou autobus zastavuje a všichni vystupujou, zjišťuji, že jsme teprve na Angona junction, ale místní mě ihned ukazují na dvoupodlažní opět moderní žlutý autobus. Přes dav se násilím protlačujeme k průvodčímu kupujeme další lístky do Takoradi a jdeme si sednout nahoru do podlaží. Autobus není africkou výrobou soudě podle sedaček, které mají rozměry evropské, tudíž je tam dvakrát tolik místa. V klidu po dlouhé době bez mačkání si užíváme cesty. Je nezvykle chladno, pozorujeme krajinu a posloucháme rádio. Když se blížíme do Takoradi poznávám to tam. Loni jsem tu hledal českého Letce Fencla asi čtyři hodiny, projíždíme okolo vojenského letitě i kasáren. V centru vystupujeme a zjišťujeme, že nám dochází Tedi. Včera jsme se pořádně rozšoupli. Vidím místní banku a jsem rozhodnutý letos poprvé měnit jinde než u překupníků. Bohužel místní honosná banka se mě ptala jestli mám u nich účet. Říkám jim bohužel, tak mě vyhodili ven. Jen mě nasměrovali někam do jejich pobočky, že tam by to snad šlo. Já se na ně vykašlal a vyměnil u prvního veksláka za slušný kurz. Jelikož jsme nikdo ještě dneska nejedli vešli jsme do místního obchůdku, kde jsme koupili tuňáka v plechovce – dva obyčejné a dva nějaké ostré a k tomu suchary v akci. Každý jsme chroustali suchar a já se vydal hledat cestu na trotro station Cape coast (každá trotro station má název podle toho jakým směrem se chcete vydat). Poprvé jsem to zkusil sám s tím, že jsem tu byl i loni, ale to mě na torotro station hodil Fencl vlastním autem, bohužel jsem vyrazil na špatnou stranu, ale hned jsem se zeptal místního ochotného občana, který mi původně cestu chtěl jen ukázat, ale později se rozhodl, když jsem mu pověděl odkud jsem, že nás dovede přímo k trotru. A opravdu, když jsme dorazili na místo, již jsem poznal „pokladnu“ u které jsem loni s Kenym kupovali lístky do Elminy. Tentokrát jsme ale koupili lístky až do Cape coastu. Posadili jsme se do černého kombíku, ve kterém jsme všichni 4 začali konzumovat tuňáka se suchary. Když dorazili do auta další 3 osoby vyjeli jsme konečně do Cape coastu. Bohužel cesta trvala jen asi 500 metrů a museli jsme zase přesedat, díkybohu do nějakého chevroletu dodávky, kde jsem měl spousta místa, seděl jsem a poslouchal si mp3jky. Ostatní vzadu spali. Cestou jsme minuli Elminu, kde jsem poznal hospodu kostel a obchod mého kamaráda Rasmana. Cíl byl Cape coast, takže bez zastávky projíždíme. Těsně před Capem budím ostatní a dohaduji se z řidičem, kde nás má vyhodit. Během cesty jsme se totiž dohodli, že dnes ještě navštívíme N.P. Kakum. Původní nápad byl, že počkám v guesthausu v Cape coastu, a ostatní pojedou do Kakumu sami, protože já tam byl loni. Svědomí mi nedalo a rozhodl jsem se, že pojedu s nimi. Na první zastávce v Capu vystupují všichni pasažéři až na naší skupinu. Vydáváme se dál na hlavní stanici Kotokuraba market. Je strašná zácpa. Řidič byl kámoš, protože než dojel až na stanici z okýnka nám sehnal další tro tro do Kakumu, takže jsme opět bez přestávky přelezli do dalšího auta ve kterém seděli tři postavičky něco jako Kulík, Bubík a Dulík z Walta Disneye. Z auta, ve kterém jsme seděli pouze mi čtyři, vyřvávali něco jako Blabblabblbabllbaba a se speciální houkačkou, která mi strašně lezla na nervi sháněli další lidi, aby se jim cesta rentovala. Auto bylo v okamžiku plné asi 16 lidí a vyrazili jsme. Cesta trvala něco okolo 40 minut. Ještě, že jsem ji absolvoval loni, protože řidič v Kakumu vůbec nezastavil a valil to dál. Musel jsem ho zastavit. V recepci ukazujeme ITYC až na Lenku, která ISIC nechává schovanou a radši platí plné vstupné (zkušenost, protože když místní vidí ISIC a ITYC, tak jim docvakne že pro studenty je jen ISIC). Já vezmu batohy a jdu si lehnou na lavičku k baru, kde po chvilce usínám. Ostatní jdou do pralesa na Canopy Walkway. Asi po půl hodince mě budí lidi v hospodě. Je tu asi 20 Američanek a Angličanů. Holky sedí vedle mě na lavici a pořád mi koukají pod kraťasy, nevím čemu se smály :-). Já se jen otáčím na druhý bok a pokračuji ve spánku. Budí mě až průvodce, který přivádí naši skupinu a ukazuje mi jakej měl Kamil strach při přechodu můstků. Bereme batohy a jdeme čekat na hlavní cestu na nějaké auto do Cape coastu. První náklaďák mi nezatavuje, sice na mě mává, že je plnej, ale to je jenom v kabině, na korbě je volno. Máme štěstí, hned další tro tro nám zastavuje a pokračujeme na Koturaba market. Na tržišti vystupujeme a naším cílem je napsat konečně domů z mailu pár zpráv. Cyber kafé nacházím s jistotou sobě vlastní.


