Senegalsko – Mauretánský konflikt 1989-1991
Konflikty o vodu v subsaharské Africe na příkladu Senegalsko – Mauretánského konfliktu v letech 1989-1991
ÚVOD
Esej pro kurz, Afrika v mezinárodních vztazích (AFMESYS), Vyučující: Mgr. Jan Prouza, Univerzita Hradec Králové, Filosofická fakulta, Katedra politologie; Daniel Tocháček, V Hradci Králové 28. 11. 2011
Při psaní esejí o Africe se politologové většinou zabývají tématy jako je stranický nebo volební systém, politická a občanská stabilita dané země, příčinami válečných konfliktů či případně analýzou vládnoucích režimů v dané zemi. Většinou se přehlížejí další sociální, zdravotní nebo také environmentální aspekty, které mohou k nestabilitě či vypuknutí konfliktů v Africe výrazně přispět či být dokonce jejich původci.
Při přemýšlení o tématu této seminární práce jsem se nakonec rozhodl zaměřit na dle mého názoru v politologii dosud ne zcela prozkoumaný a do budoucna velice významný problém nedostatku vody v subsaharské Africe jako možné příčiny válek v minulosti a budoucnosti.
Nedostatek vody se v současnosti stává jedním ze zásadních problémů afrického kontinentu a je velmi pravděpodobné, že v souvislosti s klimatickými změnami se tato problematika rozšíří i na další země mimo tento kontinent. V této eseji bude představena patrně jediná teorie o nedostatku vody jako příčině konfliktů a tato teorie bude aplikována na případ senegalsko-mauretánské války 1989-1991. Dále budou stručně představeny další potenciální regiony, v nichž by mohla hrát voda zásadní úlohu v příštím možném konfliktu.
Nedostatek vody je v současnosti považován za jeden z hlavních celosvětových problémů. Voda je základním předpokladem pro vznik a existenci života nejen pro člověka, ale pro všechny živé organismy. V Africe také zajišťuje voda spoustě lidem obživu, ať ji používají jako závlahu v zemědělství, k rybolovu či například ve velkém množství průmyslových odvětví. Voda a její dostatek bude také v blízké budoucnosti velmi důležitý, zejména v oblasti subsaharské Afriky, kterou se hodlám v této práci zabývat. Z důvodu nedostatku vody a následných problému již v minulosti konflikty proběhly. V této práci se zaměřím na senegalsko-mauretánský konflikt, který Peter Gleick uvádí ve své studii jako možný africký příklad. Další státy, které budou tímto problémem ohroženy nejdříve a které představím v dalších kapitolách, jsou dle mého názoru Egypt, Súdán či Etiopie.
Lokální konflikty o vodu již nyní probíhají. Například v Somálsku, či sousední Keni v provincii Isiolo probíhaly v roce 2009 divoké přestřelky místních kmenů o přístupy k vodě. Podle dostupných údajů při těchto střetech zemřelo 17 lidí a další tisíce byly nuceny uprchnout ze svých obydlí. Dalším příkladem je létě 2009 Etiopie, kterou postihl nedostatek vody a předznamenal tehdy začátek hladomoru. Ohrožen jím byl kupříkladu region Alaba, který je v podstatě zcela závislý na zemědělské produkci. Případné sucho nebo povodně zde mohou být velmi snadno vážným zdrojem konfliktů.
Esej si tedy klade za cíl analyzovat senegalsko-mauretánský konflikt 1989-1991 a možné budoucí konflikty o vodu v subsaharské Africe, přičemž jako teoretický rámec je využita teorie Petera Gleicka. Tato teorie je představena v druhé kapitole a je aplikována na případovou studii subsaharské Afriky.
1. Teoretické vymezení
Voda je jednou ze základních potřeb lidstva. Populační růst a zvyšující se životní úroveň způsobují stále rostoucí poptávku po vodě a voda se tak může stát jedním z možných zdrojů konfliktů. Rovněž klimatické změny a s nimi související rozšiřování pouští a úbytek srážek vedou k domněnce, že voda bude v budoucnu jednou z hlavních příčin válek v suchých oblastech. Využívání vodních zdrojů uvnitř států lze ošetřit vnitrostátními pravidly, ovšem většina vodních toků překračuje hranice jednotlivých států, čímž se tato problematika dostává do roviny mezinárodních vztahů (Gleick 1993: 85-87)
Teorie Petera Gleicka vychází ze zásad mezinárodního práva. V regionech, kde se problematika vody dostala do nejvyšších pater politiky, pravděpodobnost vypuknutí konfliktu o vodní zdroje narůstá. Existují však kontroverze kvůli nejasnému pojítku mezi surovinami a environmentálními problémy a jejich vlivu na mezinárodní bezpečnost (Winterová 2009).
