Šakal čabrakový (Canis mesomelas)

Kořistí šakala se může stát cokoliv, co dokáže pozřít. Jak bylo výše popsáno, vše záleží na potravní nabídce. V oblastech, kde žijí velcí býložravci a jejich predátoři, se spokojí s „úklidem“ jejich hostiny. Taktéž se pro ně vyskytuje příležitost bohaté hostiny v případech, kdy se velkým býložravcům rodí mláďata…

Třída: Mammalia – savci
Řád: Carnivora – šelmy
Čeleď: Canidae – psovití

Šakal je šelma, která svým vzhledem připomíná psa nebo lišku s dlouhýma ušima. Charakteristickým znakem je světle hnědé břicho s tmavým, popelavě šedým hřbetem. Z tohoto znaku pochází i jeho druhové jméno. Čabraky jsou ovčí pokrývky používané jako sedla, slovo pochází z turečtiny. Šakalu čabrakovému se též říká šakal stříbrohřbetý. V anglickém jazyce se označuje jako černohřbetý. Dalším poznávacím znakem je dlouhý hustý ocas, který je na konci zbarven do černa. Šakal má velmi tenké nohy bez zatažitelných drápů a barva svrchní strany uší je načervenalá. Čumák je protáhlý a usnadňuje lov hmyzu, jiných bezobratlých a hlodavců. Tyto uši svou velikostí silně kontrastují s malou hlavou a úzkým krátkým čenichem. Výbornými smysly jsou čich, sluch a zrak. Oči, které jsou poměrně malé, poskytují výborný zrak. Všechny smysly jsou uzpůsobeny pro účinnější shánění kořisti. Je to velmi smělé a odvážné zvíře a často nebojácně hoduje na kořisti lvů. Ti ho tolerují a někdy spolu i kooperují při lovu. V ekologické dynamice savan má nenahraditelné místo, zvláště jako čistič tisíců placent, v lovu slabých a nemocných jedinců a redukci hlodavců.

Velikost šakala dosahuje 71 až 130 cm, délka ocasu je 26 až 40 cm a v kohoutku má výšku 30 – 48 cm. Celková hmotnost se pohybuje okolo 6 až 12 kg, obecně jsou samci robustnější než samice.

Rozlišujeme dva poddruhy:
Canis mesomelas mesomelas – šakal čabrakový kapský
Canis mesomelas schmidti – šakal čabrakový východoafrický

Šakal čabrakový je smělý tvor, který obývá velkou škálu biotopů. Najdete ho v pouštích, v savanách, ve velkých nadmořských výškách. Nenaleznete ho pouze v lesích. Hranici jeho výskytu také určují celkové roční srážky. Hranice se udává 2000 mm/rok. Rozšíření šakala je lokalizováno do dvou oblastí. První se nalézá v regionu východní Afriky, druhá oblast je na jihu. Tyto dvě oblasti jsou nespojité. Takže v Africe existují dvě populace šakalů čabrakových. Obecně je to běžný druh, ale místně mu hrozí vyhynutí.
Potravu tvoří velké množství zdrojů. Loví malé antilopy, hlodavce, hmyz, zajíce, ptáky, plazy a jiné bezobratlé. Nepohrdne plody a bobulemi. Běžnou složku potravy tvoří mršiny. Velmi vzácně se stává, že uloví větší kořist a to především domácí ovce či kozy.
Šakal čabrakový se rozmnožuje po celý rok, v jižní Africe je hlavní doba rozmnožování mezi červencem a říjnem. Období březosti samice je 60 dnů a rodí jedno až osm mladých. O mladé se stará rodičovský pár s pomocí „helpers“ svých odrostlejších mláďat. Dožívají se až 14 let (v zajetí).