Před kavárnou bereme taxi, které navádím k Sammo Guesthouse, kde jsem trávil noc i loni s Kenym. Dostáváme pokoje v poschodí. Máme hlad a žízeň, proto jdeme na střechu, kde má být hospoda, vidíme sice bar, ale nikdo u něj není. Pouze malý kluk spí na stole, tak ho vzbudím, ale on je asi nějakej nechápavej, nebo je v šoku z toho, jak jsem ho vzbudil, ale nakonec nám piva a limonády přinese. Když se ho ptám na jídlo jenom kejve, ale nic nedělá. Za dvě hodiny, když už se setmělo a do baru přišlo pár bělochů, jeden Australan a dvě Němky, co pořád hráli nějaké šachy a konečně ženská, která se nás ptala, co si dáme k jídlu. Každý z nás si objednal. Dostali jsme zatím největší a nejchutnější porci, co jsem tady dostal. Kuře s hranolkama bylo asi 3x tak velké a o polovinu levnější než jsme našli jinde. Nevím, jestli to bylo schválně nebo pouze neuměli počítat, to jsem ale neřešil a šli jsme v klidu spát. V noci byla obrovská bouřka a nateklo nám až do pokoje.


Čtvrtek 10.3.2005
Po probuzení vylézáme ven, kupujeme suchary a jdeme pěšky na pláž. Míříme k hradu Cape coast. Po cestě senám málem několikrát otočí žaludek, protože tak velké veřejné záchodky už jsem dlouho neviděl. Pozorujeme rybáře jak tahají sítě z vody. I v 10 lidech s tím mají co dělat. Ke Kamilovi se přidává nějakej hnusnej pes a Kamil ho nemůže vystát, ale protože se bojí, aby ho nekousnul, tak ho ani nekopne. U hradu nám říká místní pobuda, že před 5 minutama tady byl s nějakou českou skupinkou, bohužel jsme je už nikde nedostihli. Povídám, že už nic zařizovat nebudu, ať si ostatní zkusí alespoň obstarat cestu do Accry. Kamil s problémy bere taxíka, ale už není schopný mu říct kam se pojede, domlouvám tedy cestu do trotro station Accra, kde kupujeme lístky, dáváme batohy dovnitř a kupujeme místní sladké koláčky. Kamil si výjimečně žádný nekoupil a pak žebral. Cesta do Accry stojí za prd, protože už asi 5 měsíců dělají novou cestu mezi Capem a Acrrou a musíme jet po kamenité polní cestě vedle nové hlavní. Asi 20 km od Accry je provoz tak hustý, že to vypadá jako v centru města. Konečně vystupujeme u Kwane nkrumah circle v centru Akry. Proplétáme se mezi stánky a jdeme vyměnit do směnárny nějaká eura na závěrečné nákupu. Po výměně míříme opět do hotelu Roots, kde jsme spali první noc. Tentokrát však ostatním připadá jako neobyčejný luxus, ne jako při první návštěvě, kdy prohlašovali, že v horší díře v životě nespali. Je vidět jak cestování člověka změní. Dáváme sprchu, chvilku