West Africa (Ghana-Burkina Faso-Mali) 2.díl – DOGONI

24.3.2004 středa
DOGONI
Území: Jihovýchod Mali – v okolí až 400 m vysokého a 150 km dlouhého terénního zlomu Bandiagara.
Populace: 100–200 tisíc v okolí útesu Bandiagara a až 700 tisíc v celém Mali.

Historie: Z ústní tradice je znám příběh o příchodu Dogonů z pravého břehu řeky Niger, říše Mande (10.–13. stol.), odkud odešli na západ do dnešní severní části Burkina Faso. Zde byli označováni jako kibsi. Kolem roku 1490 odtud uprchli do okolí útesu Bandiagara před islám šířícími nájezdy z říše Mosi (dnešní Burkina Faso). Před Dogony obývali útes lidé Telem, kteří zmizeli neznámo kam (kolem 14.–15. stol. n. l.). Podle archeology popsaných nálezů zde žili 1000 let před Telemy lidé Toloy.
Obživa: Dogoni jsou zemědělci a pastevci. Nejznámější pěstovanou plodinou je cibule, kterou drtí i s natí a ve tvaru koulí suší na slunci. Ta je hlavní obchodní komoditou, která je známa po celé západní Africe. Nejdůležitějšími plodinami pro obživu jsou však proso a čirok. V blízkosti vody pěstují fazole, rýži, maniok a také zeleninu jako lilky, papriky, melouny aj. K pěstování se využívají i políčka na těžko přístupných místech útesu. Dogoni chovají převážně ovce a sahelské kozy, v menší míře skot a drůbež. Osly a muly používají jako soumary k dopravě. Jednou ročně probíhá lov ryb z několika umělých rybníčků. Tato aktivita je zároveň společenskou událostí. Lov volně žijících zvířat je omezen z důvodu rizika jejich vyhubení. Podstatným zdrojem příjmů v dnešní době je příliv turistů.

Klima: Roční srážkové úhrny se pohybují v rozmezí 400 až 850 mm. Rozdělení zemědělských aktivit v průběhu roku ovlivňuje nejvýrazněji období dešťů (červen až září) a období sucha, které je po zbývající část roku. Maximální denní teploty v květnu jsou jedny z nejvyšších v Sahelu (přes 40 °C). Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 28 °C.

 

NEVYDANÁ TAJEMSTVÍ DOGONŮ
„Uškodit jakékoliv kultuře můžeme nejsnáze tím, že o ní nebudeme vůbec nic vědět…“

PRAGMATIČTÍ DOGONI KOLEM ÚTESU BANDIAGARA
Z pohledu návštěvníka, který přijede v období sucha, se bude zdát krajina v okolí útesu velmi nehostinná a málokdo by si mohl představit období dešťů, kdy se vyprahlá zem plná písku zazelená. Tím, že život zemědělských Dogonů byl odjakživa primárně závislý na pěstování prosa, čiroku a chovech ovcí a hlavně sahelských koz, byla krajina v okolí útesu zemědělství přizpůsobena. V současnosti intenzivně využívaná půda pod útesem není schopna odolávat postupující desertifikaci. Tomuto jevu napomáhá i dlouhodobé snížení srážkových úhrnů a odlesnění krajiny. Obnažená půda je v období sucha trvajícím 8 měsíců jen částečně kryta před větrnou a vodní erozí přicházející na začátku období dešťů. Vegetační kryt tvoří pouze řídce ponechané stromy mající druhotné využití, z nichž většina je v období sucha olistěna. Jsou to nižší stromy několika druhů akácií jako Acacia albida a Acacia raddiana, jejichž plody a větve se používají jako krmivo pro zvířata. Acacia albida dokonce v období sucha kvete. Nemůžeme opomenout nejrozšířenější strom Sahelu nazývaný „sahelský datlovník“ (Balanites aegyptiaca), který svými hořkosladkými plody datle připomíná. Peckovice jsou jedlé a Balanites je znám i svými účinky proti střevním parazitům, k léčení problémů jater, ekzémů a též proti malárii. Mnohostranné využití má i tamarind (Tamarindus indica), který slouží také jako krmivo pro hospodářská zvířata a jeho větvičky jako tradiční nástroj k čištění zubů. Tepelně upravená semena jsou jedlá a kvetoucí strom je „pastvou“ pro včely. Neolistěný, ale všestranně využívaný doplněk stravy Dogonů (plody a listy), prostředek k výrobě oleje (semena), materiál k výrobě provazů (kůra) a jako zásobárna píce pro období sucha (suché stonky prosa a čiroku) je baobab (Adansonia digitata). Trávy jsou na polích vystřídány kulturními plodinami. Veškerá vegetace náleží do súdánsko-sahelské a vytváří převážně stromovou savanu a step.
Základem jídelníčků Dogonů je proso. To se skladuje v malých a početných hliněných sýpkách s kónickou střechou, které slouží i jako pokladnice. Z prosa se vaří kaše s cibulovou omáčkou a nebo se z něho pečou prosné placky. Slouží i k výrobě prosného piva. Z nutričního hlediska je však jídelníček nedostatečný a jednostranný. Tento nedostatek je patrný zvláště u malých dětí, u kterých se i přes množstevní dostatek jídla projevují známky podvýživy (vydutá bříška, růstové poruchy a někdy i demence). To je způsobeno hlavně nedostatkem bílkovin a vitaminů. Většinu masa snědí turisté, hlavně pro jeho finanční nedostupnost, a i to málo, které se na společném podnosu objeví, snědí starší a na děti zbude minimum. Je znám i pragmatický a velmi tvrdý přístup Dogonů ze začátku století, kdy obrovská sucha zapříčinila v této oblasti nedostatek jídla a Dogoni raději, než aby své děti viděli hladovět, je svrhli z útesu. V té době poklesly i populace nomádsky založených kmenů Peulů a Tuaregů.

