V deltě Okavanga

 

Mohutná delta Okavanga, jedna z posledních velkých divočin světa, je přírodní krajina tisíců ostrovů a tisíců říčních ramen zrozených z touhy velké řeky dosáhnout mořského pobřeží. Její snaha je marná, protože voda je pohlcena pouštním pískem.

(družicový pohled na deltu, NASA, ISS)

Vydatné srážky, které uprostřed léta spadnou na vysočinách západní Angoly, naplní řeku nazývanou na horním toku Kubango, která meandruje jihozápadním směrem v délce 1600 km, proteče suchým namibijským výběžkem Caprivi a vstoupí do Botswany. Na jejím území pokračuje úzkým korytem ještě kolem stovky kilometrů, než se její ramena rozdělí do jedné z mála velkých vnitrozemských delt světa.

Okavango, velká a nepokojná řeka, třetí nejdelší v jižní Africe, zde na okraji žhoucího srdce pouště Kalahari, ve sníženině rozlámané tektonickými zlomy, zpomaluje svůj tok, rozděluje jej do mnoha ramen a umírá. Jeho hrobem je delta o ploše 16 000 km2 – přírodní ráj tvořený řekami, lagunami, ostrovy a lesy. Díky své velikosti zůstala celá oblast téměř nedotčena lidskou činností a oplývá různorodostí zvěře. Mokřiny delty tvoří ohromující počet vějířovitě uspořádaných velkých i malých ramen, mrtvých zákrutů, lagun, úrodných zavodněných plání, bujných poříčních lesů s palmami ilala a divokými datlemi, se salámovými stromy ověšenými plody v podobě štanglí salámu, obrovskými fíkusy a dalšími zástupci africké flory. Oblast Okavanga skýtá přes tisíc rostlinných druhů, mnohem více než jiná srovnatelně velká území v Africe.

Na vodních plochách voní lekníny – modré, bílé, růžové i fialové květy se lesknou na vodě (Nymphaea nouchali var. caerulea). Každý večer po západu slunce se jejich květy zavírají, aby se příští ráno mohly opět rozevřít. Malí ptáčci hopkají po fialových listech a hledají potravu. Po vodní hladině v blízkosti fíkusu, který má kořeny ve vodě, se brodí posvátní ibisi, kormoráni a volavky, pavouci spřádají své složité sítě. Na okrouhlých ostrovech se mezi trsy trávy ukrývají hadi společně se želvami a tisíci barevných, halasných žab. Porost na vodní hladině chybí jen tam, kde ho neslyšně rozřízly dlouhé kanoe rybářů. Na lůžkách z plovoucích papyrů se na slunci povalují štíhlí krokodýlové s otevřenou tlamou, z níž výhrůžně září řady ostrých zubů. O kus dál v labyrintu nespočetných říčních ramen vyčnívá hřbet hrocha, jehož mohutné tělo se střídavě objevuje a opět mizí pod hladinou. Když záplavy přijdou uprostřed zimy, voda je čistá jako křišťál a rychle proudí. Později, když se voda rozlije po široširých pláních, ráz krajiny se razantně změní. Voda zaplavuje vyschlá řečiště, zakrývá prašné planiny a rozhání zvířata od nevysychajících napajedel, k nimž přicházela z daleka v období sucha.

Ve zdejší rovinaté krajině trvá několik měsíců, než voda prosákne do jihovýchodních okrajových oblastí v okolí Maunu. Pak nastává situace, kdy celé území delty na severu Botswany je zavodněno. Velké prostory jsou pokryty vodou, z níž vyčnívají ostrovy a ostrůvky porostlé lesy. Postupně voda opadává do nepřehledného bludiště meandrů i úzkých ramen, které jsou zarostlé lekníny, hroší travou, rákosem i hustým porostem papyru. Proud vody je v nich téměř neznatelný, takže voda je díky nezvířeným sedimentům až mramorově průzračná.

