Prasata bradavičnatá jsou v Africe zastoupena dvěma druhy Phacochoerus aethiopicus a Phacochoerus africanus. Pravděpodobným předkem dnešních prasat bradavičnatých je Phacochoerus antiquus, který žil v severní Tanzanii (Olduvai Gorge) a na jihu Egyptu v období středního pleistocénu, kde byly nalezeny jeho kosterní pozůstatky.
Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Artiodactyla (sudokopytníci)
Podřád: Suimorpha (nepřežvýkaví)
Čeleď: Suidae (prasatovití)
Podčeleď: Phacochoerinae (bradavičnatá prasata)
Rod: Phacochoerus sp. (prase bradavičnaté a savanové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Artiodactyla (sudokopytníci)
Podřád: Suimorpha (nepřežvýkaví)
Čeleď: Suidae (prasatovití)
Podčeleď: Phacochoerinae (bradavičnatá prasata)
Rod: Phacochoerus sp. (prase bradavičnaté a savanové)
Prase bradavičnaté (Phacochoerus aethiopicus)
P. aethiopicus se rozčleňuje na dva poddruhy:
Phacochoerus aethiopicus aethiopicus (Kapský warthog), který je považován za vyhubený od roku 1865.
Phacochoerus aethiopicus delameri (Somálský nebo také Pouštní warthog), jenž byl vysazen v Jihoafrické Republice a vyskytuje se v Etiopii, Somálsku a Keni na území o velikosti asi 300 000 km2. Kdysi se vyskytoval i v Džibutsku a Eritrey. Obývá oblasti polopouští a travnatých savan, případně se zdržuje na okrajích lesních porostů. Vyhýbá se hustě zalesněným oblastem. O druhu P. aethiopicus se v České Republice mluví jako o praseti bradavičnatém.
Phacochoerus aethiopicus aethiopicus (Kapský warthog), který je považován za vyhubený od roku 1865.
Phacochoerus aethiopicus delameri (Somálský nebo také Pouštní warthog), jenž byl vysazen v Jihoafrické Republice a vyskytuje se v Etiopii, Somálsku a Keni na území o velikosti asi 300 000 km2. Kdysi se vyskytoval i v Džibutsku a Eritrey. Obývá oblasti polopouští a travnatých savan, případně se zdržuje na okrajích lesních porostů. Vyhýbá se hustě zalesněným oblastem. O druhu P. aethiopicus se v České Republice mluví jako o praseti bradavičnatém.
Obrázek: Prase bradavičnaté (Phacochoerus aethiopicus delameri)
Prase savanové (Phacochoerus africanus )
P. africanus (prase savanové, též warthog obecný či prase súdánské) bylo původně považováno za poddruh prasete bradavičnatého, navíc byl druh rozdělen do 10 poddruhů na základě lebečních znaků, ale v současné době se hovoří jen o čtyřech poddruzích a sice:
- P. africanus aeliani (Eritrea a Etiopie)
- P. africanus africanus (západní Afrika)
- P. africanus massaicus (východní Afrika)
- P. africanus sundevallii (jižní Afrika)
O druhu P. africanus se v České republice mluví jako o praseti savanovém.
Hlavním rozpoznávacím znakem je, že druh P. aethiopicus postrádá přední zuby, P. africanus disponuje dvěma horními a čtyřmi dolními předními zuby.
Obrázek: Prase savanové západní poddruh (Phacochoerus africanus africanus )
Následující text platí pro celý rod Phacochoerinae
Prasata bradavičnatá jsou jediní z čeledi prasatovitých, jenž dokáží žít v oblastech trpících nedostatkem vody. Jejich odolnost je způsobena snášenlivostí vyšší tělesné teploty. Díky tomu není cenná voda využita k pocení a tím ochlazování těla. Dalším přizpůsobením stavby je absencí podkožního tuku a velmi řídké osrstění. Proti chladu se brání denní aktivitou a přes noc přespávají v doupatech ve skupinách jedinců doslova na sobě nalepených. Tím v noci značně omezí ztráty tepla do okolí. I když dokážou dobře hrabat a noru pro přespání nebo vyvedení mladých si mohou vytvořit, dávají přednost již vyhloubeným doupatům od hrabáčů, která si případně prohlubují a před narozením mláďat vystýlají travou.
