V Africe na lovu 1.
Když jste víc jak rok v zemi, kde vládne Islám, přepadne vás nepřekonatelná chuť na vepřové. Tedy, nevím jak by přepadla vás, ale mě přepadla strašná. Nebyl jsem v tom sám, podobně dopadl Pavel, lékař, který učil na univerzitě v Batně (pozn. Batna/Alžírsko) a Jožo, stavební inženýr z východního Slovenska, který stavěl na Sahaře domy.
Snad abych ale napřed uvedl, jak jsem se s nimi seznámil. Na cestu do Afriky mi naočkovali v Čechách choleru, to abych ji v Africe nedostal. Do očkovacího schématu chyběla pouze jediná injekce, kterou mi dali sebou a k ni mi přidali adresu jednoho pana doktora – on Vám tam určitě pomůže, dodali. Inu, nepomohl. My Češi jsme v cizině k sobě mnohdy horší než doma. Pan doktor řekl, že bych mohl dostat absces a pak ho kvůli tomu zažalovat, pokud bych mezitím nestihl zemřít. Ale dal mi adresu na Pavla, který, jak říkal, je taky lékař. Říkal to tónem, jako by Pavel byl spíš sebevrah než lékař. Pavel mi injekci píchl. Jeho krásná žena Katka mi uvařila kávu a při šálku vonící arabské kávy mi Pavel povídá – tak vidíš, cholera už na tebe nemůže. Tedy až na to, že ta vakcína, co jsi měl sebou, nezabírá na kmeny, co jsou v Africe. Kdybys jel do Jižní Ameriky, tak máš vystaráno. Potom dodal – jsem gynekolog, ne psycholog, abych tě uklidňoval. Ale abys měl klidné spaní – snad tu injekci přežiješ a možná, že se ti ani neudělá absces.
Jožu jsem poznal na Grande Plage nedaleko Skikdy. Tenkrát byly zrovna dost rozsáhlé lesní požáry celé příbřežní části Velkého Atlasu, seděli jsme u moře na té velké pláži, nebe se zatahovalo čím dál tím víc kouřem z okolních ohňů, saze se na nás usazovaly, vedro bylo k nevydržení, a tak jsme se rozhodli, ze jedem domů. Napřed ale musím zcela krátce popsat cestu, která vedla z pláže do Skikdy – dvacet kilometrů prašné cesty, přes asi 300 metrů vysoký hřeben, který odděloval Grand Plage od ostatního světa. Cesta to byla šílená, protože se točila po strmém úbočí, takže jste vždycky měli na jedné straně sráz, v tom nejvyšším místě to už byla tři sta metrová propast. Svodidla tam nebyla žádná, samozřejmě, a byla široká tak na odření bočních zrcátek při míjení s jiným autem. Díky tomu nebyla pláž nikdy přeplněna a pořád čistá – tedy až do toho požáru tomu tak bývalo.
Na pláži vedle mě seděl Slovák Jožo a povídá – „mám na teba prosbu“ (dal už to budu psát česky, aby mi bratia Slováci nevyčítali). Ty máš auto jako tank (měl jsem v té době Ladu 2102) a ta moje škodovka občas chcípne. Tak tě prosím, jeď za mnou, a kdyby se mi to někde uprostřed toho ohně zastavilo, tak mě vytlač, já ti ten zničenej nárazník potom zaplatím. Domluveno. Jedu za ním těma serpentinami, kde na jedné straně je propast a vy si říkáte, ještě dobře, že je ta propast na levé straně, jenže pak je zatáčka o 180 stupňů a ta propast je na straně pravé. Naštěstí nikdo nejel v tomhle ohni na pláž, a tak je silnička z protisměru volná. Na obou stranách silnice hoří stromy, občas nějaká hořící větev z té vyšší strany spadne na silnici. Jedu těsně za Jožou, nárazník na nárazníku. Přitom si říkám, proboha, že si u toho jeho vraku nenechá alespoň opravit vodní pumpu. Projeli jsme šťastně ohněm do Skikde. Říkám, Jožo, víš ty vůbec, že ti teče z auta voda jako z cedníku. Vím, povídá Jožo, akorát že to není voda, ale benzín, protože mi netěsní palivové čerpadlo. Nechtěl jsem tě zbytečně strašit, ona už ta silnice sama o sobe není příjemná. Kolena se mi třásla ještě doma v Batně, a to je dobrých 200 kilometrů od Skikdy. Jen tak mimochodem Skikda – zeptejte se mě někdy na to, jak se z člověka v Skikdě stává rasista. Teď ne, teď se chystáme na lov.
