Tunisko

Země na hranici evropské svobody bytí a zákonitostí arabského světa. Tunisko je oblíbenou turistickou destinací, protože má krásné písečné pláže i členité pobřeží s několika ostrovy. Nejvyhledávanější je Djerba. Potápěči vyhledávají oblast kolem Tabarky. Dále země nabízí množství kulturních památek od dob Kartága po současnost. Za návštěvu stojí ruiny Kartága, El Jem, Svaté město Islámu – Kairouan, Monastir s klášterem Ribat z konce 8. století, Uticu v blízkosti Bizerte, a jiné. V hlavním městě Tunisu stojí Muzeum Bardo, k vidění je mnoho mešit či obchodních uliček – súků.

Severní Tunisko má středomořské počasí se suchým horkým létem a mírnou vlhkou zimou. Směrem do vnitrozemí nastupuje kontinentální klima se značnými teplotními rozdíly. V horách může teplota klesnout v zimě i pod nulu. Na jihu je pouštní podnebí.
V Tunisku lze pohodlně a velmi levně cestovat autobusy. Jízdní řády však neexistují. Žluté taxíky jsou vhodné na kratší vzdálenosti. Jízdné se před nastoupením smlouvá. V Tunisku jezdí též vlaky mezi městy Tunis, Sousse a Sfaxem. Ve větších turistických centrech jsou drahé půjčovny automobilů. Vzhledem k rizikovému chování Tunisanů za volantem je lepší jezdit místní dopravou.

 

Tunisko je jednou z nejbezpečnějších arabských zemí Afriky. Přesto je velmi nutné dbát některých pravidel chování ve společnosti. Na první dojem se může zdát, že se jedná o svobodnou zemi evropského typu, ale pozor NENÍ TO PRAVDA.

Kromě teoretického rizika teroristického útoku se v Tunisku vyskytují případy krádeží, zřídka i s použitím násilí. Pokud se objetí krádeže stane „organizovaný turista“, měl by vždy při řešení krádeží požádat o pomoc delegáta cestovní kanceláře a v součinnost s místním ubytovacím zařízením situaci řešit. Tato procedura je nezbytná, protože místní vědí jaké policejní složce věc ohlásit. Při jednání s policií bývá obtížné dostat policejní protokol o oznámení krádeže. Zpravidla je vydáváno pouze potvrzení o nahlášení ztráty.

Mimořádné opatrnosti by měly dbát osamělé ženy, které se poslední dobou (od vstupu ČR do EU) stávají centrem pozornosti vdavkám chtivých mužů. Dále je důležité, aby se nepohybovaly v noci sami, neupoutávaly pozornost výstředním či necudným (např. plavky mimo pláže) oblečením a nenavazovaly komunikaci s neznámými muži. I ostatní by se měli chovat na veřejnosti jako v muslimské zemi (nepít alkohol mimo turistické bary a soukromí, nenavazovat kontakty s místními dívkami, chodit slušně oblečeni).

V Tunisku se nesmí fotografovat vládní, policejní a vojenské objekty, nádraží, židovské objekty, letiště a další budovy označené tuniskou vlajkou a uniformované osoby. Též se nesmí fotit muslimové při provádění rituálu modlitby mimo mešitu.
Vstup do mešit v době modliteb je nevěřícím zakázán.

V zemi operuje mravnostní policie, která namátkově legitimuje smíšenou společnost mladých lidí a která kontroluje, zda chování odpovídá pravidlům muslimské společnosti.
Do země je zakázáno dovážet zbraně, explozivní materiál, omamné a psychotropní látky, pornografii, produkty a zboží, které mohou ohrozit bezpečnost, zdraví, náboženské cítění a morálku veřejnosti. Zakázán je dovoz i vývoz tuniských dinárů, proto si dobře uchovejte pro případ zpětné směny stvrzenky vydané směnárnou.

V zemi se velmi tvrdě postihuje držení a užívání psychotropních látek!

