Mosambik k sobě poutal pozornost světové veřejnosti poté, co katastrofální záplavy na řekách Limpopo, Incomati, Maputo a Save připravily koncem února roku 2000 o střechu nad hlavou okolo půl milionu obyvatel. Mosambik by si ovšem zasluhoval pozornosti, i kdyby k žádným záplavám nedošlo. Představuje totiž modelový příklad změn, k nimž v subsaharské Africe od 70. let došlo, příklad přechodu od různých variant budování socialismu k hospodářské liberalizaci, přechodu od vlády jedné strany k zapojení více subjektů do politického procesu…
Mosambik k sobě poutal pozornost světové veřejnosti poté, co katastrofální záplavy na řekách Limpopo, Incomati, Maputo a Save připravily koncem února roku 2000 o střechu nad hlavou okolo půl milionu obyvatel. Mosambik by si ovšem zasluhoval pozornosti, i kdyby k žádným záplavám nedošlo. Představuje totiž modelový příklad změn, k nimž v subsaharské Africe od 70. let došlo, příklad přechodu od různých variant budování socialismu k hospodářské liberalizaci, přechodu od vlády jedné strany k zapojení více subjektů do politického procesu.
Mosambik po nezávislosti
Nezávislost na Portugalsku získal Mosambik po letech guerillové války v roce 1975. Moc přešla do rukou strany Frelimo (Frente de Libertacao de Mocambique), původně široké fronty zaměřené na získání nezávislosti, která se prohlásila marxisticko- leninskou stranou a zahájila budování socialismu. Marxismus představoval řešení dilematu mosambické elity. Na jednu stranu byla přesvědčena o vyšší hodnotě moderní civilizace, ze které byla ovšem za kolonialismu kvůli rasové diskriminaci vyloučena, a starý tradiční svět, zaostalý a nevědecký, byl pro ni nepřijatelný. Na druhou stranu se nechtěla podřídit Západu. Marxismus poskytl ideologii umožňující důstojnou účast na modernitě. Byl také užitečným nástrojem vytváření jednotného národa v silně fragmentarizované společnosti, třídní boj měl odsunout do pozadí kmenové rozdíly.
Nezávislost na Portugalsku získal Mosambik po letech guerillové války v roce 1975. Moc přešla do rukou strany Frelimo (Frente de Libertacao de Mocambique), původně široké fronty zaměřené na získání nezávislosti, která se prohlásila marxisticko- leninskou stranou a zahájila budování socialismu. Marxismus představoval řešení dilematu mosambické elity. Na jednu stranu byla přesvědčena o vyšší hodnotě moderní civilizace, ze které byla ovšem za kolonialismu kvůli rasové diskriminaci vyloučena, a starý tradiční svět, zaostalý a nevědecký, byl pro ni nepřijatelný. Na druhou stranu se nechtěla podřídit Západu. Marxismus poskytl ideologii umožňující důstojnou účast na modernitě. Byl také užitečným nástrojem vytváření jednotného národa v silně fragmentarizované společnosti, třídní boj měl odsunout do pozadí kmenové rozdíly.
Jednoznačný příklon k východnímu bloku (projevující se mimo jiné hlasováním v OSN a uzavíráním smluv o míru a přátelství se zeměmi sovětského bloku) byl dán podporou, jíž se mosambickému protikoloniálnímu zápasu dostávalo od SSSR a ČLR. Pád Saigonu tehdy také vytvářel dojem, že budoucnost patří socialistickému zřízení. Vietnam (zejména vietnamský zápas za nezávislost na Francii) byl ostatně pro Frelimo vzorem pro vedení guerillové války v rurálních oblastech, zvláště co se týkalo koncepce osvobozených a polo osvobozených zón a jejich organizace.