Šakal čabrakový je čilý tvor, který při shánění potravy urazí velké vzdálenosti. Při svých toulkách po svém teritoriu, které má rozlohu od 2 do 33 km2 (závisí na potravní nabídce), se nepohybuje systematicky, když se mu zachce odpočívá, je ukryt v doupěti, často se sluní, mnoho času věnuje hrám a rodinnému životu. Potravu si obstarává v noci a za soumraku. V období dešťů je možno šakaly pozorovat i ve dne, to samé platí pokud je zatažená obloha. Základním sociálním uspořádáním šakalího života je rodina. Samec a samice tvoří stálý monogamní pár. Tento pár spolu zůstává, pokud je to možné, po celý život a obývá stálé území. Zajímavé je, že po skončení doby rozmnožovaní se pár rozdělí a setkává se pouze na určitých místech. Po šesti měsících samotářského života se opět vyhledají a zahájí nové období páření. Rodinu tvoří kromě rodičovského páru mláďata, a to nejen ta právě narozená, ale i mladí z předešlého vrhu. Kromě rodinných skupin se vyskytují i smečky šakalů, které tvoří jedinci obou pohlaví, kterým se zatím nepodařilo obsadit nějaké teritorium. Mají svou vlastní hierarchii, společně loví a hrají si spolu.

K bohatému životu v rodinách či kočujících smečkách patří komunikace, která je u šakalů velmi pestrá, zahrnuje velké množství mimických prvků, změny držení těla, zvukových projevů a projevů pachových. Zvukové projevy zahrnují kňučení, štěkot a vytí v podobném postoji jako je tomu u vlků. Pachové projevy hrají důležitou roli při obhajobě území. Samec a samice, než obsadí určité teritorium, projdou obdobím námluv, které se pak opakují každý rok. Samec se opatrně přibližuje k samici s ocasem staženým dozadu. Hruď je naježená a uši směřují dopředu. Postupně ji začne očichávat zadek, což se často projevuje nelibostí samice, která se po něm prackou ožene. Pokud samici samec zaujme vytvoří pár, který se dále udržuje vzájemnou nákloností a péčí. Kromě častých pozdravů se vzájemně olizují a čistí si srst po dlouhé minuty. Při páření zůstávají spojeni po dobu 20 minut. Komunikace mezi cizími šakaly žijícími mimo rodinu je též velmi zajímavá. Jeden šakal se přiblíží k druhému obloukem. Druhý si sedne, zvedne tlapku a prvnímu ji položí na rameno. První sebou škubne a udeří druhého svou zadní částí do hrudi. To se může několikrát opakovat. Pokud však není ještě určeno, kdo je první a kdo druhý, začne hra. Při ní jeden přinese větvičku či kus suchého trusu a začnou si s přinesenými věcmi hrát. Vyhazují je do vzduchu, běhají po svém „hřišti“, přetahují se, …. Přitom, aniž by došlo k nějakým zraněním, vyjde najevo, kdo je silnější.