Prasata bradavičnatá jsou jediní z čeledi prasatovitých, jenž dokáží žít v oblastech trpících nedostatkem vody. Jejich odolnost je způsobena snášenlivostí vyšší tělesné teploty. Díky tomu není cenná voda využita k pocení a tím ochlazování těla. Dalším přizpůsobením stavby je absencí podkožního tuku a velmi řídké osrstění. Proti chladu se brání denní aktivitou a přes noc přespávají v doupatech ve skupinách jedinců doslova na sobě nalepených. Tím v noci značně omezí ztráty tepla do okolí. I když dokážou dobře hrabat a noru pro přespání nebo vyvedení mladých si mohou vytvořit, dávají přednost již vyhloubeným doupatům od hrabáčů, která si případně prohlubují a před narozením mláďat vystýlají travou.
Svou nezaměnitelnou kuráží a bojovným duchem dokáží odehnat gepardy, psy hyenovité a někdy dokonce i levharty. Jsou však zejména v oblastech střední a západní Afriky loveny lidmi a stávají se kořistí lvů a levhartů. Rádi se válí v bahně, což jim poskytuje ochranou vrstvu před bodavým hmyzem. Jejich horší zrak je doplněn výborným čichem, jenž je pro ně dokonalým pomocníkem při vyhledávání potravy, tak i k rozpoznávání sebe navzájem, dalších zvířat a k detekci dravců. Jsou to velmi rychlí běžci, kteří dokážou obratně přeskakovat menší překážky. Ačkoli jsou dobře vybaveni ke své aktivní obraně, volí převážně variantu rychlého útěku. Starší kanci jsou samotáři a připojují se ke stádu pouze v době páření. V ostatním období roku je stádo tvořeno vůdčí bachyní s generacemi svého potomstva (někdy až třemi generacemi). Stádo má většinou do 15 kusů, výjimečně byli zaznamenány i skupiny čítající 30 jedinců. Stává se, že starší kňour je doprovázen mladším. Samci nejsou teritoriální, ale v čase námluv mezi sebou svádějí souboje o samice. Někdy si kly způsobí vážná poranění.
Prasata bradavičnatá jsou velmi inteligentní a neudělají nic co nemusí. Vyhledávají území s dostatkem vody a potravy do nadmořské výšky 3000 m. Vyskytují se i na Kilimandžáru nebo na hoře Kirinyaga. Obývají území o rozloze od 0,6 do 3,5 km2.
Prasata bradavičnatá reagují na varovná volání jiných savců či ptáků, především klubáka žlutozobého nebo červenozobého před dravci. Při úprku do nory se starší kusy, před vstupem prudce obrací čelem k lovci a pozadu nacouvávají do úkrytu. Útočníkovi se tak naskytne působivý pohled na kly častokráte doprovázený mrakem prachu z prudkého otočení. Komunikují mezi sebou vizuálně (různé postoje nahrbení a posunky), dotekově, zvukově (chrochtání, kvičení, funění…) a chemicky (výměšky ze žláz, močí).
Obrázek: Prase savanové východní poddruh (Phacochoerus africanus massaicus)
Poměrně dlouhonohá prasata dostala svůj název podle tří párů bradavic v obličeji složených z chrupavčité a pojivové tkáně. Jedná se o pár pod očnicových (preorbitálních) bradavic, které u samců dorůstají až 15cm. Jsou opatřeny pižmovou žlázou, které mají velký význam při komunikaci mezi členy skupiny. Poslední pár podčelistních bradavic porůstá bílými štětinami. Samice mají prostřední (preorbitální) bradavice méně vyvinuté. Za posledními bradavicemi ve směru od rypce jsou nápadně bílé licousy.
Dalším typickým znakem je nápadná velká, klínovitá, z hora zploštělá hlava s výraznými špičáky (kly). První pár klů vyčnívá ze stran z horní čelisti vzhůru, tvoří půlměsíce a dosahují u samců délky až 60 cm, u samic do 25 cm. Druhý pár směřuje vzhůru ze spodní čelisti je oproti horním poloviční a jsou užší. Často bývají v zákrytu prvních.
Oči jsou umístěny vysoko na lebce, což umožňuje sledování dravců i v případě, že mají hlavu velmi skloněnou při spásání nízké trávy.