 

TURISTÉ A NETOPÝŘÍ TRUS NA PŘILEPŠENOU
Základem dogonské společnosti je rodina. Muži se žení většinou v 35 letech. První ženu pro muže vybírají rodiče, další si může vybrat sám. Často se tak stává při tanečních slavnostech, kdy hra těla napoví muži o výběru. Žena poté na důkaz souhlasu a sympatií věnuje muži malý dárek. Ten musí potom na vyžádání zatančit ještě před rodiči ženy, aby se výběr „posvětil“.
Denní pracovní náplň Dogonů dnes neurčuje pouze rodinná příslušnost, ale také věk a sociální postavení člověka v rámci vesnice. Hlavním úkolem mužů je obhospodařování políček. Jiní se živí riskantním sběrem holubího a netopýřího trusu, za kterým šplhají po útesech. Ten je nashromážděn za mnoho desítek let v opuštěných hrobech po Telemech v nepřístupných částech útesu a je výborným hnojivem. Ke šplhání používají pouze provazu spleteného z vláken baobabu. Ten je přehozen přes velmi staré, Telemy zanechané kolíky, které vyčnívají ze skal. Bohužel tato činnost byla a často je doprovázena vykrádáním hrobů Telemů, kde byly současně s lidmi pohřbívány i rituální předměty. Ty potom končily ve světových galeriích a soukromých sbírkách.

 

