Africký kontinent je význačným regionem díky specifickému přírodnímu dědictví fauny a flóry. Na Africkém kontinentě žije přes 50 000 dnes popsaných rostlinných druhů, 1 000 druhů savců a 1 500 druhů ptáků. Východní Afrika je na rozdíl od Severní Afriky oblastí s největším počtem endemických druhů savců ( 55 %), ptáků ( 63 %), plazů ( 49 %) a obojživelníků. Madagaskar je zemí s největším počtem endemických druhů ( 300 druhů) a spolu s Tanzanií a Zairem zemí s obrovským bohatstvím rostlinných druhů.
Africký kontinent je význačným regionem díky specifickému přírodnímu dědictví fauny a flóry. Na Africkém kontinentě žije přes 50 000 dnes popsaných rostlinných druhů, 1 000 druhů savců a 1 500 druhů ptáků. Východní Afrika je na rozdíl od Severní Afriky oblastí s největším počtem endemických druhů savců ( 55 %), ptáků ( 63 %), plazů ( 49 %) a obojživelníků. Madagaskar je zemí s největším počtem endemických druhů ( 300 druhů) a spolu s Tanzanií a Zairem zemí s obrovským bohatstvím rostlinných druhů. Africké savany patří mezi nejbohatší travní ekosystémy světa. V Africe najdeme světově největší koncentraci velkých savců. Místí obyvatelstvo je s těmito původními druhy pevně propojeno. Vlivem působení člověka na Africkou přírodu za posledních sto let přichází snahy toto jedinečné přírodní prostředí chránit a zachovat následujícím generacím. Mnoho druhů je již člověkem vyhubeno ( 4 druhy antilop, pakůň hřivnatý ), mnoho druhů žije na hranici vyhynutí ( 23 % druhů savců v Mauretánii, 22 % rostlinných druhů v Eritrei ). Mezi nejohroženější a nejbohatší ekosystémy světa patří vodní a bažinné plochy (delta Nigeru, Konga, Okavanga, Nilu…), které jsou považovány za problematické a pro člověka nevyužitelné. Mnoho oblastí je poškozeno v důsledku znečištění lidskou činností (pesticidy, průmysl zejm. na pobřeží ). Introdukce nepůvodních druhů narušuje a ničí křehkou rovnováhu přírody. Konflikty a války mezi lidmi devastují přírodní prostředí významnou měrou….
A, Vývoj ochrany životního prostředí v předkoloniálním období
V souvislosti s vývojem ochrany přírody v Africe a s působením člověka na přírodní prostředí je nutné zmínit míru jakou působil člověk na křehkou africkou přírodu. Po dlouhou dobu převažoval názor o harmonii původních obyvatel se všemi druhy jako ráji na Zemi. Poslední výzkumy toto tvrzení nepotvrdily. I v předkoloniálním období byla příroda napadána, zneužívána a kontrolována člověkem. Působení člověka bylo ovlivněno potřebou obživy a rituálními náboženskými obřady. Dále bylo zjištěni, že adaptibilita místních obyvatel na původní prostředí byla malá a neúspěšná, řemeslná a zemědělská výroba byla značně neproduktivní. V celku však nedocházelo k narušení ekologie či ohrožení druhové diverzity. Rovnováhu v osídlení kontinentu mino jiné zajišťovaly člověku nebezpečné druhy ( moucha tse-tse, komáři rodu Anopheles), které zamezily osidlování nového území a rozšíření pastvin pro dobytek na úkor divoké zvěře.