Jako bezpečnostní hrozby chápe Gleick suroviny a environmentální problémy, které snižují kvalitu života a ústí v třenice na nadnárodní i národní úrovni. Historie je plná příkladů soupeření a bojů o vodní zdroje a sdílení přístupů k nim (Gleick 1993: 79). . V extrémním případě může tento faktor vést až k ozbrojenému konfliktu. V některých oblastech je voda a vodní zdroje otázkou „vysoké politiky“ a pravděpodobnost vypuknutí konfliktu o vodu se zvyšuje. Je úkolem politiků a armády upozornit na pravděpodobnost násilného konfliktu o vodu a vodní zdroje a iniciovat případné změny v mezinárodních a regionálních smlouvách tak, aby byla pravděpodobnost takových konfliktů minimalizována. (Gleick 1993: 80) . Za těchto podmínek se stává součástí mezinárodních bezpečnostních analýz, kterým doposud kralovaly neobnovitelné suroviny (například velmi medializované spory o ropu) (Winterová 2009).
Gleick připouští, že existuje mnoho možných úrovní konfliktů o vodu. Od regionálních sporů na úrovni vesnic po mezinárodní konflikt. Zkušenosti z výzkumů konfliktů ukazují, že ke konfliktům o vodu dojde mnohem pravděpodobněji v rozvojových zemích, kde jsou vodní zdroje jedním z nejdůležitějších aspektů přežití (Gleick 1993: 83).
Voda byla podle Gleickahistoricky jednou z důležitých příčin a instrumentů mnoha válek (Gleick 1993: 83). Už během 2. světové války byla voda a její systémy cílem a nástrojem války. Voda je sice ekology brána jako obnovitelný zdroj, její množství na zemi je však konečné. Zásoby vody jsou také velmi různorodě rozmístěny a rozdělovány a často hraje roli poloha státu na horním či dolním toku, případně na jeho pravém či levém břehu. V tomto případě se využití vody jako nástroje ke spuštění konfliktu přímo nabízí (Gleick 1993: 89-94).
Rovněž důležitou roli v možných konfliktech o vodu hraje znečišťování. Soustavné znečišťování vody státem na v horním toku může významně přispět ke krizi státu na dolním toku a případném konfliktu. Gleick také řeší problematiku budoucích konfliktů o vodu. V minulosti byla voda málokdy jedinou příčinou konfliktu, avšak v současné době se voda stává stále cennější, jednak z důvodu stoupající spotřeby, ale také kvůli zvýšenému odparu, způsobenému globálním oteplováním (Gleick 1993: 101).
Využívání vody má také svá mezinárodní pravidla, které Gleick v rámci své teorie osvětluje. Státy jsou povinny umožnit spravedlivě užívání vodních zdrojů (nikoliv však rovné – zde záleží na mnoha dalších aspektech, např. geografické umístění, velikost populace, alternativní zdroje apod.), dále jsou státy povinny zdržet se způsobení škody ostatním státům v povodí (zde je problém v určení míry enviromentálních nebo ekonomických škod, které způsobují státy na horním toku státům na dolním toku) a v neposlední řadě mají státy za povinnost vyměňovat si relevantní hydrologická data. (Winterová 2009).
Gleickova teorie je poměrně obsáhlá. Je třeba vybrat z ní zásadní body, které nám poslouží k aplikaci na případovou studii.
Důležitých je tedy těchto několik bodů (Winterová 2009):
- Pokud budeme brát vodu jako neobnovitelnou surovinu, jak tvrdí Gleick, její nespravedlivé rozdělení (podobně jako ropy) a z toho vyplývající snaha o jejich přerozdělení kvůli nedostatku vody nebo špatnému přístupu k ní. Tyto spory mohou být jak mezistátní, tak vnitrostátní (Gleick 1993: 84).
- Lokální konflikty kvůli vodě však mohou také eskalovat a to zejména ve státech se slabou centrální vládou.
