Západní Afrika 2005 (Ghana-Togo-Benin) 3. díl
Čtvrtek 3.3.2005
Z pokojů vylézáme těsně před půl šestou a kola jsou už nastartovaná. Za úplné tmy se vydáváme do šest kilometrů vzdáleného parku. Ač není vidět ani na krok je vlhko a horko. Po šesté hodině přijíždíme žíznivý k hlavnímu vstupu do parku. Všichni ukazujeme správci ISIC karty, ale nedá se s ním domluvit. tvrdí, že jediná Lenka má studentský ISIC a dostává jediná slevu. Za bránou nás čeká ještě asi kilometr cesty k hlavním budovám. Pomalu svítá. Za světla dorážíme k recepci, parkujeme kola vedle nablýskaných jeepů a jdeme si do hospody koupit vodu. Popíjíme a koukáme po okolí. Lenka si fotí opice na stromech a čekáme hodinku, během níž přichází stále více bělochů (takovou koncentraci jsme na cestě ještě neviděli). Když se konečně dočkáme průvodce v khaki uniformách s dlouhými jednohrannými puškami v rukou jako jediní a nejšpinavější nasedáme na korbu jednoho ze dvou džípů. Ostatní běloši jsou v kabinách. Hned po výjezdu z areálu bungalovů a budov vidíme skupinu asi deseti slonů, fotíme je a jede se dál, dlouho není nic vidět až na pár antilop.
Z pokojů vylézáme těsně před půl šestou a kola jsou už nastartovaná. Za úplné tmy se vydáváme do šest kilometrů vzdáleného parku. Ač není vidět ani na krok je vlhko a horko. Po šesté hodině přijíždíme žíznivý k hlavnímu vstupu do parku. Všichni ukazujeme správci ISIC karty, ale nedá se s ním domluvit. tvrdí, že jediná Lenka má studentský ISIC a dostává jediná slevu. Za bránou nás čeká ještě asi kilometr cesty k hlavním budovám. Pomalu svítá. Za světla dorážíme k recepci, parkujeme kola vedle nablýskaných jeepů a jdeme si do hospody koupit vodu. Popíjíme a koukáme po okolí. Lenka si fotí opice na stromech a čekáme hodinku, během níž přichází stále více bělochů (takovou koncentraci jsme na cestě ještě neviděli). Když se konečně dočkáme průvodce v khaki uniformách s dlouhými jednohrannými puškami v rukou jako jediní a nejšpinavější nasedáme na korbu jednoho ze dvou džípů. Ostatní běloši jsou v kabinách. Hned po výjezdu z areálu bungalovů a budov vidíme skupinu asi deseti slonů, fotíme je a jede se dál, dlouho není nic vidět až na pár antilop.
Po deseti minutách okružní jízdy, vjíždíme pod areál parku kde je jezírko a tam se koupe stádo asi třiceti slonů. Všechno fotíme. Se skupinou vedenou naším průvodcem jdeme dál a díváme se na místo, kde sloni v zemi lížou sůl. Po chvilce se vracíme zpět k jezeru a pozorujme koupající se slony. Bavím se s ostatními ze skupiny i s průvodcem s puškou o stádech slonů v Keni na východě Afriky, kterou jsem navštívil. Průvodce nemůže uvěřit, když mu tvrdím, že se tam prohánějí více než stohlavá stáda. Obloha se zatahuje a začíná kapat, jdeme ještě k dalšímu jezírku, kde nic nevidíme. Nasedáme na korbu našeho teréňáku a vyrážíme zpět na základnu. Najednou se strhne průtrž mračen. Auta zastavují a dokonce nám nabízejí abychom se máčkli k „čistým“ výletníkům dovnitř, což odmítáme, protože je to pro nás vítaná příležitost, jak ze sebe konečně dostat všemožný prach a dokonce si i tak na sobě vyprat svršky. U mého 2 týdny nošeného trička je do očí bijící, jak mění barvu. Liják sílí a v minutce jsme na kůži promočení jenom se tělem snažím zakrýt foťák, aby se neutopil. Když projíždíme kolem školy v Mole kam chodí i kluci z Larabangy, okamžitě nás poznávají vyběhnou v dešti ven a mávají. Promočení, ale konečně čistí přijíždíme zpět. Vystupujeme a já jdu zaplatit za průvodce. Z recepce