Po RN1 z Mbuji Mayi do Kanangy aneb cestou necestou

 

Route Nationale 1, zkráceně RN1, v úseku kterým pojedeme, se už dobrých 40 let neudržuje a tam uvidíte, co se může v krátké době stát s rozvinutou krajinou, když přestanou fungovat služby, které my považujeme za standardní. Původně jsem chtěl napsat “co se stane s civilizaci”, ale pak mi došlo, že civilizace přece nemusí nutně znamenat přítomnost elektrického proudu, asfaltovaných silnic a pitné vody z kohoutku (Egypťan Sanuhet by mohl vyprávět). Docela dobře posvítí i oheň louče, vody je v řekách habaděj a když zrovna není most, tak se buď najde nějaký brod, anebo se počká na období sucha. A taky dost možná, že někteří skalní zastánci „zeleného” přístupu k lidstvu by to nazvali rájem.
Už tedy víme kudy pojedeme a známe i start a cíl. Teď ještě jak se na ten start dostat. Bohužel, v současné době to jde jen letecky. Tedy, existuje ještě jedna možnost – vlakem. Na mapě najdete i čáru, kudy ta železnice vede. Dokonce i koleje tam jsou, dokonce i zaměstnanci té dráhy a dokonce i pánové přednostové stanic. Zašel jsem si na nádražíčko v Tshimbulu, které vypadá jako z doby mocnářství, na střeše jsou pravé pálené tašky, ale barva na omítce už je oprýskaná, okna zašlá nebo vytlučená a pelargónie v truhlících pod okny naposledy zalévala paní přednostová ještě za doby koloniální.

„Jezdí vám sem vlak?“ zeptal jsem se pana přednosty. „Samozřejmě, že jezdí, dokonce i Diamantový expres“ odvětil přednosta, „ale teď zrovna ne, protože je období dešťů“. „Počkejte, vaše vlaky přece jezdí po kolejích a ty snad nejsou zatopené“. „To ne, koleje nejsou zatopené, ale vyrostla vysoká tráva.“ „Hmm, a chcete říct, že tu trávu ty dieselelektrické lokomotivy neprorazí?“. Pan přednosta se usmál a bylo na něm vidět že se docela dobře baví mou jednoduchostí. „Ty lokomotivy tu trávu samozřejmě prorazí, ale nepřejedou. Vysoká tráva lehne na koleje a na některých úsecích do svahu prostě proklouznou kola a vlak ten svah nevyjede“. „A to tu trávu nemůžete posekat ?“. Na moji udivenou otázku se mi dostalo standardní odpovědi. „Ale pane, kdo by ty sekáče zaplatil, my jsme přeci chudí.“

Takže letecky. Ostatně prakticky všechno se do téhle oblasti dováží letadly, když roste tráva. Nejen věci, které se rychle kazí, ale i pivo, balená voda, konzervy, trvanlivé potraviny. Z místní produkce se na trhu objeví vajíčka, banány, yamy a kasawa, ale i jejich cena je několikrát vyšší než třeba v Kinshase. Pokládal jsem si tu samou otázku co možná i vy teď: Jsou místní podmínky natolik nepříznivé, že se tam nedá nic pěstovat? Odpověď je jednoduchá – země je úrodná a počasí skoro ideální na dvě sklizně do roka, ale nejsou motyky, krumpáče, lopaty a ani ruce, které by zasely, obdĕlaly a sklidily. Tedy po pravdě řečeno, motyky, krumpáče, lopaty i ruce jsou, ale všichni kopou diamanty! Ale nepředbíhejme, na diamantová pole se ještě dostaneme.