- Voda může být zneužita jako vojenský prostředek. Užití vody jako možné zbraně se nabízí hlavně státům na horním toku. Zastavení dodávek vody by mělo fatální důsledky.
- Voda jako politický prostředek k dosažení politického cíle. Státy na horním toku, které ovládají vodu strategicky důležitou pro dolní státy, získávají významný vyjednávací, někdy dokonce až vyděračský potenciál.
- Vodní zdroje jako cíl nebo prostředek násilí. I voda se může stát cílem například teroristické akce.
- Voda může být vojenským cílem, pokud se jeden stát cítí ohrožen druhým. Případně může být použita jako zbraň, jak se již stalo během 2. světové války.
- Rozvojové spory nabývající sociálně-ekonomického charakteru. Spory mezi rozvojovými státy kvůli vodě jsou dány významem vody pro ekonomický rozvoj, proto je také spotřeba vody navyšována, což dále způsobuje pnutí mezi státy či regiony. K rozvojovým sporům se dají také zařadit konflikty kvůli znečištění vod (Winterová 2009).
Spravedlivé rozdělení vody řeší ve své teoretické práci Joseph W. Dellapenna, který poukazuje na nutnost najít pro využití vody objektivní standard, jako jsou historické vzorce využívání nebo množství půdy, která by mohla být zavlažována či rostoucí populace. Zároveň však Dellapenna ve své práci tvrdí, že v praxi často státy nejsou schopny podobné standardy přijmout a země na horních tocích si často dělají nárok na veškerou vodu, protékající jejich územím.
2. Konflikt o vodní zdroje mezi Senegalem a Mauretánii 1989-1991
2.1 Historie konfliktu
V roce 1989 vypukl konflikt podél údolí řeky Senegal, který tvoří hranici mezi Senegalem a Mauretánií. Původní spor o vodu mezi pastevci a zemědělci následně rozpoutal vlnu násilí a vyprovokoval země k vojenskému střetu a vysídlení menšin z obou zemí. Zemřelo několik tisíc lidí a více než čtvrt milionu lidí bylo vyhnáno na obou stranách hranic (Salmone 1998). Z hlediska klasifikace konfliktů se však stále dle počtu mrtvých jednalo o konflikt nízké intenzity. V období 1904-1980 bylo v této oblasti 8 z 10 let sucho a nedostatek srážek. V této souvislosti vytvořil Senegal „Senegal River Basin Development Authority“ (OMVS), která měla spolu s Mali a Mauretánií na starosti realizaci a rozvoj významné vodní infrastruktury – vybudován dvou přehrad Diama na dolním a Manantali na horním toku. V souvislosti s výstavbou přehrady Diama a Mauretánské redukci průtoku, došlo na konci roku 1988 k ústupu vody z pravidelně zavlažovaných (a tím také zúrodňovaných) senegalských polí, které leží výše, než mauretánské, na opačné straně řeky. Senegalští farmáři, kteří v důsledku nastalé situace začali obdělávat pole na Mauretánské straně, byli pronásledování příslušníky pohraniční stráže. Senegalská strana reagovala vyhnáním stád mauretánských velbloudů z regionu Ferlo v Senegalu, kde tráví většinu období sucha, zpět do Mauretánie (Parker 1991).
Situace se vyhrotila v dubnu 1989, kdy marocká pohraniční stráž dva Senegalce zastřelila a dalších třináct zatkla. Následovala vlna násilí zemi Senegalci a Mauretánci podél celé řeky. O několik dní později jsou četné obchody mauretánských přistěhovalců v Dakaru a dalších velkých městech pleněný skupinami mládeže a přichází zabíjení desítek Mauretánců v Senegalu a Senegalců v Mauretánii. Po těchto událostech začal platit v obou zemích zákaz vycházení a do konce června 1989 proběhly repatriace 75 000 Senegalců a 150 000 Mauretánců. Podél řeky byly navíc rozmístěny vojenské jednotky, které se v říjnu a listopadu utkaly v několika poměrně rozsáhlých střetech. Pohraniční střety probíhaly po celý další rok a uklidnění konfliktu a obnovení diplomatických vztahů následovalo až po intervenci ze zahraničí v květnu 1991. Nicméně spor přetrvává. Senegal požaduje jako kompenzaci přesunutí hranice na pravý břeh řeky Senegal a návrat repatriovaných uprchlíku. Mauretánie toto odmítá a trvá na původní hranici, procházející středem toku řeky (Salmone 1994).