B, Vývoj ochrany životního prostředí v koloniálním období
1. vývoj do poloviny 19. století
Vývoj ochrany přírody v Africe úzce souvisí historickým vývojem poznání Afrického kontinentu. Po dlouhá staletí byl Africký kontinent pro Evropu známý i neznámý. Oblasti Severní Afriky byly pro Evropany od starověku blízkým sousedem, partnerem i rivalem což se samozřejmě projevilo i v oblasti životního prostředí. Vliv člověka na tamní přírodu je patrný dodnes. Destruktivnímu působení člověka po dlouhá staletí rostoucí se projevilo i na současné rozloze chráněných území, proto je podíl chráněných území na rozloze států nejmenší v celé Africe. Se vzdáleností od břehů Středozemního moře se Afrika stávala pro Evropany čím dál více neznámou. Hlavním příčinou relativního nezájmu a nevyužití území rozpínavou evropskou kulturou byly přírodní dispozice Afrického kontinentu. Ze severu to byla těžce prostupná Sahara. Hlavní vliv na kolonizaci Afriky mělo málo členité pobřeží bez zálivů a poloostrovů a také vertikální členitost pobřežních oblastí prudce vystupující nad hladinu moře. Poslední možná alternativa jak kolonizovat kontinent představovaly řeky, ale ani ty díky své problematické splavnosti v horních částech toků nedovolovaly snadný přístup do vnitrozemí. Další vliv vyplývající z přírodních podmínek a neznalostí bylo obavy a ohromné množství zkreslených představ, nepřátelství neznámých kmenů , nepříznivé a místy až vražedné klima či široká škála nemocí. Jen překonání těchto překážek dovolilo kolonizovat Afriku. Následující působení příchozí kultury se zapsalo na místní životní prostředí vysokou mírou. Napadení či vpád evropských kolonizátorů, koloniální správy a nové společnosti na africký kontinent totálně změnil jeho původní podobu. Proniknutí nové kultury na Africký kontinent znamenalo ztrátu dosavadní rovnováhy nad ekologií.
Často zmiňovanou otázkou je poměr vlivů kolonizace na celkový stav společnosti a přírodního prostředí Afriky na konci 19. století. Na základě posledních výzkumů je dokázáno, že vliv kolonizace nebyl jediný. Od poloviny 18. století byla Afrika pravidelně oslabována. Neštovice, dobytčí mor a spavá nemoc znamenaly existenční problém pro domorodé pastevce.( Např. v roce 1888 vyhladil dobytčí mor 90 % populace skotu v oblasti Etiopské vysočiny). Častá období sucha, malá úroda, škůdci a nemoci hovězího dobytka a lidí ( tyfus, neštovice, cholera, chřipka ), hladomory a epidemie v 80. a 90. letech zničily socioekonomickou strukturu kontinentu. Spojení výše uvedených skutečností s koloniálními konflikty a koloniální nadvládou představovalo pro Afriku vážnou hrozbu a destabilizaci, která trvá do dnešních dnů.
Působení nové kultury na Africkém kontinentě mělo i pozitivní vliv. V 18. století sem spolu s kolonisty pronikly i myšlenky týkající se ochrany přírody. Samotná idea chráněných parků vznikla v souvislosti s érou romantismu a díky rozvoji vědy. Vůbec první chráněná území vznikala v Indii, dále pak na ostrovech v Indickém Atlantickém oceáně ( Mauritius, Sv. Helena). Důvodem zřizování prvních rezervací bylo vědecké zjištění a pochopení souvislostí mezi deštnými lesy a nepostradatelnými srážkami. Člověk tak docenil významnost pralesních porostů a s pomocí vědy zastavil postupující devastaci. Model podobný rezervacím jinde ve světě byl adoptován v Kapsku. Prvními rezervacemi se v roce 1858 staly Knynsa a Tsisikamme.
2. vývoj od pol.19. stol. po rok 1960
Dnes praktikovaný způsob organizace a systém ochrany přírody byl poprvé uplatněn v Severní Americe. Vůbec první národní park světa – Yellowstone byl založen 1. března 1872 prezidentem Grantem v USA. Zakládání chráněných přírodních území pokračovalo rychlým tempem ( Kanada, Austrálie). V Africe byly snahy zachování přírodního prostředí realizovány v podobě vzniku reservací zaměřených pouze na ochranu divoké zvěře. První takovou oblastí byla rezervace Sabie Game Reserve v Transvaalu založená roku 1872 ( od roku 1926 Kruger National Park o rozloze 2 mil. ha), další rezervací se roku 1899 stala oblast v dnešní Keni, základ budoucího národního parku Amboseli. Původně rezervací zvěře byly i současné národní parky Etosha a Namib- Naukluft založené roku 1907. Prvním africkým národním parkem se stal roku 1925 Park National Albert ( dnes pod názvem Virunga National Park).
