Pozorujeme zapadající slunce na terase plaveckého klubu v Tanze. Jíme mořské plody a přemýšlíme, do jakého koutu Tanzanie vyrazíme. Padají návrhy na cestu k jezeru Tanganyika pozorovat šimpanze či se podívat do národních parků na jihu. Plány jsou to skvělé a smělé, ale času bohužel už moc nezbývá.
Přes další a další piva na uhašení žízně a spláchnutí afrického prachu v hrdle, si uchováváme zdravý rozum. Rozhodli jsme se, že se vypravíme do Pangani a odsud na Zanzibar.
Bylo pozdě večer a slunce již nad tímto kdysi významným přístavem zapadlo.
Následující den uděláme potřebné přípravy na cestu – vyhledat spojení a čas odjezdu a získat alespoň malé ujištění, že Pangani není ospalá díra, kam turisté již nějaký pátek nejezdí a že odtud lodě opravdu na Zanzibar stále vyplouvají. Pár ujištění jsme dostali a to je příslib dalšího putování, které se možná změní v dobrodružství.
Zbylý čas v Tanze jsme využili k návštěvě zřícenin „Tongoni Ruins“, slavného města 15. století na pobřeží Indického oceánu, které navštívil i portugalský mořeplavec Vasco da Gama v roce 1498. Město bylo celé vybudováno z korálových útesů, které dnes již nezáří oslnivou bílou barvou. V současné době je areál velmi dobře udržovaný, všude je vysekaná tráva, personál příjemný a především je tu krásný výhled přes souvislou hradbu mangrovových porostů na hladinu zátoky. Všude na břehu se povalují malé lodě s plachtou – dhow – arabský typ lodi s trojúhelníkovou plachtou, která je širší než vyšší.
Zasněně pozoruji příjezd další lodě z oceánu a její přistání a v duchu si již představuji plavbu na Zanzibar. Svůj dojem sděluji svým kamarádům a nevím, zda v jejich tváři je úžas či údiv. Po prohlídce jedeme zpět do města vyměnit nějakou hotovost, naposledy si jdeme zaplavat do plaveckého klubu a dáme si tam výbornou večeři. Do noci se pak loučíme s příjemným pobytem v Tanze, která nás překvapila svým klidným tempem bývalé metropole a spoustou zážitků.
Ráno vyhledáme svůj autobus a čekáme na čas odjezdu. Minuty pomalu běží a slunce začíná pálit. S hodinovým zpožděním vyjíždíme malým mikrobusem do Pangani. Bohužel, cestování v malém „autobusu“ není příjemný zážitek. Často se staví, lidé nastupují a vystupují. Při nástupu se cestující neodmítá, takže občas jedeme i v pětadvaceti lidech, včetně zvěře a různých pochutin nepočítaje. Historky o tom, že nám zdřevěněly nohy, že se otevřel v plné rychlosti kufr a vypadly nám batohy, snad nestojí ani za řeč.
(Malá vsuvka člena expedice Vládi: O vypadnutí batohu v plné rychlosti by bylo asi zbytečné povídat, ale příhoda s dětmi, jenž v nás viděli přízraky, nemocné, či dokonce odkrvené černochy tam poněkud chybí. Bylo to spontánní a naprosto originální, obzvláště pak akt zakrývání výhledu malému černouškovi na ta odporná stvoření, roztodivně se šklebící, papírovým sáčkem. V tuto chvíli jsem se mohl cítit alespoň na okamžik, jak člen bájné expedice před dávnými lety, pro něhož bylo objevování nových exotických kultur stejně překvapivé jako setkání místních obyvatel s ním samým, jenž byl tvorem doposud nespatřeným…)
Naopak, musím vylíčit, že před Pangani jsou obrovské sisalové plantáže (rostlina Agave sisalana) a občas mezi nimi stojí úžasné paláce jejich majitelů. Celá krajina spíše připomíná Itálii či jih Spojených států a zašlou slávu doby před tím, než se pytle začaly dělat z plastické hmoty namísto vláken z této užitečné agáve.
Po dvou hodinách přijíždíme do menší vesnice, kde je nám sděleno, že jsme v Pangani. Mikrobus zastavuje na fotbalovém hřišti a hned se nás ujímá jeden ze dvou lidí, co zde nabízí turistům své služby. Spolu s ním obejdeme jediné dva hotely ve městě a pochopitelně si vybíráme ten dražší. Nezabralo to snad ani deset minut. Hotýlek leží kousek od oceánu a je dobře zařízen. Podle knihy návštěv je to správné místo. Jsou zde zapsáni turisté snad z celého světa. Pravdou je, že návštěvy zde nejsou tak časté. Cena za nabízený luxus je výborná, stejně jako ceny veškerého zboží, nápojů a potravin ve městě. Dojem cenového ráje se nabízí sám.
K jídlu si objednáváme ryby a kuřecí maso. Kuchař a majitel v jedné osobě pošle pro rybu manželku a kuře chytá pod naším stolem. Ihned začíná s jeho přípravou pro náš oběd. Čas pomalu plyne, vítr fouká do palmový kokosových palem. Po obědě jdeme do přístavu vyhledat loď k cestě na Zanzibar. Pomalu se šouráme přístavem, kde se ve velkém zpracovává kopra (sušené rozemleté jádro kokosového ořechu) a vláknitý obal ořechu.
Přístav leží v ústí kalné řeky Pangani, která rozděluje stejnojmenné město na dvě části. Na řece je možné domluvit si vodní safari na hrochy a krokodýly.
Snažíme se oslovit nějakého kapitána dhow, ale jediná nabídka je na motorovou loď za „bílé“ peníze, kterou prý odsud jezdí na Zanzibar podobní nadšenci jako my. Plachetnice jsou podle kapitána motorové lodi nebezpečné a vláda prý na nich turisty nerada vidí. Nevěříme, jistě nás chce umluvit na svou loď, a proto s díky odmítáme. Navíc se nechceme vzdát našeho snu. Vracíme se do našeho hotelu s tím, že to zkusíme později k večeru. Nechceme si připustit, že cesta do Pangani byla omyl.