V roce 1994 tváří v tvář pokračujícímu zabíjení prohlásily obě vlády, že jsou připraveny k dalšímu jednání. Výsledkem byly dohody z roku 1997, které zajistily společné hlídky na obou stranách řeky. Avšak původní problém s farmáři, kteří často měli svá obydlí na jedné straně a pole na druhé straně řeky, vyřešen nebyl. Naopak v roce 2000 byl nově zvolený prezident Senegalu obviněn z přípravy projektu na odklonění vody z řeky do sítě zavlažovacích kanálů v centrálním a severním Senegalu. Vláda Mauretánie reagovala okamžitou vojenskou pohotovostí a vyhoštěním Senegalských obyvatel v Mauretánie. Prezident Senegalu Wade pak oznámil odstoupení od projektu.
V roce 1989 vypukl konflikt podél údolí řeky Senegal, který tvoří hranici mezi Senegalem a Mauretánií. Původní spor o vodu mezi pastevci a zemědělci následně rozpoutal vlnu násilí a vyprovokoval země k vojenskému střetu a vysídlení menšin z obou zemí. Zemřelo několik tisíc lidí a více než čtvrt milionu lidí bylo vyhnáno na obou stranách hranic (Salmone 1998). Z hlediska klasifikace konfliktů se však stále dle počtu mrtvých jednalo o konflikt nízké intenzity. V období 1904-1980 bylo v této oblasti 8 z 10 let sucho a nedostatek srážek. V této souvislosti vytvořil Senegal „Senegal River Basin Development Authority“ (OMVS), která měla spolu s Mali a Mauretánií na starosti realizaci a rozvoj významné vodní infrastruktury – vybudován dvou přehrad Diama na dolním a Manantali na horním toku. V souvislosti s výstavbou přehrady Diama a Mauretánské redukci průtoku, došlo na konci roku 1988 k ústupu vody z pravidelně zavlažovaných (a tím také zúrodňovaných) senegalských polí, které leží výše, než mauretánské, na opačné straně řeky. Senegalští farmáři, kteří v důsledku nastalé situace začali obdělávat pole na Mauretánské straně, byli pronásledování příslušníky pohraniční stráže. Senegalská strana reagovala vyhnáním stád mauretánských velbloudů z regionu Ferlo v Senegalu, kde tráví většinu období sucha, zpět do Mauretánie (Parker 1991).
Situace se vyhrotila v dubnu 1989, kdy marocká pohraniční stráž dva Senegalce zastřelila a dalších třináct zatkla. Následovala vlna násilí zemi Senegalci a Mauretánci podél celé řeky. O několik dní později jsou četné obchody mauretánských přistěhovalců v Dakaru a dalších velkých městech pleněný skupinami mládeže a přichází zabíjení desítek Mauretánců v Senegalu a Senegalců v Mauretánii. Po těchto událostech začal platit v obou zemích zákaz vycházení a do konce června 1989 proběhly repatriace 75 000 Senegalců a 150 000 Mauretánců. Podél řeky byly navíc rozmístěny vojenské jednotky, které se v říjnu a listopadu utkaly v několika poměrně rozsáhlých střetech. Pohraniční střety probíhaly po celý další rok a uklidnění konfliktu a obnovení diplomatických vztahů následovalo až po intervenci ze zahraničí v květnu 1991. Nicméně spor přetrvává. Senegal požaduje jako kompenzaci přesunutí hranice na pravý břeh řeky Senegal a návrat repatriovaných uprchlíku. Mauretánie toto odmítá a trvá na původní hranici, procházející středem toku řeky (Salmone 1994).
V roce 1994 tváří v tvář pokračujícímu zabíjení prohlásily obě vlády, že jsou připraveny k dalšímu jednání. Výsledkem byly dohody z roku 1997, které zajistily společné hlídky na obou stranách řeky. Avšak původní problém s farmáři, kteří často měli svá obydlí na jedné straně a pole na druhé straně řeky, vyřešen nebyl. Naopak v roce 2000 byl nově zvolený prezident Senegalu obviněn z přípravy projektu na odklonění vody z řeky do sítě zavlažovacích kanálů v centrálním a severním Senegalu. Vláda Mauretánie reagovala okamžitou vojenskou pohotovostí a vyhoštěním Senegalských obyvatel v Mauretánie. Prezident Senegalu Wade pak oznámil odstoupení od projektu.
