Spory, konflikty a války provázejí lidstvo od počátku věků. Většina sporů byla vedena o hranice, o území, navíc se často bojovalo za svobodu či z náboženských důvodů, později také o nerostné bohatství. Tyto pře provází lidstvo až do současnosti.
Mnoho zemí Afriky je velice nestabilních. Existuje nespočet náboženských, národnostních a jiných sporů, které dávají vzniknout ozbrojeným konfliktům, vedoucím až k dlouho trvajícím válkám. Každý den můžeme slyšet o obětech, o počtu raněných a jiných následcích válek...
Spory, konflikty a války provázejí lidstvo od počátku věků. Většina sporů byla vedena o hranice, o území, navíc se často bojovalo za svobodu či z náboženských důvodů, později také o nerostné bohatství. Tyto pře provázejí lidstvo až do současnosti.
Mnoho zemí Afriky je velice nestabilních. Existuje nespočet náboženských, národnostních a jiných sporů, které dávají vzniknout ozbrojeným konfliktům, vedoucím až k dlouho trvajícím válkám. Každý den můžeme slyšet o obětech, o počtu raněných a jiných následcích válek.
V současném světě, který se snaží o sjednocování, je až nepochopitelné kolik sporů a svárů existuje. Většina konfliktů má své kořeny v dávné historii, a proto jsem se pokusila na několika příkladech nastínit politický vývoj a vznik určitého sporu, protože právě zde musíme hledat příčiny. Většina střetů začne pomalu přerůstat od protestů k teroristickým činům a k válce.
Konflikty můžeme rozdělit podle jejich příčin, i když ty bývají mnohdy prolnuty mezi sebou. Mluvíme tak o náboženských a etnických konfliktech a o občanských válkách. Každý den se objevují v denním tisku zprávy o těch velkých a celosvětově známých konfliktech. Proto jsem se pokusila vybrat takové, o kterých se tolik nedovídáme a přesto existují. Každý z následujících konfliktů reprezentuje jiný druh, jsou to příklady vzniku a vývoje sporů a válek o hranice, nezávislost a příklady náboženských a národnostních střetů.
Alžírsko
V 19. stol. se stalo francouzskou kolonií. Po druhé světové válce se začalo ozývat hnutí usilující o autonomii FLN – Fronta národního osvobození, ale bylo potlačeno. V roce 1954 jsou muslimy a evropskými kolonisty ( OAS ) vyvolány ozbrojené srážky a vznikla tak osmiletá alžírská národně osvobozenecká válka. Rok 1956 je spojen s teroristickými útoky na města.
Do roku 1962 je 1 milion mrtvých a 2 miliony lidí bez domova. V roce 1962 bylo vyhlášeno referendum, v němž se většina obyvatel vyslovila pro nezávislost. Byly podepsány Evianské shody, jimiž Alžírsko získalo okamžitou nezávislost. Následně je vyhlášena Alžírská demokratická a lidová republika, prezidentem se stal Ahmed Ben Bella podporovaný armádou ( 1965 sesazen ). Byla uznána jedna strana a to FLN. Mnoho Francouzů opustilo Alžírsko.
Liberální tendence a snaha o reformu země se objevily v 80. letech, kdy jsou opuštěny socialistické tendence a je povolena činnost politických stran. Ve světě došlo k pádu cen ropy, v zemi vznikly sociální a ekonomické problémy. Alžířané se začali obracet k islámským tradicím a sílil radikální islámský fundamentalismus. To vedlo k ohromujícímu vítězství Islámské fronty spásy ( FIS ), založena roku 1989, ve venkovských a městských volbách v roce 1990. Cílem FIS bylo přetvořit Alžírsko na islámský stát s koránem jako ústavou. FIS zvítězila i v prvním kole všeobecných voleb, druhé kolo bylo vládou anulováno a strana FIS zakázána ( 1991 ). K moci se dostává armáda a 9. 2. 1992 byl vyhlášen výjimečný stav, tisíce islámských fundamentalistů bylo zatčeno. Od té doby, co byla FIS zakázána ( 1991 ), zesílily teroristické útoky, které jsou od roku 1994 zaměřeny hlavně proti liberálním představitelům a cizincům. V čele FIS stojí Ablássi Madání. Vnitřní terorismus působí hlavně na novináře, intelektuály a učence. Navíc se objevily střety mezi armádou a Ozbrojeným islámským hnutím – AIM. V roce 1995 vybuchlo několik bomb ve Francii a byl i pokus vyhodit dopravní letadlo přes Paříž, za těmito útoky stojí GIA – Islámská vojenská skupina. V Římě se sešly nejdůležitější skupiny FIS, FLN, FFS – Fronta socialistických sil na programu řešení krize.
