Viktoriiny vodopády
„Na podívanou tak nádhernou že andělé ve svém letu musí omámeně dívat“ (D. Livingstone, 1855)
Hluboko ve vnitrozemí jižní Afriky opouští velká řeka Zambezi caprivijské bažiny a teče dále východním směrem v širokém údolí. Její tok je až na výjimky klidný a vyrovnaný. Poté, zhruba v polovině své 2700 km dlouhé cesty k Indickému oceánu, bez jakéhokoliv varování spadá do více než stometrové hloubky a vytváří největší řetězec padající vody na světě. 1700 metrů široké koryto řeky je vystřídáno hlubokým úzkým kaňonovitým údolím s četnými zákruty a peřejemi využívanými k proslulému raftingu. Dále po toku se již projevuje vzdutá hladina přehradní nádrže Kariby.
Lidé žijící v okolí vodopádů označovali neobvyklý přírodní jev různými jmény. Původní přiléhavý ndebelský název Amanza Thunquayo, v překladu „Voda, která stoupá vzhůru jako kouř“, byl přejmenován kmenem Kololo na dodnes užívané označení Mosi-Oa-Tunya nebo-li „Kouř, který hřmí“. Ani získání zimbabwské nezávislosti však nesmazalo z map nejvíce užívané koloniální jméno Viktoria Falls“ dané vodopádům v roce 1855 skotským objevitelem, cestovatelem a misionářem D. Livingstonem na počest anglické královny Viktorie, a které je v běžné řeči i písmu zkracováno na ono dnešní “ Vicfalls“.
Pro vysvětlení tohoto úkazu musíme sáhnout do nepříliš vzdálené geologické minulosti. Vznik vodopádů je spojován s přítomností čedičového příkrovu, který se zde vytvořil uprostřed druhohor v období stratigraficky známém v jižní Africe jako „svrchní systém Karroo“. Tento čedičový příkrov, vzniklý před existencí samotné řeky Zambezi a pokračující dále do Lesotha, byl postupně erozí a tektonickými pohyby izolován. Předpokládá se, že horní tok Zambezi byl původně odvodňován řekou Limpopo. V dalším vývoji se v oblasti bezodtokých pánví jako jsou Makgadikgadi, Okavango a bažiny Chobe vytváří vlivem zmíněných tektonických pohybů rozsáhlá pánev. Tu postupně zaplnilo ohromné jezero, které je pro svoji plochu okolo 60 tisíc km2 srovnáváno s dnešním Viktoriiným jezerem. Jeho nejvýše položené plážové sedimenty byly nalezeny až 65 m nad hranou Viktoriiných vodopádů. Jezero napájely kromě srážek ze severu tekoucí předchůdci řek Okavanga, Chobe a také uvedená „horní“ Zambezi. Co zapříčinilo, že Zambezi stočila směr k východu přes oblast Viktoriiných vodopádů a velké jezero bylo vyprázdněno? Tato úloha je přisuzována zpětné erozi levého přítoku prehistorické řeky Matetsi (viz obr. 1), která jezero načepovala. Při pomalém odvodnění pánve, doprovázeném hloubkovou erozí, bylo postupně dosaženo odolného čedičového podloží a řeka se do něho začala zařezávat. K tomu ji napomáhal systém puklin v hornině a přítomnost snáze rozplavitelných částí. Vznikla soutěska Batoka (Batoka Gorge), která je dnes uzavřena směrem proti proudu právě současnou hranou Viktoriiných vodopádů. V jejím křivolakém průběhu pod vodopády lze vysledovat jednotlivá ústupová stadia (viz obr. 2). Současná pozice vodopádů představuje osmé stadium. Analýzou byla zjištěna průměrná ústupová rychlost 7,5 cm za rok. Očekává se, že další hrana vodopádů se začne tvořit v místě zvaném Devil’s Cataract (Ďáblův katarakt). Erozní hrana vodopádů je zde nejnižší a řeka si zde po celý rok udržuje nejvyšší vodní stav, zatímco zbylá část v zimním období téměř vysychá. Krátké pokračování soutěsky v tomto místě je již evidentní. Devil’s Cataract je nejzápadnější sekcí Viktoriiných vodopádů. Od zbylých vodopádů jej odděluje Cataract Island (nebo-li Baoruka). S výškou 62 m je ze čtyř souvislých částí vodopádů nejnižší.