si beru plastové židle, abychom jim neumočili jejich polstrované a sedáme si k bazénku. Nějak jsem z toho všeho cestování dostal žízeň za dvě hodiny vypiju osm oblíbených Starů, bohužel jsem si nevšiml, že sedím na sluníčku. Za chvilku už přelézám s Lenkou zábradlí a jdeme zpátky k jezeru prohlídnout si slony pořádně zblízka. Slony to ale očividně nebaví a odchází někam pryč, pro nás to znamená taky návrat nahoru k bazénu. Po přelezení plotu nazpět usínám na vyhlídce. Pak mám menší okno a dokonce i zvacím ale s úsměvem a do kamery. Po tomhle malém fiasku skáči v klobouku i s botama oblečený se probrat do místního do té doby čistého bazénku. Během chvíle celý bazén ovládáme a je kompletně náš. Pouze nějaké staré anglické bábě se to nelíbí, má nějaké trapné připomínky, ale bohužel má smůlu. Objednáváme si další piva a rázem jsme oblíbenci místního personálu, který už asi suché západní turisty nemůže ani cítit. Po vodních radovánkách si objednáváme jídlo nějaké těstoviny a zjišťujeme že nám došli cedi. Není se čemu divit. Dneska jsme se opravdu rozšoupli. Zkouším měnit s Japonci, ale ti okamžitě vytahují kalkulačku a zjišťují kolik je aktuální kurs, ten se mi ale nelíbí, tak odchytávám skupinu Američanů, co právě přijeli džípem a měním alespoň padesát dolarů. O to větší zažívají Američané i Japonci šok, když vidí v jakém stavu se vykolíbal zbytek naší skupiny. Bereme polorozpadlá kola, opřeme se do pedálů a mizíme v prachu. Bylo opravdu vedro, pot z nás jenom stříkal. Michal vlivem horka a vlivem alkoholu měl takové okno, že si vůbec nepamatuje cestu. První vzpomínku má, jak odevzdával píchlé kolo klukům ve vesnici. Mimo Michala píchla svoje kolo i Lenka. Jel jsem napřed, abych v hospodě objednal pití, chvilku ještě v putice posedíme, ale únava nás zahnala spát.
Pátek 4.3.2005
Ráno po odpočinku už zase plní sil jdeme na prohlídku mešity 10000/cedi osoba. Cestou nazpátek Michal využívá místního veřejného WC. Čtyři kůly zabité v zemi a na ně přidělaný vlnitý plech a klasické vybetonované šlapky. Michal tvrdil, že je to tak dokonalé, že se nelze netrefit. Pomalu se už blíží jedenáctá hodina, vracíme se zpět a balíme své saky paky. Jdeme do hospody čekat na nějaký spoj, co nás odveze na nějakou hlavní cestu a odtud do Tamale a pokud možno až do Kumasi. Všichni tvrdí, že autobus má jet každou chvilku, ale ani po hodině vůbec nic. Najednou se k nám přichomejt asi nejstarší občan Larabangy a koukal na naše šumivé tablety, jak je hážeme do pytlíku s vodou a jak to šumí a mění barvu. Za svoji zvědavost od nás dostává taky jednu tabletu a hned ji ve vodě vypije a myslí si, že je mistr světa. Asi mu to chutná, protože dostáváme nabídku, když mu dáme další, ukáže nám celou svojí početnou rodinu. Má smůlu o jeho rodinu nikdo nejeví nejmenší zájem. Michal s Kamilem si půjčují od hostinského místní obdobu naší dámy a hrají. Už nás nebaví čekat, tak jdeme před hospodu na prašnou cestu a snažíme se zastavit občas jedoucí auto, které nám nezastavuje, protože už jsou i podle místních narvaná k prasknutí a to je co říct. Začaly padat nápady, že půjdeme na další křižovatku asi dvacet km pěšky. To však odmítám, protože v tom počasí by to nemuselo dopadnout dobře. Konečně asi po dvou hodinách čekání se přikodrcá autobus. Kupujeme lístky až do Tamale. Autobus je docela plný takže sedím vepředu na motoru. Ze začátku to není tak špatné a říkám si proč takovéhle luxusní místo není obsazené. Po chvilce to zjišťuji, motor začíná