Blížily se vánoce 1997 a já byl ředitelem projektu na rekonstrukci zásobování vodou pro území okolo řeky Kagera, které bylo zdevastováno uprchlíky ze Rwandy a Burundi v roce 1996, po známých událostech mezi Hutu a Tutsi. Jako můj nový asistent ke mně nastoupil mladý Němec Horst, který byl přesvědčen, že na něj všude v Africe budou nedočkavě čekat a vítat ho jako spasitele…
To se občas nově příchozím do Afriky stává. Když k pocitu nadřazenosti, vycházejícím z ekonomické převahy přidáte touhu pomoct za každou cenu, přijíždějí do Afriky zanícení fanatičtí zachránci, kteří pomáhají i tam, kde o to nikdo nestojí. Třeba někteří pracovníci Červeného Kříže, kteří přes odpor vesničanů odchytávají sirotky a téměř násilím je odvlékají do sběrných táborů. Oni se sirotci v táborech mají možná lépe než v rodné vesnici, alespoň z pohledu zachránců. Ale rozumějte, ve většině afrických kultur neexistuje pojem sirotek. Je povinností dospělých starat se o děti, a je naprosto jedno, kdo je matka nebo otec. Stejně tak je povinností zdravých, pomáhat nemocným a mladých pomáhat starým. Tam totiž nefunguje sociální systém v našem slova smyslu, nebo chcete li státem zřízená záchytná sociální síť a lidé se proto musejí spoléhat pouze na sebe. OSN tam přeci nebude věčně. Kdo tohle nerespektuje, ničí jejich kulturu – on ostatně Cortéz taky chtěl ochránit původní obyvatele Ameriky před jejich vlastními barbarskými zvyky.
Z peněz určených k venkovskému zásobování vodou, tedy k opravě pramenišť, studánek a studni, nakoupil nový zachránce Horst generátory na výrobu elektrického proudu snad pro půlku Kagera Regionu, mobilní úpravny vody, které byly schopny vyčistit i vodu kontaminovanou chemickými bojovými látkami, lednice, pračky, klimatizéry, kancelářské vybavení s počítači a barevnými tiskárnami, otáčecí židle a co já vím co všechno – prostě pro Afričany jen to nejlepší. Byl toho seznam na tři plné stránky, jenom tam bohužel chyběly věci, které potřebuje takový projekt na venkovské zásobování vodou – lopaty, krumpáče, cement, prkna, potrubí, atd., atd. Protože ty nakoupené věci byly drahé a samozřejmě přitažlivé pro zloděje (Angličané říkají „hot cake“), tak okolo skladu postavil dvojitý třímetrový plot z ostnatého drátu a zaměstnal deset hlídačů, pět na denní a pět na noční službu, kteří měli přesný rozvrh, jak kolem toho plotu chodit. Říká se, že když zaměstnáte jednoho hlídače, tak spí. Když zaměstnáte dva, tak hlídají, když tři, tak se domluví a kradou. Snad je to tak na celém světě, tohle si v Africe nevymysleli. Teď si představte, že jich zaměstnáte deset. Trvalo to přesně týden, než jednu noc, kdy Horst spal spravedlivým spánkem všech zachránců světa, ta parta hlídačů kompletně vybílila sklad a věci odvezla několika najatými náklaďáky. Sami samozřejmě zmizeli taky. První odchozím byl tedy můj asistent Horst. Cítil to jako obrovskou křivdu ze strany Afričanů, pro které chtěl jen dobro a nepochopený ze strany jednoho Čecha, který nevěděl, co to je, pomáhat Africe.