Po teritoriu se pár pohybuje v charakteristickém poklusu. Své hranice si označují močí a trus zanechávají na vyvýšených místech. Výměšky řitních a pachových žláz zvyšují účinek pachové zprávy. Své teritorium žárlivě střeží, pokud se na území zatoulá cizí jedinec, jeden z páru na něj okamžitě zaútočí, vždy však jedinec stejného pohlaví jako vetřelec. Pár své teritorium dobře zná, vyznačí si na něm místa s určitou jedinečnou funkcí, vyhrabe si noru a určí stezky. Kořistí šakala se může stát cokoliv, co dokáže pozřít. Jak bylo výše popsáno, vše záleží na potravní nabídce. V oblastech, kde žijí velcí býložravci a jejich predátoři, se spokojí s „úklidem“ jejich hostiny. Taktéž se pro ně vyskytuje příležitost bohaté hostiny v případech, kdy se velkým býložravcům rodí mláďata. Šakali postávají v blízkosti a čekají až vyjde placenta. V některých oblastech převažují ve stravě mršiny, jinde hmyz a plazi. U lidských obydlí šakali kradou drůbež a jiné potraviny. Pokud se jedinec pohybuje jako samotář přes, 50% potravy tvoří hmyz. Poté, co vytvoří rodinný pár, roste podíl ulovených obratlovců. Souvisí to s tím, že skupina či pár mají větší úspěšnost v lovu, tento nárůst je 50%. Podobně jako jiné psovité šelmy, loví kořist přímo a snaží se ji uštvat. Když se mu podaří kořist unavit, zakousne se do zadních nohou či zad. Snaží se tak překousat šlachy, aby zchromla, teprve pak kořisti prokousne hrdlo. Lov v páru je zajímavý tím, že pokud útočí na matku s mládětem, jeden útočí na matku, aby odlákal pozornost od mláděte a druhý ho strhne. Poté se oba spojí v hodování. Šakal má výborný sluch a čich, který se uplatňuje hlavně v noci. Hlodavce loví jako naše liška tak, že vyskočí do vzduchu a kořist dopadne shora. Tímto „myším skokem“ loví hmyz a jiné drobné živočichy. Šakal loví i ptáky a počíná si při tom též velmi obratně. Při shánění potravy nepohrdne ani jejich vejci. Pokud nalezne nemocné či vážně raněné zvíře, dokáže ulehčit jeho utrpení. Pak zabije dokonce i velké savce, jako je například nosorožec. Častou složkou potravy jsou i různé plody (ořechy, bobule, houby) a tráva.
Jak bylo uvedeno výše, období rozmnožování není pevně určeno. Mladí se rodí v noře, kterou vyhrabal jeden z rodičů. Často slouží jako úkryt i opuštěné nory či doupata jiných tvorů. Těchto doupat je v rodinném teritoriu několik a rodiče s mladými je často střídají. Po dvou měsících březosti se rodí mladí. Štěňata jsou po narození slepá a mají tmavou srst. Mladí se od nory příliš nevzdalují a poprvé ji opouští na krátkou procházku po 3 týdnech. V té době již začínají výt. V 8 či 9 týdnu jsou odstavena od mateřského mléka. V tomto období nastává pravidelné střídání nor. Vše pro bezpečnost mladých, protože ta nejsou dost opatrná a často se stanou obětí jiného predátora. Největšími nepřáteli mladých jsou draví ptáci. Po odstavení se mladí živí vyvrhovanou potravou. Často při tom vznikají třenice, protože mladí jsou velmi lační a dospělí je často trestají kousnutím do čenichu. Za půl roku začnou doprovázet rodiče na lov. Helpers jsou nezbytnými pomocníky, jsou to odrostlá mláďata z předchozího vrhu. Díky jejich přítomnosti je výchova nových mláďat mnohem úspěšnější a zároveň si při ní osvojí nové dovednosti, které pak využijí ve vlastních rodinách. Přítomnost jednoho „helpera“ umožní přežití 3 štěňat na místo jednoho. Zároveň ušetří rodičům na 40% jejich času. Štěňata jsou velmi roztomilá a hravá, sotva vyrazí z nory, hledají každičkou věc, která by mohla pomoci zahnat nudu. Hračkou může být jakýkoli malý živý tvor, či předmět, často si chytají vlastní ocas. Odrostlejší mladí často při hře vyjí či kňučí. Časté bitky mezi mladými pomáhají vytvořit si dovednosti při pozdějších komunikačních setkáních s cizími šakaly. Mladí často chování plně odpozorují od svých starších sourozenců či rodičů.

Vztah lidí k šakalům je různý, někde jsou považováni za škůdce, jinde jsou obdivováni. Ve starém Egyptě měli velkou úctu a jejich mrtvoly byly mumifikovány. Anubis, bůh v šakalí podobě, se stal vládcem mrtvých. Šakal je též podle některých odborníků předkem psa domácího. A na rozdíl od vlka má mnohem klidnější povahu. Jsou též případy ze současnosti, kdy se šakal nechal ochočit a nahrazoval psa. Spor však zůstane nevyřešen, protože i pro vlka svědčí mnohá ochočení. Pravda bude pravděpodobně někde uprostřed. Šakal hraje též významnou měrou roli v afrických bajkách, pohádkách a pověstech. Jeho štěkot prý věští smrt. V pohádkách vystupuje jako soudce či vychytralec.
V přírodě existují další tři druhy šakalů, které se odlišují od svých příbuzných jen některými tělesnými znaky.
Jmenovitě jsou to: šakal obecný (Canis aureus), šakal pruhovaný (Canis adustus) a vlček etiopský (Canis simensis). Všechny druhy obývají Afriku. První jmenovaný má rozšíření i v Asii a v Evropě, například byl spatřen i na Mladoboleslavsku.