2.2 Aplikace teorie Petera Gleicka na konflikt
Gleick ve své teorii tvrdí, že voda nabývá konfliktního potenciálu, dotýká-li se potenciálního ekonomického zemědělského rozvoje. Většina oblastí na obou stranách řeky Senegal je silně závislá na zemědělské činnosti, která je zcela závislá na řece Senegal (dle údajů OECD) (Heinrigs 2010). Lze tedy tvrdit, že oblast se potýkala s rizikem vypuknutí konfliktu o vodu. Na konflikt budu nyní aplikovat výše utvořené body teorie Petera Gleicka
2.2.1 Nespravedlivé rozdělení vodních zdrojů
První z bodů je nepochybně splněno. V důsledku výstavby přehrad a následné manipulace na Mauretánské straně došlo ke snaze Senegalců o přerozdělení přístupu k vodě a tím pádem k úrodné půdě. Rovněž je splněn druhý bod, kdy původně lokální konflikt zemědělců a pohraniční stráže přerost v ozbrojený konflikt mezi státy.
První z bodů je nepochybně splněno. V důsledku výstavby přehrad a následné manipulace na Mauretánské straně došlo ke snaze Senegalců o přerozdělení přístupu k vodě a tím pádem k úrodné půdě. Rovněž je splněn druhý bod, kdy původně lokální konflikt zemědělců a pohraniční stráže přerost v ozbrojený konflikt mezi státy.
2.2.2 Voda zneužitá jako vojenský prostředek
V tomto kontextu se voda v původním konfliktu v letech 1989-1991 neobjevila. Sám autor o tomto případu říká, že zatím nenastal. Nicméně ve své práci uvádí mnoho příkladů, kdy mají vojenští plánovači v tomto směru značné obavy. Například od roku 1960 trvalá syrská snaha o destrukci akvaduktu, dopravujícího vodu do jižního Izraele. Dalším případem je stavba severokorejské přehrady na řece Han, na jejímž dolním toku se nachází hlavní město Jižní Koreje Soul. V případě vojenské akce by řízená destrukce této přehrady vedla k destrukci většiny města (Gleick 1993: 87-88). Zejména z těchto důvodů považuji tento bod v Gleickově teorii za relevantní, přestože tento případ zatím nenastal.
V tomto kontextu se voda v původním konfliktu v letech 1989-1991 neobjevila. Sám autor o tomto případu říká, že zatím nenastal. Nicméně ve své práci uvádí mnoho příkladů, kdy mají vojenští plánovači v tomto směru značné obavy. Například od roku 1960 trvalá syrská snaha o destrukci akvaduktu, dopravujícího vodu do jižního Izraele. Dalším případem je stavba severokorejské přehrady na řece Han, na jejímž dolním toku se nachází hlavní město Jižní Koreje Soul. V případě vojenské akce by řízená destrukce této přehrady vedla k destrukci většiny města (Gleick 1993: 87-88). Zejména z těchto důvodů považuji tento bod v Gleickově teorii za relevantní, přestože tento případ zatím nenastal.
2.2.3 Voda jako politický prostředek k dosažení cílů
Souvisí s předchozím bodem. Můžeme jen spekulovat, proč Mauretánská strana omezila průtok v přehradě a začala pronásledovat senegalské zemědělce, z nichž někteří takto migrovali po staletí. Vzniklý konflikt však přišel vhod Senegalu, který využil možnosti zbavit se další menšiny ze země, obzvlášť v době, kdy se znovu aktivizovaly ozbrojené skupiny v provincii Casamance, se kterou byla uzavřena mírová smlouva až v roce 2004 (Harsch 2005: 14).
Souvisí s předchozím bodem. Můžeme jen spekulovat, proč Mauretánská strana omezila průtok v přehradě a začala pronásledovat senegalské zemědělce, z nichž někteří takto migrovali po staletí. Vzniklý konflikt však přišel vhod Senegalu, který využil možnosti zbavit se další menšiny ze země, obzvlášť v době, kdy se znovu aktivizovaly ozbrojené skupiny v provincii Casamance, se kterou byla uzavřena mírová smlouva až v roce 2004 (Harsch 2005: 14).
2.2.4 Voda jako vojenský cíl
Tento bod se v tomto konfliktu nenaplnil, neboť vojenská akce by, vzhledem k poloze vodního toku, ohrozila území obou států. Nicméně v případě rozsáhlejšího konfliktu bych tuto možnost nevyloučil.