oddech a razíme pěšky na ambasádu. Tam se setkáváme s panem Hamršmídem. Sdělujeme mu naše zážitky, bereme si věci a domlouváme se, že se večer sejdeme v jedné restauraci, kde je prý nějaký koncert. Loučíme se a jdeme se najíst do restaurace před ambasádu. Dáváme pár pivek a rýži s kuřetem. Nutím ostatní, aby šel někdo ověřit letenky do Alitalie a odvézt věci na hotel, že bych tu počkal. Nikdo se však k tomu neměl, tak jsem naštvaně s Lenkou odešel vyřídit další věci. Na pokoji jsem se převlékl, vysprchoval a pak s Lenkou vyrazil na zmrzlinu do jedné evropské cukrárny, co znám z loňska. Dal jsem si dort a zmrzlinu a šli jsme vyzvednout kluky do hospody. Najednou jsme si ani jeden nemohl vzpomenou na jméno hospody ve které se máme s panem Hamršmídem setkat. Nezbylo nic jiného, než aby Michal s Kamilem šli opět na ambasádu, zeptat se. Když se informaci dověděli, vzali jsme auto a jeli do bohaté čtvrti Osu, kde jsme koukali po stáncích, kde bysme co koupili. Nakonec sedneme do jedné z mnoha hospod a začneme pít jedno pivo za druhým. Najednou se zešeřilo a přibývalo množství otrapů (jeden dokonce povídal, že je syn bývalého diktátora Toga, který musel utéci ze země, bohužel jsem se vyznal v bývalé prezidentské rodině lépe než on, tak měl smůlu). Někteří se k nám pokoušeli vloudit a dostat od nás alespoň nějaké pivo – neměli šanci. Od jednoho překupníka s cd jsem si koupil VCD s videoklipy za 12000 asi 30 kč. Když se blížila daná hodina, zvedli jsme se z hospody a šli jsme do sjednaného baru. Michal s Kamilem věděli, jak se jmenuje, ale šli jsme na druhou stranu. Štěstím bylo, že na nás začala houkat oktávka, ve které seděl pan Hamršmíd s jeho synem. My čtyři se tedy nasoukali dovnitř českého auta a vyrazili do hospody. Za vstupné do hospody jsme dostali jakési konzumní lístky, za které pak dostaneme pivo. Sedíme pijeme. Hamršmíd do sebe láme jedno za druhým vážně mu nestačím. Bavíme se čím dál uvolněněji a ptáme se ho na to, jestli už měl černošku, říká, že by to byl hřích v jeho pozici nezkusit. Tancujeme s návštěvníky, mezi nimiž jsou jak Angličanky – pěkně hnusné, ale taky místní lehké děvy, které se snaží ulovit nějakého bělocha. Asi po osmi pivech bere synka, loučí se a odjíždí domů. Poté odvážím zmoženou Lenku na hotel. Beru taxíka, cestou nás staví voják se samopalem a chce úplatek na „vodu“. Dostává 10000 a dorážíme do hotelu. Zjišťuju, že nemám peníze, tak říkám taxikáři, aby mě hodil zpět na diskotéku, že kluci mají peněz dost.