pálit jako čert a špína na kalhotech se tak kvalitně zapekla, že dodnes nejde dostat dolů. Chvíli zatínám zuby a sedím na zadku, chvíli sedím na rukou, chvíli visím na tyči co je nade mnou. Mám docela trápení. Zdá se mi, že cesta trvá celou věčnost, celou věčnost teda netrvala, ale skoro pět hodin jsme se kodrcali. Těsně před Tamale je najednou všude hustá mlha. Po chvíli mi to dojde – harmattan. V Tamale už s jistotou nacházím autobusák STC, kde kupujeme lístky do Kumasi. Autobus odjíždí až za hodinu. Máme hlad, ale nemáme peníze. Přesto se jdeme do autobusové hospody najíst. S Lenkou si v klidu sednu a objednám jídlo a Michala s Kamilem pošlu směnit peníze tam, kde jsme byli asi před třemi dny. Kluci se pořád neobjevují a když se konečně vrátí i s penězi, musí rychle zhltnut jídlo, abychom stihli spoj. Po tom co jsme naložili batoh všichni sedáme na zadní sedadlo. Cesta nám trvá zase čtyři hodiny s jednou zastávkou, na které se občerstvujeme limonádou a kupujeme si místní kartáčky na zuby – naštípané týkové dřívka. Skoro před Kumasi Kamil prohlásil, že ho něco klovlo do nohy. Nevěříme mu, ale jak šátráme nohama pod sedačkou skutečně je tam slepice. Asi jsme ji rozzuřili, protože najednou klove všude okolo a docela často se trefuje do našich nohou. Něco málo po jedenácté hodině se dostáváme do Kumasi narychlo hledám v průvodci, kde nás vyhodili. Nakonec se dostáváme do Tasco Guesthousu, který si pamatuju z loňska. Je to přímo u centra a za směšnou cenu. Bohužel buď mají plno, nebo už jsou líní nás ubytovat. Musíme se kouknout okolo a nacházíme Kingway hotel, kde pokoj stojí hříšných 112000 cedy, ale co máme dělat, na ulici se mi přes noc zůstat nechce. Po zapsání v hotelu dostáváme žízeň, ale bohužel po půlnoci toho moc nefunguje. Prakticky nic nefunguje, tak si v hotelu dáváme sprchu a jdeme spát.
Sobota 5.3.2005
Po probuzení jdeme do města, kde si dáváme skoro evropskou snídani v Couples. Cestou nazpátek se ptáme v Tascu jestli už maj volno – mají. Jeden pěkný pokoj v prvním patře a jeden hnusný v přízemí, který asi vyhořel. Bereme oba. Balíme v Kingway a stěhujeme se tedy přes cestu do Tasca. Já s Lenkou budu spát první noc v tom hnusném. Kamil s Michalem si užijí „luxusu“ v prvním poschodí. Chvilku se ještě válíme a pak jim jdu ukázat město. Na hlavní třídě zacházíme na poštu, odkud píšeme nějaké pohledy domů. Potom Michal s Kamilem navštěvují vojenské muzeum, kde si mne pamatují ještě z loňska, když jsem tam byl s Kennym. Mezitím já s Lenkou jdeme za muzeum do Kumasi clubu, což je klub pro vysloužilé vojáky. Nás tam bez problémů pouští a tak se občerstvujeme. Po pár pivech jdu pro Michala s Kamilem, ale když se ptám v muzeu, vrátný mi povídá, že asi před deseti minutami odešli. Už jsem dostával strach, když jsem je uslyšel, že sedí s Lenkou v Kumasi clubu. Když se osvěžili, jdeme se podívat do centra největšího trhu v západní Africe, což je právě kumasský Kejetia market. Tisíce stánků zboží. To vše doprovázeno charakteristickou vůní toho nebo onoho sortimentu. Procházíme ho skrz naskrz a jen odhadem vycházíme zhruba tam, kde jsme si určili. Již z dálky se orientujeme podle věží kostelu svatého Petra, která je vidět snad ze všech stran Kumasi. Touhle procházkou ale dostáváme světe div se zase žízeň, tak hned zavítáváme do první hospody dáváme pivo, popojdeme sto metrů dál další hospoda další pivo. Jediný problém je, že Michalovi zakazují všude kouřit! Tak tohle by se mu v Čechách určitě nestalo. Po