Pohoří Afriky Ahaggar a Tassili-n-Adžer
V pohoří Tassili-n-Ajjer je jedno z nejbohatších středisek prehistorického umění na světě. Tyto malby poblíž oázy Djanet objevil v roce 1933 poručík francouzské armády Brenans. Malby pak hledala a obkreslovala v roce 1956 výprava kterou vedl Henry Lhote. Jejími členy bylo několik malířů, aby bylo možno pořídit barevné kopie maleb. Výprava trvala 16 měsíců a pořídila 1500 m2 kopií…
Ahaggar (též Hoggar, Hagar) je rozlehlý masív (asi 300 tis. km2), jehož jádro se rozkládá na 3°5` východní délky a 24° severní šířky, je tvořeno oválným masívem Atakor (Kudia) který má průměr 250 km, střední výšku 2000 m a vrcholí horami Tahat (uváděná výška: 2918m, spíše 3005m), Asekrem (2804m) a Ilamane (2760m). Na severu leží Hora duchů – Garat al-Dženun (2350m).Tassili-n -Adžer
Slovem „tassili“ je označováno podhůří (piedmont), které zde tvoří kuestové hřbety z jednostranně ukloněných sedimentů. Nejvyšší z nich je Tassili-n -Adžer (Adjer). Sedimenty jsou zde proniknuty vulkanickými horninami. Nejvyššími vrcholy jsou Azeo Sefeken (2359m) a Tosat (2300m). Kuesty jsou od sebe odděleny podélnými údolími, jejich monoklinální svahy rozčleňují příčné soutěsky. V sedimentárních horninách vzniklo účinky především vodní a následně pak i větrné eroze a mechanického zvětrávání množství plošně velmi rozsáhlých skalních měst s množstvím věží, skalních oken, skalních jehel, výklenků, jeskyní, atd.
Téměř celý kontinent tvoří štít složený z předkambrických krystalických hornin. Rozsáhlé části Sahary byly v průběhu vývoje od počátku prvohor několikrát zaplaveny mořem. Sedimentární plášť se skládá jak z kontinentálních tak i mořských uloženin, které jsou vyvinuty na rozsáhlých plochách. Do západní části dnešní Sahary proniklo v prvohorách, konkrétně v ordoviku, moře, které zde zanechalo vrstvy pískovců a jílovitých břidlic, vytvářejících rozsáhlé plošiny a roviny. Tyto sedimenty obklopují předkambrické krystalické horniny pohoří Ahaggaru. Počátkem karbonu moře ustoupilo. Ústup moře následoval po slabém projevu kaledonského vrásnění. Projevem hercynského vrásnění bylo vyzdvižení klenby starého krystalinika Na hercynské vrásnění byla patrně vázána intruze hlubinných vyvřelin v Ahaggaru. Od konce prvohor do počátku křídy byla oblast Sahary vyzdvihována, její horské masivy byly rozrušovány a docházelo k sedimentaci kontinentálních uloženin ve sníženinách.
V křídě došlo k nové mořské transgresi, moře proniklo až k severnímu okraji Ahaggaru. Sedimenty křídového moře jsou tvořeny převážně vápenci, pískovci, jíly. Geomorfologicky vystupují na rozsáhlých plošinách a monoklinálních stupních, porušených mladšími vrstevními poruchami.
Množství srážek je na Sahaře velmi malé severní podhůří Ahaggaru má srážky menší než 50 mm/rok. Tamanrasset má průměrné srážky 42,6 mm (za období 1926-1950), nejdeštivější měsíce jsou květen a srpen naopak nejméně deštivé únor – duben. V horách spadne srážek poněkud více, prakticky vždy ve formě přívalového lijáku, po kterém se sníženiny ve vádích naplní vodou, která zde vydrží i po několik dnů. V Ahaggaru několikrát v zimě napadl sníh, který ale po několika hodinách roztál. V létě se zde pohybují teploty mezi 50° C ve dne až 10° C v noci, v zimě mezi 22° C ve dne a 0° až -2° C v noci (v závislosti na nadmořské výšce).
V pouštních oblastech se uplatňují především procesy mechanického zvětrávání, při vzácných přívalových lijácích i erozní procesy. Kromě forem reliéfu charakteristických pro pouštní oblasti se v Ahaggaru a Tassili vyskytují tvary vzniklé v odlišných klimatických podmínkách (kuesty).
K těmto formám patří i vádí, dosahující v některých případech délek až několika set kilometrů. Tyto formy reliéfu vznikaly patrně v pluviálních obdobích pleistocénu, odpovídajících přibližně glaciálům v Evropě. Vádí se radiálně rozbíhají z Ahaggaru a Tassili. Řeky tekoucí ve vádích zřejmě nebyly stálé. Jen některé pronikly až k moři, většina mizela v šottech. Řeky pramenící na severu Tassili a Ahaggaru se vlévaly do Ighargaru a mizely v šottech. Stejně končily i Tafassasset a Tamanrasset. Tilemsi a Azaouak byly přítokem Nigeru. Dalšími doklady klimatických změn jsou: fosilní lateritové půdy; oliva a pistácie, tedy představitelky mediteránního klimatu, se zde udržely dodnes, ale jejich růst je abnormálně dlouhý, doba květu nepravidelná, jsou v nevhodném klimatickém prostředí;
cypřiše, roste zde jen několik posledních exemplářů, které se již nemohou rozmnožovat, je zde velké množství suchých kmenů, jejich dřevo se v suchém klimatu obtížně rozkládá; výskyt krokodýla v oáze Ihérir, naposledy spatřen v roce 1924 (ve vádí jsou zde stálá jezírka, dlouhá až 1 km, hloubky 10-12 m); skalní malby (viz příloha); historické záznamy.
