Rodrigue Yao Norman – medailon
Dělat divadlo v Togu znamená plavat proti politickému proudu.
Rodrigue Yao Norman, který patří k nejvýraznějším autorům „africké nové vlny“. Přestože se prosadil v Evropě, kde několik let žil, kde má část své rodiny a kam se čas od času vrací, zvolil návrat do své rodné země, do Toga, kde, jak říká: „může být jako umělec prospěšnější a potřebnější“. Téma „odchodů“ a „návratů“ je nejen jeho osobním tématem, které se prolíná částí jeho dosavadní dramatické tvorby, ale také zásadní otázkou současné mladé generace Afričanů. „Ve svých hrách píšu o současných lidech, často o těch, které jsem potkal, které důvěrně znám. Píšu o cestě, o nerovnosti podmínek mezi severem a jihem… Ty rozdíly jsem zažil na vlastní kůži.“, dodává autor, který je zároveň hercem, režisérem, pedagogem a iniciátorem divadelních projektů v Lomé.
Narodil se 13.března 1980 v Atakmapé, pátém největším městě Toga. V roce 1999 získal titul bakaláře filosofie, na nějž navázal ročním studiem na Univerzitě v Lomé. V letech 2003-2004 studoval režii na vysoké škole divadelní INSAS (Institut National Supérieur des Arts du Spectacle) v Bruselu.
Narodil se 13.března 1980 v Atakmapé, pátém největším městě Toga. V roce 1999 získal titul bakaláře filosofie, na nějž navázal ročním studiem na Univerzitě v Lomé. V letech 2003-2004 studoval režii na vysoké škole divadelní INSAS (Institut National Supérieur des Arts du Spectacle) v Bruselu.
K divadlu se dostal přes herectví, což je v Togu, kde neexistuje divadelní školství, přirozený způsob. Sám však vznik divadelní školy později inicioval. Od roku 1994 do roku 1996 hrál s amatérskou skupinou Kultury bez hranic (Cultures sans frontières) v hrách tožských autorů. V roce 1997 založil svou vlastní divadelní skupinu 3C, která se časem profesionalizovala. Dodnes zde působí jako její umělecký šéf a zároveň herec a režisér, i autor. Jeho snem je vytvořit v centru Lomé či v jeho okrajových čtvrtích Lidové divadlo.
V roce 2000 se navzdory předsudkům o autorech, kteří režírují své hry, pouští do režie a uvádí nejen své vlastní texty, ale také hry jiných autorů (Jean Luc Lagarce, Leopold Sédar Senghor, Hanoch Levin). Jako režisér se uplatňuje také v Evropě. V sezoně 2004/2005 se jako asistent François Rancillaca podílel v Comédie de Saint-Etienne na inscenaci Jean Dasté et après? (Jean Dasté a potom?) – věnované dějinám divadelní decentralizace ve Francii. V červenci 2005 režíroval v Comédie Française (Vieux Colombier) hru čadského autora Koulsy Lamka Ndo Kela ou l’initiation avortée (Ndo Kela aneb Zmařené zasvěcení) v rámci projektu Ecritures d´Afrique francouzského ministerstva zahraničních věcí AFAA.
V letech 1998-2000 moderoval na Rádiu Tropic FM v Lomé pořady Básníci v trávě a Literární Odysea.
Je zakladatelem a vedoucím Uměleckého divadelního studia v Lomé (Studio Théâtre d’Art vzniklo v roce 2006), které je ojedinělou specializovanou divadelní školou v Togu. Dramatické výchově se věnoval také v rámci své umělecké pedagogické činnosti na Francouzském lyceu (2006-2008).
Žije v Lomé, se ženou a dvěma dcerami.
Psát začal ve třinácti letech. Nejdřív poezii, potom povídky. V patnácti napsal svou první divadelní hru, o lásce odsouzeného a jeho advokátky, jmenovala se L´Affaire Wilson (Wilsonova aféra). Následovaly hry La race des damnés (Plemeno zavržených) a Le prix du silence (Cena ticha). Jeho kariéru však odstartoval až text pojednávající o nových a starých hodnotách Pour une autre vie (Pro jiný život, hra vyšla v nakladatelství Haho, Lomé 2002), který v roce 2000 získal v kategorii mladých autorů první cenu na festivalu FESTHEF (Festival de théâtre de la fraternité, Divadelní festival bratrství, který je přehlídkou nejúspěšnějších divadelních počinů sezóny) a rok na to byl oceněn cenou Plumes Togolaises (Tožská brka). Jde o příběh dvou sester rozdílných osudů: prostitutky a konformní ženy, obhajujících svá postavení v rámci rodiny.
