Nad naší planetou křižují Boeingy holandské letecké společnosti KLM a v jejich kokpitu sedá i pilot jménem Heimie Riveresco. Tento pětatřicetiletý blonďák patří k lidem, kteří nemají do práce zrovna nejblíže. Do zaměstnání v nizozemském Amsterodamu totiž dojíždí 12 000 kilometrů přes 87 rovnoběžek až z Jižní Afriky…
V širokém údolí pod rozeklaným hřebenem pohoří Swartberg nedaleko jihoafrického městečka Prince Albert hospodaří na pštrosí farmě Heimie se svou matkou Adri. Otec Jurgens před několika lety zemřel, ale rodina neměla ani čas na truchlení, protože se musela tvrdě ohánět, aby zvládla náročnou práci na farmě. I tak značnou část z její rozlohy kolem 700 ha pronajímá, především citrusové plantáže. Ploty oddělující jednotlivé výběhy se táhnou až ke strmým svahům přes dva tisíce tři sta metrů vysokých hor. Sympatický Heimie se díky svému povolání zdržuje jen 12 dní v měsíci doma, v bílém domě zastíněném vzrostlými blahovičníky, kde se narodil, vyrůstal a nyní se stará o své opeřené oblíbence.
Pštrosí farma rodiny Reviresco patří mezi menší hospodářství. Leží na samém jihu rozsáhlé pánve Velkého Karoo a od menší sníženiny Malého Karoo, známé oblasti chovu pštrosů, ji odděluje jen pásmo Swartbergu. Heimie s pýchou ukazuje svoje opeřence a vysvětluje podrobnosti o jejich chovu. Malé stádečko chovných samců s temně černým peřím je zatím v odděleném výběhu od světlejších samic s peřím zbarveným více do hněda. Koncem května začíná doba říje, kdy samci mohou být nebezpeční. Proto jsou společně se samicemi vypouštěni do velkých výběhů, aby měli volnost k páření. Každá samice v jednom vrhu snese kolem deseti vajec, za celou sezónu celkem 40 až 60 kusů.
„Pokud z nich alespoň dvacet mláďat doroste, bude to úspěch“, říká Heimie a z velkého pytle sype prášek z drcené vojtěšky na okraj menší ohrady, kde jsou mladí ptáci ve stáří pěti měsíců. Hned se rychle sbíhají k potravě a nenasytně ji hltají. Prudký vítr zvedá do výšky jemná pštrosí pírka, které mladí ptáci ztrácejí při strkanici o vojtěšku. Přes ohradu vedlejšího výběhu zvědavě natahují své dlouhé krky šestiměsíční a sedmiměsíční mláďata, celkem přes dvě stě pštrosů. Za více než půl roku, až jim bude 14 až 15 měsíců, budou ve speciálně upravených kamionech odvezeni na jatka do necelých 100 kilometrů vzdáleného Oudtshoornu, hlavního jihoafrického střediska chovu pštrosů. Tamní pštrosí farmy jsou ale více atrakcí pro turisty, kterým ukazují vývoj pštrosů od vejce po dospělé jedince, nabízejí ochutnávku pštrosích stejků, ale také třeba jízdu na hřbetě těchto největších žijících ptáků.
„Pštrosi se zpracovávají zejména na kůži a maso, proto musí být převoz velmi opatrný“, zdůrazňuje mladý farmář. „Chovatelé mají největší problémy se zdravotním stavem pštrosů. Dlouhé ptačí nohy jsou velice náchylné na kloubové nemoci a zlomeniny. Největší zhoubou jsou však různé infekční choroby, kdy nezbývá než nechat utratit celé stádo.“
Veškeré práce na farmě vykonávají námezdní dělníci černé pleti. Heimie nebo jeho matka je každé ráno sváží ze 20 kilometrů vzdáleného městečka Prince Albert, v němž pracuje i majitelka farmy paní Adri jako úřednice v turistickém informačním středisku. Počet najatých dělníků se den ode dne mění, podle toho, kolik je potřeba vykonat práce.
Nad šálkem kávy z čerstvou smetanou se světlovlasý farmář svěřuje se svými starostmi. Vyplývají především z horšící se vnitropolitické situace v Jižní Africe. Přibývá černých přistěhovalců ze všech koutů Afriky za tiché podpory černošské vlády. Rostoucí nezaměstnanost jde ruku v ruce s přibývající kriminalitou. „Tady na farmě se cítím bezpečně. Ale úplně jiné pocity mám ve městě, zejména když musím projíždět skrz černošské čtvrti“, říká smutně Heimie. Stejné obavy sdílí většina bílého obyvatelstva nejjižnějšího státu afrického kontinentu.
Na další povídání již nezbývá čas. Farmář musí jít dohlédnout na dělníky a vrhnout se do víru svých každodenních povinností. Je jich více než obvykle, protože za pár dní přeletí do hlavního města Nizozemska, oblékne temně modrou uniformu pilota a bude rozvážet stovky cestujících do celého světa.