2.2.5 Rozvojové programy a voda
Do vypuknutí konfliktu byla oblast známá častou migrací a příhraniční spoluprací. Nové pracovní příležitosti a zlepšení podmínek pro zemědělce, které měla přehrada přinést nebylo dosaženo. Mezi jednotlivými etniky vzniklo nepřátelství, které se bude odstraňovat velmi dlouhou dobu. Rovněž stále nevyřešená otázka velkého množství uprchlíků bude způsobovat další velké problémy v oblasti.
3. Další oblasti v subsaharské Africe s potenciálem konfliktu o vodu
Region subsaharské Afriky je nejsušší oblastí kontinentu s průměrnými srážkami jen okolo 100mm/rok a předpokládá se, že v souvislosti s klimatickými změnami dojde k dalšímu snížení objemu srážek v některých oblastech o dalších 20–30% (UNEP 2006). Velkým problémem jsou také dodávky vody. Ve velkých městech je často vodovodní síť ještě z dob kolonialismu a její kapacita zdaleka nedostačuje potřebám rychle rostoucí africké populace. Dle zdrojů WHO je průměrná denní délka cesty Afričana pro vodu 6 km (odkaz).
3.1 Voda v regionu subsaharské Afriky
Nil je jednou z největších řek světa– druhý nejdelší a čtvrtý v pořadí z hlediska velikosti povodí. Proto, ač se to zdá neuvěřitelné, jedním z nejproblematičtějších míst z hlediska konfliktů o vodu v Africe je také jedna z největších řek světa – Nil. Nil protéká územím několika států, které mají každý sám o sobě velké problémy se zabezpečením dostatku pitné vody.
Nejníže po proudu leží Egypt, který sice nepatří do subsaharské Afriky, avšak svými postoji a jednáním ovlivňuje ostatní státy, kterými Nil protéká. Dalšími jsou Etiopie a Súdán, které si na Nil také činí nárok.
3.1.1 Egypt
V roce 1990 dosáhla egyptská populace 58 milionů obyvatel a podle Falkenmarkových výpočtů se již nacházela ve stavu akutního nedostatku vody. Dalším velkým Egyptským problémem je Asuánská přehrada a to nejen z hlediska ekologického, kdy úbytek živin a malý přísun sedimentů způsobují erozi pobřeží v deltě Nilu a problémy s úrodností půdy v Gaze a Izraeli, ale zejména ve vztahu ke svým horním sousedům Súdánu a Etiopii rezerva (Macháček 2006). S těmito dvěma státy podepsal Egypt smlouvu o rozdělení vod Nilu. Egyptu je přiděleno 55 km3, Súdánu 18,5 km3 z přehrady a 10 km3 je ponecháno jako (Priscoli 2009: 231-235). Egypt se však připravuje rozsáhlé plány na vytvoření nového rezervoáru Tušká, který se stane základem pro osídlení tzv. Nového údolí. Egyptská vláda si od projektu slibuje přesídlení části populace přelidněného údolí „starého“ Nilu. Tyto snahy však pochopitelně narazily na odpor Súdánu a Etiopie, neboť Egypt k tomuto záměru (a dalším projektům, jako např. „Kanálu míru“ na Sinaj) potřebuje mnohem více vody, než mu stanovuje smlouva z roku 1959 (Macháček 2006).
3.1.2 Etiopie
Z Etiopie pochází až 85% zdrojů pro řeku Nil, proto se Etiopie postavila proti výše uvedeným plánům Egypta. Navíc je Etiopie nespokojená se smlouvou z roku 1959, považuje ji za nespravedlivou a explicitně deklaruje, že od ní odstoupí anebo podnikne kroky, které budou v rozporu s touto smlouvou. Na tyto silné prohlášení reagoval Egypt přesunem jednotek na své jižní hranice, agresivní rétorikou a zřízením velké speciální jednotky pro boj v džungli, ačkoliv na jeho území se žádná džungle nenachází (Vigoda 2008). Avšak z finančního hlediska je pro Etiopii tento projekt těžko realizovatelný a ani mezinárodní finanční instituce na jeho výstavbu bez souhlasu ostatních zemí povodí nepůjčí (Macháček 2006).