Marxismus poskytoval též jasnou vizi modernizace. Klíčovou roli v hospodářství získalo centrální plánování. Znárodňování bylo ovšem také vynucené okolnostmi- po masovém odchodu Portugalců byly mnohé podniky opuštěny a jejich převzetí státem mělo zabránit zastavení provozu. Důraz byl kladen na vytvoření moderního průmyslu, zdrojem potřebného kapitálu měl být vedle zahraniční pomoci venkov. Ač vedlo Frelimo boj za nezávislost v rurálních oblastech, jeho vize transformace venkova byla ryze urbánní. Tradiční zemědělství bylo chápáno jako zaostalé, a vláda se proto soustředila na zakládání státních statků a střediskových vesnic. Zemědělství se však nacházelo v obtížné situaci, opuštění farem portugalskými osadníky a rozpad distribuční sítě vedly k poklesu produkce exportních plodin o 40% v letech 1974- 76. Státní statky nebyly příliš úspěšné, a to přes rozsáhlé investice ve formě mechanizace. Naplnění ambiciózní strategie hospodářského rozvoje chyběly mnohé předpoklady, vedle nedostatku kvalifikovaného personálu (zahraničním expertům chyběla znalost prostředí) to byl především nedostatek kapitálu. Ani Východ totiž nebyl ochoten plně financovat industrializaci Mosambiku. Dalšími faktory byly přírodní katastrofy, dopad embarga na Rhodesii, růst cen ropy a zvláště pak občanská válka.
Mosambik zmítaný válkou
Již během protikoloniálního boje Frelimo úzce spolupracovalo s ozbrojenou opozicí proti rasistickému režimu v sousední Rhodesii. Její ozbrojené složky se naopak spojovaly s Portugalci v akcích proti Frelimu. Po dosažení nezávislosti se Mosambik připojil k mezinárodnímu hospodářskému embargu na nikým neuznaný rhodesský režim. To Rhodesii citelně zasáhlo, protože přes mosambické území dopravovala většinu svých dovozů. Její vláda se rozhodla přistoupit k protiakci.
Již během protikoloniálního boje Frelimo úzce spolupracovalo s ozbrojenou opozicí proti rasistickému režimu v sousední Rhodesii. Její ozbrojené složky se naopak spojovaly s Portugalci v akcích proti Frelimu. Po dosažení nezávislosti se Mosambik připojil k mezinárodnímu hospodářskému embargu na nikým neuznaný rhodesský režim. To Rhodesii citelně zasáhlo, protože přes mosambické území dopravovala většinu svých dovozů. Její vláda se rozhodla přistoupit k protiakci.
Koncem koloniální války v Mosambiku používaly Portugalci zvláštních oddílů, naverbovaných mezi Mosambičany, kteří po vojenském výcviku a indoktrinaci bojovali proti svým krajanům. Tato komanda se dopouštěla brutálního zacházení s obyvatelstvem, včetně mučení a masových poprav. Příslušníci těchto jednotek se obávali represí ze strany vítězného Frelima, a uprchli proto do Rhodesie, jejíž vláda jim poskytla materiální zabezpečení, výcvikový tábor a vysílačku na šíření propagandy. Tak vzniklo Renamo (Resistencia Nacional Mocambicana), které zahájilo ozbrojený boj proti mosambické vládě. Pád rasistického režimu v Rhodesii a vznik Zimbabwe neznamenaly konec aktivit Renama, naopak poté, co získalo nového patrona, apartheidní JAR, se jeho destruktivní činnost výrazně zintenzifikovala. Jihoafrická vláda, znepokojená tím, že Mosambik toleroval na svém území činnost ANC, se rozhodla v rámci “totální strategie”, vyhlášené novým premiérem (a bývalým ministrem obrany) P. W. Bothou, využít Renama jako nástroje k destabilizaci Mosambiku. Jihoafričané vybírali cíle, které mělo Renamo zničit, zejména zařízení snižující hospodářskou závislost na JAR. Přestože Renamo nemělo pod svou pevnou kontrolou žádnou oblast, dařilo se mu operovat na většině území Mosambiku, paralyzovat státní správu, ničit školy, zdravotní střediska a i beztoho nedostatečnou infrastrukturu. Komunikace mezi jihem a severem země byly přerušeny (jednalo se totiž pouze o dvě silnice, vzhledem k tomu, že za portugalské správy byly komunikace budovány především jako spojení mezi přístavy a sousedními zeměmi). Renamo bylo úspěšné ve vedení guerillové války (na nízké technologické úrovni), udržovalo síť mobilních základen, od rolníků vybíralo dávky v naturáliích nebo nucené práci a svými činy stále dokazovalo, že vláda není schopna zajistit bezpečnost těm, kdo ji podporují. V polovině 80. let se Mosambik v důsledku občanské války fakticky rozpadl, jeho formální existence jako státu byla udržována jen díky principům mezinárodního řádu a neschopnosti Renama dobýt a udržet města. Do bojů proti Renamu byly ve stále větší míře zapojovány zimbabweské a tanzanijské síly.
