Plavba na Zanzibar II.

 

Minuty pomalu běží a jedna z lodí v dálce se začíná přibližovat. Poznáváme dopravní dhow naloženou nákladem a lidmi. Říkáme si, že to je naše šance! Loď přistála a osádka lodi začíná rychle kotvit a vykládat zásilku do skladu. Nábřeží se začíná plnit lidmi. Během několika minut je vyloženo a my se pokoušíme navázat konverzaci s kapitánem lodi. Neumí anglicky, resp. v Pangani umí anglicky málokdo, snažíme se mu vysvětlit náš záměr, když tu z davu vystoupí lehce opilý místní Pangánec. Zeptá se nás srbochorvatštinou, zda nejsme z Jugoslávie. Překvapeně zíráme. Odpovídáme česky, že jsme Čechoslováci. Ještě prohodí pár slov rusky, ale další konverzace již probíhá anglicky. Vysvětluje, že se dříve plavil na zaoceánských lodích do východní Evropy. Občas vyplouvá i dnes, ale když je doma, plaví se jako člen posádky dhow na Unguju (největší ostrov souostroví Zanzibar) či Pembu. Po tomto úvodu začne řešit náš problém.

 

Rozmlouvá s kapitánem a následně sděluje výsledek rozhovoru. Kapitán přijel z Unguji, dnes již nikam nepojedou. Odjezd mají naplánován až za dva dny, ale prý by byl ochoten vyjet už zítra odpoledne a vzít nás se sebou. Chce za to ale 100 dolarů. Odpovídáme lehkou lží, že tuto nabídku nebereme, že máme čas pokusit se najít jinou dhow za místní cenu. Našemu novému „příteli“ se zřejmě naše odpověď líbí. Vysvětluje nám, že jejich loď přijela včera, mohla by též pozítří odjet a jejich kapitán nás určitě vezme za místní cenu.

Vede nás do města, aby nás představil kapitánovi. Cestou vedeme rozhovor o námořních plavbách a jeho životě. Kupuje manga a část nám jich dává. Po chvilce jsme u kapitána a domlouvá nám s ním odjezd. Kapitán si nás měří pohledem a z výrazu jeho tváře není poznat, zda má radost či jsme mu na obtíž. Skoro celou dobu mlčí. Nakonec nám průvodce dohodne cenu a čas odjezdu. Pojedeme pozítří v šest hodin ráno. Máme mu zaplatit předem a nemáme se strachovat, dle jeho slov je to čestný kapitán a vzorný muslim.
Po sjednané plavbě se s námi průvodce loučí. Jde slavit a s námi určitě nepojede, protože musí něco zařídit v Tanze. Děkujeme a přejeme šťastnou cestu. Cestou do hotelu přemýšlíme, zda jsme zase někomu nenaletěli. Zbytek večera trávíme na zahradě hotelu. Rámus přítomných generátorů přehlušuje hudba nedaleké diskotéky. Přemýšlíme co s náhle nabytým dnem volna. Volba padla na safari po řece.

 

Během naší večeře přijde kapitán se svým pomocníkem a snaží se mi vysvětlit, že vyrazíme brzy ráno a máme být v přístavu v jedenáct. Pracně přepočítávám svahilský čas odjezdu na pět ráno tanzanského času. Máme další dva spolucestující, co zítra potřebují nutně na Unguju, aby stihli hudební festival. S časným odjezdem souhlasíme, festival bychom rádi viděli také. Jdeme si rychle zabalit a rozloučit se s personálem hotýlku. Usnout se nám moc nedaří, hudba řve celou noc. Jdu se projít a vidím, že před bránou stojí kapitán, velice opilý a jeho pomocník se mi snaží vysvětlit, že musíme zaplatit více peněz za plavbu, protože jedeme dřív. S díky odmítám, peníze už od nás dostali a pokud naši spolupasažéři chtějí jet dříve, musí to doplatit oni. Kapitán říká, že pasažéři již přidali, tak bychom se mohli spolupodílet. Smlouváme o cenu. Po rychlé úvaze přihodím 2500 šilinků za osobu. Kapitán spokojeně odklopýtá a směje se.

Ráno vstáváme v pět hodin a pospícháme do přístavu, abychom nepromeškali čas odjezdu. Je stále tma. Sedáme si na lavičku a čekáme na příchod posádky. Vedle v trávě leží námořníci ze zanzibarské lodi a za chvíli již ležíme a spíme vedle nich. Možná jsem neměl svahilský čas přepočítávat.