7. 12. 1996 podepsal prezident Liamine Zeroual reformy ústavy ( zákaz politických stran, islám jako jediné náboženství, arabská a berberská národnost). Reformy ovšem vedly ke stupňováni násilí, masakrů a zvěrstev v celých vesnicích. Válka mezi vládními vojsky a militantními organizacemi pokračovala ( přinesla asi 80 000 obětí – převážně civilistů ). Krize se počátkem roku 1997 prohloubila a to posílilo teroristické organizace. Ve volbách téhož roku zvítězily strany blízké prezidentovi – Národní demokratické hnutí ( RND ) před Hnutím společnosti za mír ( do 14. 4. 1997 Hamás ) a FLN.
Od roku 1992 do roku 1998 zemřelo 85 000 lidí. FIS se začala distancovat od násilí a její ozbrojená frakce AIS nezaznamenala od 1. 10. 1997 násilný útok.
15. 4. 1999 se konaly demokratické volby, prezidentem se stal Abdelaziz Bouteflik, ale válka pokračuje. Poslední zprávy z konce srpna hovoří o stále pokračujících střetech.
Rwanda a Burundi
Až do vyhlášení nezávislosti v roce 1962 byla Rwanda a Burundi spojeny v mandátní území Belgie Ruanda – Urundi, proto má etnický konflikt mezi Hutuy a Tutsiy mnoho společných znaků.
Rwanda získala v roce 1960 autonomii a volby vyhráli Hutuové. Již během voleb došlo ke krvavým srážkám mezi Hutuy a Tutsiy. Od roku 1959 bylo vyvražděno 20 000 až 100 000 Tutsiů. 28. 1. 1961 byla vyhlášena republika. Do té doby byli Tutsiové vždy zvýhodňováni, a proto po převzetí moci Hutuy muselo 150 000 Tutsiů v důsledku represí odejít do Burundi a okolních zemí. 1973 došlo k vojenskému převratu, zákazu politických stran a vládla jen jedna strana Národního revolučního hnutí pro rozvoj – MRND. Násilí však pokračovalo dál. V říjnu 1990 vtrhli do země bojovníci tutsijské opoziční Rwandské vlastenecké fronty ( FPR ) z Ugandy. Roku 1991byla přijata nová ústava a byly povoleny opoziční strany. Pod dohledem OSN začalo o rok později sestavováním přechodné vlády, která měla zajistit demokratické volby v roce 1995. Došlo však k rozporům a znovu propukly masové boje. Mírová dohoda o ukončení byla podepsána v srpnu 1993.
Burundi získalo nezávislost roku 1962. V roce 1965 se nezdařil hutuský státní převrat a to vedlo k popravě většiny hutuských politiků. V roce 1972 Tutsiové zmasakrovali na 100 000 Hutuů a roku 1988 Hutuové zahájili ozbrojené vystoupení proti Tutsiům. V reakci na to bylo 20 000 Hutuů zabito a 50 000 uprchlo do sousední Rwandy. Od 90.let se objevují náznaky liberalismu a pluralismu. V červnu 1993 se konaly první svobodné volby a vyhrála hutuská Fronta za demokracii v Burundi ( FRODEBU ).
Po smrti prezidentů Rwandy a Burundi při leteckém neštěstí v dubnu 1994 ve Rwandě, vypukla krvavá válka , zejména mezi Hutuy a Tutsiy (jen za první měsíce bylo zabito 500 000 lidí a přes 3 miliony obyvatel uprchlo do sousedních zemí). Hutuové ve Rwandě začali vyvražďovat Tutsie. Tato genocida byla označena za jednu z největších ve 20. stol.. Situace se zhoršila v červenci, kdy tutsijská Rwandská vlastenecká fronta vyhlásila vítězství a ovládla dvě třetiny Rwandy. V důsledku toho uprchlo na 1,2 milionu obyvatel hlavně do Zairu. Zde působí vojáci poražené rwandské armády – Ozbrojené síly Rwandy – FAR. Návrat uprchlíků umožnil letecký most Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ( UNHCR ) 1997.