Obrat k Západu
Tváří v tvář katastrofální bezpečnostní situaci, hrozivému ekonomickému propadu (v letech 1980- 86 poklesla zemědělská produkce o 75% a průmyslová výroba o polovinu) a omezování sovětského angažmá v rozvojovém světě (už před nástupem Gorbačova) nezbylo mosambické vládě než usilovat o pomoc Západu. Mosambik navázal dobré vztahy s řadou západoevropských zemí (Británií, Itálií, skandinávskými zeměmi), v roce 1982 přistoupil ke konvenci z Lomé a v roce 1984 se stal plnoprávným členem MMF, s nímž se dohodl na restrukturalizaci svého dluhu. Počátkům změn v mezinárodní orientaci země odpovídaly i počátky změn ve vnitřní politice. Frelimo začalo přehodnocovat ekonomickou politiku, rozhodlo se dát více prostoru tržním silám a cenovým signálům. Některé státní statky byly rozděleny, pomalu se zlepšovaly vztahy s církvemi. Frelimo se také začalo vracet k pojetí sebe sama jako široké národní fronty. Proces obratu Frelima od socialistické k liberální vizi modernity byl výrazně urychlen po nástupu pragmatického Joaquima Chissana do čela strany v roce 1986. Ten si byl vědom nezbytnosti ekonomických změn, kterými bylo podmiňováno poskytování mezinárodní pomoci. Za účasti MMF byl v roce 1987 vypracován Program hospodářské obnovy (klasický program strukturálního přizpůsobení), spočívající v liberalizaci cen, ukončení subsidií podnikům, změnách daňového systému a privatizaci. Hospodářství bylo fakticky podřízeno mezinárodním agenturám. V rámci zlepšování ve vztazích k církvím došlo k navracení církevního majetku. Diplomatické úsilí se zaměřilo na USA, kde krajní pravice chtěla v rámci strategie celosvětového zatlačování komunismu podporovat Renamo, zatímco State Department se stavěl proti. V roce 1989 se Frelimo zřeklo marxismu a přihlásilo se k liberálnímu pojetí státu. To bylo zakotveno v nové ústavě z roku 1990, která výslovně uznávala občanská práva, zejména svobodu sdružování, a která měnila politický systém na multipartijní s demokraticky voleným prezidentem a parlamentem.