Mnohem jednodušší práce mužů je dnes spojena s hemžením turistů. Ta souvisí se zajištěním ubytování v tradičních příbytcích, s přípravou jídla a v neposlední řadě i s organizováním zábavy pro turisty. S těmito aktivitami souvisí i výroba dřevěných sošek, židliček, dřevěných zámků na bohatě vyřezávané dveře, masek atd. Mnozí jsou též zručnými kováři, kožedělci, tkalci a barvíři.
Velmi často je tvrdost zdejšího života rozmělňována kouřením konopí. Jak nám líčil náš jednadvacetiletý průvodce Oumara při večerním popíjení tradičního sladkého zeleného čaje: „Když jsem cítil, že zapomínám a hloupnu, s kouřením jsem přestal. Co se dá ale dělat? Když nechcete kouřit, dají vám to do čaje…“
Ženy mají životní úděl těžší. Musí nanosit mnohdy z velkých vzdáleností pitnou vodu, pomáhají na poli, sbírají palivové dřevo, drtí proso, vyrábějí keramiku pro denní používání, připravují prosné pivo a k tomu ještě stihnou vychovat děti. Podle náboženství a důležitosti čísla 5 v životě by měly kojit děti pět let. Při vaření se ještě stále tu a tam používají velké suchozemské želvy, na kterých ženy sedí. Po přípravě jídla se želvě jako první nabídne, a pokud odmítne, pokrm se vyhodí. Z našeho pohledu je štěstím, že v gině (rodině jednoho muže) může žít žen více. Ty se mohou o jednotlivé náročné úkoly podělit a v případě nemoci jedné ženy nezbytné práce zastat. Ženy také obvykle prodávají přebytky na trhu, který je v každé vesnici jedenkrát za pět dní. Pět dní také tvoří dogonský týden a základ „pětkové“ numerické soustavy.
Zajímavostí je, že se ženy při menstruaci musí zdržovat v příbytcích jim na tuto dobu určených. To má základ v dogonské mytologii, podle níž v ženině lůně neproudí ve spirále se pohybující životodárná Nommova krev, a tím je po toto období zapříčiněna jejich neplodnost. Tyto příbytky se nacházejí vždy stranou od vesnice a jsou vyzdobeny kresbami žen s mužským genitálem.
Děti to také nemají jednoduché. Chodí do školy, často založené misionáři, a musí se učit tradicím. Odrostlejší jsou zasvěcovány do tajemství rituálů. Pomáhají také od útlého věku na poli a přes to vše jim zbude čas na hru v jamky.
Jelikož je společnost Dogonů patriarchální, jsou rodiny (gina) společensky hodnoceny na základě bohatství mužů neboli na nositelích tradic předků. Bohatství bývalo odjakživa posuzováno podle plnosti sýpek s obilím, dále dle velikosti stáda dobytka, koz nebo ovcí a také podle počtu žen a dětí, které musel uživit. Náš průvodce Oumara Guindo, který byl vnukem představitele gina bana (představitel velkých rodin) ve vesnici Endé, se k dnešnímu pohledu na bohatství stavěl skepticky a tvrdil: „Dnes s příchodem turismu a rozvoje byl pojem bohatství přenesen na množství peněz a vlastnictví automobilu…“ Přes tento pro tradice negativní vývoj patří stále zemědělské aktivity k nedílné každodenní náplni Dogonů.
Ačkoliv je život v okolí útesu velmi tvrdý, radost ze života je zde z lidí cítit i bez doušku lehce alkoholického prosného piva.

PÍSEČNÁ LIŠKA A MAGICKÁ PĚTKA
Při popisu tradičního náboženství musíme odlišit dvě různá období. Prvním je období, kdy celý kmen Dogonů zásadně odolával islamizaci, kterou šířili nájezdníci z okolí, a druhým obdobím je současnost, kdy velké procento Dogonů konvertovalo k islámu a ke křesťanství. Tradiční přístupy k životu a ke společenskému postavení jsou však stále utvářeny na základě náboženských tradic. Tradiční animistické náboženství Dogonů bude pro nás zřejmě daleko zajímavější a jeho praktický dopad nám dovolí částečně pochopit přístup Dogonů ke každodennímu životu. Je však zároveň velmi poučné vidět, jak v rámci jedné vesnice dnes dokáží žít vedle sebe animisté (vyznavači tradičního náboženství), křesťané a muslimové ve vzájemném míru a pokojné spolupráci.
Tradiční náboženství má úzkou souvislost s historií a mytologií kmene a formují ho mezi kultovní vztahy. O mytologii se zmíním jen velmi krátce, jelikož byla pěkně popsána v Koktejlu č. 5 (květen 1998) panem Jiřím Černickým, který vycházel z knihy M. Griaule „O bledé lišce“. Náboženské tradice jsou spjaty se čtyřmi nadpřirozenými bratry, kteří jsou pro Dogony prazakladateli kmene zrozenými ze zárodku matky Země. Byli to Dyon, Arou, Dommo a Ono. Dle mytologie zde hraje důležitou roli Amma jako nebeský stvořitel. Ten učinil matku Zem plodnou díky dešti. Z vody vzešel bůh života Nommo, který je představitel pěti důležitých úloh v životě – dne, plodnosti, vlhkosti, řádu na zemi a života. Posléze na zem sestoupil i Nommův protivník Ogo (písečná liška), který ovlivňuje noc, neplodnost, sucho, chaos a smrt. Ten ukradl tajemství života na zemi a tím ji pošpinil. Amma očistil zem nejdříve smrtí a potom Nommovým znovuzrozením, které trvalo po pět dní. Nommovo obětované tělo, ve kterém ještě po pět dní proudila krev (pro Dogony pět dní v týdnu), bylo rozčtvrceno a hozeno do směru světových stran (čtyři prazakladatelé kmene a představitelé čtyř stran v kultovním rozdělení).