Ten druhý odchod začal dva dny poté – 23.12.1997. Ve Rwandě byla již nějakou dobu situace klidná a tak se OSN rozhodlo pro repatriaci rwandských uprchlíků. Správně by se asi mělo říct – rwandských Hutů. UNHCR naplánovala trasy, občerstvovací stanice, záchytné body pro nemocné, náklaďáky na sběr mrtvých. Prostě přesun půl milionu lidí během deseti dnů na vzdálenost asi 200 kilometrů. Samozřejmě pěšky. V ten samý den jsem musel jet z Karagwe do Ngary na policii, sepsat protokol o ukradených věcech. Mimo řidiče byla v autě moje sekretářka Parin a skladnice Lilian. Trasu asi 150 kilometrů, kterou jsme obvykle jeli tři hodiny, tak nám trvala osm. Pršelo, všude bylo bláto, a po té jediné silnici šel souvislý proud lidí, kteří nesli na hlavách svoje majetky a na zádech svoje děti. Lidi, kteří za sebou nechávali relativní klid uprchlických táborů a před sebou měli nejistou budoucnost. Lidí unavených, zoufalých a posléze i nenávistných vůči tomu bílému, který seděl v autě, o kterém si mysleli, že je dozajista tak mocný, aby mohl pomoci, ale nepomáhá podle jejich představ. V několika případech si lehli do bláta před auto a my jsme museli jet mimo cestu, protože zastavit jsme nesměli. Lidé by nás nejspíš roztrhali. Tam jsem poprvé viděl, jak strašně se podepisují státy a jejich politici na vlastních občanech. Kdysi kdosi vytyčil hranici, na tu pomyslnou čáru postavil pohraničníky a celníky a dal lidem občanské průkazy. Že už v té zemi nemůžete nebo nechcete žít? Že se chcete usadit někde jinde? Sorry, to nejde, jste přeci státní příslušníci určité země a v jiné zemi jste tedy nelegálně a tudíž uprchlíci. Koukejte mazat zpátky. Nějak mi to připomnělo úsvit našich dějin, jak praotec Čech cválá se svou družinou na Říp, ale někde u Roudnice je zhaftne OSN, strčí za ostnaté dráty sběrného tábora a živí je tam fazolemi (kvůli bílkovinám), ačkoliv vůkol je med a strdí. Když se situace v mongolských stepích uklidní, tak celou slavnou družinu pošlou šupem zpátky. Nejspíš bych teď tenhle článek posílal někam do Ulánbátaru.
Parin a Lilian probrečely celou cestu. Ne nad neštěstím těch lidí, to je součástí života v Africe, ale že nemohly pomoct. Ne tak jak Horst nebo UNHCR, nákupem a přidělováním zboží, rozdáváním vody, sběrem nemocných a mrtvých, ale zastavením té strašné štvanice na lidi. Prostě, nechat je u sebe doma, v té zemi, kde se nedávno chtěli usadit, protože to přeci nejsou nepřátelé ale sousedé. Už byla noc, když jsme dojeli do Ngary. Tam na mě čekal jeden můj místní zaměstnanec a že nutně, velmi nutně potřebuje 50 tisíc šilinků. Na co, ptám se. Musím na policii vyplatit manželku. A co tak strašného ta tvoje žena provedla, že je na policii. Nic, ale ona je uprchlice a musí zpátky do Rwandy. Proboha, vždyť ty jsi ženatý už dvacet let, máte spolu šest skoro dospělých dětí a ty mi tu budeš něco vyprávět, že sem tvoje žena přišla před rokem, a tak musí zpátky? To ne pane, moje žena sem přišla před dvaceti lety, ale protože si nevyřídila občanství, tak je teď policii považována za uprchlici a musí podle zákona zpátky. Dal jsem mu těch 50 tisíc, ale nemohl jsem dát tolik, abych zachránil všechny, co neměli v pořádku doklady, a tak řada rodin byla násilně roztržena. Slyšel jsem, že se to později dávalo do pořádku, ale na vlastní oči jsem to neviděl.
Já vím, tenhle článek není zrovna moc radostný. A proto přidám něco méně zoufalého, ale hlavně s dobrým koncem.
Ten třetí odchod se datuje někdy do pravěku mého působení na africkém kontinentu.
Můj dům byl mezi přístavem a letištěm, a tak se u mě zastavovali snad všichni známí i neznámí Češi, kteří do Alžírska přijížděli nebo zemi opouštěli. Toník měl už hodně přes šedesát, když ho rodina donutila pracovat v zahraničí. Jako reumatolog si venku přišel na trochu víc peněz než doma a děti přece potřebují peníze, říkal, když při příjezdu seděl v mém domě. Věřil jsem mu. Toník by nikdy sám z vlastního rozhodnutí do zahraničí neodjel. Měl svou chaloupku v jižních Čechách a kdo má takovou chaloupku, říkával, tomu se nikam jinam nechce, protože jinde to přeci nemůže být lepší, říkával.
Přijel s přeplněnou Dacií a s manželkou, tři roky zůstal, vydělával, posílal peníze a za tři roky se vracel domů. Cestou do přístavu se zase zastavil u mě a povídá – Kadle, sem mě už nikdo nedostane, chaloupka čeká.
