Pštros dvouprstý (Struthio camelus)

Dospělý pštros nemá v přírodě nepřátel, pouze mladí se stávají kořistí hyen, šakalů a lvů. Vejce občas ukořistí sup mrchožravý. Pštros se často sdružuje s býložravými savci a zajišťují si díky dokonalým smyslům vzájemnou ochranu. Pštros rozhodně v nebezpečí nestrká hlavu do písku, ale pouze se přikrčí a natáhne krk, tím ve vyšší trávě okamžitě zmizí. Přesto je jeho hlavní ochranou aktivní obrana a rychlé nohy…

Řád: Struthioniformes (pštrosi)
Čeleď: Struthionidae (pštrosovití)

Největším ptákem naší planety je pštros. Může se dožít i značného stáří třiceti let, v zajetí až 70 let. Jeho mohutné nohy s velmi silnými stehny mu umožňují rychlý běh. Křídla jsou však malá s ozdobnými péry, která nedovolují let. Za to se hodí k lákání partnera a ochraně mladých před slunečními paprsky. Výška ptáka může dosáhnout až 2,75 metrů, většinou však okolo 2 metrů. Jeho hmotnost činí 60 až 150 kg. U pštrosů je vyvinut výrazný pohlavní dimorfismus. Samci jsou mohutnější než samice i jinak vybarvení. Pštrosi nejsou vybaveni k letu, což dokládá jejich anatomická stavba těla. Peří pštrosa není pevné struktury, není totiž spojeno ostny. Pštrosovi chybí dobře vyvinuté hrudní svaly a hřeben hrudní kosti, nemá také klíční kosti a svaly křídel jsou jednoduché. Pouze kosti zadních končetin mají velké množství dutých otvorů, jsou pneumatizovány, ale jsou přesto pevné. Nohy jsou pevné, opatřené dvěma prsty. Vnitřní prst je silnější a slouží k obraně před nepřáteli. Pštros se brání kopáním. Pštros dokáže běžet rychlostí 30 – 50 km/hodinu, po dobu čtvrt až půl hodiny. Na krátké vzdálenosti běží rychlostí až 70 km/hod a přeskočí až 1,5 m vysoké překážky. Dokonce již 1 měsíc stará mláďata dokáží běžet rychlostí 50 km/hod. Pštros má dobrý zrak a sluch. Zvukovod je široce otevřený a zachytí i nejjemnější zvuky. Oči jsou vysoce posazené a je opatřeno mžurkou. Ačkoliv je pštros všežravec, konzumuje především rostliny, ty tráví v trojlaločnatém žaludku. Střevo je dlouhé 14 metru. Pohlavní orgán samce je penis v kloace, při vzrušení ztopoří a vyčnívá ven. Kloaka je společný otvor trávících, močových a pohlavních cest. Zajímavostí je, že moč je kapalná a oddělená od exkrementů.

V Africe žijí čtyři poddruhy pštrosa:
1) Pštros severoafrický Struthio camelus camelus – saharská a subsaharská Afrika.
2) Pštros somálský S.c. molybdophanes – východní cíp Somálského poloostrova.
3) Pštros masajský S.c. massaicus – východní Afrika
4) Pštros jihoafrický S.c. australis – jih Afriky
Poddruhy se liší zbarvením neopeřených částí těla, zejména krku.
Na Madagaskaru žil pštros obrovský (Aepyornis maximus)

Životní domovinou pštrosa je otevřená savana, porostlá keři či stromy. Snaží se vyhnout oblastem osídlené lidmi. Často zde teplota vystupuje nad 40°C a nadýchané peří ho chrání před horkým vzduchem a udržuje stálou teplotu. Holá stehna chrání křídla. Dalším ochlazovacím systémem je kůže hrdla. Krevní řečiště je zde bohaté a vzduch ochlazuje krevní řečiště.

Pštros patří mezi nelétavé ptáky s příznačným označením běžci (nadřád Ratitae). Řadíme sem dále jihoamerického nandu, australského emu, kasuára ze severní Austrálie a Nové Guineje a kiviho z Nového Zélandu. Zda je toto systematické zařazení správné, je obtížné říci, předpokládá se že v minulosti asi měli společného předka, ale s jistotou to říci nelze. Na základě fosilních nálezů ale lze říci, že předkem pštrosa byl plaz Struthiomimus, který se mu stavbou těla velmi podobal. Tento plaz se před 55 až 40 milióny let vyskytoval v asijských stepích. Později, před 12 milióny let, se objevují gigantičtí ptáci, kteří dorůstají výšky až 4 metrů. Z asijských stepí se pomalu rozšiřovali po celé Eurasii až do Afriky. Obývali otevřené travnaté pláně. Obří ptáci se s postupem doby stále zmenšovali, až někdy v období před 2 milióny let do minulosti se podobají dnešním pštrosům. Později pštrosi mizí z Evropy a Asie a jejich domovem se stává Blízký východ a Afrika. V severní Africe se postupně začíná rozšiřovat Sahara, tento proces začal před 6000 lety, lidé vyvíjí tlak na životní prostředí a pštros a ostatní zvěř jsou postupně zatlačeni do subsaharské Afriky. Zde dnes žije 99% jeho populace.