 

V dogonském duchovním světě rozeznáváme příslušníky čtyř kultů, které souvisí s prazakladateli kmene a legendou o vzniku lidstva. Jsou to kult Wagen s vůdcem Ginna Bana, neboli s prvotním zakladatelem rodiny Amma Serou – směr východu. Dále kult Binu s Binukedine, který je spjat s prvotním totemickým duchovním Binu Serou – směr západní. Velmi důležitým je kult Lebe s Hogonem jako představitelem úrodnosti země a znovuzrozeného předka Lebe Serou – severní směr, a nakonec Olubaru jako vůdce společenství Awa. Ten je spjat s prvotním kouzelníkem kmene a je zakladatelem rituálu masek Dyougou Serou – jižní směr. Náboženský a rituální systém může být pochopen pouze na základě dvou protipólů a je prostoupen zdvojením všeho podstatného. Na jedné straně to jsou Ginna Bana a Olubaru jako představitelé innepuru, tj. „mrtvých“ a Hogon spolu s Binukedine jako představitelé innemono, tj. „živých“. Muži tento status zdědí při narození podle předků (živých či právě zemřelých). Innepuru se účastní pohřebních slavností, mohou lovit zvěř a nesmějí se zúčastnit rituálů souvisejících s plodností země. Tento duální a protikladný systém má souvislost s přístupem k protikladům v běžném životě, jako období sucha oproti období dešťů, smrt oproti znovuzrození, mladý výhon rostliny oproti semenu atd. Tyto protiklady se odrážejí také ve změně vedoucího postavení a změně sociální hierarchie v období sezonních rituálů.

Největšího protikladu dosahuje postavení Hogona a Olubaru v době rituálů, které se liší v čase a místě pořádání. S náboženskými rituály souvisí i sociální hierarchie. Ta se mění v průběhu roku a pod vedením Olubaru či Hogona se může změnit status člověka z „mrtvého“ na „živého“ a obráceně. V období sucha se může symbolicky vesnice proměnit na „houštinu“, tak aby mohly být pohřební rituály prováděny ve vesnici a podobně. To má souvislost i s běžnou změnou protikladů: mokré může vyschnout, období sucha přejde v období dešťů…

Dogonské náboženské rituály jsou prováděny z důvodu obnovení, udržení nebo posílení rovnováhy mezi nadpřirozenými silami a lidskou společností.

Dnes v některých oblastech, většinou tam, kde Dogoni sestoupili ze skal na pláň za jednodušší obživou (zemědělstvím), celé vesnice konvertovaly k muslimské víře a menší část ke křesťanství, a to i přesto, že se v jejich každodenním životě stále projevují tradiční náboženské zvyky a rituály. Jedná se o ty části útesu, které jsou turisticky nejnavštěvovanější a nejsnáze přístupné (jižní a střední část v okolí města Sanga). Naproti tomu severní část a mnoho zapomenutých údolí a těžko dostupných míst si zachovává svou jedinečnost a čas se zde, naštěstí pro náboženské tradice a kulturu, zastavil již před mnoha desítkami let.
Pochopení tradic, duchovního života, společenských zvyků a pravidel jakékoliv společnosti nám tak pomůže tyto historicky dané skutečnosti respektovat a pro přírodně založené kmeny toto dědictví pomoci ochránit před amerikanizací či globalizací. Je odpovědností všech turistů či podnikatelů, kteří tato společenstva navštěvují, co nejméně svou přítomností ovlivnit jejich přirozený vývoj. Ne nadarmo spadá útes Bandiagara od roku 1989 do Světového kulturního dědictví UNESCO.

HOUŠTINY NADPŘIROZENOSTI
V dogonské společnosti rozeznáváme čtyři již zmíněné kulty.