Tváří v tvář katastrofální bezpečnostní situaci, hrozivému ekonomickému propadu (v letech 1980- 86 poklesla zemědělská produkce o 75% a průmyslová výroba o polovinu) a omezování sovětského angažmá v rozvojovém světě (už před nástupem Gorbačova) nezbylo mosambické vládě než usilovat o pomoc Západu. Mosambik navázal dobré vztahy s řadou západoevropských zemí (Británií, Itálií, skandinávskými zeměmi), v roce 1982 přistoupil ke konvenci z Lomé a v roce 1984 se stal plnoprávným členem MMF, s nímž se dohodl na restrukturalizaci svého dluhu. Počátkům změn v mezinárodní orientaci země odpovídaly i počátky změn ve vnitřní politice. Frelimo začalo přehodnocovat ekonomickou politiku, rozhodlo se dát více prostoru tržním silám a cenovým signálům. Některé státní statky byly rozděleny, pomalu se zlepšovaly vztahy s církvemi. Frelimo se také začalo vracet k pojetí sebe sama jako široké národní fronty. Proces obratu Frelima od socialistické k liberální vizi modernity byl výrazně urychlen po nástupu pragmatického Joaquima Chissana do čela strany v roce 1986. Ten si byl vědom nezbytnosti ekonomických změn, kterými bylo podmiňováno poskytování mezinárodní pomoci. Za účasti MMF byl v roce 1987 vypracován Program hospodářské obnovy (klasický program strukturálního přizpůsobení), spočívající v liberalizaci cen, ukončení subsidií podnikům, změnách daňového systému a privatizaci. Hospodářství bylo fakticky podřízeno mezinárodním agenturám. V rámci zlepšování ve vztazích k církvím došlo k navracení církevního majetku. Diplomatické úsilí se zaměřilo na USA, kde krajní pravice chtěla v rámci strategie celosvětového zatlačování komunismu podporovat Renamo, zatímco State Department se stavěl proti. V roce 1989 se Frelimo zřeklo marxismu a přihlásilo se k liberálnímu pojetí státu. To bylo zakotveno v nové ústavě z roku 1990, která výslovně uznávala občanská práva, zejména svobodu sdružování, a která měnila politický systém na multipartijní s demokraticky voleným prezidentem a parlamentem.
Ústavní změny úzce souvisely s mírovým jednáním s Renamem. Bylo zřejmé, že vládní síly nemohou porazit Renamo ve válce bez jasných frontových linií. SSSR hodlal stáhnout poradce a snížit dodávky výzbroje. Tanzanie stáhla své síly a také Zimbabwe uvažovalo o přehodnocení své role v konfliktu. Také věřitelé a dárcovské organizace tlačily mosambickou vládu k jednání s Renamem. Na druhou stranu vojenský obrat v Angole, nalezení mírového řešení pro Angolu a Namibii a změny v JAR (demise P. W. Bothy a nástup F. W. De Klerka) dávaly naději, že izolované Renamo bude muset na jednání přistoupit. Bylo ovšem obtížné zahájit jednání s Renamem, které bylo téměř čistě vojenskou organizací a kromě vágního antikomunismu nemělo žádný koherentní politický program. Problémem byla také otázka statusu jednajících stran- na jedné straně stála mezinárodně uznávaná vláda a na druhé vojenská síla s nízkou politickou legitimitou. V neposlední řadě nebylo jednoduché ani čistě technické navázání kontaktů. Po několika neúspěšných pokusech o mediaci se zprostředkování ujala laická katolická komunita Sv. Egidia a po zdlouhavém jednání byla v roce 1992 podepsána v Římě dohoda o příměří. Zapojení OSN do realizace dohody bylo nepoměrně intenzivnější než v Angole a dohoda byla přes jistá zpoždění naplněna. Renamo se transformovalo na politickou stranu (na tento účel obdrželo poměrně vysokou částku). V roce 1994 se konaly svobodné volby, v nichž zvítězilo Frelimo (se ziskem 129 mandátů), na druhém místě skončilo Renamo se 112 mandáty a do parlamentu se ještě dostala Demokratická unie s 9 zástupci.