Většinu dne si pštros obstarává potravu. Jeho jídelníček je složen především z rostlinné potravy, kterou dokáže využít jen velmi málo, a proto jí musí zkonzumovat velké množství. Z rostlin, které tvoří jeho jídelníček dokáže spotřebovat téměř vše. Žere jak plody, listy, pupeny, větvičky, tak třeba i kořeny. Potrava je velmi pestrá. Potravu mu pomáhá rozmělňovat několik kamínků, které pravidelně polyká. Ty ve svalnatém žaludku napomáhají rozdrcení rostlin. Denně spolkne mnoho oblázků a písku. Pro úplnost je nutno dodat, že pokud se naskytne příležitost nepohrne ani živočišnou potravou (termiti, sarančata, dokáže ulovit malé savce, plazy a ptáčata).
Kromě utišení hladu, potřebuje pštros také hasit žízeň. K životu potřebuje hojnost vody, pokud ji nenalezne, vezme za vděk i tučnolistými rostlinami a šťavnatými plody. Pro mladé je však zdroj vody životní nutností. Ačkoliv pštros vodu vyhledává, nikdy se v ní nekoupe. Dává přednost koupelím v prachu. Pštros nemá funkční kostrční žlázu, která je umístěna v “biskupu“. Žláza produkuje maz, který si ostatní ptáci roztírají do peří. Prach pštrosovi nahrazuje maz.

Pštros začíná svůj den asi tři čtvrtě hodiny před východem slunce a uléhá tři čtvrtě hodiny po jeho západu. Spí velmi lehkým spánkem v sedě se vztyčeným krkem, pouze na několik minut (1 – 16) upadne do hlubokého spánku. Krk při tom leží na zemi. Během dne urazí pštros deset až čtyřicet kilometrů, většinou ve skupinách. Mimo období, kdy se starají o vejce a mladé, putují samci i samice. Svůj kočovný život přeruší pouze pokud narazí na bohatou nabídku potravy.

Jak již bylo naznačeno, žijí pštrosi celý rok v hejnu či v rodinných skupinách. Během září se skupiny rozpadají a pohlavně dospělí jedinci se začnou sdružovat do hejn dle pohlaví. Nastává doba rozmnožování. Samčí skupiny jsou často velmi početné, sdružuje se v nich i 50 jedinců. Samičí skupiny jsou menší. Po několika dnes nastane tok. Skupiny jednotlivých pohlaví se začnou mísit. Samci začnou svůj zásnubní tanec. Začnou vztyčovat krk, mávají křídly ve všech směrech a jasně zbarvený penis jim ztopoří. Po přehlídce samců přicházejí na scénu samice a přistupují k samci, kterého si vyhlédly. Aby si samice vyhlédnutého samce samice získala, začne se svatebním naparováním ona. Též se vytahuje do výšky, mává křídly a vyměšuje. Pokud první pokus o páření není úspěšný, vrací se jedinci do své pohlavní skupiny. Naopak, jeli samec dostatečně vzrušen zbarví se některé části těla do červena. U poddruhu Struthio camelus camelus se jasný růžový krk zbarví do ruda, u jižního S.c. australis se zbarví do ruda šedomodré nohy a krk. Vytvořený pár se začne vzdalovat od tokaniště. Oba partneři pak společně sbírají potravu. Samec si po chvilce sedne a víří prach, kýve hlavou a vydává jasný zvuk – „bu bu buuh hu“, trvající asi 2 vteřiny. Pštrosice svěsí křídla a hlavu, pokud je připravena k páření, sedne si. Samec ji zezadu přisedne a začne páření. Pokud je v blízkosti tokaniště dostatek samic, páří se samci s více samicemi, o výběru však rozhoduje jeho první partnerka. Pokud se jí nějaká nelíbí, odežene ji. Po úspěšném toku si vzniklé rodiny vymezí nepříliš rozsáhlé teritorium. Zde si postaví hnízdo, které chrání až do doby, než jsou mláďata 2 až 3 dny stará. Teritorium je kruhového tvaru, v uzavřeném prostranství není větší než 50 metrů, v otevřených pláních až 800 metrů. Samec se samicemi jsou při jeho obraně velmi agresivní. Po vylíhnutí mláďat jejich výpady ustávají, pokud ovšem jiný pštros nezůstane stát u jejich hnízda. Za hnízdním teritoriem se nachází zóna vlivu samce. Její velikost dosahuje až několika kilometrů, záleží na hlasovém dosahu samce. Tato zóna vlivu je dále začleněna do dalších zón jiných samců celé pštrosí skupiny.