Rituální funkce kultu Wagen zasahuje a hraje úlohu v otcovské linii nejstaršího žijícího předka. Jeho působnost je rodinná a zajišťuje kontakt s rodinnými předky. Oltář k provádění rituálů je umístěn na zápraží nejstaršího muže, představitele rozvětvené rodiny – gina bana. Zde v době rituálů dochází k znovuvytvoření hierarchie narušené smrtí nejstaršího muže a k vyrovnání vztahů mezi lidskou populací a nadpřirozeností předků. Na oltář je umístěno symbolické „plavidlo“ (Nommova archa), které slouží k přivábení předků, tak aby mohli uctít památku zemřelého společným pojídáním obětního jídla. K tomu jsou také používány speciální dřevěné figurky.
Kult Binu včele s Binukedine zajišťuje spojení světa s dušemi zemřelých. Ten je schopen se během rituálů dostat do transu a následně dovede vyvolávat duše předků a rozmlouvat s nimi. Je ochraňován dušemi svých zvířecích pomocníků (krokodýl, želva), které jsou zobrazeny na totemu. Svou nadpřirozenost dokazuje ostatním například schopností vyhnat zlé duchy z těla nemocného dítěte a na straně druhé se jimi nechat ovlivnit během transu.

Kultovní rituály Binu rozeznáváme dvojího druhu. Jedny zajišťují rovnováhu nadpřirozených sil v komunitě (denní pozdravení duchů osobním dodržováním obyčejů souvisejících se statutem „živých“ – čistých, jako je sexuální abstinence nebo očištění oltáře) a na straně druhé se projevují léčením nemocných, přivoláním deště, přidělováním klanových jmen. I umístění rituálních oltářů je dvojí. Jeden je součástí dvora jeho giny a druhý je umístěný v blízkosti polí či vodních nádrží a slouží jako místo, kde se zdržují přírodní nadpřirozené síly v době rituálů úrodnosti země. Jsou označeny většinou vertikálně uloženým kamenným monolitem, který obklopuje kruh z menších kulatých kamenů. Kult Lebe je nejdůležitějším rituálním seskupením k oslavám rituálů plodnosti země na začátku období dešťů a sklizně, kdy tento kult dosahuje nejvyššího postavení. Rituály Bulu se provádějí v době před setím prosa na začátku dešťů, kde jsou pro tuto příležitost páleny placenty novorozenců pro znovuoživení plodnosti země. Tyto rituály trvají po šest dní.

V kmenové regionální struktuře zastupuje Hogon jako představitel kultu vedle náboženských funkcí i pozici regionálního náčelníka. Je většinou přímým potomkem v linii Dyona, nejstaršího ze čtyř „nadpřirozených bratří“. Pro jeho zvolení rozhoduje původ a svou nadpřirozenost musí prokázat například (jak nám sdělil šestasedmdesátiletý Hogon ve vesnici Endé) odvahou, při které musí vylézt co nejvýše po útesu jako jeden z vybraných mužů a tam vybudovat svatyni, kde budou uloženy rituální předměty atd. Jeho posláním je vyřknout poslední slovo ve věcech politických i právních. Je současně nejvyšším soudcem oblasti a řeší spory, které nedokázalo vyřešit společenství starších v togu-na. O všech činnostech v oblasti musí vědět a vytváří pravidla pro záležitosti ochrany, ukládání daní a výkonu spravedlnosti.

Jeho povinností je, že po 6 let nesmí opustit své sídlo, které je položeno nejvýše u útesu a je bohatě zdobeno kubickými tvary tří barev. Zde černá značí temnotu, červená krev obětovaných nebo nohou, které chodily po rozpáleném písku, a bílá prosné pivo. Zajímavostí je, že se Hogon nesmí čistit mytím, protože tuto funkci údajně vykonává každodenně kobra Naja sp. My jsme měli možnost za Hogonem do skal zajít a promluvit s ním. Tento Hogon však zastával již spíše symbolickou funkci a dovolil nám i nahlédnout do svého sídla. V případě pravého Hogona by návštěva jeho sídla nebyla tak jednoduše možná a on sám by nás v případě potřeby povolal. Společenství Awa s Olubarem je čtvrtým kultem. Ten je předurčen k pořádání obřadů, jež umožní zesnulým opustit svět živých a vstoupit do světa mrtvých. To zahrnuje jednak pohřební rituály bago bundo, a také obřady dama, které ukončí období smutku a v každé vesnici jsou pořádány jednou za 5 let. To je doba, za kterou duše zemřelého dosáhne země předků. Příprava pohřbu je také zvláštním rituálem, při kterém je tělo omyto vodou a ta je shromážděna v hliněné nádobě. Tělo je pak po třech nebo čtyřech dnech (muž, žena) pohřbeno v čistém rouchu v jeskyni ve skále a nádoby s „duchem“ zemřelého jsou uloženy na speciálním místě v blízkosti vesnice.