Východně od ostrova pokračují 830 m široké mohutné Main Falls (Hlavní vodopády), kde objemově protéká největší vodní masa řeky Zambezi. Jejich výška se pohybuje v rozpětí od 72 do 93 m. Východní hranici Main Falls vymezuje Livingstone Island (Livingstonův ostrov nebo-li Kaseruka), u kterého D. Livingstone zakotvil s kánoí při své průzkumné cestě a nabídl se mu tak první pohled na vodopády. Následují Rainbow Falls (Duhové vodopády) s částmi zvanými samostatně Horseshoe Falls (Podkova) a Armchair Falls (Křeslo nebo Sedlo) – viz obr. 3. Nejlépe jsou viditelné z protilehlého vyhlídkového místa nad výústní soutěskou nazývaného Danger Point (Nebezpečný bod). Příkrý skalnatý útes není ničím chráněn a kameny, na které návštěvníci vstupují, jsou stále vlhké. Přes varovný název místa zde každý rok dochází k neštěstím. Neopatrný turista uklouzne a pád do hluboké propasti nemůže přežít. Ve východní části Rainbow Falls se nachází vůbec nejvyšší vodopád celé kaskády s výškou 108 m. Řetězec vodopádů uzavírá na zambijské straně Eastern Cataract (Východní katarakt) spadající do hloubky v rozmezí 101-85 m.
Východně od ostrova pokračují 830 m široké mohutné Main Falls (Hlavní vodopády), kde objemově protéká největší vodní masa řeky Zambezi. Jejich výška se pohybuje v rozpětí od 72 do 93 m. Východní hranici Main Falls vymezuje Livingstone Island (Livingstonův ostrov nebo-li Kaseruka), u kterého D. Livingstone zakotvil s kánoí při své průzkumné cestě a nabídl se mu tak první pohled na vodopády. Následují Rainbow Falls (Duhové vodopády) s částmi zvanými samostatně Horseshoe Falls (Podkova) a Armchair Falls (Křeslo nebo Sedlo) – viz obr. 3. Nejlépe jsou viditelné z protilehlého vyhlídkového místa nad výústní soutěskou nazývaného Danger Point (Nebezpečný bod). Příkrý skalnatý útes není ničím chráněn a kameny, na které návštěvníci vstupují, jsou stále vlhké. Přes varovný název místa zde každý rok dochází k neštěstím. Neopatrný turista uklouzne a pád do hluboké propasti nemůže přežít. Ve východní části Rainbow Falls se nachází vůbec nejvyšší vodopád celé kaskády s výškou 108 m. Řetězec vodopádů uzavírá na zambijské straně Eastern Cataract (Východní katarakt) spadající do hloubky v rozmezí 101-85 m.
Popis k obrázkům: Obr. 1 – Schéma vzniku Viktoriiných vodopádů; Obr. 2 – Ústup Viktoriiných vodopádů. Tučné čáry označené čísly představují jednotlivé ústupové pozice vodopádů, číslo 8 odpovídá dnešní hraně vodopádů. Čáry X a Y naznačují pravděpodobný vývoj vodopádů; Obr. 3 – Situační plánek Viktoriiných vodopádů (upraveno podle průvodce Lonely Planet)
Místní obyvatelé doporučují Viktoriiny vodopády navštívit třikrát – při nízkém, středním a vysokém stavu vody. V posledním případě, tedy po období dešťů, však samotné vodopády v hluboké skalní soutěsce není vidět za silnou clonou vodní tříště, dosahující do výše až půl kilometru. Vrchol povodně se dostavuje zpravidla v březnu, kdy průtok dosahuje v průměru hodnoty 10 tisíc m3s-1. Je to přibližně 30krát více než v suchém období (listopad až začátek prosince). Hlavní turistická sezona však začíná již dříve, zhruba od května a kulminuje v době našich letních prázdnin.