Na festivalu FESTHEF se v Lomé v roce 2000 Rodrigue Yao Norman také setkal s Monique Blin, předsedkyní poroty, ředitelkou Festivalu frankofonie v Limoges. Bylo to osudové, inspirativní setkání, které mu otevřelo dveře nejen do Evropy, ale i do dalších částí světa. Zapojil se do projektu Ecritures Vagabondes (Putující rukopisy či Rukopiy na cestách), který od roku 2000 organizuje v různých částech světa (např. Libanon, Togo, Mali, Maroko) tvůrčí dílny sdružující autory několika zemí a kontinentů, iniciuje vznik nových her a stará se o jejich vydávání či inscenování v mezinárodním kontextu. V rámci jednoho takového rezidenčního pobytu v Mali vznikla také Normanova další hra Trans´aheliennes (Napříč Sahelem) z roku 2002. Vyšla v belgickém nakladatelství Emila Lansmana v roce 2004, její scénické čtení se uskutečnilo např. v Bamaku, Anger či v TILF (Théâtre international de langue française, Mezinárodní divadlo francouzského jazyka) v Paříži. Děj této hry nás uvádí do současného Sahelu, do suchého pásma stepí a savan táhnoucích se napříč africkým kontinentem od východu na západ, kam se po letech vrací mladík jménem Boutros, aby podal zprávu o smrti svého kamaráda Coolia, s nímž odešel ze země a který zemřel před devíti lety v utečeneckém táboře kdesi na severu. Svědkem jeho vyprávění je nejen Cooliova matka, ale také její přítel Fanzy, autistický bratr Ken a bývalá přítelkyně Boncana, s níž se měl Coolio oženit.Oživené vzpomínky rozdírají ve všech přítomných jen špatně zhojené rány minulosti.
Předchozí ocenění a uznání posvětily v roce 2001 další ceny: Cena Armanda Browna festivalu FESTHEF za nejlepší režii pro Rodrigua Normana, zároveň autora inscenované hry Qu´on s´aime ou qu´on se haïsse (Buď se milujeme nebo nenávidíme) a druhá cena Plumes Togolaises za tutéž hru. V roce 2004 následovala hra Entre deux battement (Než dvakrát odbije), uvedená mj. na festivalech Francophonies Théâtrales pour la Jeunesse v Mantes-la-Jolie ve Francii a Récréatrales v Ouagadougou. V roce 2005 inscenace opět získala cenu za nejlepší režii na festivalu FESTHEF.
Z dalších Normanových her jmenujme např. Chronique des années du partir (Kronika let odchodů) vyšla v Ougadougou, v nakladatelství Découvertes du Burkina, 2008 nebo Tobbie, frères et sœurs, ont la douleur… (Tobbie, bratři a sestry trpí) vydalo nakladatelství Emila Lansmana, Carnières-Morlanwelz, Belgie, 2005). Nebo aktovku A n´est pas vendre (Není na prodej), která se stala součástí mezinárodního projektu A la maison (Doma) sdružujícího tři autory (Rodrigue Norman, Philippe Ducros, Eudes Labrusse) tří různých zemí (Togo, Kanada, Francie) nad tématem „domov“. Absurdní žert, který se může stát zlým snem, když nevypadáte na domorodce a hledáte v Lomé střechu nad hlavou, nebo jste domorodec a dům naopak nabízíte k prodeji.
V těchto hrách je tu s humorem tu se vší vážností konfrontována odpovědnost jedince za rodinu, za rodnou zem, s vidinou lepší budoucnosti mimo svou vlast, která se záhy rozplyne a hrdinové jsou postaveni před existenční i existenciální otázky: Odkud jsem přišel? Kam jdu? Existuje cesta zpět?
Podobný problém řeší i postavy hry, kterou právě držíte ve svých rukou. Hru Haló, Afriko! psal autor v letech 2003-2006. Český titul vychází z původního názvu hry: Allo, l´Afrique, který byl ve francouzské konečné verzi změněn na Annexe 26bis (Dodatek 26b). Text evokuje důležitá společenská témata jako např. aktuální problematiku integrace cizinců, otázku domova, identity, kořenů a odpovědnosti za osud svůj i své rodné země či kontinentu. Hra je cenná také tím, že otevírá v africké dramatice dosud tabuizovaná témata jako např. mužskou homosexualitu.