Mnoho zaplavovaných území leží v oblasti před deltou, kde řeka, ještě čerstvá z horských pramenů, je bohatá na živiny a uživí přes 80 druhů ryb. Povodí řeky v oblasti Shakawe je domovem kmenů Bajeů a Hambukušů, kteří se živí zejména rybolovem a konkurují tak řadě ptáků se stejným druhem obživy: zdejší ptačí říši totiž tvoří více než 400 druhů. Šerední čápi marabu tlačící se v neuspořádaných koloniích, dlouhokrké anhingy rezavé (Anhinga rufa) s dlouhým a ostrým zobákem sloužícím k harpunování ryb, jeřábi, věčně nenasytní kormoráni a plašší ledňáčci na holých větvích, zkrátka všichni ptáci, kteří mají rádi více vodu než pevnou zem. Před dírami v březích, které jim slouží za hnízdiště, sedí v dlouhých řadách pestrobarevné vlhy (Merops bullockoides). A všude je slyšet strašidelně znějící pláč orlů jasnohlasých (Haliaetus vocifer), sedících vysoko na stromě a pátrajících svým bystrým zrakem po odlesku stříbrných rybích šupin na vodní hladině. Georg Schweinfurth, německý přírodovědec a cestovatel (1836 – 1925) o nich píše: „Jeho volání zazní neočekávaně a hladina řeky je daleko roznáší. Hned se nám zdá, že slyšíme hlasy polekaných žen, hned zas hlas rozpustilých hochů. Dojem je tak opravdový, že jsem se vždy překvapen ohlédl, kdo to křičí, ač jsem se s tímto zajímavým ptákem setkával po léta.“

 

Jižně odtud se zvedá pohoří Tsodilo, tvořené čtyřmi vrchy. Jejich jména prý pocházejí přímo od Kunga, boha Křováků (Sanů): Muž, Žena, Dítě a čtvrtý je bezejmenný. Zde, 400 metrů nad okolní krajinou, bývalo již před 30 000 lety bydliště prapředků dnešních Sanů, kteří stěny skal i jeskyní proměnili v obrazovou galerii skýtající více než tři tisíce jemných kreseb. Stáří některých z nich se datuje na 4000 let. Obzvláštní pozornost kromě klasických témat lovců, zbraní a zvířat zasluhují zobrazení tučňáků a velryb, které svědčí o tom, že jejich autoři museli znát moře. Nejbohatší na zvěř je rezervace Moremi ležící v severovýchodní části delty. Zvěř během roku značně migruje v závislosti na životadárné tekutině. Půda v deltě je chudá a vegetace, nehledě na zjevnou bujnost, není zvláště udržující naživu. I přesto jsou stáda buvolů početná v travnatých partiích; na hrochy a krokodýly lze narazit mezi vodními rameny. Podél vodních ploch procházejí stáda slonů, žirafy se zdržují v blízkosti lesů. Narudlé vodušky lečve (Kobus leche) jsou přizpůsobené kluzkému terénu. V blízkosti vod má domov lesoň bahenní (Tragelaphus spekei), domorodci zvaná sitatunga, malá antilopa se spirálovitými rohy, která se obratně pohybuje v napůl zaplavených porostech papyru, takže je stěží vidět, prozradí ji jen kopýtka čvachtající ve vodě. Je excelentním plavcem a v ohrožení se schovává pod vodu.

Zalesněné vyvýšeniny, které i v době největších záplav zůstávají ostrovy, jsou domovem termitů, jejichž obrovské stavby jehlancovitého tvaru dosahují výšky až čtyř metrů. Termitiště sahají i mnoho metrů pod zem a v každém z nich žije několik milionů jedinců. Jejich běžná velikost je jen několik milimetrů, živí se celulózou z odumřelých rostlin, kterou dokáží rozkládat na škroby a cukry. Nelze je spatřit, aniž bychom rozhrabali termitiště; ke zdrojům obživy si totiž staví pevné kryté chodby, hlídané termitími vojáky. Dokáží však velice rychle zničit i lidské výrobky a stavby, proto jsou postrachem obyvatelstva. Nadarmo nedostali své zoologické jméno všekazi.

Městečko Maun, tradiční centrum kmene Wajeji, je vstupní bránou do delty. Obvykle bývá až romanticky drsné. Je sídlem mnoha agentur organizujících safari v deltě. Je libo půjčit si terénní vozidlo s pohonem na všechny čtyři kola? Nebo snad chcete přeletět malým letadýlkem přímo do kempu uprostřed buše a pozorovat přírodu ze člunu moporo vytesaného domorodci ze kmene stromu Lonchocarpus capassa nebo populárního salamovníku (Kigelia africana). Žádný problém. Stačí, máte-li dostatek financí. A pak již trávíte nádherné okamžiky v téměř neporušené přírodě, kde rychle zapomenete na halasnou uspěchanost civilizovaného světa.