Důvody zakládání reservací pouze na ochranu divoké zvěře pramenily ze strachu z vyhynutí „ pozoruhodné velké africké zvěře“. Původně myšlenku ochrany podporovali Evropané později také afričtí obyvatelé. Největší hrozbou pro divokou zvěř již nebyly tradiční lovy domorodců, ale náruživost lovců celého světa. Komerční lov byl v devatenáctém století původně orientován na obchod se slonovinou a kůží, ale se zvětšováním koloniálního impéria se lov rozšířil na vybíjení kopytníků na maso pro vojáky a dělníky při stavbách železnic. Postupem času nahradil lov komerční lov sportovní. Sportovní lov, bájná lovecká mytologie, trofeje a soutěže patřily k ideálům tehdejších Anglických chlapců. Vybíjení velkých savců dosáhlo astronomických rozměrů díky návštěvám lovců, kteří díky omezením lovu v Severní Americe objevili Afriku a narušili tak tisíciletou rovnováhu Afrického kontinentu.
V důsledku obav se začaly rezervace zvěře rozšiřovat a transformovat na oblasti zaměřené na celkovou ochranu životního prostředí. Protestem proti hubení africké divoké zvěře bylo také ustanovení Společnosti pro zachování divoké fauny impéria, s jejíž názory se ztotožnil velký počet vlivných osobností (např. Theodor Roosevelt ). S rostoucím uvědoměním odpovědnosti k přírodnímu dědictví vzrůstal i zájem regulovat či omezit lov. Od roku 1900 vzrůstají pokusy zakázat v rezervacích lov, příkladem byl výnos zakazující lov zvěře v Keni. Problémem zde bylo postavení domorodých obyvatel, kteří se tak podle nařízení stali pytláky. Snahy o ochranu přírody se zanedlouho přenesly na mezinárodní úroveň. Příkladem může být smlouva tehdejších koloniálních velmocí – Velké Británie, Francie, Německa, Portugalska, Itálie, Španělska a Belgického Konga. Ačkoli tato Konvence na ochranu savců, ptáků a ryb nebyla nikdy realizována naznačovala změnu myšlení. Díky práci vznikajících mezinárodních institucí, kanceláří, společností ochrany přírody ( např. IUCN- International Union for Conservation of Nature ). Od roku 1940 pokračuje zvyšování počtu národních parků. Roku 1940 vzniká NP Nairobi, Tsavo ( 1946) , Serengeti ( 1948), Murchison Fall ( 1948).
C, Nezávislost, přelom roku 1960
Rok 1960 pro Afriku neznamenal jen politickou nezávislost. Během následujících let zahájily mezinárodní organizace boj za záchranu druhové diverzity v Africe s podporou velké části světa, prostřednictvím zvláštních programů IUCN a FAO. Výsledkem se stala Africká konvence ochrany přírody a přírodních zdrojů, kterou se zavázalo respektovat 17 afrických zemí. Ochrana přírody byla z počátku zaměřena pouze na přežití velkých savců, ale s pronikáním vědeckých poznatků na kontinent prostřednictvím mezinárodních organizací, zejm IUCN je kladen důraz na pochopení vazeb mezi konkrétními druhy a územím na kterém žijí. IUCN se také zabývá tvorbou tzv. červených knih a tvorbou doporučujících seznamů mapujících lokality, které je nezbytně nutné chránit.
