Velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius)

 

Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Cetartiodactyla (sudokopytníci)
Čeleď: Camelidae (velbloudovití)
Rod: Camelus (velbloud)
Druh: Camelus dromedarius (velbloud jednohrbý – dromedár či dromedář)

 

 

Velbloud jednohrbý, někdy nazývaný dromedár, byl domestifikován již v období kolem roku 4 000 př. n.l. Ve volné přírodě se již nevyskytuje divoká populace. Výjimkou je populace žijící v Austrálii, jedná se o zdivočelé velbloudy, kteří byli dovezeni na práci.
Původním areálem výskytu byl Blízký východ a severní Afrika. Odtud byl rozšířen lidmi jako pracovní zvíře téměř po celém světě. Vyhovuje mu suché prostředí pouští, polopouští a suchých savan, kde se jiným zvířatům tolik nedaří.

 

 

 

Velbloud jednohrbý, společně s velbloudem dvouhrbým (Camelus bactrianus), žijícím v Asii, patří do rodu velbloud, respektive do čeledi velbloudovití, kam patří i jihoamerické lamy. Společný předek Protylopus žil na severoamerických stepích ve středním eocénu. S velbloudy a lamami toho neměl velikostí mnoho společného, jelikož vážil pouhých 25kg a byl vysoký kolem 80cm. Jejich potomci v pliocénu a pleistocénu migrovali na jih, kde se dochovali v podobě lam, a na sever Beringovou úžinou do Asie odkud se široce rozšířili po většině Asie a po východní Evropě a severní Africe. V Evropě a severní Americe došlo k vyhynutí velbloudovitých, zatímco pravděpodobně v oblasti blízkého východu došlo k přizpůsobení se na místní podmínky a vývoji velblouda jednohrbého. Tuto teorii vývoje podporuje to, že plod dromedára má v určité fázi dva hrby a následně dochází k zakrnění jednoho z nich. Dalšími důkazy je podobnost DNA a fakt, že křížením dromedára a drabaře může vzniknout plodná hybridní populace.

 

 

 

 

Velbloud jednohrbý je zvíře s mohutným trupem postaveném na vysokých nohou. Specifický je i dlouhý prohnutý krk a hrb na zádech zvířete. Pohlavní dimorfismus se projevuje ve velikosti. Samci jsou v kohoutku vysocí 1,8 – 2,1m, samice 1,7 – 1,9m, délka těla je až ke třem metrům. Hmotnost dospělého jedince se pohybuje mezi 300 až 600kg. Lze se setkat i s kapitálními samci o hmotnosti okolo 1 000kg. Zbarvení srsti bývá od tmavě hnědé (někdy až černé) až po krémově béžovou nebo špinavou bílou. Srst je převážně krátká, jen na krku je koncentrovanější delší srst připomínající hřívu, dále pak na hrbu a v horní části předních končetin.
Samci disponují měkkým patrem nazývaným dulla. Jedná se o velký vak, který při námluvách samci nafukují a dávají tím najevo své dominantní postavení. Mnohdy bývá zaměňována za vyplazený jazyk.
Uši jsou malé, pokryté srstí, zabraňující prachu proniknout do zvukovodu. Sluch je podobně jak u osla výborný. Oči jsou velké, chráněné dlouhými řasami. Čenich a nozdry jsou též přizpůsobeny pouštnímu prostředí, krom srsti a řas filtrujícími prach a písek disponují uzavíratelnou přepážkou, podobnou nosním mandlím. Čich je dokonale vyvinutý, samec velblouda je schopen ucítit říjnou samice na kilometry daleko.
Tlama obsahuje 34 zubů, umožňujících pojídání i poměrně tvrdých částí různých bylin. Navíc výstelka dutiny ústní je odolná i proti palčivým pryskyřicím a křemičitým složkám vegetace. Odolné sliznice jsou výhodou i pro polykání ne zcela rozmělněné stravy, kterou při odpočinku regurgitací vrací zpět do dutiny ústní a dožvýkává.
Velbloudi došlapují na mozoly na širokých dvou prstech. Mozoly jim umožňují kráčet po rozpáleném písku v pouštích a jejich široké roztažení při došlápnutí zabraňuje potopení nohy do písku.
Velbloudi, na rozdíl třeba od zeber, žiraf, nosorožců, oslů, antilop a mnoha jiných býložravců, jsou mimochodní, tzn. střídají současně polohu přední i zadní nohy na jedné straně, nikoliv příčně jako jiná zvířata, která současně střídají přední nohu na jedné straně a zadní na protilehlé straně. Při této chůzi se velbloud naklápí ze strany na stranu, podobně jako lodi na moři. I proto se dromedáři nazývají koráby pouště.
Mozoly má na kloubech, na končetinách, ale i na prsou, což je nezbytné vybavení pro příjemný odpočinek v nehostinném prostředí, tvoří se od 5. měsíce života. Při odpočinku na nich spočívá váha zvířete.
Nohy jsou se silnými svaly a šlachami, díky čemuž může nosit těžké náklady o hmotnosti až úctyhodných 450kg. většinou jsou však náklady o hmotnosti kolem 150kg, jelikož dromedára náklad tolik nevyčerpává a může jít s nákladem delší vzdálenost v horším terénu. Bývá zvykem, že velbloud pracuje 6-8 měsíců v roce, zbytek má na zotavení.