Pro nové čtenáře snad abych se představil i sebe. Jsem vodař a ve východní části Vysokého Atlasu, tedy v pohoří Des Aures, jsem stavěl vodovody pro vesničky, které jsou nalepené na skalách jako vlaštovčí hnízda. Kdo někdy projel kaňonem Rufi, tou nádhernou cestou z Batny do Biskry, ten mi musí dát za pravdu. Já měl na starost pár laterálních kaňonů, které nejsou o nic méně krásné, jenom jsou tam lidé o něco chudší a život o něco těžší. Byla to v té době taková snaha centrální alžírské vlády pomoct těm nejchudším. Ve vesničce, kde si obyvatele našetřili pár dinárů, přidala vláda asi devítinásobek a oni si pak nechali vyprojektovat a vybudovat buď celý vodovod anebo studnu, podle toho, kolik těch dinárů bylo. Hezká práce to byla, jen což, budu vám o ni časem vyprávět, ale teď se chystáme na lov.
Nyní tak znáte celou loveckou výpravu, tedy Pavla, Jožu a mě. Rozhodnutou opatřit si v islámské zemi vepřové. Arabové vepřové nejedí a v takových horách, jako je Des Aures přeci divoká prasata musejí být. Potvrdila mi to skupinka berberských kluků, co tam popásali kozy a ovce, a bavili se tím, že po sobě házeli kameny z roztočených praků, takových těch praků, jaké používal už král David. Jediné, o co v těchto horách není nouze je kamení. Bobků, koz a ovcí – těch je tam mezi tím kamením taky dost. Čas od času se tam najde pár pokřivených olivovníků ze kterých se olivy střásají na zem, odkud se lopatou nabírají i s kamínky a s bobky, házejí se do lisu a odtamtud potom pochází ten nejjemnější olivový olej. O sklizni oliv v Africe zase někdy jindy, teď nerušme, teď jsme na lovu.
Sehnali jsme napojení na lovce. To nebylo zas tak složité, protože pušku má v těch horách snad každý. Jsou to vesměs brokovnice, do kterých se dává brokový náboj, ale zde se broky pouze vymění za olověnou kouli, kterou si odlijí sami – tedy něco jako jednotná střela. Že při tom dochází k radě úrazů je jasné. Lovci si dali podmínky, že jim zaplatíme náboje a že se nebudou muset zabitého prasete dotknout – je to přece „chaluf”. Tak jsme se jeden pátek v poledne sešli. Na jedné straně pan doktor a dva páni inženýři, na straně druhé skupinka mužů, kteří silně připomínali loupežníky z pohádky o Mrazíkovi. Taky sebou měli smečku psů, správnou africkou popelištní rasu, která se barvou srsti podoba barvě lva, těžkou hlavu se silnými tesáky a poměrně malá, ale zato úskočná žlutá očíčka. Lovci se na nás dívali sebevědomě a psi hladově. Bylo nám řečeno, že kluci vystopovali prase v nedalekém údolí, a že se tam dostaneme asi tak za půl hodiny. Oni Arabové vždycky přehánějí, když chtějí druhým udělat radost. Za halasného diskutování lovců, štěkání psů a svištění kamenů nad hlavami, jsme asi tak za dvě hodiny došli k místu, kde mělo být prase schované. A ono tam opravdu bylo. Nejspíš ale muselo byt hluché. To místo lovci obstoupili v kruhu, který měl průměr asi tak deset metrů a dovnitř poštvali psi. To už to prase nevydrželo a vyběhlo. Lovci začali pálit jako o život, psi začali výt hrůzou, kulky svištěly na všechny strany a když ta palba přestala, povídá mi Pavel zpoza jednoho úkrytu – tak a teď půjdeme ošetřit raněné a pohřbít mrtvé. Bylo tam najednou naproste ticho, prase nikde, psi nikde, jenom lovci seděli na zemi a osahávali se, jestli nejsou zraněni. Když zjistili, ze jim byl Alláh zase jednou milostivý, vybuchla diskuse. Že to prase je určitě raněné, protože já ho trefil, já taky a já taky. K naprosto jistému a téměř smrtelnému zásahu se přihlásili všichni lovci. Pak prohlásili, že to prase je v údolí pod námi, protože jinam než z kopce běžet nemohlo, ale nemáme psi. Proto se pořád na nás jen dívali. Vidina vepřové pečeně se nám začala ztrácet. Tak co s tím, povídáme. Snadná pomoc, oni na to. Vy dva, ukázali na Pavla a na mě, půjdete zespoda tím údolím nahoru a to prase nám naženete. My, jak tu tak sedíme, tak ho bouchnem. Tady ten pán, mysleli Jožu, je z vás nejsilnější, tak si to prase hodí na záda, a přinese ho k vašemu autu. Vidina vepřové už zase dostávala ostré obrysy. Nezapomeňte štěkat, připomněli nám lovci, když jsme coby nově pasovaní honci odcházeli dolů do údolí.