Období osamostatnění mnoha afrických států také přinesl problém jak propojit dva navzájem se vylučující celky – ochranu přírody a rozvoj ekonomik jednotlivých zemí třetího světa. Od šedesátých let do současnosti se diskutuje o možnostech propojení územního rozvoje země s ochranou přírody. Z počátku převažovaly představy absolutní nedotknutelnosti území, která však zamezovala jakémukoli vývoji území Afriky. V posledních letech, ale převažují názory podporující propojení ochrany životního prostředí s rozvojovými strategiemi zemí. Z těchto důvodů jsou chráněná území Afriky přísně rozdělena do několika kategorií podle stupně ochrany území. Během let 1984- 1994 se počet a kritéria kategorií měnil. Dnes jsou chráněná území rozdělena do osmi skupin (Votýpka, J., Ochrana africké přírody, in: Lidé a Země 1, 2000, s. 4-10).
1. Vědecké rezervace – nejvyšší stupeň ochrany zaměřený na přírodní společenstva nebo jednotlivé druhy. Provádí se zde monitorování životního prostředí, chrání se genetické banky apod.
2.Národní parky – ochrana přírodních scenérií a biologických druhů na územích národního nebo mezinárodního významu.
3. Přírodní monumenty – malé přírodní celky s vědeckou, historickou či kulturní hodnotou.
4. Přírodní rezervace – ochrana ekosystémů nebo jednotlivých druhů, případně celých skupin.
5. Chráněné přírodní celky – oblasti harmonického soužití obyvatel s přírodou
6. Chráněné přírodní zdroje
7. Přírodní území – kultivovaná, osídlená krajina bez průmyslu a moderních technologií.
8. Všestranně využívaná území – rekreační a turistické oblasti s tradičním využíváním přírodních zdrojů.
Celková rozloha asi 3 000 chráněných oblastí v Africe je cca 2,4 mil. ha která tvoří v Subsaharské Africe 10 % území z něhož je polovina zařazena v kategoriích I. – IV. Největší plochu území státu zabírají chráněná území v Tanzanii – 365 000 km2 ( 38,5 % území státu, 14 % kategorie I – IV, 25 % VI- VIII) a Zambii –295 802 km2 ( 39,3 %). Pět afrických států chrání na svém území přes 20 % rozlohy. Senegal, Středoafrická republika, Namibie a Botswana. Naopak celý region Severní Afriky s výjimkou Alžírska patří ke státům s nejmenší rozlohou chráněných území Afriky (okolo 2 %). Celá tato oblast je díky historickému vývoji výjimkou, proto region způsobem ochrany přírody spadá pod oblast Středozemního moře a Blízkého východu. Z celkového pohledu na kontinent je z 50 států Subsaharské Afriky 33 zemí signatářem Úmluvy o světovém dědictví ( WHC), 20 zemí podílí na programech UNESCO a 17 zemí podepsalo Ramsarskou konvenci z roku 1993.