 

Ocas je poměrně krátký, slouží k odhánění obtížného hmyzu a rozprašování při značkování močí. Zároveň bývá využíván jezdci v sedle při jízdě.
Velbloudí hrb není, jak se mnohdy traduje, z vody, ale je tvořen převážně tukovou a pak vazivovou tkání. Je tedy zároveň zásobárnou energie a vody. Pokud má velbloud příliš velký výdej energie, nejprve hrb není ve vzpřímené poloze, ale na šikmo k ose těla, pak téměř splaskne a zůstane jen viset kůže, která kdysi obklopovala hrb. V tomto okamžiku již dromedár nemá žádnou zásobu energie, a pokud nedočerpá vodu a potravu, zemře. V opačném případě se hrb vrátí zpět do původního tvaru. Bez vody vydrží velbloud při práci 4-6 dní, pokud není v pracovním nasazení, vydrží až dva týdny bez vody. Bez potravy pak mohou vydržet ze zásob z hrbu až jeden měsíc.
Přestože velbloudi přežvykují, nepatří pro své odlišnosti mezi přežvýkavce – nemají kopyta, ale mozoly, nemají rohy a mají trochu jiný systém trávení potravy. Mají na rozdíl od přežvýkavců systém tří žaludků, přičemž bachor je největší a může se vyprazdňovat až 50 hodin. Ledviny dromedárů jsou schopny nižšího průtoku, kdy se moč více koncentruje a z těla tak odchází nižší množství vody. Tlusté střevo poměrně úspěšně absorbuje vodu, čím je vylučovaná stolice v podobě téměř suchých pelet. Velbloudí trus obsahuje poměrně dost nestrávené potravy, proto může, mimo samotných velbloudů, posloužit jiným živočichům jako zdroj potravy.

 

 

 

Až na období říje jsou velbloudi poměrně klidná zvířata. Jsou stádová zvířata, kdy počet jedinců ve skupině se obvykle pohybuje mezi 2-20. Samci se mohou pohybovat samotářsky, většinou však inklinují k vytváření malých bakalářských skupin. Rodinné stádo se skládá z jednoho samce a několika samic s mláďaty. Samec je dominantní a chrání stádo. Při přesunu stáda jsou v čele stáda samice, za nimi samice s mláďaty a vzadu se nachází samec, který dohlíží na pohyb celého stáda. Tyto poznatky se však vztahují k chovaným stádům, které i když se pohybují „volně“, jsou stále pod dozorem pastevce. Předpokládá se, že ve volné přírodě se divoká forma vyskytovala před více jak 2 000 lety.
Pokud má šťavnatou potravu nebo v chladnějším období vydrží bez vody téměř dvacet dnů. V létě nebo při namáhavé práci a suché stravě jen několik dnů. Pak dokáže vypít přes padesát litrů vody najednou.
Jsou býložravci, kteří na poušti snědí vše co je k dispozici. Nevadí jim ani trnité rostliny, či tuha pouštní vegetace. Terestriální byliny a menší keříky představují kolem 70% – 90% přijímané potravy. Pastva pak představuje kolem 8 – 12-ti hodiny, zbytek dne pak potravu přežvykuje. Při sběru bylin mají velbloudi tendenci sníst pouze část rostliny a přesunout se jinam, na rozdíl třeba od koz, které mnohdy vypásají rostliny až ke kořenům. Mají vyšší toleranci k obsahu solí, přibližně 7x vyšší než ostatní zvířata. Proto může až jednu třetinu představovat halofytní vegetace. Mohou spásat listy a šťavnaté výhonky stromů až do výšky 3,5 m. Krmení pomáhá pohyblivý ret, uzpůsobený jak pro spásání travin, tak i listů keřů.
Tělesná teplota se během dne mění, což je přizpůsobení pro šetření tekutin, Přes noc teplota klesá k 34 °C, přes den může vystoupit až k 40 °C , až pak se zapne termoregulace v podobě pocení. Červené krvinky mají oválný tvar, což je adaptace na proudění krve dehydrovaném stavu zvířete a zároveň jsou schopné odolat vysokému osmotickému tlaku, který nastává při doplňování tekutin, kdy velbloud může vypít až 100 litrů vody během deseti minut. Velbloudi mohou v důsledku pocení a s tím spojené ztráty tekutin ztratit až 25% hmotnosti.
Velbloud může vyvinout rychlost až 65 km\h, udrží rychlost 40 km\h. Velbloudi umí plavat.
Dokáže pít i lehce slanou vodu.
Do podřádu velbloudů dříve nazývaného mozolnatci patří dva druhy velbloudů, dva druhy lam a jejich dvě zdomácnělé formy. Od ostatních sudokopytníků a přežvýkavců se liší mnoha zajímavými znaky. Nedošlapují jen na kopyta, ale mají rozšířené, pružné chodidlo. Na noze jsou pouze dva prsty na konci kryté rohovitým kopýtkem. Zadní noha je připojená k tělu až v nejvyšší části tak, že je viditelný kolení kloub. Pohybují se tzv. mimochodem, to znamená, že najednou vykračují oběma pravýma nebo levýma nohama, stejně jako žirafa. Žaludek je složený jen ze tří částí, pozřenou potravu přežvykují. Brání se kousáním, kopanci a v ohrožení plivou kolem sebe páchnoucí natrávený obsah žaludku. Samice rodí jen jedno mládě. V Asii, severní Africe a Jižní Americe patří mezi důležitá domácí zvířata. Divoce žijí v Asii a Jižní Americe.

