Pobřeží bez slonů aneb o krásné a okouzlující Venolii
Můj dobrý přítel Zurab, který byl v té době místopředseda Strany Zelených Gruzie, mi pomáhal na letišti v Tbilisi, když měla přiletět na návštěvu Patricie. Zurab zajistil, že mohla jít přes VIP – tak vyvolali její jméno v letadle po přistání, ona nasedla do přistaveného mikrobusu, který ji odvezl do odbavovací místnosti, tedy spíš baru, kde jsme na ni už čekali a mezitím na policii vyřídili její víza.
Zurab je ekonom, velice schopný ekonom v jedné Tbiliské inženýrské organizaci, kterou vytvořili bývalí zaměstnanci bývalého výzkumného ústavu bývalé Akademie věd Gruzie v bývalém Sovětském Svazu. Já jsem vodař a se Zurabem, přesněji s jeho organizací, jsme navrhovali některé úpravy při zakládání národního parku Borjomi – Charagauli. Třeba jsme opravovali vodovody v šesti městech okolo té nádherné krajiny uprostřed Gruzie, a ta města se zase na oplátku vzdala části svého území ve prospěch národního parku. Až jednou najdu webovou stránku Gruzie on line, budu vám povídat, jak jsme tam jezdili po horách třeba u Achalciche, jak jsme s partou kamarádů připravovali šašlik, jak jsme pili z hliněného rohu vino rudé jako krev, jak jsem nábožně poslouchal jejich nádherné písně o svobodě.
Patricie přiletěla z Pobřeží Slonoviny, v té době uměla pouze francouzsky, byla poprvé ve světě a tak potřebovala na letišti asistenci při vyřizování víza. Seděli jsme ve VIP, když ji od letadla přivezl mikrobus a ona tam před námi stála – vysoká, štíhlá, havraní vlasy smotané do pro černošku netypického copu. Zurab mi povídá – věděl jsem, že jsou v Africe krásní lidé, ale až takhle, to jsem tedy překvapen. Zurab je tichý, až vážný člověk a když něco řekne, tak vždy opatrně, bez přehánění. A pak dodal – když se takováhle ženská někde objeví, tak to může způsobit i válku. V určitém slova smyslu se jeho slova potvrdila, i když Patricie za to určitě nemohla.
Tím ale Zurabova překvapení nekončila. Jeli jsme z letiště do mého bytu v centru Tbilisi, kolem zoologické zahrady. „Mají tam slony?“, zeptala se Patricie. „Samozřejmě“, na to Zurab, co by to bylo za ZOO bez slonů. „Tak tam bych se moc ráda podívala, já jsem ještě neviděla slona“, řekla dívka z Pobřeží Slonoviny. Příští neděli jsme šli do ZOO, kde bylo zrovna i pár školních zájezdů. V té době nebylo zas tolik černochů v Tbilisi a tak byla skoro největší atrakcí pro návštěvníky Patricie. Když se děti dozvěděli, odkud je, nastalo fotografování u sloní klece… Na úvod to snad stačí.
Dovolte ale, abych napřed uvedl na správnou míru můj způsob popisu světa kolem sebe. To abych se vyhnul komentářům typu „autor se špatně informoval…” případně „autor se mohl víc ptát, třeba by se i dozvěděl…”. Vy, kteří mě z těhle stránek znáte, to můžete samozřejmě přeskočit, protože, no… protože mě už přeci znáte. Nejsem ani cestovatel a už vůbec ne badatel v jakémkoliv oboru. Jsem vodohospodář, který už víc jak čtvrt století pomáhá Africe. Při tom leccos vidím, o lecčems musím přemýšlet a o to se potom s vámi tady podělím. Ale rozhodně nestuduji literaturu, nehledám v odkazech hloubku oceánů, výšku hor nebo cenu v restauraci. Pro mě je důležité, že jsem si tam zaplaval, že jsem tam vylezl a že jsem se tam dobře najedl. Budu rád, když mi napíšete třeba i to, co se vám na mých příbězích nelíbí, ale nečekejte, že se změním, že začnu psát jinak, líp. Vždyť to znáte – starého psa novým kouskům… Tak a teď už konečně vzhůru do Země Slonoviny (nebojte se, o bazilice v Yamasoukro bude zmínka jenom jednou, nešlo se tomu vyhnout).