Tento působivý systém však má řadu mezer. Je to např. zastoupení jednotlivých ekosystémů v rámci chráněných území jako jsou deštné pralesy, pouště Sahelu, močály, sladkovodní jezera a velice zranitelné pobřežní ekosystémy. Dalším problémem je zjištění, že chráněná území málo vyhovují migračním druhům ( paleoarktičtí migrační ptáci nebo býložravci ). Problematickou oblastí je také otázka vlivu klimatických změn současnosti. Posledním problémem je samotný systém a organizace. Administrativa a legislativa jsou nepřehledné a obsahují mnoho slabých míst, kompetence místní správy a orgánů na státní úrovni jsou vzájemně oddělené a navzájem jen minimálně spolupracují, samotné místní zajištění organizace správy bojuje s nedostatečnými znalostmi místních úředníků, kteří jsou navíc nedostatečně ohodnoceni finančně. Tyto nedostatky se snaží řešit mezinárodní organizace podílející se na odstraňování problémů a zavádění inovací prostřednictvím nejrůznějších seminářů a programů. Nejproblematičtější oblastí je však již výše zmiňovaný vztah mezi ochranou přírody a společností. Je zřejmé, že v minulosti praktikovaný severoamerický model národních parků ( nespotřební využití ploch bez přítomnosti trvalého osídlení) byl pro Afriku značně nevyhovující z důvodů venkovského osídlení domorodým obyvatelstvem, závislým na přírodních zdrojích, žijícího specifickým způsobem života. Tento model přinášel řadu sporů mezi institucí zřizující rezervaci a místním obyvatelstvem pevně vázaným na místo kulturními vlivy, klimatem. Z důvodů řešení tohoto problému, který postihoval nejen Afriku byla roku 1982 svolána konference na Bali. Cílem konference bylo najít možnosti spolupráce a propojení soužití místního obyvatelstva v blízkosti chráněných území tzn. jak zajistit kulturní a ekonomické potřeby v souladu s ochranou přírody. V budoucnosti se mělo předcházet možným konfliktům s domorodci. Příkladem z minulosti byly snahy přesídlit namibijské bušmeny, či konflikt s kmeny Maasajů po roce 1960. Problémem bylo omezování Maasajů a jejich intenzivního pasteveckého způsobu života po vzniku rezervace Amboseli, kdy Maasajové označení jako narušitelé přírodních ekosystémů a pytláci, nerespektovali omezení vzniklá se zřízením parku. Po vyostření sporu došlo k přijetí smlouvy mezi keňskou vládou a Maasaji. Limity vyplývající ze vzniku národního parku v roce 1975 byly kompenzovány prostředky Světové banky a vládní podporou. Kompenzace spočívaly v dodávkách vody, vybudování škol, dodávek léků a správou místní organizace cestovního ruchu ( kempy a safari). Program Amboseli se stal zpočátku příkladem úspěchu soužití a nespotřebního využití přírodního prostředí. V posledních letech však dochází k odlivu financí do státní pokladny, s odstupem času se zjistilo, že přínos pro Masaje byl malý. Přetrvávající závažný problém soužití lidské společnosti obklopující chráněná území se dnes řeší podle několika možných přístupů:
A, První variantou je možnost izolace chráněného území před aktivitou člověka s přechodnou nárazníkovou zónou (koncept biosférických rezervací) mezi těmito oblastmi.
B, Druhou alternativou je finanční odškodnění domorodců prostřednictvím finančních výnosů z chráněných území.
C, Třetí cesta nevyčleňuje místní obyvatelstvo z území, které se stává jeho ochráncem. Tato cesta je přijatelná, neboť buduje pozitivní vztah mezi lidmi a parkem.
Výsledky snah soužití mezi člověkem a chráněným přírodním prostředím jsou na mnoha místech v různých podmínkách odlišné. S realizací projektů souvisí celá řada problémů a potíží. Problémem je finanční zabezpečení projektů. Nejde jen o vstupní kapitál, ale také o rozdělení výnosů z cestovního ruchu či jiné ekonomické činnosti mezi danou lokalitou a státem, které průběžně zajišťují realizaci rozvojových programů. V mnoha případech dochází k neúspěchu projektů v důsledku neúspěšné aplikace programu na místní podmínky. Využití chráněného území je úspěšně využíváno v rámci cestovního ruchu ( výnosy z cestovního ruchu tvoří vysoké procento státních prříjmů např. v Keňi), ale ne všechny rezervace upoutají tak jako savany a pralesní ekosystémy. Alternativou se jeví i možnost regulovaného komerčního lovu v nárazníkových zónách parků ( NP Luangva ). Problém organizace a soužití člověka v blízkosti chráněných území tvoří jeden z hlavních problémů ochrany přírody v Africe. Výsledky těchto snad jsou proměnlivé, a tak se konečná forma stále hledá.