Nejvyšší představitel této společnosti Olubaru je mistr v tajné rytmické řeči „houštin“ sigi so. Rituály provádí v „houštinách“ a nesmí vkročit do místa pod správou Hogona. Vybraní mladí muži jsou zasvěceni do vedení rituálu masek a tajné řeči a toto jejich životní poselství je iniciováno jednou za šedesát let při tzv. rituálech Sigi, které probíhají nepřetržitě 5 dní. K obřadům dama a bago bundo jsou vyhotoveny speciální masky až několik metrů vysoké, které umožní zasvěcujícím se během tance ve tvaru spirály převtělit do nadpřirozených. Nejvyššího postavení dosahuje Olubaru v období sucha a při pořádání pohřebních rituálů.

K rituálním slavnostem patří neodmyslitelně tance v maskách, které jsou pro tuto příležitost vždy nově vyhotoveny. Při rituálních obřadech jsou obětována zvířata a dříve byly známy i oběti lidské.
Ze všech rituálů jsou striktně vyloučeny ženy a děti.

BRATRSTVA A RODINY
Každý člen kmene Dogonů má vymezenou pozici v rozličných seskupeních. Ta jsou dána na základě původu (postavení přímých předků ve společnosti) nebo na postavení v rámci rodiny podle věku jedince. Věk také rozděluje Dogony do pěti skupin – věk do iniciace (provedení obřízky), dospívání, mládí, plodnosti a stáří. Mezi jednotlivými sociálními skupinami je vzájemný vztah – pokud je někdo uznáván v nižší sociální skupině (rodina), má i důležitou pozici ve společnosti vesnice.
Základní jednotkou každé vesnice je gina, což je rodinné společenství v otcovské linii. Ta má speciální architektonický tvar, který z půdorysu připomíná sedící postavu, kdy tělem je hlavní budova giny (muže), ramena tvoří budovy jeho žen a hlavní vchod je v místě genitálu. Součástí komplexu jsou i sýpky a pokladnice s bohatě vyřezávanou okenicí (dveře) a s důmyslným dřevěným zámkem. Tyto pokladnice mají zvlášť muži (dělená uvnitř na čtyři díly) a zvlášť ženy (nedělená). V gině se zdržují muž (otec), který je představitel předků (linie), jeho ženy a neprovdané děti. Každá gina má svůj rituální oltář, zemědělská pole a pohřební místo.

Nejstarší představitel otcovské linie a tím i předků, gina bana, obývá většinou větší dům a pod něj spadají rozvětvené linie gina. Jeho hlavním úkolem je vedení obřadních rituálů, předsedá radě starších (všichni muži) gina bana, kteří řeší rodinné spory, spravují majetek a vysílají zástupce do rady vesnice. Má i významnou duchovní úlohu.

Zvláštní sociální skupinou je příbuzenské místní (na základě vesnice) společenství starších, které se shromažďuje v togu-na. Tu tvoří otevřená sloupová stavba uprostřed vesnice sloužící jako poradní nebo soudní prostor a je i rituálním místem nejdůležitějšího kultu Lebe. Podle velikosti vesnice je jich různý počet. V minulosti bylo vždy několik vesnic seskupeno do okolí stálých zdrojů vody. Dnes s větším množstvím studní se již tyto celky rozpadají. Jediné, co dnes významně odlišuje vesnické celky od sebe v celém kmenovém uspořádání, jsou rozdíly jazykové. Je rozlišováno na třicet pět někdy i zcela odlišných dialektů v oblasti útesu. Širší rozdělení celé dogonské společnosti do čtyř kmenů souvisí s legendou o příchodu prazakladatelů kmene ze země Mande k útesu Bandiagara. Ti byli zakladateli významných skupin vesnic s jejich přímým potomstvem. Členové těchto vesnic mají v současnosti nejvýznamnější postavení.