 

 

 

 

Cestovatelské minimum
Očkování: Není povinné. Pouze při příjezdu ze zímích  s výskytem žluté zimnice (např. ze subsaharské Afriky) je požadováno očkování proti žluté zimnici.
Vízum: Ne, za předpokladu, že disponují platným cestovním pasem, a jejich pobyt na území Tuniska nepřekročí 90 dní.
MZV: Základní turistické informace
Mapa: Tunisko
Mezinárodní poznávací zkratka (MPZ): TN
Řízení vozidla: vpravo
Důležitá telefonní čísla: policie: 71846846 (hl.m. Tunis); hasiči:198; lékařská záchranná služba: 190
Mezinárodní telefonní předčíslí: +216
Internetová doména: .tn
Zájezdy do Tunisu

Obecně
Historické záznamy o osídlení Tuniska jsou doloženy již od Féničanů (Punů), kteří zde založili své důležité kolonie v devátém století před naším letopočtem (814 př.n.l.). Nejslavnějším historickým městem bylo Kartágo, které prosperovalo z úrodných okolních nížin, námořního obchodu a politické expanze. Kartágo soupeřilo se samotným Římem a výsledkem byly Punské války, které však skončily vždy fiaskem Kartága. První Punská válka (264 př. Kr. – 241 př. Kr.) byla rozpoutána o nadvládu nad Středomořím a ovládnutí Sicílie. Druhou Punskou válku (218 př. Kr. – 202 př. Kr.) proslavil vojevůdce Hannibal, který přes Alpy vpadl na Apeninský poloostrov. Přesto prohra byla přes počáteční úspěchy zdrcující a Římané na Kartágo uvalili v podmínkách mírové smlouvy mnohá omezení ohledně armády a obchodu. Během třetí Punské války (149 př. Kr. – 146 př. Kr.) došlo k celkovému rozbití a likvidaci Kartága Římany. Až do prvního století našeho letopočtu bylo území opuštěno, ale vzhledem k rostoucímu vlivu okolních státečků, Řím opět založil nové prosperující město – Kartágo. V blízkém El Jemu dokonce vyrostla kopie Kolosea.

