Veverka kapská je drobný hlodavec z čeledi veverkovitých obývající jižní cíp afrického kontinentu. Vyskytuje se na území Jihoafrické republiky, Namibie, Botswany a Lesotha v tropickém nebo subtropickém podnebném pásu. Jak je vidět, české označení „kapská“ je poněkud zavádějící, protože zvíře má mnohem širší areál rozšíření. Veverka kapská obývá suché oblasti – savany, křovinaté savany, polopouště i pouště, kde úhrn ročních srážek nepřesahuje 100 mm a kde některé roky neprší vůbec. S oblibou vyhledávají suché písčité roviny (v Africe tzv. veldy – velds).
Délka těla veverky kapské se pohybuje mezi 22,5-28 cm, délka ocasu mezi 21-28 cm a hmotností mezi 450-1020g. Samci bývají zpravidla o něco větší než samice. Tělo je válcovité se silnými zadníma nohama. Ušní boltce jsou malé. Má dobře vyvinutý čich a dlouhé hmatové vousky. Veverky kapské mají hrubou srst a na rozdíl od jiných savců nemají podsadu (jemnou srst). Tělo je zbarveno šedohnědě s nádechem do červena (skořicový nádech). Na bocích se táhne od krku až ke slabinám úzký světlý proužek. Oči jsou olemovány světlejšími „brýlemi“, zatímco na hustě osrstěném dlouhém ocasu prosvítá černá barva. Světlejšími odstíny se nacházejí i na čenichu, v břišní oblasti, bocích krku a na vnitřní straně končetin. Výměna srsti probíhá každý rok mezi srpnem a zářím a mezi březnem a dubnem. Kůže je tmavá. Vzhledem k okolí, ve kterém tyto veverky obyčejně žijí, lze jejich zbarvení považovat za kryptické.
Přesto jsou pro pozorovatele poměrně nápadné, jelikož stále mávají svým ocase či jinými částmi těla a vydávají pestrou paletu zvuků. Veverky kapské jsou společenská zvířata a žijí v koloniích, které mohou mít až 30 členů. Hloubí si síť spojitých či oddělených nor a tunelů na ploše 400 až 40.000 m2. Dokáží hrabat nory i ve velmi pevných půdách. Labyrinty nor mají od 2 do 100 chodů. Nory veverky kapské užívají také surikaty a mangusty. Tunely chrání veverku před extrémními teplotami na povrchu a před predátory. Přesto většinu svého času tráví na povrchu. Veverka kapská je striktně denním zvířetem. Před ostrým sluncem se chrání svým ocasem, kterým si chrání hlavu a záda. S oblibou se pokrývá vrstvou prachu.
Třída: savci (Mammalia)
Řád: hlodavci (Rodentia)
Čeleď: veverkovití (Sciuridae)
Rod: veverka (Xerus)
Druh: veverka kapská (Xerus (Geosciurus) inauris)
Do rodu Xerus řadíme čtyři druhy – mimo výše uvedou veverku kapskou se jedná o druhy: veverka zemní (Xerus erythropus) žijící v pásmu Sahelu, veverka žlutozubá (Xerus princeps) vyskytující se v jihozápadní Angole, západní Namibii a na západě Jihoafrické republiky a veverka šilu (Xerus rutilus) – obývající Džibutsko, Eritreu, Etiopii, Keňu, Somálsko, Súdán, Tanzanii a Ugandu.
Mezi africké zemní veverky řadíme ještě rod Atlantoxerus s jediným dnes žijícím druhem veverka berberská (Atlantoxerus getulus) žijící v Maroku a Alžírsku a zavlečenou na ostrov Fuerteventura, Kanárské ostrovy.
Všechny uvedené druhy jsou si fylogeneticky (na základě porovnávání morfologických znaků i genetické analýzy) blízce příbuzné. První archeologické nálezy máme u rodu Xerus potvrzené z doby před 1,8 – 1,7 miliony let.
P.S.: Jihoafrické druhy se dříve zařazovali do rodu Geosciurus a veverka zemní jako Euxerus erythropus.
Veverka kapská je všežravec. Potrava se skládá z ořechů, semen, travin, bylin, keřů, ovoce, zeleniny (s oblibou konzumuje cibule rostlin) a hmyzu (často termiti). Při konzumaci si potravu přidržuje obratnými předními končetinami u úst. Ani v období nadbytku si potravu neshromažďuje do nor. Takže shánění potravy je každodenní činností, která zabírá 70% činnosti zvířete (dalších 15-20% času je věnováno dohledu nad územím, zbytek času sociálním interakcím). Veverky kapské jsou schopny přežít bez vody téměř celý rok. Potřebnou vodu získávají z potravy. Tekutou vodu pijí zřídka.