V jednom z předchozích článků zde bylo řečeno, že krásné výletní místo je Grand Bassam. Ale jen do té doby, než poznáte ztracený ráj, který se jmenuje Berebi. Není to ani tak moc daleko, jen asi 30 km od San Pedra. Když pojedete z Abijanu po silnici, které se říká la Côtière, přijedete po cca 300 kilometrech do města San Pedro. Anebo se tam můžete dostat okruhem přes Yamasoukro, Gagnoa, Daloa a zase zpátky na San Pedro. Po silnici, po které se ve dne sváží dřevo, a kde v noci operují silniční loupežníci. Po silnici, která je lemována plantážemi kakaovníků a vesničkami mrtvých. Kultem smrti jsou ostatně Gagnoa a Daloa známé a pohřební hostiny jsou tam vyhlášené. Jedné z nich se zúčastnila i moje známá, dívka jménem Vinolia.
Ale od začátku. Byl jsem ředitelem projektu na vypracování studie odkanalizování tří měst – Daloa, Gagnoa a San Pedro. Snažil jsem se s týmem specialistů navrhnout řešení, pokud možno trvalé. Zlikvidovat tekuté a pevné odpady, tedy jak zajistit sběr, odvoz případně odvod, ukládání nebo i čistění a v tom nejlepším případě třeba i recyklaci. Proč ne, že?
Stáli jsme s mým kolegou, německým odborníkem na likvidaci tuhých odpadů, na konci tržnice ve městě Gagnoa. Je to na hraně velkého údolí, kudy se přes hromady odpadků z tržnice prodírá říčka s tekutinou, které se jen s oběma zavřenýma očima a s ucpaným nosem dá říkat voda. V těch odpadcích se hrabala prasata a živila se slupkami z banánů a z pomerančů a jinými zbytky, které africké tržiště nabízí. Mimo nich tam byla ještě skupinka dětí, které vyhrabávali umělohmotné pytlíky černé barvy, tak typické pro Afriku, že se jim v některých místech říká „africké květy”. Ty vyhrabané sáčky pak myli v řece-stoce, sušili je a dodávali zpátky na tržnici. „A není tohle snad recyklace?” povídá můj expert na likvidaci pevných odpadů. „Ještě, že máš v podmínkách studie, že naše řešení musí zlepšit zdravotní a hygienické podmínky, jinak bysme tu byli zbyteční”.
Ve městě Gagnoa je jediný slušný hotel, kterému se dá bez uzardění říkat hotel, ale je věčně obsazený. Pohřební hostiny jsou totiž v Gagnoa vyhlášené a sjíždějí se na ně nejen příbuzní, ale i známí těch příbuzných a známí těch známých. Samozřejmě to souvisí s jejich kultem uctívání mrtvých. Slyšel jsem, že mnohé rituály jsou morbidní, dokonce se mají konzumovat i části těla mrtvého. Opakuji, slyšel jsem, neviděl jsem.
Při mém prvním příjezdu do Gagnoa mi tedy nezbylo nic jiného, než se ubytovat v jednom místním africkém hotelu. Já při podobné příležitosti vždycky zjistím, jak jsme pořád zhýčkaný. V levém kohoutku označeném červenou barvou, teče studená voda a v pravém, označeném barvou modrou teče voda horká. Naštěstí většinou neteče žádná, jinak bych se pravidelně opařil. Osleplé zrcadlo mi sahá tak do výše prsou a holit se musím v předklonu, tedy pokud tam nějaké zrcadlo vůbec je. Klimatizér by decibelama trumfnul i startující vrtulník. Jediným světlým okamžikem byla recepční jménem Vinolia.
Ne zrovna nejmladší, tak 35, ale pořád mimořádně hezká. To vůbec nejkrásnější na ní, byl její zvonečkový smích. Hotel byl prázdný a tak jsem ji mohl pozvat na limonádu a na kus řeči u stolečku hned vedle recepčního pultu. Vyprávěla mi o svém synovi, kterému bylo už 10 let a chodil do školy u známých ve Francii a ona byla ráda, že je o něj postaráno, ale jí se stýská. Povídala o svém tatínkovi, který kvůli jakémusi úrazu přišel o oči, o tom, že ona vydělá 100 dolarů měsíčně a tak je vlastně bohatá, ale určitě bude bohatší, protože umí péct, to ji naučila nebožka maminka. Když se v tom jejím vyprávění občas objevil smutný tón, uměla ho hned zahnat právě tím svým zvonečkovým smíchem. Řekl jsem jí, že je okouzlující a netušil jsem, s jakou hrůzou si na tahle slova budu jednou vzpomínat.