Úpadek Říma během čtvrtého a pátého století v rámci vnitřního boje o moc, vyústil v oblasti dnešního Kartága v dobití města germánským kmenem Vandalů v pátém století. Ti zde vládli do 6. století, kdy velitel Belisarius připojil Kartágo k Byzantinské říši.
Za další necelé století však patřila oblast arabským muslimům. Oblast Tuniska dobil v roce 670 arabský vojevůdce Oqba ibn Nafi a založil město Kairouan (jedno ze čtyř svatých měst islámu). Po usazení se Arabové střetli s místními berberskými kmeny, které porazili. V devátém století byl v Tunisku vyhlášen Emirát, nezávislí na vládě kalifa Damašku s vládnoucím rodem Aghlabidů (založený Ibrahimem ibn Aghlabem – původně zástupce kalifa Damašku). Další vládnoucí dynastií byli Fatimidové, kteří přišli z Jemenu. Zajímavostí je, že se jednalo o šíity. V roce 1050 založili Fatimidové po dobití Egypta své hlavní město v Káhiře a Tunisko začalo upadat. V průběhu dvanáctého století pobřeží ovládli Normané ze Sicílie a v roce 1159 bylo území dobyto Almohady z Marákeše. Ti během let 1228 až 1574 založili dynastii Hafsidů.
V roce 1535 slavný pirát Barbarossa (Rudovous) dobil Tunis pro Ottomanskou říši (Turky) výměnou za vojenskou pomoc. V průběhu turecké nadvlády Tunisané provozovali pirátství. Později bej (vládce) Tuniska vyhlásil nezávislost a založil stát s vládnoucí dynastií Hussejnů (1705 – 1957).
V průběhu 18. století bejové ekonomicky upadali a Francouzi začali přemýšlet nad kontrolou oblasti. V roce 1878 uzavřeli Francouzi s Brity tajnou dohodu o nadvládě Francouzů nad Tuniskem. V roce 1880 Tunisko vojensky obsadili a 12. 5. 1881 zde založili francouzský protektorát.
Velké mocenské změny začaly na území Tuniska v průběhu Druhé světové války. V roce 1942 se v severní Africe vylodily spojenecké síly (především Američané). Němci a Italové se rychle stáhli do hor Tuniska z pouští Libye, odkud i tak byli vytlačováni britskými jednotkami. 19.2. 1943 se poprvé jednotky Spojenců setkaly a na jaře byl Tunis osvobozen.
Po skončení války chtěli získat Tunisané větší rozhodovací pravomoci ve správě země a založili první osvobozenecká hnutí a politické strany. Jejich úsilí jim přineslo úspěch teprve v roce 1955, kdy získali autonomii. Poté nastalo krátké období vlády tuniského beje (vládce), které skončilo 25. července 1957, kdy Tunisko bylo vyhlášeno republikou. Hlavní roli v tom sehrál politik Habib Bourguiba, který se následně stal Prezidentem země a vládl zde až do roku 1987. Za jeho vlády došlo k vytvoření sekulárního státu. Tunisané Bourguiba zbožňují a za jeho života mu postavili v Monastiru Mauzoleu.
Zhoršující se zdravotní stav H. Bourguiby vedl tehdejšího předsedu tuniské vlády Zine El Abidine Ben Aliho, aby 7.listopadu 1987 provedl nekrvavý palácový převrat. Tento den byl později oficiálně pojmenován dnem „Změny“ a 7.listopad byl vyhlášen státním svátkem. Prezident Ben Ali se na arabské poměry zachoval k odstoupivšímu prezidentovi H. Bourguibovi velkoryse a Habib Bourguiba důstojně zemřel 7.dubna 2000. Dožil se 97 let.

 

Tunisko odděluje od evropské Sicílie pouze 150 km široký Tuniský průliv. Země má výrazně protáhlý tvar poledníkovém směru a leží při pobřeží Středozemního moře. Na délku měří skoro 800 km, ale největší šířka dosahuje 580 km. Severní část země je výrazně hornatá s četnými masívy, které jsou pokračováním alžírského Atlasu. Pobřeží je velmi srázné.
Na sever země zasahují i výběžky Malého Atlasu – tzv. Tuniský Tell. Ten se dále dělí na dvě části. Krumuríja je vyšší pobřežní masiv (nejvyšší hora Džabal Bir – 1014m n.m.), naopak vysočina Mogods nepřesahuje nadmořskou výšku 606m. Na jihu je odělen širokým údolím řeky Medžerdy od Tuniského Atlasu, který je pokračováním Saharského Atlasu. Tuniský Atlas je nejvyšším a nejrozsáhlejším pohořím, které odděluje jižnější nížinu Sahel od Tuniské nížiny.

Dvě třetiny povrchu Tunisu při východním pobřeží Středozemního moře zaujímají nížiny (o průměrné nadmořské výšce 200 – 400m), Plošina Šotů s četnými depresemi (Šott al Gharsa –23 m n.m.), na jihu saharská poušť – Velký východní Erg a jihovýchodě leží pobřežní nížina Džafara. Pobřeží na východě je proto ploché s mělkými lagunami a zálivy: Gábeský (Malá Syrta), Hammámetský a Tuniský.
Z plochých ostrovů je nejznámější Džerba (1050 km²) a ostrovy Kerkenna.
Naopak severní pobřeží je skalnaté a srázné. Nejsevernější bod Afriky – Bílý mys – dosahuje výšky 260m nad hladinu Středozemního moře.