Boje však pokračují neustále, nic nevede k uklidnění v obou zemích. Neustále přibývá obětí, dosud nikdo nenašel způsob, jak nesvár mezi Hutuy a Tutsiy zmírnit nebo zastavit. Poslední zprávy hovoří o připravované dohodě o ukončení konfliktu v tanzanské Arushy, ale ta je neustále odkládána.
Etiopie a Eritrea
Eritrea byla od roku 1890 italskou kolonií. Od roku 1930 se císař Haile Selassie pokusil modernizovat zemi, ale to bylo přerušeno roku 1935 italskou okupací. Italové byli s pomocí Britů roku 1941 vyhnáni a 15. 9. 1952 byla Eritrea připojena k Etiopii jako autonomní součást. V roce 1962 byla autonomie zrušena a Eritrea se stala provincií. To vedlo k povstáním ozbrojených Eritrejců až do 90. let. Vznikla tak občanská válka mezi Eritrejskou lidovou osvobozeneckou frontou ( EPLF ) a Etiopskou vládou.
Roku 1974 se uskutečnil vojenský puč ( sesazení císaře ) a vznikla Prozatímní vojenská správní rada v čele stál Mengista Haile Mariam. Uskutečňovala socialistické reformy, ale nepokoje pokračovaly. Separatistické hnutí v Eritrei a Tigre zesílilo. V roce 1977 a 1980 vpadli Somálci do Ogadenu, ale byli se sovětskou pomocí vyhnáni. V 80. letech zasáhl zemi hladomor ( zemřelo asi 300 000 lidí ). Mengisova marxistická vláda byla svržena roku 1991 volným spojenectvím povstaleckých sil a dočasně vládne EPLF.
V květnu 1993 se uskutečnilo referendum a Eritrea vyhlásila nezávislost ( 20.7.1993 ). První svobodné volby do ústavodárného shromáždění se v Etiopii konaly v roce 1994. Nová ústava dala vzniknout volné federaci devíti etnických států, kteří získaly možnost vystoupit ze svazku a byly přerušeny vztahy se Súdánem. Tvrdilo se, že Súdán podporuje aktivity extrémní Eritrejské organizace Džihád a Eritrejskou osvobozeneckou frontu ( ELF ).
Demokratické volby, které se konaly roku 1995, vyhrála Etiopská lidová revoluční demokratická fronta ( EPRDF ) vedená Melesem Zenavim. Hlavní opoziční strany volby bojkotovaly. Zenavi se však úřadu vzdal ve prospěch představitele Oromské lidové demokratické organizace ( OPDO ) Negassa Guidadaviho. V dubnu 1995 podepsala Etiopie a Eritrea smlouvu o zóně volného obchodu.
Eritrea pak ještě roku 1995 vedla konflikt s Jemenem o Hamíšské souostroví v Rudém moři. Konflikt byl 25. 2. 1998 mírově urovnán. Srážky se Somálskem se opakovaly roku 1997. Na hranicích proti sobě stála vládní vojska a fundamentalistické hnutí Ittihád al – islámí ( Islámský svaz).
12. 5. 1998 bylo zahájeno dělostřelecké odstřelování o sporné hranice mezi vojsky obou zemí. V červnu ( 11. a 12. 6. ) konflikt eskaloval leteckými nálety na etiopská města Mekele a eritrejskou Addis Abebu. USA žádaly o upuštění útoků, ale Eritrea odmítla stažení vojska z etiopského území. Mnoho delegací bylo neúspěšných. V červnu 1999 byly boje mezi oběma zeměmi obnoveny ( po krátkém příměří ). Přinesly 8 200 obětí na eritrejské a 4 200 obětí na etiopské straně. Letos v červnu bylo dohodnuto v Alžíru další příměří, které mělo ukončit jejich dvouletý válečný konflikt, ale to bylo do několika měsíců znovu porušeno.
Autor: Mašlová Hana