Slíbil jsem, že se při mé příští cestě určitě zase ubytuji v tomhle hotelu. Ale už tam nepracovala, hlídač mi řekl, že prodává koláčky na tržnici. Zašel jsem za ní, ale tentokrát toho moc nenapovídala, protože se u ní tak říkajíc dveře netrhly. Jen řekla, abych se u ní zastavil příště, to už bude mít vlastní cukrárnu. Slíbil jsem a zastavil se. Už měla i prodavačku. Tenhle sladký obchod přesně patřil k její nátuře, k té pozitivní síle, která z ní vyzařovala, k tomu zvonečkovému smíchu. Tam jsem si také poprvé všimnul jejích rozzářených dětských očí, které vypadaly jako šťastné studánky. Samozřejmě že příště přijedu zas. Přijel jsem, ale Vinolia už tam nebyla. Obchůdek byl zavřený a na dvorku seděl slepý tatínek. Vyprávěl a z jeho prázdných očních důlků se kutálely slzy. Vyprávěl, jak se jim opravdu dařilo, ale jak jim potom lidi začali závidět. Tvrdili o ní, že umí čarovat a že do těch svých koláčků přidává kouzelné byliny. To by ještě šlo, protože bylo hodně ostatních, kteří těm pověrám nevěřili. Až jednou – do Vinolie se zamiloval mladý muž ze sousední vesnice a chodil za ní pravidelně skoro každý den. Byl to kus cesty, a v tom horku si asi jednou opláchl ruce a obličej, nebo se snad přímo napil z jednoho potoka, který se po ukončení mého projektu měl proměnit v jiskřivou bystřinu. Ten mladý muž zemřel na tyfus.
Na jeho pohřeb se sjeli všichni známí i neznámí, protože smrt mladého člověka je vždycky tragédie. A tragédie, ať chcete nebo nechcete, lidi přitahují. Jela i Vinolia, nejspíš proto, že ho měla tak ráda jako on ji, a chtěla se s ním rozloučit. To ale neměla dělat. Při pohřbu ji mladíkova rodina obvinila z čarodějnictví. Mladý člověk přeci neumírá jen tak, za tím musí být nějaká zlá síla a o Vinolii je přece povídá, že zná kouzla a čáry. Starší té vesnice jim uvěřili (přeci není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu) a nebohou Vinolii odsoudili. Přivázali ji k mrtvému tělu a za živa ji pohřbili s jejím mládencem. To říkal slepý tatínek a ruce se mu třásly. Nevěděl jsem, co říct a tak jsem mu nechal trochu peněz. Ani nepoděkoval, jen mi pořád dokola říkal – „víte, já jí mám stále před očima, tu mojí malou krásnou holčičku…“.
Zkuste tenhle zážitek zahnat se mnou. Mě samotnému se to už léta nedaří. Třeba takhle: Občané Pobřeží Slonoviny jsou patřičně hrdí na svou vlast, nejen kvůli Grogbovi. Oni jsou přeci z výkladní skříně Afriky. Bejvávalo! Dneska je tam stejně nebezpečně, jako třeba, jako třeba, no jako třeba v některých místech centra Prahy.
Znáte v Abijanu Zonu 4? Ne? Tak si nechte vyprávět: Pozval jsem k sobě na návštěvu dobrého kamaráda Jana (Jene promiň, že jsem se Ti pár posledních let neozval, ale někdy v příštích letech se k tomu určitě dostanu), tímto profesora a špičkového odborníka na srdce, který mé mamince před lety zachránil život. Jeho program je spočítaný na minuty, prostě něco naprosto nevhodného do Afriky. Měl letenku s Air France (už to ho mohlo trochu varovat), přiletěl na týden, ale hlavně potřeboval odletět na den přesně na konferenci do Bostonu.