Čeká tedy před zatímco mě nechtějí pustit zpět na diskotéku, že musím zaplatit znova, říkám že zaplatím až mě pustí dovnitř. Nakonec tedy povolují, když dorazím ke stolu, kolem Michala a Kamila se točí 3-4 prostitutky a oni mávají desetitisícema. Jedna se chce s Kamilem bavit, tak jim překládám. Kamil tvrdí, že se bojí, aby o ni něco nechyt. Ona neváhá a do minutky je zpátky i s kondomem. Kamil zase zklame a já je musím odtáhnout pryč než všechno rozhážou. Venku již na mě čeká taxík, platím mu za všechny cesty a vystupujeme před hotelem. Já s Kamilem si chci jít lehnu, ale Michalovi se to ještě nezdá a i když je už dost chycenej ještě povídá, že by někam vyrazil pokračovat. Chytám dalšího taxíka a říkám mu, ať nás zaveze někam, kde to ještě žije. On dlouho přemýšlí, a pak nás odváží do jedné putyky na venkovním prostranství. Je asi deset velkých stolů a jen u jednoho sedí asi 5 nažralejch místních, sedáme si vedle. Objednáváme další piva, popíjíme a kecáme. Michal je ale nějakej divnej, protože je zticha. Najednou se sesune ze židle dolů a lehne na holej beton jako do postele. V tu ránu se všichni od vedlejšího stolu zvednou, že chtějí pomoci, ale já je usazuje zpět, aby byli v klidu, že je Michal jenom moc unavenej. No nic. S Kamilem pijeme dál až přichází číšník, že musíme končit a zaplatit, že je konec. Platíme, zvedáme Michala, který najednou potřebuje nutně na velkou a ptá se mne, kde jsou tady záchody. Odpovím mu, že vůbec nevím, kde jsem a v životě jsem tady nebyl. Michal neváhá a jde si sednout k nějaké zdi, ani si neuvědomuje, že ho sledují desítky očí, které vzbudil, když hledal WC. Místní obyvatelé před horkem spí prostě na ulici. Michal zasedl ke zdi, později jsme zjistili, že mezi telefonní budku a záchodky, vykonal potřebu, a ptal se čím se má utřít. Jediné, co má Michal po ruce je kýbl, ze kterého vytáhl něco. Tím se utřel a vrátil to poslušně do kýblu. Poté musíme Michala vzít s Kamilem pod paždí mezi sebe. Mezi spícíma postavama si razíme cestu ghettem. Jen odhadujeme směr k našemu hotelu. Naštěstí trefujeme na první pokus. Ukládáme Michala a usínáme.


Pátek 11.3.2005
Budíme se něco po 11 dopoledne. Michal spal nahý přikrytý pouze mým ručníkem. Jen tak tak balíme a odcházíme z hotelu těsně před dvanáctou. Když se budím cítím se v pohodě. Jdeme naproti na internet, kde píšeme dopisy domů, že už se vracíme a tam poprvé pociťuju, že mi není nějak dobře, pořád musím běhat na záchod a cítím se úplně vyčerpaně. Přesto, jsem ostatním slíbil pořádnou snídani a tak vyrážíme do cukrárny, kde jsme byli včera s Lenkou. To už je mi opravdu bídně, dávám si pouze suchou bagetu, ani dort nejím. Celý se třesu a klepu, musím na záchod, kde to ze mne létá horem spodem, takhle špatně mi dlouho nebylo. Musím chvíli počkat v klimatizované cukrárně, něž se odhodlám vyjít ven do horkého dusného podnebí. Dopředu už ostatním povídám, že s nimi cetky nakupovat nepůjdu, že musí sami a já na ně počkám někde v hospodě. Původně jsem chtěl dneska navštívit výstavu českého fotografa Šibíka, ale nepřipadá to v úvahu. Nakonec přeci jen povoluji a s ostatními se vydávám do Osu do nákupního centra v evropském stylu Koala. Tam nakupujeme pouze tuňáky na svačinu na cestu a místní koření pro doma. Venku od stánkařů kupujeme pár náramků a přívěsku a podobné cestky. Je mi však tak bídně, že honem chvátám sehnat taxíka a chci odjet na letiště. V autě je však takové peklo, mám strach abych se nepozvracel nebo neomdlel. Lenka vystoupila, že chce jít koupit nějaká antimalarika na místní druh malárie, kdyby to někoho z nás ještě překvapilo v Čechách. Po cestě dávám nějaké drobné na křižovatce žebračce s batoletem a konečně jsme na letišti. Naše první kroky vedou do hospody, kde si dáváme pouze limonády a já čistou vodu, do které si hážu tablety s hořčíkem a vápníkem. Vypiju asi 2-3 litry, a postupně je mi lépe až se dostávám do normálu. Máme strach o Lenku, jestli se na poslední chvíli někde neztratí, ale za chvíli doráží i s antimalariky za námi do hospody.