Volby 1999
Ve dnech 3.- 5. 12. 1999 proběhly druhé demokratické volby v Mosambiku. V prezidentských volbách zvítězil kandidát Frelima a dosavadní prezident Joaquim Chissano s 52, 3% hlasů, zatímco jeho rival Afonso Dhlakama dostal pouze 47, 7%. V parlamentních volbách získalo Frelimo 133 mandátů, Renamo- Volební unie (konglomerát 11 stran) 117. Další strany se do parlamentu kvůli pětiprocentnímu limitu nedostaly. Výsledky se ovšem značně lišily regionálně. Zatímco na jihu (provincie Maputo, Gaza a Inhambane) s velkým náskokem zvítězilo Frelimo, ve středu (provincie Sofala a Manica) neméně výrazně vyhrálo Renamo. Více k severu byly výsledky vyrovnanější. V provinciích Tete, Zambezia, Nampula a Niassa získalo více hlasů Renamo, v nejsevernější provincii Cabo Delgado, kde v 60. letech začal protikoloniální zápas, zvítězilo Frelimo.
Ve dnech 3.- 5. 12. 1999 proběhly druhé demokratické volby v Mosambiku. V prezidentských volbách zvítězil kandidát Frelima a dosavadní prezident Joaquim Chissano s 52, 3% hlasů, zatímco jeho rival Afonso Dhlakama dostal pouze 47, 7%. V parlamentních volbách získalo Frelimo 133 mandátů, Renamo- Volební unie (konglomerát 11 stran) 117. Další strany se do parlamentu kvůli pětiprocentnímu limitu nedostaly. Výsledky se ovšem značně lišily regionálně. Zatímco na jihu (provincie Maputo, Gaza a Inhambane) s velkým náskokem zvítězilo Frelimo, ve středu (provincie Sofala a Manica) neméně výrazně vyhrálo Renamo. Více k severu byly výsledky vyrovnanější. V provinciích Tete, Zambezia, Nampula a Niassa získalo více hlasů Renamo, v nejsevernější provincii Cabo Delgado, kde v 60. letech začal protikoloniální zápas, zvítězilo Frelimo.
Jak si vysvětlit fakt, že si Renamo, přes veškeré své destruktivní aktivity a masakry za občanské války, udržuje stabilní podporu na většině území Mosambiku? Přestože byly vnější síly (Rhodesie a JAR) odpovědny za zahájení občanské války, nešlo jen o zvnějšku řízený útok na Mosambik. Renamo mohlo využívat rozšířené nespokojenosti s modernizací prosazovanou Frelimem. V modernizační ideologii Frelima nebylo místa pro tradiční představy a praktiky. Všechny představy, hodnoty a zvyky, neodpovídající moderní představě pokroku byly v očích Frelima nelegitimní a otevřeně jimi jako pověrami opovrhovalo. Autorita náčelníků byla podkopávána. Také tradiční léčitelství se ocitlo v nemilosti, oficiálně měli kouzelníci zakázáno vybírat poplatky za své služby. Problém ovšem byl, že celý mosambický venkov sdílel magické vidění světa, jehož bylo tradiční léčitelství součástí, marxistická ideologie Frelima byla srozumitelná jen úzké vrstvě městského obyvatelstva. Nespokojenost na venkově způsobovalo i prosazování střediskových vesnic. Renamo mohlo počítat s podporou náčelníků a kouzelníků. Samo nebudovalo politické struktury, při vybírání daní nebo rekrutaci se opíralo o tradiční moc. Přestože se Chissano snažil během svých předvolebních cest naklonit si náčelníky a církevní kruhy, jejich nedůvěra k vládě Frelima přetrvává. Předěl “tradiční- moderní” a “ venkov- město” podepsáním mírové dohody nevymizel a je samotnými Mosambičany reflektován. V předvolebním Mosambiku bylo například možné vidět na zdi nápis: “Volit Renamo znamená zvát opice do města.” Tento rozdíl se projevuje i ve městech, například ve městě Beira (provincie Sofala) mělo Renamo silnější podporu v chudých okrajových čtvrtích, obývaných lidmi přicházející z venkova hledat štěstí ve městě. Naopak podnikatelé hlasovali většinou pro bývalou marxistickou stranu, při představě, že by se Renamo bez kvalifikovaných odborníků dalo do řízení hospodářské politiky, jim běhal mráz po zádech.