V tomhle místě mi dovolte odbočit. Kdo přijel do té africké země, o které mluvím, musel si vyřídit technický průkaz, do kterého se zapisovalo číslo motoru a karosérie. Byl to techničák jako jakýkoliv jiný, akorát že tenhle by napsán v arabštině. Dacia měla jednu nectnost. Výrobní číslo karosérie bylo umístěno na levém blatníku, hned vedle čísla toho blatníku a dost se sobě podobaly, takže nebylo umění se při zápisu splést. A to se stalo v Toníkově případu. Na technické kontrole mu omylem zapsali do techničáku číslo blatníku a důvěřivý Tonik si to nenechal od nikoho zkontrolovat. Odbočka skončila.
My se vracíme do přístavu odkud odjíždějí lodě do Evropy a kam přijíždí Toník s manželkou a přeplněnou Dacií. Manželka si bere svůj lístek a jde na palubu přístupem pro pěší cestovatele. Toník najede do lodi přes rampu, ale napřed musí přes cizineckou policii a celnici. Tam předloží povolení k odjezdu ze země, potvrzení o zaplacení daní, vody, elektrického proudu a všechny ostatní papíry, kterými rozvojové země komplikují život návštěvníkům i svým vlastním lidem. A taky musí odevzdat technický průkaz a podrobit auto kontrole výrobních čísel, aby třeba neodjížděl s jinou karoserií. Mezitím již stojí manželka na palubě a mává na Toníka, který stojí frontu na odbavení, jakože už mají kabinu a že ta kabina je moc fajn. Samozřejmě, že přišlo ouvej. Ten celník se choval naprosto korektně. „Je nám moc líto pane, ale na policii v místě, kde jste pracoval, se spletli. Místo čísla karoserie Vám zapsali číslo blatníku. Musíte zpátky, oni vám to na počkání opraví. Já vám garantuji, že příští kontrolou projedete bez jakýchkoliv problémů. Ještě jednou se vám za své kolegy omlouvám a přeji hezký den“. Tak to alespoň vyprávěli svědci té události v přístavu.
Bylo to už k večeru, když se u mě znovu zastavil Toník s přeplněnou Dacií a manželkou. Ona mi vyprávěla, co se vlastně stalo, a že tedy musí zpátky 300 km nechat přepsat techničák a protože už je večer, jestli bych je nenechal u sebe přespat. Ale samozřejmě říkám jí i Toníkovi, který tam u mě v obýváku naprosto sklesle seděl. Umíte si jistě představit, jak mu bylo. Cele tři roky se tešíte a pak se vám ten sen zhroutí. Nikdo vám nevysvětlí, že se jedná jen o několik dní. Vy máte v hlavě jedinou myšlenku – chaloupku v jižních Čechách. Říkám Toníkovi – no tak to vem sportovně, seš přece nějakej Afričan, zmákneš to tady a na chaloupce si pak dáme žejdlík. Toník se na mě díval očima smutného basseta a pak povídá – Kadle, já ti nemám žádnej cukr. Tondo, já na to, vykašli se na cukr. Teď potřebuješ střechu nad hlavou a postel, aby sis odpočinul, ale hlavně garáž pro tu tvoji přecpanou Dacii, tady na ulici by se nedočkala ani půlnoci. Ale ne cukr, ten teď není důležitý. Sehnal jsem garáž a s Toníkem jsme tam zajeli. Otevřel jsem vrata a říkám Toníkovi, aby tam zacouval. Ale bud opatrný, na podlaze garáže, tam kde se zajišťují vrata, tam je takový kovový výstupek a ty máš tu Dacii tak přecpanou, že skoro sedí výfukem na zemi a mohl by ses o ten výstupek chytit. Vem to trochu doprava. Tak jo, říká Toník, nacouval do těch vrat přímo a samozřejmě se chytil za výfuk. Kouknul z okna a říká – Kadle, já se chyt za střechu. Ne Toníku, to není střecha, to výfuk narazil na ten výstupek. Vyjeď a začni znova couvat, ale vem to trochu doprava nebo se zase chytneš za ten nízkej vejfuk. Vyjel, znova zacouval přesně jako před tím a znovu se chyt za výfuk. Kouknul z okna a říká – Kadle, já ti nemám žádnej cukr.
Zajel jsem s jeho autem do garáže, jeho manželka ho uložila a za tři neděle jsem dostal pohled z jižních Čech s poděkováním a s pozváním – podepsán Tonda s manželkou. Od té doby uteklo dlouhých 20 let a já jsem se ještě za Toníkem nepodíval. Ale jeho pozvání platí dál, a já věřím, že se tam sejdeme na oslavě jeho stých narozenin.
A na závěr lehká, lehoučká otázka. Víte, podle jakých zeměpisných údajů se přesně vytyčují hranice států (nebo by se alespoň měly vytyčovat)?
S pozdravem, Karel Koreš