KONEC


Dodatky
Accra – je hlavní město Ghany. Má dva miliony obyvatel a je to největší ghanské město.

Kumasi – hlavní město vlivného a bohatého Ašantského království, je to pořád hlavní kulturní a ekonomické centrum Ghany. Bylo založeno roku 1695. Avšak z původního město zbylo jen velmi málo, protože roku 1874 bylo zničeno Brity za čtvrté ašantské války.

Kejetia Market – když se na tržiště podíváte shora vidíte spoustu různých střech a stříšek, které tržišti dávají nádech ošuntělosti a brakovitosti. Pod střechami to vře čilým životem, které vás zdravě pohltí do sebe. Na prodej zde naleznete skoro vše od různých potravin, použitých bot, oblečení, a plastikových věcí různého druhu až po známou látku kente, ašantské sandále a batiku. Můžete zde vidět různé fetiše – hlavy supů, papouščí křídla a sušené chameleóny. Látka kente, která se zde vyrábí, je k mání za dobré ceny. Prodává se v klasické délce 12 metrů .
Nejlepší cestou, jak poznat toto tržiště, je jít přímo dovnitř a hluboce dýchat, když se vám nepodaří něco najít, stačí se zeptat dětí, které jsou všude okolo a ti vám vše ochotně ukážou za malý poplatek.

Vojenské muzeum – Steward Avenue. Pevnost, ve které se muzeum nachází, byla zbudována Ašanty v roce 1820. Roku 1873 byla pevnost zbořena Brity během čtvrté ašantské války. Britové ji v roce 1896 přebudovali do nynější podoby.

Tamale – leží 380 kilometrů severně od Kumasi. Je to hlavní město Severního regionu – dusné, prašné a horké místo. Turistům toho nemá moc co nabídnout, ale je to hlavní dopravní uzel a většina turistů jedoucích dále na sever se tu zataví. Srdcem města je centrální tržiště a hlavní motor park. Najdete to snadno podle vysoké radiové antény kousek od autobusové stanice VanefSTC.

Národní park Mole – Největší ghanský národní park o rozloze 4840 kilometrů čtverečních. Jedná se o nejlepší místo pro pozorování divoké přírody v Ghaně. Je relativně snadno dostupný veřejnou dopravou (z hlavního motor parku v Tamale). Má i ubytování. Park byl založen roku 1958, ale oficiálně byl uznán jako národní park až roku 1971. Motel s ubytováním a bazénem a se správou parku leží na vysokém útesu. V parku můžete najít více jak 90 druhů savců a máte velkou šanci vidět slony, vodní buvoly, prasata bradavičnatá, antilopy a paviány. Je zde také více jak 300druhů ptáků. Nejlepší doba pro návštěvu parku je během Harmattanu od ledna do března. První brána do parku je asi 6 km severně od vesnice Larabanga, ředitelství parku a motel je ještě 2km dále. V motelu je také bazén, kde se můžete za zhruba dva dolary vykoupat.

Larabanga – je známá díky své pitoreskní bílé hliněné mešitě, nejstarší svého druhu v Ghaně, říká se že byla založena v 15. století. Mešita je zajímavá, ale bohužel vstup do ní je zakázán.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


The reCAPTCHA verification period has expired. Please reload the page.