V období občanské války má své kořeny i předěl regionální, předěl “sever- jih”, jehož využití představovalo nejúčinnější předvolební hesla Renama (“Frelimo okrádá sever, veškerá mezinárodní pomoc zůstává na jihu, vláda diskriminuje obyvatele severu v přístupu do státních služeb”). Faktem je, že zejména do 90. let byl jih v nejvyšších státních i stranických funkcích zastoupen výrazně více než sever a střed země. Po dlouhou dobu byla také jediná univerzita v Maputo a při přijímání na ni byli obyvatelé jihu preferováni. Regionální základnou Renama byla od počátku oblast středního Mosambiku, a to jednak kvůli podpoře ze sousední Rhodesie a jednak díky tomu, že tam byla vládní přítomnost nejslabší. Ve vedení Renama převládaly osoby mluvícími šonskými dialekty, zejména Ndau. Zatímco ve středním Mosambiku a provinciích Zambezie a Nampula mělo Renamo značnou podporu mezi venkovským obyvatelstvem a násilí se často omezovalo na eliminaci osob spojených se státem, na jihu bylo upřímně nenáviděno. Protože nemělo naději, že by na jihu mohlo získat loyalitu obyvatelstva, dopouštělo se tam nejhorších zvěrstev, od násilné rekrutace vojáků mezi dětmi po masakrování celých vesnic.
Ve své předvolební kampani Renamo využívalo populární téma korupce ve státní správě, která je v Mosambiku bezesporu závažným problémem. Zde Renamu poněkud pomohlo i Frelimo svou nákladnou kampaní, jejíž součástí bylo například rozdávání triček s emblémem Frelima nebo s portrétem Chissana. Takováto kampaň působila kontraproduktivně v podmínkách extrémní chudoby, v nichž většina obyvatelstva žije.
Ve své předvolební kampani Renamo využívalo populární téma korupce ve státní správě, která je v Mosambiku bezesporu závažným problémem. Zde Renamu poněkud pomohlo i Frelimo svou nákladnou kampaní, jejíž součástí bylo například rozdávání triček s emblémem Frelima nebo s portrétem Chissana. Takováto kampaň působila kontraproduktivně v podmínkách extrémní chudoby, v nichž většina obyvatelstva žije.
Vyhlídky do budoucna
Mosambické demokratické zřízení utrpělo vážnou ránu tím, že Renamo odmítlo uznat výsledky voleb. Ještě před oficiálním vyhlášením výsledků vystoupil vůdce Renama Dhlakama v televizi s prohlášením, že Renamo samo spočítalo hlasy a že novým prezidentem je on sám. V reakci na to došlo v několika okresech k pokusům převzít moc příznivci Renama. Výsledky zveřejněné Národní volební komisí Renamo neuznalo, zpochybnilo její nestrannost a odvolalo se k Nejvyššímu soudu. Ani poté, co Nejvyšší soud stížnost jako nepodloženou zamítl, Renamo výsledky nepřijalo a hrozilo bojkotem parlamentu. Nakonec však poslanci Renama v parlamentu zasedli, stranickému vedení hrozilo, že by mu poslanci kvůli vidině poslaneckých platů vypověděli poslušnost. Zapojení Renama do práce parlamentu je však nadále nejisté, Renamo stále považuje za mosambického prezidenta Dhlakamu, vládu označuje za nelegitimní a požaduje přepočítání hlasů. Své sídlo přesunulo z Maputa do Beiry, blíže ke své voličské základně. Angolský scénář však naštěstí pravděpodobně nehrozí. Válka je minulostí, k níž se s výjimkou několika renamovských radikálů nikdo vracet nechce. A i kdyby se Renamo rozhodlo pro obnovení konfliktu, bylo by to po osmi letech míru obtížné. OSN odvedlo v Mosambiku dobrou práci, polovojenské jednotky byly demobilizovány (narozdíl od Angoly). Renamu by chyběl zahraniční sponzor a diamanty, jimiž Savimbiho UNITA financuje své válečné aktivity, se v Mosambiku nevyskytují.