Tytam jsou romantické doby, kdy pro náročné létal hydroplán na trase z Anglie přes soustavu jezer a dosedal u mola, pár kilometrů nad vlastní hranou vodopádů. Molo je tu k vidění dodnes, poslední letadlo však dosedlo na hladinu Zambezi v roce 1950. Území Viktoriiných vodopádů je dnes obehnáno drátěným plotem a je chráněno strážci stejnojmenného národního parku, na který proti proudu řeky navazuje na zimbabwské straně rozsáhlý Národní park Zambezi. I proto zde nemůžeme vyloučit přítomnost vodomilných divokých zvířat, jako krokodýlů, slonů apod. Při každém vstupu do parku je nutné zaplatit jednorázové vstupné, které činí v Zimbabwe 1 USD (pro cizince 10 USD), v Zambii 5 USD na osobu. Tato skutečnost je nepříjemná zejména pro fotografy, neboť vodopády jsou nejvíce fotogenické ráno a večer, přes zbytek dne jsou postaveny přímo proti sluníčku. Řada návštěvníků si půjčuje od místních „podnikatelů“ pestrobarevné deštníky, v domnění že nezvlhnou. Opak je pravdou: drobné kapičky se ženou z kaňonu, jako by je hnal obrovský ventilátor. Prší nejenom shora, ze strany , ale zejména zespodu. Není problémem si vyřídit za poplatek asi 10 USD vízum sousední země k denní návštěvě druhé strany vodopádů, neboť každá má své kouzlo. Návštěvu Viktoriiných vodopádů lze zpestřit vyhlídkovými lety nad vodopády s použitím malého a většího letadla, vrtulníku, motorového rogala, raftingem v soutěsce pod vodopády, svezením se ve vlaku s tradičními „koloniálními“ vagony či skokem na laně (bungee jumping) z blízkého věhlasného hraničního mostu do kaňonu Zambezi, vše v cenách okolo 90 USD za osobu.
Tytam jsou romantické doby, kdy pro náročné létal hydroplán na trase z Anglie přes soustavu jezer a dosedal u mola, pár kilometrů nad vlastní hranou vodopádů. Molo je tu k vidění dodnes, poslední letadlo však dosedlo na hladinu Zambezi v roce 1950. Území Viktoriiných vodopádů je dnes obehnáno drátěným plotem a je chráněno strážci stejnojmenného národního parku, na který proti proudu řeky navazuje na zimbabwské straně rozsáhlý Národní park Zambezi. I proto zde nemůžeme vyloučit přítomnost vodomilných divokých zvířat, jako krokodýlů, slonů apod. Při každém vstupu do parku je nutné zaplatit jednorázové vstupné, které činí v Zimbabwe 1 USD (pro cizince 10 USD), v Zambii 5 USD na osobu. Tato skutečnost je nepříjemná zejména pro fotografy, neboť vodopády jsou nejvíce fotogenické ráno a večer, přes zbytek dne jsou postaveny přímo proti sluníčku. Řada návštěvníků si půjčuje od místních „podnikatelů“ pestrobarevné deštníky, v domnění že nezvlhnou. Opak je pravdou: drobné kapičky se ženou z kaňonu, jako by je hnal obrovský ventilátor. Prší nejenom shora, ze strany , ale zejména zespodu. Není problémem si vyřídit za poplatek asi 10 USD vízum sousední země k denní návštěvě druhé strany vodopádů, neboť každá má své kouzlo. Návštěvu Viktoriiných vodopádů lze zpestřit vyhlídkovými lety nad vodopády s použitím malého a většího letadla, vrtulníku, motorového rogala, raftingem v soutěsce pod vodopády, svezením se ve vlaku s tradičními „koloniálními“ vagony či skokem na laně (bungee jumping) z blízkého věhlasného hraničního mostu do kaňonu Zambezi, vše v cenách okolo 90 USD za osobu.
Domorodí obyvatelé již dávno upustili od tradičního způsobu života, jak jej zachytil na svých rytinách náš africký cestovatel dr. Emil Holub při svých objevných cestách v 80. letech minulého století a začali se živit turistickým ruchem. Na zambijské straně je dění soustředěno do městečka Livingstone, které se podobně jako zambijská osada Victoria Falls nachází v těsném sousedství vodopádů. Obě centra i jejich bezprostřední okolí nabízejí dostatečné ubytovací kapacity i zábavu. S nespočetným množstvím suvenýrů v podobě dřevěných a kamenných sošek a reliéfů se můžeme setkat již v blízkosti vesnic na hlavních příjezdových trasách ve vzdálenosti i více než 50 km od samotných vodopádů. Prodejci, vědomi si velké frekvence zahraničních turistů, jsou jen zřídka ochotni smlouvat stanovené ceny. Inu, na světové atrakci se vydělává. Ale ať už to stojí cokoliv , neměli bychom při návštěvě této části Afriky lokalitu Viktoriiných vodopádů v žádném případě vynechat. Vidět obrovské padající masy vody z protilehlých míst ze vzdálenosti pouhých 25-30 m je hlubokým zážitkem na celý život.