 

 

Auta a provize jsou tedy na letišti v Mbuji Mayi, tak teď ještě abyste se tam dostali vy! V Kinshase musíte na ministerstvo vnitra pro „sauf-conduit“ (což je to samé jako „laissez passer“) do strategicky důležité oblasti Kassai. Abyste tohle povolení od ministerstva vnitra dostali, musíte mít platné visum, žádost od ministerstva vašeho zaměstnavatele a 720 dolarů. Po podání žádosti do 30 dnů dostanete dokument, který musí být ještě doplněn pracovním příkazem zaměstnavatele. Když se vám tedy konečně podaří přiletět do Mbuji Mayi, musí vás tam očekávat někdo z místní sekce vašeho ministerstva, který vás uvede do pracovny tajné policie, kde zaplatíte dalších 100 dolarů a kde jste zapsání do registru návštěvníků. Tam současně uvedete váš itinerář aby mohli být informováni pracovníci tajné služby v místech, kam chcete dorazit. Při příjezdu do vaší cílové stanice se musíte zastavit v tamní pracovně tajné policie (a věřte, že v každém, i tom nejmenším hnízdě, jedna je), tam se ohlásíte a zaplatíte zase 100 dolarů. Pokud byste zapomněli, do tři dnů si vás policie najde a vyjde to dráž. Africká administrativa je vždycky hra s nervama, ale my jsme přeci zkušeni Afričané, takže jsme to zmákli!

 

Jsme už z letiště konečně venku i s auty? Ano? Takže můžeme vyrazit. Vzdálenost mezi Mbuji Mayi a Kanangou je asi 160 km a vy to s trochou štěstí projedete za 8 hodin bez přestávky. Občas zapadnete, to když nepoznáte, kudy vede statni silnice číslo jedna. Ve skutečnosti to vypadá jako kličkování v buši a místo podle patníků se řídíte podle stop auta, které tam jelo pár dní před vámi, tedy pokud máte štěstí, že to auto znalo cesto a že mezitím déšť nesmazal stopy. Víte, že tam je jeden úsek, asi 500 metrů, hned za kamenným mostem přes vodopád, kde ještě zbyl asfalt? Je to nostalgické připomenutí zašlé slávy RN1. Ale ten vodopád je krásný, určitě se tam zastavte a zaposlouchejte se!

 

Kdybyste se mě zeptali, co si na takovou cestu vzít, asi bych řekl, že nic. 24 hodin se dá zvládnout aniž by člověk umřel hlady nebo žízní. A vy mi jistě opáčíte – co když se něco cestou stane. Nic se nestane a když jo, tak jednáte způsobem, jak se jedná v mimořádné situaci – jíte banány a pijete vodu z potoka. Především musíte přežít a případné škody na zdraví se vyléčí při návratu do „civilizace“. Třeba teď, můj šofér Bertin (ale mi mu říkáme Coubertin), je už třetí noc v buši, když se u jeho auta ulomilo přední kolo, a co myslíte, že dělá – ji banány a pije vodu z potoka. Ale když jinak nedáte, tak si vemte jednu pet láhev vody. K jídlu si neberte nic, cestou se banány dají koupit.

 

Ale co hlavního, nezapomeňte na průvodce. Tedy průvodce po Mbuji Mayi, abyste vykličkovali od letiště na RN1. Podmínky nejen meteorologické, ale i zeměpisné se tu často mění. Teď třeba je v Mbuji Mayi RN1 kompletně zavátá pískem a pokud se neprůjezdný úsek dá objet, nikdo nic čistit nebude. Že se to má udělat preventivně, aby pak nenastalo zdržení, až objížďku strhne voda? Inu, jsme v Africe, tak kam spěchat. A navíc na té objížďce uvidíte věci, které byste na té hlavní cestě minuli. Ona totiž ta objížďka vede nejen přes zanedbaná pole zemědělská ale i přes pole diamantová.

 

Tak jak se vlastně ty diamanty kopou? Při první zmínce si člověk vzpomene na firmu De Beers a na Jižní Afriku, na obří rypadla, na pračky zeminy a vůbec na průmyslovou těžbu diamantů. Vypadá to tam u nich jako na povrchovém dole někde v severních Čechách, nic zajímavého, zapomeňte na to. My přeci chceme vidět diamantokopy, tedy místní malovýrobce. Když s pomoci průvodce vykličkujete že zanedbaných zahrádek Mbuji Mayi, dostanete se do blízkosti Hexagonu, tedy k území, kde se oficiálně těží diamanty. Právo těžby tam má společnost MIBA, která patří z osmdesáti procent státu a zbytek jsou soukromí investoři. Těžba je tam průmyslová a území je střeženo vojáky. Ale za hranicemi tohoto území jsou pořád ještě ložiska diamantů a soukromé aktivity místních obyvatel jsou tam povoleny. To, že jste se tam už ocitli, to poznáte podle území souvisle pokrytého hromadami vytěžené zeminy a prošpikovaného otvory jak ementalský sýr.