V podnebí Tuniska jsou značné rozdíly. Severní a severovýchodní část země je pod vlivem subtropického, středozemního podnebí se značně suchým a teplým létem, ale s mírnou a deštivou zimou. Průměrné roční teploty dosahují 18 – 20°C s nejchladnějším měsícem lednem, kdy průměrné teploty leží na 10°C. Naopak nejteplejším měsícem je srpen (26,6°C). Srážky se vyskytují od října do února a jsou rozloženy velmi nerovnoměrně (400 –1500 mm). Masiv Krumuríja patří mezi nejvlhčí místa v Tunisku.
Jižní část země má pouštní a výrazně kontinentální podnebí. Průměrné roční teploty dosahují 21,4°C a srážky dosahují průměru jen (89 – 170mm). Nejteplejším místem je úplný jih, kde průměrné teploty vystupují k 40 – 43°C.

Říční síť je chudá a omezená pouze na sever země. Řeky jsou však i zde krátké a pramení v Malém Atlasu. Většina řek teče do Středozemního moře s výjimkou těch, které odvádí své vody do jezera Karaát Aškal. Jedinou „velkou“ řekou je Medžerda pramenící ve východním Alžírsku. Má délku 365km. V létě jsou průtoky sotva 3 –5m2/sec., ale v zimě 1500 – 2500m²/sec a způsobuje povodně. Na Medžerdě je též několik přehrad, které slouží pro energetický a zemědělský průmysl.
Zbylá část Tuniska je bezodtoká a srážky se vsakují bez výrazného odtoku či končí v šottech a sabchách (slaná jezera). Největší z nich je Šott al-Džaríd o rozloze 5700 km². V oázách se voda získává z artézských studní.

Rostlinstvo má středomořský ráz. V lesích Tellu je zastoupen dub korkový (Quercus suber). V Tuniském pohoří převládají jehličnany, např.: borovice halepské (Pinus halepensis), modříny, túje, aj. Z kulturních dřevin nejčastěji spatříte olivovníky a citrusy. V oázách rostou datlové palmy. Největší tuniská přírodní rezervace Džabal Bú Hedma chrání původní porosty akácií (Acacia tortilis)
V pobřežních oblastech najdeme křovité porosty macchie, která k jihu přechází ve stepi, polopouště a pouště.

Živočišstvo je zastoupeno středomořskými druhy.

Obyvatelstvo Tunisu je poměrně homogenní. 96% obyvatelstva tvoří míšenci hamitských Berberů a semitských Arabů. Původní Berbeři žijí na ostrově Džerba, oázách a v okolí Gafsy. Alžířané, Marokánci, Židé a cizinci tvoří zbylou strukturu obyvatelstva.
Většina obyvatel vyznává sunnitský Islám.

Průmysl je na Africké poměry „rozvinutý“. Dříve bylo významné zemědělství, ale v současné době značná část národního důchodu je tvořena ve službách. Zemědělství je orientováno na produkci obilí – pšenice, ječmen, sorgo, oves a kukuřice. Dále je pěstována zelenina a ovoce (především citrusové plody). Živočišná produkce je orientována na chov dobytka a rybolov.
Podobně jako v ostatních zemích Afriky je důležitý těžební průmysl. Tunisko těží fosfáty a patří mezi světové producenty. Dále se těží ropa, železná ruda, olověné a měděné rudy, zemní plyn, hnědé uhlí, stříbro a mořská sůl. Zpracovatelský průmysl je orientován na potravinářství – významná je výroba olivového oleje a hutnictví. Významnou úlohu hraje domácí řemeslná výroba (koberce, výšivky, keramické zboží, zpracování kůže, atd.).

Severní polovina země má hustou dopravní síť ve srovnání s jižní polovinou země. Železnice má délku 2038km a dva rozchody – normální a úzkokolejný, který tvoří cca poloviny tratí. Silniční doprava spojuje veškerá města. Z přepravy nákladů hraje důležitou roli námořní doprava – vývoz surovin. Osobní dopravu s okolními stát zajišťuje především letecká doprava.