dalším občerstvením překračujeme koleje, které rozdělují Kumasi na dvě části, a protože jsme zatím jenom pili, tak se jdeme najíst do Queens house restaurant. Opravdu luxusní záležitost – plazmová televize a klimatizace, že by si člověk vzal i zimní bundu a samí bohatí černoši. Jsou tady pěkné servírky. Všichni se dosyta zajídáme a já za chvilku dostávám od jedné servírky vzkaz, že mám jít ven, protože tam na mě čeká ta druhá, která se do mě prý zamilovala. Mě přece o nic nejde, tak vycházím ven na balkon a tam je příjemná holka krev a mlíko, tak kecáme povídá, že se jmenuje Alice, že studuje školu tady v Kumasi a má vlastní byt, na který si těžce vydělává právě v téhle luxusní restauraci, jejíž majitelka má i otevřené podniky v Londýně a seděla u vedlejšího stolu. Proto prý Alice za mnou nemohla přijít sama. Alice povídá, že zítra je 6. března a to znamená ghanský den nezávislosti, kdy je skoro všechno zavřeno. Ve městě budou slavnosti a na stadionu se bude hrát africká liga mistrů mezi místním Asante Kotoko a marockým As Far. Dávám si s Alicí spicha zítra v jednu hodinu před restaurací, že nám pomůže vyměnit peníze a pak s ní půjdeme na stadion. Nejvíc z toho byl nadšenej Michal, protože fotbal, to je jeho život. Po rozloučení s Alicí, pořád nemáme dost, tak jdeme do slušné restaurace o ulicí níž, než je náš penzión a totálně se opíjíme. Do postele jsme se všichni dostali strašně unavení, ale živí a zdraví.
Neděle 6.3.05
Den nezávislosti. S Lenkou jdeme do pokoje nahoru ke Kamilovi s Michalem a všichni se válíme na posteli. Protože už zase nemáme cedi a majitel po nás chce zaplatit a já jsem strašně línej jít dneska něco dělat, posílám Michala s Kamilem a se sto eury do města, aby to proměnily na cedi. Hodinu se nic neděje a když se oba dva vrátí hlásí, že je to marné, protože úplně všechno je zavřené a ulice liduprázdné. Všichni máme hlad. Já jsem snědl svojí poslední 3-bit sušenku, olízal alobal a odhodil o kus dál na postel. Michal co šel okolo a neviděl, jak jsem obal lízal, tam uviděl zbytek čokolády a znovu to přelizuje. Ten asi musel mít hlad. Na dveře nám zase tluče správce a chce zaplatit. Je s ním ale rozumná řeč a nevadí mu, když mu za dva pokoje dávám deset euro – spokojenost panuje na obou stranách. V jednu hodinu jsem měl sraz s Alicí před restaurací Gueens house. Čekáme tam od 12.55-13.05. Alice nikde není a mě nebaví nic nedělat, tak odchytnu nějakýho slušně oblečenýho kluka s bráchou a ptám se jich jestli by mi nepomohli vyměnit peníze, chvilku přemýšlejí a pak jdu s nimi a Lenkou asi dva kilometry na Kejetia market, který zeje prázdnotou. Pouze zavřené stánky a boudy a mezi nimi banda veksláků, protože mám 100 eurovou bankovku dostávám ten nejlepší možný kurs. To je v Africe stará známá věc čím větší bankovka tím lepší kurs. Když se vrátíme ke Kamilovi s Michalem, říkají, že Alice už přišla a čeká nahoře v restauraci. Za pomoc při hledání veksláků pozvu ty dva bratry na limonádu nahoru do luxusní hospody, kde byli očividně poprvé a moc se jim to líbilo. Všichni si sedneme ke stolu a říkám ostatním, aby mi taky objednali jídlo. Všichni to odkejvou a já odcházím za Alicí na terasu. Po dvaceti minutách, kdy mluvíme o všem možném, dostávám už opravdu hlad a navíc se blíží i hodina fotbalového zápasu. Jdu za ostatními dovnitř a zjišťuji, že jsou všichni dosyta najezení a ptám se, kde že mám jídlo já. Kamil odpovídá, že ho objednával, ale že asi na mě zapomněli a když na mě zapomněli v