 

Pojďte, půjdeme se k jedné takové díře podívat. Šachta má rozměry asi metr krát metr a sestupuje do hloubky až 50 metrů. Žebřík tam žádný není, dělníka tam spouštějí v koši upevněném na provazu, který je namotán na vrátku. U vrátku stojí další dva pomocníci. Ze dna šachty jde vodorovná chodba zase asi tak metr krát metr, někdy až do délky 100 metrů, která vede k nalezišti diamantů. Samozřejmě jsem se ptal, proč se nespustí k diamantům přímo, proč ta vodorovná chodba. Bylo mi vysvětleno, že kdyby věděli, kde ty diamanty jsou, určitě by se tam spustili přímo. Oni jen vědí, že diamanty se nacházejí v hloubce asi 50 metrů. Když mají štěstí, mohou na ložisko narazit už při hloubení, když ne, tak pokračují vodorovně s nadějí, že tam někde ložisko bude. Často samozřejmě nenajdou nic. Jak poznají, že jsou u diamantového ložiska? Diamanty jsou přece droboučké jako zrníčka písku. To prý se pozná podle barvy zeminy. Nejsem geolog, ale vím, že přítomnost určitých nerostů způsobuje změnu barvy zeminy – železo do červena, měď do modra atd. Netušil jsem, že něco podobného je možné i u diamantů, ale snad je mezi vámi nějaký geolog, který to může potvrdit. Když na takové místo kopáč narazí, nabere hlínu do malého pytle, odtáhne k vrátku a pomocníci vytáhnou těch asi 20 kg zeminy na povrch. To se pak odnese k potoku, kde se hlína promývá. Vzhledem k tomu, že se jedná o spraše, tedy velmi jemné částice zeminy, která se snadno odplavuje, dají se pak diamanty a ostatní kamínky na dně mycího korýtka najít.
„A když mají smůlu, tak nenajdou za celý rok třeba nic, že ano?“ doplnil jsem debatu. „To ne ! Když mají smůlu, tak to na ně dole spadne“. Občas se to stává, protože se nepoužívá žádná výdřeva. V loňském roce tam prý zůstalo přes 600 hledačů. Nevím, tento údaj jsem neověřoval. Jen jsem přes tu zničenou zemi přejížděl s větší úctou, protože tam někde dole pode mnou byl hřbitov zmařených snů a nadějí o velkém bohatství, nebo třeba jenom o normálním životě.

 

A co s těma diamantama potom, když se najdou? Diamanty se prodávají a kupují v noci na diamantových tržnicích, které jsou osvětlené jako zimní stadión. Prý se pod umělým osvětlením dá nejlépe poznat, jak jsou orientovány osy a zda jsou v diamantu lomy. A kde to bohatství končí? To musíte jet ještě chvíli až za diamantová pole a za diamantové tržnice. Tam narazíte na třímetrové zdi s ostnatým drátem, za kterými pod speciálně tlumeným mírným sluncem a skrápěny vlahými dešti, uprostřed kvetoucích zahrad stojí nádherné paláce. Nepatří hledačům diamantů, patří překupníkům. Když jsem kolem projížděl, vzpomněl jsem si na Petra Bezruče.

Zbytek cesty je 8 hodin nudy a šedi. Vidíte, zvládli jsme to! Soyez bienvenus à Kananga. Rozhodl jsem se, že už vám nebudu pokládat otázky, ale že to moje povídání ukončím nějakým postřehem pro cestovatele. V článku se mluví o tom, co si vzít na cestu. Mimochodem, celkem zajímavé řešení na dlouhou cestu je perník, ale ne ten s polevou. Perník se nekazí, nematlá jako čokoláda, vydrží i vysokou teplotu po dlouhou dobu a je vydatný. Jenže je sladký a tak zase budete potřebovat víc vody.

S pozdravem, Váš Karel Koreš