Côte d’Ivoire nebo-li Pobřeží slonoviny zažívá těžké chvilky. To by si určitě před 30 lety ani ve snu nepomyslel národní hrdina a první prezident svobodného Pobřeží slonoviny Félix Houphouët-Boigny, který se svým modelem zdánlivě svobodné země napojené na Francii, vybudoval na Afriku prosperující zemi se slušnou infrastrukturou a velkým zemědělským potenciálem.
Na problémy si bývalý Prezident zadělal během své vlády v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, když otevřel hranice imigrantům z ostatních zemí západní Afriky, především pak z Burkina Faso, kteří byli vděční za práci na kakaových, kávových a jiných plantážích. Problém jako jinde na světě je, že dnes už na Pobřeží slonoviny vyrostla nová generace tzv. Burkinabe, kteří se cítí doma spíše v Abidjanu, než ve Ouagadougou. Tato převážně muslimská menšina o sobě dala poprvé vědět na přelomu roku 2002/2003 svou podporou rebelům, kteří získali kontrolu nad severem země během krátké občanské války. Konflikt byl ukončen mírovou smlouvou už v lednu roku 2003. Od té doby byla země na pokraji další občanské války a zmítána občasnými, nepříliš mediálně zajímavými nepokoji.
S Pobřežím slonoviny to začalo jít z kopce. Vysloužila si právem pověst nestabilní země, která není doporučována ani batůžkářům, natož pak seriózním investorům. Jaký to mělo a má vliv na ekonomický rozvoj země si jistě každý dokáže udělat svůj názor. Preventivně byla v zemi také otevřena mise UN.
Kapka naděje vysvitla až v březnu roku 2007, kdy prezident Burkina Faso Blaise Compaoré, jakýsi prostředník dnešního problému, svolal současného prezidenta Laurent Koudou Gbagbo (pro Ivorijce Roland Gbagbo) a šéfa rebelů, nebo chcete-li jednotek Forces Nouvelles, Guillaume Soro do Ouagadougou a přiměl je podepsat mírovou smlouvu, kde se oba zavázali sjednotit rozdělenou zemi, rebely integrovat do národních ozbrojených jednotek a především uspořádat svobodné pluralitní volby.
Ivorijci (obyvatelé Pobřeží slonoviny) si oddechli a doufali, že obchody se zase začnou hýbat. Mírové jednotky UNOCI (United Nations Operation in Côte d’Ivoire ) v počtu tisíců pozorovatelů a vojáků beze zbraně a francouzská armáda v počtu stovek vojáků pak zůstaly v pozici monitorovací a možná i částečně poradenské, ale určitě k smrti unuděné dlouhodobým nicneděláním. Výsledek je takový, že v březnu roku 2010 je termín voleb víceméně neznámý.
Termínů voleb bylo několik. Takový velmi očekávaný byl listopad 2009, pak březen 2010. Listopadový posun termínu byl odůvodněn tím, že nejsou ukončeny registrace voličů. Březen pak dle mého názoru vypadal poměrně nadějně, kdyby prezident a vyhlášený patriot Cote d’Ivoire Roland Gbagbo neobvinil před 3 týdny (12. února, 2010) šéfa volební komise Roberta Mambe (zástupce opozice), že do seznamu voličů zapsal více než 400 000 duší s pochybnou identitou, což zde znamená neivorijce.
V zemi, kde žije na africké poměry velké množství cizinců a asi jako všude v Africe bez jakéhokoliv ID průkazu (pokud nebereme v úvahu vytetované jméno na zápěstí), o rodném listu raději ani nemluvě, znamená rozpoznat, kdo je místní a kdo Burkinabe jistě nadlidský výkon. A právě tyto duše jsou černým koněm rebelů, což leží v oku čistokrevným Ivorijcům, kteří by si rádi ve své zemi zase vládli sami.
Obvinění tedy padlo a v konsekvenci byl vyhozen šéf volební komise Robert Mambe a rozpuštěna vláda. Novým sestavením vlády byl pověřen nikdo jiný než Guillaume Soro (náš známý rebel, kterého ona mírová smlouva z roku 2007 vynesla do křesla premiéra vlády). Následující týden si Pobřeží slonoviny zažilo těžké chvilky a tehdy i největší optimisti začali věřit, že staré časy nestability se zase vrací. Opozice vyzvala k demonstracím a doslova vyzvala lidi, aby vyšli do ulic a začali pálit pneumatiky. Preventivně na obranu do ulic vyjelo jen několik obrněných transportéru a jeden “zrezlej“ tank. Několik demonstrací skutečně proběhlo, ale v celku klidných. Na severu bylo během demonstrací zaznamenáno jen několik desítek smrťáku, což je na Afriku nepodstatné číslo. Aby toho nebylo dost, tak se na potvoru rozbila turbína v hydroelektrárně a země, která jako jediná v západní Africe, prý od 60 let neví co je „le problèm avec le courant“ (výpadky proudu), zažívá černé hodinky, které postupně, zřejmě s dalšími problémy na ostatních turbínách, uvalily zemi do ještě vetší temnoty, než se momentálně nacházela.
Jaká je situace dnes po několika týdnech? Tak především se nic nezměnilo. UN čtyřkolky řízené experty a mírotvůrci z podobných rozvojových zemí se dále prohání po Abidjanu. Vláda je nová a v podstatě složená ze starých známých. Lidé opět věří, že bude klid. Kromě toho, že vyhlídky na nový termín voleb jsou v nedohlednu, tak alespoň vláda přislíbila opravu turbíny do třech měsíců. Otázkou je, na kolik se tomu dá ještě věřit. Možná po té, co se ze 3 měsíců stane 6 nebo více. Ivorijci tak, dle mého názoru přílišní optimisti, zase posunou svou zemi o kousek dál do minulosti.
Tomáš Matoušovic, Abidjan