 

 

 

Období páření je jen jednou ročně a to v období dostatku potravy. Samci jsou v tomto období značně agresivní a bojují o samice. V soubojích se stává, že na následky zranění, nejčastěji kousnutí, slabší samci umírají. Kopulace trvá kolem 5 – 30 minut a probíhá v kleče. Po patnácti měsících pak samice přivádí na svět jednoho potomka. Mláďata se mohou od prvního dne pohybovat, péče matky trvá po dobu jednoho až dvou roků, po stejnou dobu trvá i laktace. Samice mají čtyři struky, na rozdíl od lam. Péče o mládě přeruší buďto páření, nebo narození dalšího mláděte.
Samice dosahují pohlavní dospělosti mezi 3 – 6. rokem života, samci projevují zvýšený zájem o samice již od třetího roku, zplodit potomka jsou však schopni až po šestém roce života. Délka života dromedáru je 40 – 50 let.
Velbloudi nejsou příliš náchylní na onemocnění. Je pro ně však nebezpečná trypanosoma – spavá nemoc. Mezi příznaky patří chudokrevnost, horečka a celková slabost. Následkem onemocnění je většinou smrt. Dalším nebezpečím pro velbloudy je horečky způsobující brucelóza, způsobená bakteriemi Brucella abortus a Brucella melitensis. Mohou trpět i parazity jako jsou tasemnice, škrkavky, klíšťata a podobně, nicméně v těchto případech se jedná spíše o oslabení jedince, nikoliv však ohrožení na životě.

 

 

 

Význam velblouda pro člověka je nedozírný, nejznámější je jako koráb pouště, dopravující náklad skrze nepřekonatelné duny a pustiny. Jeho význam však sahá daleko hlouběji, ať už jako pomocníka v zemědělství, od orání až po sklizeň a dopravu úrody, zdroj mléka, masa, vlny, kůže, nebo i platidla. Mnohde jsou používání například i pro závody.
Velbloudice může nadojit mezi 3 až 30l mléka v závislosti na příjmu vody a potravy. Základní složení mléka a porovnání s ostatními savci je v tabulce níže.

 

Složení mléka se liší v závislosti na potravě, stáří a kondici zvířete. Velbloudí mléko obsahuje vůči kravskému mléku 10x více laktoferinu, o 40% méně cholesterolu, je zde vyšší obsah železa, vápníku, niacinu a vitaminu C, neobsahuje β-laktoglobulin, mléčné výrobky z velbloudího mléka jsou snadněji stravitelné.
Z vlny jsou pleteny různé oděvy, rohože, koberečky, deky i stanové celty. Velbloudí vlna je velice málo teplotně vodivá, což je výhodná vlastnost pro její zpracování. Mnohdy jsou v berberských a nomádských domovech používány celé kůže.
Velbloudi jsou již od pradávna cenným společníkem člověka v aridních oblastech a jeho význam je pro obyvatele pouští nedocenitelným, jak z historického hlediska, tak i v současnosti. Tento trend je nejlépe vidět při setkání se s karavanou s nákladem na poušti, nebo při setkání se se stádem velbloudů v Súdánu, jdoucích na trh do Káhiry. Tato zvířata pochází ze Somálska a Súdánu, kde se vyskytuje více jak 80% velbloudů žijících v Africe.