kuchyni, tak na mě zapomněli i mí spolucestovatelé, aby se zeptali, kde to vázne. Bohužel už nemáme čas, loučím se s bráchama, kterým se sice moc nechce, ale vystrkuju je z hospody. My ostatní se zvedáme a bereme taxíka a jedeme na místní stadion. Cestou potkáváme spoustu narvaných aut a v něm fanoušku v červenobílých barvách i s vlajkami. Alice je zřejmě taky fanynkou místního klubu, protože na sobě má červené boty, bílé ponožky, červenou sukni a bílé tričko. U pokladny nás všechny Alice překvapí, protože za nás za všechny platí lístky. To je 30 000 cedi na osobu dohromady 150 000. Na holku co studuje docela pálka. Kamil s Michalem, aby zapadli mezi asi 40 000 černých fans si kupují kloboučky v domácích barvách. Já kupuji Alici taky jeden skládací, ve kterém vypadá jako lampička. Jdeme si sednout skoro až nahoru na tribunu, všichni se po nás otáčí, tolik bílých asi tady na fotbale ještě neviděli. Z ochozu stadionu koukáme ven na hlavní ulici, která je totálně ucpaná přijíždějícími auty s dalšími fanoušky, dokonce tu jsou i velká nákladní auta, jejichž korby jsou narvané k prasknutí. Před samotným zápasem se odehrávají nějaké ceremonie, kdy mladí kluci v dresech obou týmů nesou vlajku FIFA. Konečně začíná zápas.
Pro Michala je to něco neuvěřitelného. Protože povrch hřiště je hodně vyschlý, míč skáče jako pingpongový míček na stole, ale je vidět, že místní borci z Asante Kotoko jsou na to zvyklí a většina hry se odehrává na půdě soupeře. Oproti evropskému fotbalu tady mají rozhodčí trochu jiný metr na fauly, když není vidět krev, tak to podle nich faul není. Další věc, které jsem se trochu divil bylo, že v takové soutěži, kde musí byt delegáti z FIFY si rozhodčí dovolí tak očividně tlačit domácím. Plnému stadionu to ale nevadí. Po celý zápas byly slyšet trumpety. Já jsem marně hledat trumpetisty, až později jsem zjistil, že to hraje místní rozhlas. Těsně před koncem utkání na atletickou dráhu kolem stadionu vyrazili černí zakuklenci v černých zásahových montérkách, černých helmách a s černými obušky. Obstoupili hřiště a stáli tam po celou dobu než se hráči dostali bezpečně do kabin. V prostorách střídaček bylo vidět spoustu vojáků a asi pět psovodů se psy. Po zápase je všude neskutečně mnoho lidí a nemáme sebemenší šanci chytit taxík a i kdyby, tak pěšky budeme všude rychleji. Místní fanoušci jsou veselí a když vidí, že Michal s Kamilem mají kloboučky jejich týmu, tak na ně pokřikují jméno jejich nejlepšího hráče, co rozhodl utkání. Cestou mě odchytne další holka, že se jí strašně líbím a že mě chce, říkám že to nejde, že jsem tu s Alicí. Ona, že by jí to nevadilo, nabízím jí tedy Michala, ale toho odmítá. Michal začíná mít komplexy, že se v Africe nikomu nelíbí. Asi po půlhodině konečně sedáme do hospody, dáváme si za odměnu piva klobásy a nějaké kebaby se strašně ostrým a dobrým kořením. V Kumasi jsme poslední den, tak to hodláme oslavit. Podle Lonely planet a Alice se rozhoduji, že pojedeme do Funkies – nejlepší hospody v Kumasi. Je to pravda, dáváme si výborné pizzy, docela hodně se opíjíme, až mi Alice usne na ruce a i Lenka, která normálně nepije, se už motá – asi jí zachutnala místní alkoholická limonáda. Sedíme venku začíná poprchávat a v hospodě končí, bereme taxíka a jedeme nazpátek k našemu útulku, konkrétně do hospody pod naším útulkem, tady pokračujeme v pití do té doby, dokud nás i tady nevyhodí. Jsou skoro tři ráno, tak jim dáváme za pravdu. Dávám Alici 10000 na taxík a jdeme taky spát.