Odlišnou sociální skupinou jsou tzv. „bratrstva“ mladíků stejného věku – tumo. Tato začínají iniciacemi, které probíhají jednou za tři až čtyři roky. Dospělosti dosahují mladíci ve věku 22 let. Významnou funkcí tumo je provedení rituálu batongo, který je pořádán na začátku období setí.

KASTOVNÍ SYSTÉM
Ten je tvořen na základě znalostí v řemeslu kovářském, tkalcovském, barvířském, kožedělném a řezbářském. Tyto řemeslné dovednosti přinesli a většinou vykonávají Peulové, kteří žijí společně s Dogony a tvoří v této oblasti menšinu. Dogoští kováři a řezbáři jsou na jedné straně respektováni a na druhé Dogony opovrhováni. Jejich „nadpřirozená“ schopnost je přiřazena stvořiteli, který je tvůrcem celého světa jak lidského, tak nadpřirozeného. Musí žít na okraji komunity mezi vesnicí a „křovím“. Zcela speciální kastou jsou muzikanti, básníci a kouzelníci. Kouzelníci například umějí zahánět zlé duchy, přivolat déšť, léčit a předpovídat budoucnost ze stop lišky písečné (Vulpes pallida).
Příslušníci kast žijí většinou odděleně od zemědělců a neúčastní se běžných náboženských rituálů.

 
HVĚZDNÉ LEGENDY
V nedávné historii oblétly svět senzační zprávy o kmeni Dogonů z Mali, kde byli spojováni s několikasetletou znalostí hvězdy Sirius B – hvězdou Sigui. Ta má údajně souvislost s dogonskou mytologií. Tato hvězda byla objevena a popsána astronomy teprve nedávno. Na toto reaguje antropolog M. Griaule, který tvrdí, že okem nerozeznatelná, nejasná a malá hvězda Sirius B není součástí legend, protože Sirius A jako nejjasnější a největší hvězda je na malijské noční obloze dobře pozorovatelná, a proto je právě tato hvězda součástí dogonské mytologie. Další tvrzení, že Afričané mají tmavé oči a tím jsou schopni rozlišit více detailů na noční obloze, neobstojí, protože Sirius B je pro oko zcela „přesvícen“ Siriusem A. Také tvrzení o průkazném historickém spojení s vesmírem díky tvaru dogonských masek je zavádějící, protože nejstarší dochované masky jsou jen dvě stě let staré a podobný tvar nalezneme u mnohých etnik.

A BUDOUCNOST DOGONŮ?
…vracíme se ze země Dogonů. Naše duše jsou příjemně naplněny světlem dogonského slunce a hlavou se honí myšlenky o osudu tohoto kmene. Máme určité výčitky. Jestli jsme naší přítomností nějak negativně neovlivnili Dogony, které jsme na naší cestě potkali. Jestli peníze, které jsme prostřednictvím Oumara utratili, neodvedly nadobro některé muže od práce na poli, či jestli jsme v některém nevzbudili touhu odejít na evropskou pevninu?
Trochu se vzájemně uklidňujeme tím, že jsme nenavštívili tu část, která zatím pod krytem skal odolává náporu turistů, a že ti na naší cestě nás brali jako každodenní součást života.

Ačkoliv je kmen Dogonů znám po mnoho desítek let, je stále velice málo poznatků o příčinách a smyslu jejich duchovního a rituálního života a naše „západní“ mysl se pouze snaží vše nepochopitelné popsat a zdůvodnit. Dogoni proto budou pro nás stále obestřeni svým tajemným a pro ně naplňujícím způsobem života, kde vše má svůj řád a smysl, a tak dál bude moci krokodýl Dogonům ukazovat cestu za vodou otiskem ocasu v písku nebo kouzelník předpovídat budoucnost ze stop lišky písečné.
Na závěr přejeme přátelským a veselým Dogonům, aby jejich slunce „nezapadlo“ a aby jim jejich typický podřep s hlavou v dlaních vydržel a hlava nebyla nikdy obtěžkána ztrátou tradic a tím i smyslu života.