3.1.3 Súdán
Súdán byl až do prvních let 21. století zmítán táhlou občanskou válkou, která mu znemožňovala jakýkoliv ekonomický rozvoj. Plánoval sice v roce 1995 významnější zachytávání vody z Nilu a dokonce vyhrožoval Egyptu vypovězením smlouvy z roku 1959, avšak nové vnitřní problémy v zemi situaci opět uklidnily (Macháček 2006).
Situace se ale podepsáním míru s jihosúdánskými povstalci v roce 2005 změnila. Země začala vyvážet ropu a stala se tak důvěryhodnou pro poskytování finančních půjček a vstup investic. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat: okamžitě se rozběhla výstavba první velké súdánské přehrady Merowe na hlavním toku Nilu. V dlouhodobých plánech je připraveno dalších pět podobných přehrad. Přehrada by neměla ohrozit dohodnuté egyptské množství vody. Súdán dosud nevyužíval celého svého podílu a nová přehrada navíc nebude příliš využívána pro zemědělské účely. Výstavbu ale provázejí sociální a ekologické otřesy, které mohou mít důsledky pro vnitro súdánskou politickou stabilitu. Súdánská vláda je v těchto ohledech velmi necitlivá (Macháček 2006).
Rovněž Súdánská oblast Dárfúru – jedna z mála oblastí v Súdánu, kde je vody relativní dostatek, stojí za zmínku při úvahách o vodě jako potencionálním zdroji politických konfliktů. Dárfúr byl původně nezávislým sultanátem, připojeným až v roce 1915, kdy se stal okrajovou a využívanou součástí Súdánu. Přestože zdejší pozdější konflikt měl hlavní příčiny jinde, pokládám boj o vodu také jako jednu z vedlejších příčin konfliktu v této oblasti (Hořínek 2007: 35).
3.2 Nil v teorie Petera Gleicka
Přes velké množství podobností se situací na Senegalu nedošlo v této oblasti k žádnému otevřenému konfliktu. Dle mého názoru je to způsobeno spory spíše na mezistátní úrovni, které však nedosáhly takového stupněm, aby přerostly v ozbrojený konflikt a rovněž v přítomnosti mezistátních smluv již od 20. let, které účinně tlumí možné rozpory.
Avšak tuto oblast pokládám v Africe jako jednu z nejpravděpodobnějších, kde by mohl v budoucnu konflikt o vodu propuknout, zejména v důsledku nevypočitatelnosti místních vlád, stále rostoucího vlivu Číny, která není vázána žádnými smlouvami a již financuje některé projekty v Etiopii a rovněž novým Jihosúdánským státem, který vyhlásil v červenci 2011 samostatnost a je velmi pravděpodobné, že se nebude cítit vázán uzavřenými smlouvami mezi jednotlivými aktéry a bude chtít získat co nejvíce pro sebe.
Závěr
Cílem eseje bylo aplikovat teorii o vodě jako zdroji konfliktů Petera Gleicka na oblast subsaharské Afriky, konkrétně konflikt mezi Senegalem a Mauretánií.
V tomto konfliktu se sice potvrdily závěry autorovy teorie o vodě jako příčinně konfliktu, nicméně dle mého názoru tento druh konfliktů v budoucnu příliš častý nebude.
Zmiňovaný konflikt byl způsoben konfliktem o vodu, původně ze strany Mauretánie, která patrně chtěla získat více vody z přehrady pro zavlažování svých zemědělských ploch. Tato skutečnost způsobila nedostatek na senegalské straně a následně válku, která měla za následek několik tisíc mrtvých. V druhé části konfliktu, na přelomu tisíciletí, to byl naopak Senegal, který díky svému plánu na stavbu dalších zavlažovacích zařízení opět velmi přiblížil opakování konfliktu, avšak tentokrát již autority opakování scénáře nedopustily.
Druhou oblastí, je oblast Nilu. Zde sice neproběhl žádný konflikt, ale dle mého názoru je to v Africe oblast, kde by k němu nejpravděpodobněji mohlo dojít, zejména z důvodu nevypočitatelnosti nových vlád a dalším mezinárodním vlivům.
Ve své teorii vymezuje Peter Gleick několik zásadních charakteristik, které mohou vyvolat konflikt o vodu. Ve zmiňovaných částech Afriky je nesporně možné velké množství z nich najít. Ovšem teorie Petra Gleicka má dle mého názoru tyto charakteristiky dané příliš obecně. Výsledkem toho je značná nejistota a nemožnost předpovědět kdy a zda vůbec ke konfliktu dojde a zda většina kroků, které se jeví jako příčiny konfliktu, není pouze soupeření, ze kterého nikdy konflikt nevzejde.