Pondělí 7.3.2005
Z ubytovny se dostáváme už dost pozdě asi okolo 11 hodiny. Napřed jdeme do hospody, kde jsme včera skončili, musíme se domluvit, kam chceme dneska dorazit. Objednáváme tedy limonády, já si dávám pivo. Michalovi je strašně špatně a má velký průjem, tak ho beru s sebou, a protože tady většina hospod nemá vlastní toalety, vyrážím s ním nahoru nad hospodu do místního gheta, kde mají veřejné záchodky (samozřejmě místní kvality). Michalovi to nevadí. Po zaplacení dostává kus denního tisku, napřed aby si o přečetl, a potom použil. Já na něho čekám o kus dál venku, protože to tam zrovna vábně nevoní. Když jsme se konečně po velké úlevě nás obou vrátili do hospody, rozbalili jsme mapy a dohodli se, že chceme dorazit pěkný kus až na pobřeží kousek od hranice Pobřeží Slonoviny do města Axim, kde má být nejlepší koupání v celé Ghaně. Po přepočítání financí zjišťujeme, že naše situace není moc vábná, ale nikomu se nechce jít nikam vyměnit peníze, asi nám všem došli síly. Takže zase jen tak líně sedíme a popíjíme, a pozoruje stůl vedle asi majitele podniku, tři chlapi ověšeni tlustými zlatými řetězy na stole přepočítávají asi tržbu, protože před sebou měli docela pěknou kopici bankovek (skoro celá zasypaná deska stolu). Mě to nedá a jdu jim navrhnout kurz, za který bych chtěl směnit asi 140 dolarů, nemají nic proti. Pro jistotu pošlou nějakého poslíčka zeptat se někam, jaký je aktuální kurz. Asi sami nevědí a hlavně mi nevěří, abych je neobral. Poslíček je naštěstí za chvilku zpět a směna se může uskutečnit. Po kapsách najdeme pouze sto dvacet dolarů. Zbylé peníze máme už jen v eurech. Po výměně, se shodujeme na tom, že na trotro do Aximu nepůjdeme pěšky, ale vezmeme taxíka. Za chvilku jsme bez problémů na Asafo marketu, kde je ohromná trotro station. Nacházíme auto přímo do Pobřeží Slonoviny, které staví ještě před překročením hranic v Aximu. Bohužel je auto skoro prázdné a má kapacitu asi 18 lidí. Jak je tady zvykem neexistují žádné jízdní řády a časy, kdy co jede, ale vyjíždí se okamžitě, jak se auto nacpe k prasknutí. Dneska se asi na Pobřeží Slonoviny nikomu moc nechce, protože se vyjede asi až po dvou hodinách strávených tím, že Michalovi hledáme záchod. Průjem ho ještě nechtěl nechat na pokoji. Záchod jsme ale našli bez problémů, jako na každém autobusáku v Evropě, mají i tady své, ovšem po svém upravené. Michalovi to stačí úplně bez problémů. Já zatím čekám u auta a kecám s nějakým Ivořanem, co jede domů a dávám mu maila. S velkým zaujetím pozoruji místního automechanika, který má na sobě bílý plášť a jehož jediné nářadí jsou dva těžké klíny. Jeden používá jako kladivo a druhý jako kovadlinu. Nejdou mu zavřít dveře, pak ho napadne, že prostě veškerou gumu těsnění vytrhne. Dveře sice nedoléhají, strašně rachotí, ale zavřít jdou. Pak si sedne se svými klíny do prachu a mlátí dokola do kola až z něj něco vypadne a tím to spraví. Konečně se rozjíždíme, proplétáme se městem, až vyjíždíme mimo zpevněné hlavní silnice a