Místo, kde bude postaveno hnízdo, vybírá samec. Většinou se nalézá v nějaké prohlubni a může sloužit i několik let. Samec hnízdo vyhrabává nohama přímo v zemi, pak v jeho úpravě pokračuje celým tělem. Hnízdo je mělké o poloměru asi 3 metrů. Když hnízdo dokončí, sedne si do něj. Samice pak v jeho blízkosti klade vejce, které si samec přihrne hlavou pod sebe. Samice přichází klást zpravidla obden a večer. Pokud si samec vydobyl více samic, ty chodí klást do jednoho hnízda bez projevů vzájemné nevraživosti. Pouze dominantní samice snáší více vajec (8) ostatní pouze tři až čtyři. Celá snůška může dosáhnout až 20 vajec, někdy může být v hnízdě až 60 vajec, ale počet nad dvacet je výjimkou. Po snesení vajec zůstává v hnízdním teritoriu pouze samec a dominantní samice. Pokud se jiné samici podaří vyhnat dominantní samici, odvede si samce k založení hnízda jinde. Dominantní samice si pak musí najít „adoptivního“ osamoceného druha, aby jí pomohl se snůškou. Samec sedí na vejcích v období od října či listopadu, doba hnízdění se někdy prodlouží až do února. Na jihu hnízdí celoročně. Vejce má tvrdou bílou skořápku. Jeho rozměry jsou 16×13 centimetrů a váží 0,75 až 1,6 kilogramů. Inkubace vajec začíná po nakladení posledního vejce, aby se mladí vylíhly naráz. Trvá 39 až 53 dní. Samec na vejcích sedí většinou v noci, je černý. Ve dne sedí samice, která je zbarvena do hněda. Jejich zbarvení tak neupoutává pozornost predátorů. Mladí se klubou z vajec až dva dny a celé jejich úsilí doprovází jejich hlas. Po vyklubání jejich peří rychle osychá a okamžitě začínají konzumovat přiměřenou rostlinou a živočišnou potravu a písek či kamínky. V počátcích života se neodvažují daleko od hnízda a jsou stále pod dozorem rodičů. Osamostatňují se však velmi rychle. První rok zůstávají ve společnosti svých rodičů. Není to však pravidlo, vše závisí na kvalitě prostředí ve kterém pštrosi žijí. Pokud je nadbytek potravy, mladí jsou odehnáni již po 3 až 4 týdnech a dospělí se připravují na další hnízdění. Opuštění mladí se seskupí v hejna o desítkách či stovkách jedinců. K nim se připojí méně úspěšní samci bez partnerek a doprovází je, jsou většinou dva. K opuštěným mláďatům se mohou také přidružit rodiče, kteří své vlastní mladé vodí stále. Po určité době se tato hejna začínají rozpadat do malých skupinek mladých jedinců. Ti se začínají toulat. Do roku a půl jsou stejně velcí jak dospělí, po 3 či 4 letech pohlavně dospívají. Vůdčí postavení ve skupinách mají dominantní samci a samice, kteří řídí činnosti v průběhu dne.

Dospělý pštros nemá v přírodě nepřátel, pouze mladí se stávají kořistí hyen, šakalů a lvů. Vejce občas ukořistí sup mrchožravý. Pštros se často sdružuje s býložravými savci a zajišťují si díky dokonalým smyslům vzájemnou ochranu. Pštros rozhodně v nebezpečí nestrká hlavu do písku, ale pouze se přikrčí a natáhne krk, tím ve vyšší trávě okamžitě zmizí. Přesto je jeho hlavní ochranou aktivní obrana a rychlé nohy.
Pštrosi poskytují lidem maso, peří a vejce. Peří sloužilo od pradávna k dekoraci i praktickým účelům (plácačky na mouchy ve starém Egyptě, ozdoba válečné zbroje). V devatenáctém století dosáhla obliba per maxima a přivedla pštrosy na pokraj vyhubení. Začaly proto vznikat pštrosí farmy. Dnes je poptávka po pštrosích produktech kryta právě z farem. Pštros se využívá i k dostihům, protože unese dospělého člověka. Sanové lovili pštrosy od nepaměti. Dokázali z něj spotřebovat vše. Poskytoval jim maso, z vajec dělali nádoby a z peří a kostí ozdoby a jiné nástroje.