Nebudete tomu věřit. I já tomu s odstupem času odmítám uvěřit. Pan doktor a pan inženýr, oba kandidáti věd, jsme vyrazili a štěkali. V té výšce nad 2 tisíce metrů už rostou stromy velmi zřídka, snad s výjimkou libanonských cedrů. Přesto v tom prasečím údolí byla jenom kleť a ostré kameny. Ze shora do nás pálilo africké slunce, nohy se nám lámaly v té změti větví a dech se nám krátil tím štěkáním. Za deset minut nám to konečně došlo, že to prase tady určitě není. To by tady přece zůstali i psi. Ti Arabové teď sedí nad námi na skále a řvou smíchy, když slyší ty dva promované blbce z Evropy, jak štěkají. Navíc by opravdu mohli začít střílet. Oni se sice netrefujou, ale čert je vem, nějaká zbloudilá kulka…
V naproste tichosti a v pořádku jsme se dostali zpátky k našim lovcům, kteří rozhodli, že to prase tam dole nejspíš pošlo a v té kosodřevině se nedá najít. Přesto prý vědí o druhém praseti, ale tam s nimi jít nesmíme, protože nosíme smůlu. To je v pořádku, řekli jsme, lovci mají být pověrčiví. My bysme s vámi stejně nešli, ani kdyby tam na talíři na nás čekal hotový ovar. Jožo byl odpočatý a tak souhlasil, že půjde s lovci. My s Pavlem jsme šli omdlít do auta.
Už se začalo stmívat a my jsme začali dostávat strach, že vepřová nebude. Taky jsme se trochu strachovali o našeho silného východňára. Pak jsme z dálky zaslechli to známé halasení arabštiny, tentokrát se silným vítězným podtónem. Za čtvrt hodiny tu byli – arabští lovci, kluci s prakama, psi a Jožo, který vláčel za sebou na provaze prase. Složil se na sedačku auta a říká – kluci, čtyři kilometry. Co čtyři kilometry? Čtyři kilometry se s ním vláčím přes větve a kamení. Občas se ta bestie zaklínila a tak jsem ho musel vysekávat. Ale tady ho máte, zbaveného veškerých chlupů. Opravdu, to prase bylo tak bílé, jako by ho dobrý řezník spařil a očistil. Jsi zlatej kluk Jožo, zítra bude vepřová. A víš, že ani ne, říká Jožo. Mě za dva roky končí kontrakt, tak jestli mě ještě někdy potom napadne mít chuť na vepřové maso, tak si ho dám u nás doma v Medzilaborcích. Do té doby nechci svininu ani vidět!
Zvěř jsme připravovali v Africe tak, že jsme zvíře stáhli, odřezali kýty a zbytek se buď vyhodil na skládku, jako v případě prasete v islámské zemi, nebo se dal lovcům jako myslivecké právo. Prase jsme stáhli s Pavlem ještě v noci u něj doma, já asistoval rukama jako hákama a on mi dokazoval, jak je vynikající chirurg. Potvrzuji, že mě ani jednou neříznul. Jenom jednou jsme museli operaci přerušit, to když ho volal jeden z našich známých, že má ledvinovou koliku a že nejspíš umře, jestli mu Pavel nepomůže. Pavlovi se nechtělo, měli jsme přeci rozdělanou operaci. Ten nemocnej byl vyhlášenej skrblík. Z kohoutku se bál vodu pít a za peníze si ji kupovat nechtěl. Pro pár ušetřených halířů teď volá o půlnoci o pomoc, ausgerechnet, když tu mám tak důležitou práci, jejíž negativní výsledky by se mohly odrazit na úspěšnosti zítřka. Pavel povídá – nerad, ale jdu. Jsem sice gynekolog ale skládal jsem přísahu, tak co bych nepomohl chlapovi s ledvinami. Takový rozdíl v tom snad být nemůže. Vrátil se za půl hodiny, docela rozjařenej a vyprávěl. Vyšetřil jsem ho, dal jsem mu uklidňovací injekci a on téměř spiklenecky povídá, Pavle, pojď se na něco podívat. Odvedl mě do obýváku a mě to málem porazilo. Tam na stolu byly dvě naplněné koňakové skleničky. Řekl jsem si, jestli je v tom opravdový kvalitní koňak, tak se mu nahlas omluvím. On mi povídá, podívej se Pavle a ukázal na jednu sklenku. Takhle jsem močil včera, pak ukázal na druhou – a takhle močím dneska. No je v tom přeci rozdíl. Odešel jsem od něj uklidněn, že je všechno v pořádku.
Na druhý den samozřejmě přišel i odpočatý Jožo, kterému se pak přezdívalo Bivoj. Byla pečeně s veškerou parádou, protože maso bylo vynikající – za ty čtyři kilometry, které ho Jožo táhnul se totiž dokonale naklepalo.
Nějak jsem se zakecal a tak už vám nestihnu říct příběh o lovu v předhůří pohoří Usambara. Tam, kde začíná ochranné pásmo národního parku Mkomazi a kde mi slon rozšlápl stan. Tak to bude taky někdy příště, třeba jako „V Africe na lovu 2.“
Teď tedy alespoň obligatorní otázečku na konec. Víte, proč se v Africe maso ze zvěřiny před úpravou prokládá listy z papáji?
S pozdravem, Váš Karel Koreš