Mosambické demokratické zřízení utrpělo vážnou ránu tím, že Renamo odmítlo uznat výsledky voleb. Ještě před oficiálním vyhlášením výsledků vystoupil vůdce Renama Dhlakama v televizi s prohlášením, že Renamo samo spočítalo hlasy a že novým prezidentem je on sám. V reakci na to došlo v několika okresech k pokusům převzít moc příznivci Renama. Výsledky zveřejněné Národní volební komisí Renamo neuznalo, zpochybnilo její nestrannost a odvolalo se k Nejvyššímu soudu. Ani poté, co Nejvyšší soud stížnost jako nepodloženou zamítl, Renamo výsledky nepřijalo a hrozilo bojkotem parlamentu. Nakonec však poslanci Renama v parlamentu zasedli, stranickému vedení hrozilo, že by mu poslanci kvůli vidině poslaneckých platů vypověděli poslušnost. Zapojení Renama do práce parlamentu je však nadále nejisté, Renamo stále považuje za mosambického prezidenta Dhlakamu, vládu označuje za nelegitimní a požaduje přepočítání hlasů. Své sídlo přesunulo z Maputa do Beiry, blíže ke své voličské základně. Angolský scénář však naštěstí pravděpodobně nehrozí. Válka je minulostí, k níž se s výjimkou několika renamovských radikálů nikdo vracet nechce. A i kdyby se Renamo rozhodlo pro obnovení konfliktu, bylo by to po osmi letech míru obtížné. OSN odvedlo v Mosambiku dobrou práci, polovojenské jednotky byly demobilizovány (narozdíl od Angoly). Renamu by chyběl zahraniční sponzor a diamanty, jimiž Savimbiho UNITA financuje své válečné aktivity, se v Mosambiku nevyskytují.
Příslibem do budoucna je kromě nepravděpodobnosti nového rozpoutání občanské války rychlý hospodářský růst. Již po několik let dosahuje Mosambik růstu HDP okolo 10% ročně (letos ovšem pravděpodobně hospodářský růst negativně ovlivní záplavy z února a března). Faktem ale zůstává, že hospodářský rozvoj není rovnoměrný, týká se především jižních provincií, zvláště regionu Maputa, kam směřuje většina zahraničních (zejména jihoafrických) investic. Samo město Maputo, jehož přístav slouží spojení nejprůmyslovější oblasti JAR s Indickým oceánem, charakterizuje v posledních letech živý podnikatelský ruch a přitahuje tak z celé země, nejvzdělanější a nejpodnikavější Mosambičany kteří tam hledají své štěstí.
Většina obyvatel však žije v jiném světě. Ve světě izolovaných vesniček, odkud se jednou či dvakrát do roka vydají pěšky do městečka, aby prodali trochu kukuřice, vypěstované na motykou obdělávaném políčku a mohli si tak koupit kousek mýdla a oblečení. S existencí státu se téměř nesetkají. Vzhledem k tomu, že žijí mimo mzdové hospodářství, se jich placení daní netýká. Stát sám reprezentuje pouze z centra jmenovaný správce okresu, který však, přestože mu podléhá několik policistů, reálnou moc nemá. Té se po rozpadu nejnižších článků státní správy opět chopili náčelníci a kouzelníci. Náčelníci spolu se staršími vesnice řeší veškeré spory a pouze v případě velmi vážných zločinů dodatečně informují policii. (Zločiny však běžně trestají lidé sami i ve městech, protože nemá cenu vodit zločince na policejní stanici, odkud se zakrátko po předání patřičného obnosu dostane znovu na svobodu.) Kouzelníci nenahrazují pouze moderní zdravotnický systém, lidé věří, že je v jejich moci přinutit zloděje, aby vrátil ukradenou věc, že mohou zajistit nezranitelnost nebo dívce manžela. Rozhodují též o životě a smrti, označí-li někoho za příčinu nemoci nebo smrti jiné osoby a lidé pak dotyčného zabijí, policie se ani vyšetřováním neobtěžuje, respektuje autoritu kouzelníků.