pomalu se blížíme na jihozápad Ghany. Sedím dost nepohodlně úplně vzadu, kde si nemůžu nikam opřít hlavu. Po chvilce se mi chce strašně na záchod, ale první zastávka na Angona Junction je až po 5 hodinách neskutečných bolestech močáku, což je asi 30 kilometrů od Aximu. Hned jdu na záchod společně se všemi spolucestujícími a za 5 minutek nasedáme. Za úplné tmy vyrážíme směrem na Axim. To už jsme vjeli na celkem slušnou příbřežní silnici, a protože zde jezdí všichni jako blázni, jsou na cestě zpomalovací pruhy. Náš řidič má asi opravdu zpoždění, protože jede, jako kdyby tam žádné pruhy nebyly a všichni v autě skáčou až se bouchají hlavami o strop. A pak se to stalo. Zrovna jsme vlítli na jeden z těch brzdících pruhů, když se ozvala rána a auto se zakymácelo – bouchla nám pneumatika. Měli jsme štěstí, že jsme neskončili jako mrtvoly u pangejtu, kterých jsme už viděli dost. Všichni museli vystoupit a řidič s pomocí pár spolucestujících mění kolo, jenže byla taková tma a nikdo neměl baterku, že byl problém vůbec najít šrouby. Lenka ji měla u sebe, takže jim ji půjčila a asi za 15 minut bylo kolo vyměněno. Zatímco jsme čekali na výměnu povídal jsem si s cestujícíma a ptal se jich jestli neví o nějaké levném bydlení v Aximu. Všichni mi nabízeli jen drahé hotely na které jsem se ale vykašlal. Doporučují nám také pár pláží a jiných zajímavých míst. Zajímavý byl zážitek když stojíme u cesty schovaní za autem, které nemá zapnuté jediné světlo. Tady se v noci jezdí taky úplně po tmě a řidič protijedoucího auta si vždycky se štěstím všiml celé naší skupinky až na poslední chvilku a zapnul dálkové. To člověk hezkou chvilku nevidí vůbec nic. Lezeme zpátky do auta a odjíždíme. Po pár kilometrech nás řidič vysazuje na nějaké bohem zapomenuté křižovatce a ještě nám ukazuje cestu to temnoty. No nic nasazujeme bagáž a vyrážíme po rozbité cestě. Jdeme po tmě a občas musíme uskočit cyklistovi, který jede taky bez světel a vidíme se až na poslední chvíli. V dálce slyšíme zvuk bubnů asi nějaká rodinná oslava. Možná po třech čtyřech kilometrech pochodu za úplné tmy dorážíme k prvním stavením a hned nás předjíždí tro-tro, které nezastavuje. Docházíme ho asi po 300 metrech. Okamžitě nasedáme kecám s klukama vevnitř a za 5000 nás všechny vysazují přímo před Guesthousem Frankfunhouse, kde jsem měl naplánováno přespat. Zvenku to nevypadá jako ubytovna, dokonce tu není ani žádná cedule, ale dole nacházím šedého staříka, který sotva mluví anglicky. Hned ho posílám, aby přivedl majitele, čekáme pěknou chvilku, ale opravdu přichází. Ukazuje nám pokoje ve druhém patře, na chodbě větráky fungují, v pokojích však ne. Zjišťuji, že umí německy. Po debatě dostáváme nové stojanové větráky, a protože po celodenní jízdě jsme zase vyprahlí, platíme pokoje 63000 za jeden. Jdeme dolů do hospody Friends na pivo a limo. K jídlu nic nedostáváme, protože pingl, co tam je, je tak línej, že i pro pivo si snad budeme muset chodit sami. Po občerstvení si jdeme konečně lehnout.