Teprve v osm hodin se začíná něco dík. Náš kapitán nás míjí a jen zlehka pokyne. Je opět mlčenlivý a rychle mizí na své lodi, kterou se snaží připravit na odjezd. Po chvilce je loď připravená, naložená, celá posádka v lodi a my stále na břehu. Nechápeme co se děje. Máme prý zůstat na břehu, že nás vyzvednou. Loď křižuje po řece. Oni nám snad ujedou! Čas je dar Afriky a některé věci nás stále míjí.

V devět hodin za našimi zády zastaví moped a přisedne k nám chlap s knihou – prý je místní boss přístavu a my se musíme podle pravidel zapsat do knihy. Do knihy zapisují všechny turisty, co vyjíždějí na moře. Je to jen formalita. Jakmile jsou zapsány naše pasy a jména přiráží kapitán loď a bere nás na ni.

 

Plavba může začít. Zvědavě si okukujeme loď a pozorujeme napínání plachty. Jakmile je kapitán spokojen usedají jeho pomocníci kolem něj spolu se starším pasažérem na záď lodi ke kormidlu. Před nimi leží pytle kasavy, na nichž leží dámská spolucestující a my jsme někde uprostřed lodi. Do dhow proniká voda skrz podlahu a proto ji dva členové posádky stále vylévají. Bude to jejich činnost po celou dobu plavby. Na podlaze se to hemží kraby a nějakými velkými korýši, co vypadají jako přerostlé vši. Borty lodi jsou navýšeny lemem z pytloviny.

 

Vyplutí je pomalé, na řece příliš nefouká, a tak si můžeme prohlížet krajinu. Po hodině plavby je pevnina daleko, ale stále patrná. Míjíme dvě písčité mělčiny. Teprve zde se vítr opře do plachty, loď citelně zrychlí a pohupuje se na třímetrových vlnách. Pytlovina na bortech, o které jsem si myslel, že pouze zabraňuje stříkání vody do trupu, začíná plnit jiný účel – zabraňuje masám vody vtéci do lodi. Zvláště v situacích, kdy kapitán správně netrefí vlnu nebo na nás jde třímetrová voda z boku. Madam zprvu zvrací, pak se snaží usnout. Klukům začíná být také zle, ale já si to užívám. Sedím u plachty a pozoruji vlny. Při úderu přídě o vlnu se občas vyplaší hejno létajících ryb, které nejen plachtí, ale též třepotají ploutvičkami a vydávají zvuk jako vážky. Občas zahlédnu na vlnách stádo delfínů. Hoduji s posádkou na nákladu kasavy. Loď letí po velkých vlnách další dvě hodiny. Opravdu těžko vylíčitelný zážitek. Před polednem začíná být v dálce patrný Zanzibar. Jak se blížíme, vidíme, že celé pobřeží je doslova obsypáno hotely. Jsme trochu zklamaní.

 

Přistáváme přímo na pláži. Padesát kilometrů plachetnicí trvalo pouhé tři hodiny. Je poledne. Po přistání a pohledu na oceán je nám vše jasné – jsme v ráji – bílý písek, kobaltová obloha a blankytné moře. Masu hotelů přestáváme vnímat.

 

Během vykládky zboží přichází fešácký policajt jako z filmu „Pobřežní hlídka“ a vůbec nechápe, jak jsme se na ostrov dostali. Vysvětlujeme, že touto plachetnicí. Prý to za dobu služby ještě neviděl a není si jistý, zda se to vůbec smí. Máme prý s ním jít na stanici. Pokoušíme se mu za pomoci členů posádky a Lonely Planet vysvětlit, že plavba pro turisty je na dhow zakázána pouze mezi Darem a Stone Townem. Po chvilce si nás tedy zapíše a pošle nás, ať se jdeme do hotelu ubytovat. Naše dhow odplouvá a za chvilku mizí ve vlnách Indického oceánu.

 

Přes menší nepříjemnosti máme obrovskou radost, že se plavba vydařila. Přežili jsme. Cestovali jsme jako dávní dobrodruzi. Koupeme se v moři a opalujeme se. Dojem ráje nám zkazilo až moje šlápnutí do ježovek, Láďovo rozbité koleno o útes a spálená kůže nás všech.

Každý ráj má svůj rub.