Veverka kapská má zubní vzorec 1.0.1.3/1.0.1.3. To je celkem 20 zubů. Zuby jsou přizpůsobeny na drcení rostlinné potravy a mají výrazné rýhovaní a hrboly.
Veverky kapské jsou aktivní během dne a většinu času tráví vysedáváním na vyvýšených místech a sledováním okolí. Při odpočinku vyhledává stín a lehají si obvykle na břicho. Ocas pod sebe neskládají a nechávají ho natažený na zemi. Při nepříznivých podmínkách prostředí na rozdíl do jiných veverek neupadá do estivace či hibernace (spánek).
Veverky kapské mají několik přirozených nepřátel, mezi něž patří hadi, varani, mangusta žíhaná (Mungos mungo) a šakal čabrakový (Canis mesomelas). Pokud veverka kapská spatří nebezpečí, vydá poplašný signál a všichni členové skupiny bleskově zmizí v nedalekých norách. Veverky kapské mají pestrý způsob komunikace, který zahrnuje řadu zvuků a vizuálních signálů. Vydávané zvuky jsou například pískání, štěkání, vrčení a cvakání zubů a mají mnoho významů. Slouží k upozornění na nebezpečí, ke značení teritoria nebo k navázání kontaktu s jinými veverkami. Vizuální signály jsou také důležitou součástí komunikace veverek kapských. Například při ohrožení se veverky kapské postaví na zadní nohy a mávají předními tlapami, aby upozornily ostatní členy skupiny na nebezpečí. Pískání je nejběžnější – krátké a ostré písknutí „bi-jo“ poplaší ostatní členy skupiny k okamžité reakci a chování se. Méně ostré písknutí „bi-jů“ pouze varuje na možné nebezpečí. Během střetů o nadvládu vydávají hluboké a agresivní vrčení. Mladí jedinci se cvičí ve volání, pískání a cvrlikání. Při hře so ozývají „tčip-tčip-tčip“.
Veverky kapské jsou schopny se učit a pamatovat si řadu věcí, například cestu k norám či místa výskytu potravy.
Z lidského pohledu, se dá o tomto druhu říct, že je roztomilý. Často žije v místech, kde se vyskytují velcí afričtí savci a proto se staly předmětem zájmu vědců. Proto je veverka kapská dobře zdokumentovaný druh. Na své existenci není ohrožena. V některých oblastech Afriky je však pronásledován jako zemědělský škůdce.
U veverky kapské není výrazný pohlavní dimorfismus. Samci obvykle váží mezi 423 – 649g, což je o 8-12% více než samice, které váží mezi 444 – 600g. Páří se během celého roku. K rozmnožování upřednostňují suché zimní měsíce. Samice se mohou pářit opakovaně (i s několika samci). Samci veverky kapské proto mají velké varlata, která jim pomáhají udržet si konkurenční schopnost spermií (velikost odpovídá asi 20% délky těla a hlavy). Po páření samci masturbují, jak za účelem očisty genitálu, tak za účelem prevence sexuálně přenosných infekcí. Žalud je poměrně velký s vyvinutou kostí na konci a je zakřivený směrem dolů.
Březost samice trvá mezi 42 a 49 dny a končí narozením vrhem o jednom až třech mláďatech. Mláďata jsou slepá a bez srsti a přibližně 20g těžká. Oči se jim otevřou po pětatřicátém dni. Samice kojí mladé v odděleném tunelu. Samice mají dvě páry mléčných žláz – první v tříslech a druhou v břišní oblasti. Za zhruba 45 dní mladí opouští noru a začínají jíst pevnou potravu a kojení končí kolem padesátého druhého dne a následně se připojí k domovské skupině. Mladí samci dosahují pohlavní dospělosti ve věku osmi měsíců a opouštějí svou rodnou skupinu. Mladé samice naopak dosahují dospělosti ve věku deseti měsíců a zůstávají v domovské skupině.
Mimo období rozmnožování tvoří skupinu pouze tři dospělé samice s pohlavně nedospělými potomky. Pokud je dospělých samic ve skupině více, tak se skupina rozdělí. Naopak samci tvoří mužské skupiny o více než 15 jedincích. Samci vůči sobě neprojevují agresi. Při páření mají však přednost vždy nejstarší samci. Naopak samice si své teritorium hájí, ale mezi členkami skupiny nebyla pozorována dominance jedné samice. Samci obývají rozsáhlé území, které se překrývá přes území několika samičích skupin.