Úterý 8.3.2005
Po probuzení jdeme kousíček k pevnosti Axim, což je pěšky asi jen 5 minut od Frankfunhouse guesthouse. Před pevností je písečné fotbalové hřiště, které chceme obejít a podívat se k moři. Sotva ale ujdeme pár kroků, už na nás volá nějaký chlapík, jestli se nechceme kouknout do pevnosti, což jsme původně v plánu ani neměli. Je to sám správce pevnosti. Když už jsme tedy zde proč to neprojít. Pevnost Axim je druhá nejstarší pevnost na západoafrickém pobřeží (první je Elmina, kde jsem byl už vloni). Chlapík byl v pohodě, provádí nás celou pevností a vysvětluje nám její historii, která je opravdu bohatá. Po asi hodinové prohlídce se ptáme, kde se tu lze vykoupat. Jsou nám doporučeny dvě pláže Ankobra beach, která je starší nebo novější Axim beach. Vybíráme si novější Axim beach resort. Jelikož si chceme dneska pouze odpočinout, tak se rozhodujeme pro jízdu taxíkem za 15000. Taxi nás vyhazuje na vrátnici u Axim beach resortu, kam je vstup 5000 na hlavu. Za vrátnicí na svahu je spousta chatek v místním stylu, když prokličkujeme mezi chatami, tak se před námi otevírá krásný pohled na skoro opuštěnou pláž s krásným pískem a palmami a s hospodou jenom pro nás. Kromě nás jsou na pláži ještě 2 bělošky z Anglie a další bílý pár ze Švédska. Svlékáme se a běžíme do opravdu vysokých a silných vln. Hned první vlna mi strhává z hlavy šátek, který jsem si kdysi koupil na Ukrajině. Chvilku blbneme ve vodě. Pak pomalu jdeme na břeh. Mám plné kraťasy strašně jemného písku, který nemůžu nijak dostat pryč. Sedíme ve stínu hospody a osvěžujeme se všemi druhy piv co tu mají. Potom se procházíme po pláži a něco fotíme, blbneme ve vodě a zase se jdeme osvěžit.
Lenka moc nepije a hraje se s belgickým ovčákem jménem Jimy, který pomáhá místní ochrance. Prohodím pár slov s těma Angličankami co tu pracují pro nějakou organizaci a za chvilku usínám u nich na lehátku. Kdyby mě Lenka nepřikryla trikem, asi bych se spálil na uhel. Kluci nacházejí gumová míč, tak hrajeme volejbal a fotbal. K večeru jsme hospodu vypili. Balíme tedy věci. Sprchujeme se od písku, balíme naše krámy a za zapadajícího slunce jdeme směrem podél pobřeží tam, kde tušíme město. Postupně procházíme nuznými chatrčemi, skrz rybářské chajdy, okolo lodí a strašným smradem, který tady už patří k místnímu koloritu -hnijící ryby, chaluhy a staré sítě. Všude se najednou vyhrne spoustu lidí, kteří jsou za světla a horka někde zašití. Postupně se dostáváme do větší zástavby, až se musím zeptat nějakého kluka, kde je náš Frankfunhouse guesthouse. Kluk nás vezme pouze 50m do vedlejší ulice a jsme u naší ubytovny. To nebyla špatná navigace. Protože jsme všichni docela hladoví, stavujeme se kousek od ubytovny v hospodě Friends. Objednáváme si rýži s dost nechutným masem, pár piv a hurá na kutě. Na pláži jsem dostal asi úpal či úžeh, protože jsem v posteli nemohl usnout a pořád se převaloval a točil. Nakonec jsem si vzal ručník a šel si lehnout ven na pavlač. Venku začalo mrholit, což mě alespoň trochu zchladilo. Už se nemůžu dočkat rána.