V pohoří Tassili-n-Ajjer je jedno z nejbohatších středisek prehistorického umění na světě. Tyto malby poblíž oázy Djanet objevil v roce 1933 poručík francouzské armády Brenans. Malby pak hledala a obkreslovala v roce 1956 výprava kterou vedl Henry Lhote. Jejími členy bylo několik malířů, aby bylo možno pořídit barevné kopie maleb. Výprava trvala 16 měsíců a pořídila 1500 m2 kopií.
Skalní malby se vyskytují na více lokalitách severovýchodně od osady Djanet. Jednotlivé lokality jsou od sebe vzdáleny několik km až několik desítek km. Malby jsou situovány pod převisy, v jeskyních a výklencích, většinou v místech vhodných k obývání.
Použité barvy jsou především tmavě hnědá, cihlově červená, světle červená, žlutá v mnoha odstínech, zelenavá, bílá. Byly zřejmě vyráběny z okrových břidlic, které se zde vyskytují, rozmělněním a přidáním pojidel (arabská guma, mléčné bílkoviny). Malby lze podle stylu rozlišit na následující slohy, které je zároveň i relativně datují.
B. Sloh čertíků. Vypracovanější postavy, patrný vliv „marťanského“ slohu lidí s kulatou hlavou. Technika: žlutý okr obtažený červeným okrem.
C. Sloh lidí s kulatou hlavou ze středního období. „Marťanský“ sloh. Technika: žlutý okr obtažený červeným okrem.
D. Vyspělý sloh lidí k kulatou hlavou. Vyspělý „marťanský“ sloh.
E. Úpadkový sloh lidí s kulatou hlavou. Úpadkový „marťanský“ sloh. Technika: běloba, obrysy žlutým okrem.
F. Sloh lidí s kulatou hlavou, na kterém se projevuje egyptský vliv.
G. Sloh lovců s pomalovanými těly. Rané bovidiánské období.
H. Bovidiánský sloh. ( „Období skotu“)
I. Sloh „soudců“ z postbovidiánského období. Egyptský vliv.
J. Sloh dlouhých bílých čárovitých lidí z postbovidiánského období.
K. Sloh z období vozů.
L. Sloh lidí s těly ze dvou trojúhelníků. Období jezdeckého koně.
M. Později se objevují kresby lidí na velbloudech
Skalní kresby v pohoří Tassili; zleva do prava: před rokem 6000 př.n.l. – sloh malých postaviček s kulatou hlavou a rohy; or roku 5000 př.n.l. – Bovidiánský sloh. ( „Období skotu“); 1200 př.n.l – Sloh z období vozů; a poslední kresba vpravo ukazuje jezdce na velbloudu, kdy se pravděpodobně Sahara změnila v pravou pousť – 100 př.n.l. (zpracováno a převzato z NATIONAL GEOGRAPHIC, vol.172, NO.2, august 1987)
H. Bovidiánský sloh.
Největší počet maleb v Tassili je v tomto slohu. V tomto období se objevuje domestikovaný skot, často ve stádech vedených pastevci. Velmi věrná zobrazení zvířat, propracované detaily. Malby rovněž znázorňují lovce, bojovníky, hospodářské práce. Základem hospodářství lidí tohoto období byl skot, chovali rovněž ovce a kozy. Obdělávali půdu. Jejich obydlí byly chýše kuželovitého tvaru. Ačkoliv bylo nalezeno množství užitkových předmětů (kamenné sekery, mlýnské kameny, drtidla na obilí, kostěná šídla, části náramků) které zde zřejmě zanechali lidé tohoto období, nebyly nalezeny žádné hroby, takže je spíše domněnka, že jejich potomci jsou Fulbové (kteří podle pověstí zavedli v západní Africe chov skotu; rovněž účesy žen na několika malbách jsou velmi těm, které nosí Fulbské ženy). Několik maleb má egyptské znaky, jsou to bárky s odznaky krajů na přídi, bohyně s ptačími hlavami a obětní scéna.
Dále jsou zobrazeny žirafy, gazely, antilopy, sloni, nosorožci, pštros, lev, ryby a hroši, tedy zvířata vyžadující velké množství vody. Malby jsou ryté, poté vybarvované. Převládá červený okr, uplatňuje se i žlutý a zelenavé okry. Absolutní datování maleb je velmi obtížné.
O Sahaře jako zemi písečných přesypů a oáz se zmiňuje Hérodot ( 5. století př.n.l.). Plinius výslovně uvádí slony, žirafy a šelmy žijící v místech zvaných Libye (bylo to území západně od Egypta). Ve zprávě o tažení legáta Cornelia Balba (obsadil Kyrenaiku, Fezán, severní část Alžírska) je uvedeno, že dospěl až k řece Dasibari. V řeči Songhajů, obyvatel poříčí Nigeru, nese Niger název Isabari nebo Da Isa Bari. Je tedy pravděpodobné, že Římané dosáhli Nigeru. Rovněž v této zprávě uvedená osada Balsa je zřejmě dnešní Abalesa, kde byla objevena římská pevnůstka. H. Lhote se rovněž na základě nálezů maleb z období vozů pokusil rekonstruovat průběh cesty Saharou.