DOGONSKÉ MÝTY: O PRVNÍCH LIDECH
Bandiagarské útesy ležící v ohbí řeky Nigeru v republice Mali jsou hornatou krajinou plnou písčitých rovin, skalních útesů a pískovcových náhorních plošin. Sem zatlačili islamizovaní sousedé na tři sta tisíc Dogonů. Nepřístupnost jejich nového domova má pro ně jednu obrovskou výhodu – umožňuje jim totiž zachovat si duchovní nezávislost, odolávat islamizaci a podržet si původní svérázný světový názor i osobitou kulturu včetně tradičního řezbářství.

 

Dřevo, nebo lépe řečeno strom, má také zásadní význam ve vyprávění o prvních lidech. Pod strom, tedy gobu, totiž bůh otec Amma umístil všechny věci, muže, ženy a děti, které stvořil jako základ života Dogonů. Není bez zajímavosti, že jako první objekt svého životodárného tvoření si zvolil, narozdíl od křesťanského boha, ženu. Té pak vytvořil manžela. První žena se jmenovala Adama, její muž, který přišel později, se jmenoval Sama. Protože žena byla stvořena dřív než on, musel ji poslouchat.

Ze spojení prvního pozemského páru vzešly dvě děti, dcera a syn. Vyrůstaly spolu bez šarvátek a zbytečných hádek. Přes den si společně hráli, na noc uléhali na jedno lože, přesněji řečeno rohož. Jen co však začali dospívat, chlapec začal na svou sestru dorážet. A byl neodbytný a dobyvačný. Co měl taky dělat, když příroda se hlásila o své, a široko daleko na celém světě nebyla jiná dívka? Jenže sestra jeho naléhání tvrdě odmítala.

 

Ty tam byly poklidné hry a tiché, nevinné hrátky. Sourozenci se teď v jednom kuse přeli. Nejprve si toho nikdo nevšiml, ale pak jejich matka, první žena, přeci jen zpozorněla a jednoho dne na ně udeřila: „Proč se pořád přete a dohadujete? Co jste si udělali, že nedokážete spolu vycházet v míru?“ Dívka, která se cítila dotčena tou výtkou, jelikož považoval za příčinu nesvárů svého bratra, se přiznala: „Přeme se, milá maminko, protože můj bratr se chce se mnou spojit, a já jsem ho odmítla.“ Matka nejprve v rozpacích nevěděla, co si počít a jak odpovědět. Nakonec vyhnala dívku z rohože svého bratra: „A od dnešní noci budete spávat každý zvlášť.“

Když nastal večer toho dne, ustlala matka dívce v rohu, zatímco chlapec měl zůstat tam, kde dříve spávali společně. Aby měla jistotu, že se v noci nic nestane, neboť z vlastní zkušenosti věděla, že dívčí odmítání nemusí vždy trvat věčně, nastlala mezi obě lůžka suché listí. Pak v klidu ulehla, uši nastražené, připravená při prvním zašustění udělat nepřístojnostem přítrž.

Ale chlapec byl šikovný a hbitý. V noci se opatrně vydal k lůžku své sestry a naléhal tak něžně, že dívka nakonec souhlasila. Tak spolu spali, aniž by o tom měl kdokoliv ponětí. Ráno se pak chlapec stejně tiše a obratně vrátil na své lůžko, takže nebylo nic poznat. Přesto se matka pro jistotu zeptala své dcery, jestli u ní její bratr v noci nebyl. „Ne, nebyl,“ odpověděla dívka klidně, zřejmě proto, že se jí noc líbila. Stejně lživě odpověděl i chlapec.

Druhou noc se celý výjev opakoval, ovšem s tím rozdílem, že chlapec, zřejmě spokojen s vývojem událostí, blaženě usnul v náručí své sestry a zapomněl se vrátit na své lože. Tak byli ráno objeveni a usvědčeni.

„Říkala jsi,“ obořila se matka na svou dceru, „že tvůj bratr jenom vyhledává spory a že je ti to nepříjemné. A teď si tu klidně ležíte spolu pohromadě jakoby nic.“ Matka se na chvíli zamyslela, ale pak jen pokrčila rameny a rezignovaně mávla rukou: „Tak tedy dobrá, když vám to takhle vyhovuje, zůstaňte si tak!“ A za devět měsíců porodila dívka roztomilé děvčátko.