Jeli jsme se podívat na největší Africký chrám, pak na jiné místo jako stvořené ke klidnému životu strávenému při mentorování a na modlitbách, tedy do města Man, potom do ztraceného ráje Berebi, i do toho ráje turistů Grand Bassam. Ale pořád jsem na něm viděl tu lehkou nervozitu moderních úspěšných, ale vystresovaných lidí – stihnu Boston? Zákonitě se musel dostavit výsledek.
Zatímco Jan si připravoval před odletem korektury přednášky, já jsem šel udělat před registraci (12 hodin před odletem žádají některé letecké společnosti odevzdat zavazadla). Tam mi bylo řečeno, že letadlo nepřiletí, protože je v Paříži stávka letištního personálu. Do kdy? Nevíme. Po příjezdu domu jsme si s Jenem zopakovali stařičký rituál: Jene, mám pro tebe dvě zprávy – jednu špatnou a druhou taky špatnou – kterou chceš slyšet první. No, tak třeba tu špatnou. Zítra se do Bostonu nedostaneš. A ta druhá? zeptal se Jan přes sevřené hrdlo.
Dneska večer máš volno, tak se přesuneme do Zony 4, tam se alespoň pobavíš. A proč je teda ta druhá zpráva špatná? Protože nám tam půjde vohubu. Je ta Zona 4 alespoň blízko Bostonu? Tak o dva kilometry blíž, než jsme teď. Letí ještě dneska něco z Abijanu? Jo, SAA do Johanesbourgu. Tak dobrá, do Zony 4, povídá Jan, ale bavit se tam nebudu. Těm z vás, co neznají Abidjan, pak vězte, že Zona 4 je něco jako Pigale anebo Rue d’Or, (to abysme zůstali u černé barvy). Prostě malé bary s vynikající kuchyní a s dobrou hudbou, pokud tedy nehledáte techno. Jeden z těch barů se jmenuje El Brassero (vy, co jste světoběžníci a víte, o co se jedná, tak to přeložte těm ostatním, prosím). Jan poslouchal hudbu z ostrovů, kterou tam zpíval Maurice z ostrova Mauricius, písničky které zpíval Jacques na počest zemřelého Monsieur Cent Volts (vy co se vyznáte v hudbě, tak řekněte těm ostatním, kdo byl tenhle zpěvák ze Země odkud přicházím), vypil skleničku bílého, potom druhou, potom třetí a nic.
Tohle nemůže dobře dopadnout, říkal jsem si, to by chtělo psychologa pro pana doktora, nebo se nám ten budoucí Bostonský přednášející zhroutí. Pak se otevřely dveře a do baru přišla Miriam, moje asistentka a s ní Hubert, můj šéf z Frankfurtu, do té doby už týden nezvěstný.
No vy se máte, hudba příjemná, víno dobré, tady bych pár dní zůstal třeba i zablokovaný, řekl Hubert. Čekal jsem, že se Jan definitivně zhroutí. Nezhroutil, naopak – a kde jste zůstal viset pane inženýre?
No, přeci v Duale, v Kamerunu.
Hodně práce, co?
Hovnajz, letedlo se rozbilo, letecká společnost se na nás vykašlala, tak jsem ležel na posteli v hotelu a čuměl na televizi, ale tady je pohoda, tady bych pár dní vydržel, vy se holt máte, zopakoval Hubert…
No tak už se přestaňte ptát! Samozřejmě, že to Jan nestihnul, ale na Pobřeží Slonoviny přesto vzpomíná s láskou jako na svoje největší dobrodružství.
Poté, co na Pobřeží Slonoviny vypukla občanská válka, se Patricie chvíli se mnou potloukala světem, aby nakonec zůstala v Čechách. Když vypukla válka i v Gruzii, vzpomněl jsem si na prorocká slova přítele Zuraba…
Tak snad otázka nakonec, ne? Ta poslední byla lehká – moje dcera se jmenuje Sára a já se narodil devátého října.
Jenomže mi napsal můj spolužák Jirka z Plzně, který zná datum mého narození – tvoje dcera se jmenuje Štefan. Měl pravdu on i moje žena, jména jsou v tom naše kalendáři obě – v jeden den.
Tahle další otázka bude taky lehká – co je to „liboke ya niambulu”? Když to před lety viděla šéfka jednoho oddělení KfW paní Thiemová, řekla, že je to příklad ochrany přírody, hodný k následování v Německu.
S pozdravem,
Váš Karel Koreš