Tmavé štětiny tvoří řídkou hřívu od temene hlavy až do poloviny hřbetu, kde je jakési sedlovité prohnutí zádové partie a štětiny zde řídnou, následně hustší porost pokračuje až k zádi. Tělo je řídce porostlé štětinami, u starších jedinců je osrstění řidší. Barva bývá tmavě šedá, světle šedá, hnědá, někdy až do žluta, v závislosti na prostředí v němž žijí.
Ocas drží zpravidla vzpřímený (obzvláště při běhu), je dlouhý 25 – 50 cm, na konci se štětkou. Dospělí jedinci dosahují hmotnosti okolo 150 kg, samice jsou o 15-20% lehčí, délky mezi 90 až 150 cm a výšky od 50 do 100 cm.
Ocas drží zpravidla vzpřímený (obzvláště při běhu), je dlouhý 25 – 50 cm, na konci se štětkou. Dospělí jedinci dosahují hmotnosti okolo 150 kg, samice jsou o 15-20% lehčí, délky mezi 90 až 150 cm a výšky od 50 do 100 cm.
Obrázek: Prase savanové jižní poddruh (Phacochoerus africanus sundevallii)
Je to jediné divoké prase, jehož hlavní potravní složkou je tráva. Při pastvě nebo při vyhrabávání stravy jsou tato prasata v pokleku na zápěstí, aby lépe dosáhly k potravě. V období sucha vyhrabává oddenky, cibulky, kořínky a hlízy, jinak se živí převážně travou. Svůj jídelníček zpestřují různými bobulemi a dalšími plody, houbami, hmyzem, vejci, mrtvými zvířaty, například malými savci, plazy a ptáky. Pojídají také svůj trus, nebo například trus nosorožců, vodušek, buvolů, frankolínů… Jejich strava je závislá na oblasti výskytu a ročním období.
Prasata bradavičnatá se v přírodě dožívají až patnácti let, v zajetí až osmnácti. Období říje nastává čtvrtým až pátým měsícem po období dešťů. Březost trvá 170 až 175 dní. Narodí se dvě až čtyři někdy až osm selátek, která nejsou pruhovaná a dosahují hmotnosti 0,5 až 0,8 kg. Mláďata jsou odstavena od mateřského mléka do čtyř měsíců. Pohlavní zralosti dosahují mezi 18. až 24. měsícem. Svině může vyvést mladé až dvakrát do roku. Před porodem se samice vzdalují do ústraní své skupiny do doupěte. Mláďata jsou velmi citlivá ne výkyvy teploty. S podsvinčaty se po šesti až sedmi týdnech vrací zpět k ostatním, ale v době její nepřítomnosti dochází k částečnému rozpadu tlupy o starší jedince, kteří se buď připojují k jiným nebo vytváří vlastní seskupení. V rodinných tlupách vládne dominantní samice. Samci o potomstvo nepečují. Vzhledem k nízké toleranci k teplotním rozdílům a snadnosti odlovení šelmami přežívá méně než 50 % mláďat.
U prasat bradavičnatých nebylo zaznamenáno páření s jinými druhy prasat.
Obrázek: Prase savanové somálské (Phacochoerus africanus aeliani)
Prasata bradavičnatá žijí v symbióze s klubáky, jenž je zbavují parazitů. Při hledání potravy v zemi mají pozitivní vliv na provzdušňováni zeminy. Mezi negativa patří především škody způsobené farmářům na polích, náchylnost k chorobám, které jsou přenosné na domácí prasata, nebo na člověka. Dále jsou častokráte zdrojem potravy pro bodalku tse-tse, jež bývá přenašečem spavé nemoci. V nemuslimských částech Afriky bývají lovena pro maso, nebo jako lovecká trofej v loveckých rezervacích.
V přírodě není zatím prase bradavičnaté ohroženo na své existenci. V zajetí (v zoo) je k roku 2007 chováno 347 jedinců P. africanus. V severovýchodním Alžírsku je malá skupinka volně žijících prasat bradavičnatých, které utekly v roce 1988 ze zoo Annaba. Jejich počet byl v roce 1996 odhadnut na 30 zvířat, současný počet není znám.
V přírodě není zatím prase bradavičnaté ohroženo na své existenci. V zajetí (v zoo) je k roku 2007 chováno 347 jedinců P. africanus. V severovýchodním Alžírsku je malá skupinka volně žijících prasat bradavičnatých, které utekly v roce 1988 ze zoo Annaba. Jejich počet byl v roce 1996 odhadnut na 30 zvířat, současný počet není znám.