Prameny a literatura
Internetové zdroje
- Salmone, Aziz. 1998. Conflict in Senegal River Valley. CulturalSurvival. Dostupné online http://www.culturalsurvival.org/ourpublications/csq/article/conflict-senegal-river-valley (26.11.2011)
- Scheuflerová, Kateřina. 2009. Voda: zdrojživota, ale i politických konfliktů. Dostupné online: http://www.rozhlas.cz/odpovednaspolecnost/ekologie/_zprava/564027 (04.04.2011)
- Vigoda, Viktor. 2008. Konflikty o vodu na Blízkém východě. Studentský server Sekuriťáci. Dostupné online: http://www.sekuritaci.cz/konflikty-o-vodu-na-blizkem-vychode/cs/ (04.04.2011)
- Staněk, Roman. 2006. Afrika – kontinet problémů a beznaděje. Dostupné online: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/clanek.phtml?id=114398 (04.04.2011).
- Svatoš, Jan. 2011. Mobilem proti žízni. Týdeník EURO 1/2011. Dostupné online: http://www.rozvojovka.cz/mobilem-proti-zizni_221_924.htm (24.11.2011)
- Kupchinsky, Roman. 2005. WaterCouldBecome Major CatalystforConflict. Eurasia.net.Dostupné online: www.eurasianet.org/departments/articles/pp091805.shtml (25.11.2011)
Literatura
- Falkenmark, Malin. Rockstrom, Johan. 2004. BalancingWaterforHumans and Nature: The New Approach in Ecohydrology. Earthscan. London
- Gleick, Peter. 1993. Water and conflict. In: International security 1993.
- Harsch, Ernest. 2005. Peace part raises hope in Senegal.AfricaRenewal č. 19. 14. Dostupné online: http://www.un.org/ecosocdev/geninfo/afrec/vol19no1/191senegal.htm (10.2.2012)
- Heinrigs, Philipp. 2010 Senegal-Mauretaniaconflict. In: Securityimplicationsofclimatechange in the Sahel. Workingpaper OECD. Dostupné online: http://www.oecd.org/dataoecd/17/18/44650413.pdf (26.11.2011)
- Hořínek, Ondřej. 2007. Analýza konfliktu v Súdanu. Bakalářská práce. Brno: Masarykova universita. Dostupné online: http://is.muni.cz/th/143788/fss_b/FSS.Bakalarska_prace.Ol.Horinek.txt?lang=en (04.04.2011)
- Macháček Štěpán. 2006. Úloha vodních zdrojů v mezinárodních konfliktech na Blízkém východě. Grantová studie na základě výzkumného projektu RM 02/26/05. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí. Dostupné online: www.mzv.cz%2Fpublic%2F6e%2F21%2F65%2F16732_14945_Zkracena__verze.RM._02._26._05.doc&rct=j&q=smlouva%20o%20asuánské%20přehradě&ei=vqbjTev5LtCk-gaFhczEBg&usg= (04.04.2011)
- Niasse, Madiodio. Climate-InducedWaterConflictRisks in WestAfrica: Recognizing and CopingwithIncreasingClimateImpacts on SharedWatercourses. WorkingpaperIn: HumanSecurity and ClimateChangAn International Workshop. Dostupné online: http://www.gechs.org/downloads/holmen/Niasse.pdf (26.11.2011)
- Priscoli, Jerome. 2009.Managing and TransformingWaterConflicts. Cambridge University Press: Cambridge
Parker, Ron. 1991. The Senegal-MauritaniaConflictof 1989 – a FragileEquilibrium. TheJournalofModernAfricanStudies č. 29, 1991. - UNEP.AfricaEnvironment Outlook 2. 2006 Kenya: Nairobi.Dostupné online: http://www.unep.org/dewa/africa/docs/en/AEO2_Our_Environ_Our_Wealth.pdf (04.04.2011)
- Winterová, Barbora. 2009. Konflikt o vodu ve střední Asii. Časopis Defence and Strategy. Dostupné online: http://www.defenceandstrategy.eu/cs/aktualni-cislo-1-2009/clanky/konflikt-o-vodu-ve-stredni-asii.html (04.04.2011)