Vnitřní slabost státu je doprovázena silnou závislostí na pomoci mezinárodních organizací. MMF a Světová banka mají rozhodující slovo při formulaci ekonomických politik (ne vždy se jednalo o úspěšné kroky, známým se stalo experty Světové banky prosazované odbourání vývozních cen na surové ořechy kešu, které nevedlo ke zvýšení jejich produkce a přineslo vážné problémy mosambickému zpracovatelskému průmyslu).
Na zachování stávající ekonomické politiky se obě hlavní mosambické strany shodují (i Renamo si zvolilo liberální paradigma, když stálo před nutností formulovat svůj program v konsistentním jazyce). Strana Pasomo, stojící k Frelimo v opozici zleva, ve volbách zcela propadla, hlavně proto, že její působení bylo omezeno na Maputo (ve středu země a na severu připadl protestní hlas Renamu).
Na zachování stávající ekonomické politiky se obě hlavní mosambické strany shodují (i Renamo si zvolilo liberální paradigma, když stálo před nutností formulovat svůj program v konsistentním jazyce). Strana Pasomo, stojící k Frelimo v opozici zleva, ve volbách zcela propadla, hlavně proto, že její působení bylo omezeno na Maputo (ve středu země a na severu připadl protestní hlas Renamu).
Mosambik se musí vypořádat se řadou vážných problémů. Infrastruktura je v katastrofálním stavu, mnohé oblasti jsou v době dešťů zcela izolovány, jelikož jsou spojené se zbytkem země neasfaltovanými silnicemi, plnými děr a výmolů. Špatný stav komunikací představuje zásadní překážku jakéhokoli rozvoje obchodu na venkově. Stát je silně zadlužen, na splácení dluhu vydával Mosambik desetkrát vyšší částku než na zdravotnictví (Část dluhu již byla ovšem věřiteli prominuta a lze doufat, že vzhledem k těžké situaci po záplavách bude dluh odpuštěn zcela). Zemědělství chybí mechanizace a je proto využívána jen nepatrná část rozlohy země. Obchodní deficit je přímo hrozivý, Mosambik dováží téměř vše (od mléka, kávy a čaje po počítače), hlavně z JAR, Zimbabwe a Evropy. Hlavními vývozními artikly jsou přitom krevety a elektrická energie z přehrady Cahora Bassa. Epidemie AIDS se přes úsilí vlády a nevládních organizací vymkla kontrole, virem HIV je podle odhadů OSN (UNAIDS) nakaženo okolo 15% obyvatel, především ve velkých městech a v okolí hlavních dopravních tahů.
Budování socialismu neuspělo mimo jiné i proto, že marxismus Frelima byl napodobeninou, bez vztahu ke společnosti, na níž byl aplikován. Není vůbec jisté, zda to s liberalismem Frelima není podobné. Změnit ústavu a institucionální struktury není tak těžký úkol, logika liberalismu však vyžaduje celkovou proměnu společnosti, vyvázání jedince ze starých vztahů. V současné době se v Mosambiku s liberální demokracií ztotožňuje část městského obyvatelstva. V zemi, kdy si lidé vysvětlují podnikatelský úspěch souseda tím, že musel zajít za kouzelníkem a na jeho pokyn zabít svého příbuzného, nebude budování kapitalismu bezproblémové.