V důsledku problematického stavu v oblasti finančního zajištění a neuspokojivého rozdělování finančních prostředků se v Nairobi konal 12. -14. června 2 000 kongres UNEP *. Tato organizace OSN zorganizovala první setkání agentury IATC zajišťující finanční zabezpečení enviromentálních projektů. Výsledkem byl dohody o formě a způsobech financování programů, schválení rozpočtu 6 mil. USD pro následující pololetí. Závažným výsledkem byly také dohody s mezinárodními institucemi jako African Development Bank, UNESCO, World Bank o způsobech a možnostech mezinárodní pomoci při financování projektů a aktivitách těchto institucí v oblasti ochrany africké přírody. Toto první setkání pod záštitou UNESCO a ministrů životního prostředí by mohlo změnit stávající situaci v rozdělování financí a uspíšit rychlejší implementaci programů na ochranu přírody. Význam této konference je dnes zatím těžko zhodnotitelný, protože pouze čas ukáže jsou- li zvolené postupy správné a jednotlivé státy schopné uplatňovat závazky v praxi.
Nad vývojem ochrany přírody v Africe se neustále vznášejí otazníky a nikdo dnes nedovede odhadnout jakým směrem se bude ochrana přírody ubírat. V posledních letech je však patrný nárůst ploch chráněných území. Jistě bude záviset na ekonomické a politické situaci jednotlivých zemí a na způsobech řešení otázky vztahů mezi ekonomickým rozvojem a ochranou přírody.
Jedním z navrhovaných řešení je ambiciózní plán afrického superparku. Tento projekt počítá s propojením chráněných území prostřednictvím koridorů v jižní Africe, v oblasti s vysokou koncentrací středně velkých až malých chráněných území. Nově vzniklá síť by měla usnadnit migrační pohyby zvěře a propojit jednotlivá chráněná území do rozsáhlého celku. Propojení překračující hranice států by měla být podle plánů lokalizována do oblastí koryt vodních toků, riftových údolí a pohoří v severojižním směru. Diskutovanou je opět otázka koexistence superparku s místním obyvatelstvem, jejich způsoby života. Projekt předpokládá navýšení druhové biodiverzity a migračích pohybů zvěře v chráněném prostředí a z toho vyplývající navýšení zájmu v oblasti cestovního ruchu s možným pozitivním dopadem na ekonomiku a zároveň negativním vlivem na životní prostředí. Tento pozoruhodný a zároveň rozporuplný projekt opět prověří pouze čas.
Počty vážně ohrožených, ohrožených a ostatních druhů v Africe podle regionů
Vývoj ploch a počtu chráněných území v Africe podle regionů (1900- 1995)
Významná chráněná území v Africe
Biosférické rezervace:
n.p Bamingui – Bangoran
n.p Komoé
n.p Malawi
n.p Odzala
n.p Serengeti
n.p Volcans
Národní parky zařazené na seznamu světového dědictví UNESCO :
n.p. Banc d’ Arguin
n.p. Garajonaly
n.p. Garamba
n.p. Mauovo – Gounda
n.p. Niokolo Koba
n.p. Simien
n.p. Tai
n.p. Tassili N’Ajjer
n.p. Viktoria Falls
n.p. Virunga
Další objekty zařazené na seznam Světového dědictví UNESCO :
atol Aldabra
přírodní rezervace Air – Ténéré
Bandiagara
kráter Ngorongoro
přírodní park Tsingy Bemaraha
Národní parky :
n.p. Addo Elephant
n.p. Ambosseli
n.p. Arusha
n.p. Awaš
n.p. Benue
n.p. Cape of Good Hope
n.p. Etosha
n.p. Golden Gate
n.p. Isala
n.p. Kafue
n.p. Kalahari Gemsbok
n.p. Karoo
n.p. Mt. Kenya
n.p. Mt. Kilimandžáro
n.p. Kruger
n.p. Manyara
n.p. Luangwa
n.p. Mountain Zebra
n.p. Namib
n.p. Pilansberg
n.p. Ras Mohamed
n.p. Royal Natal
n.p. Salonga
n.p. Tarangire
n.p. Tsavo
n.p. Tubkal
n.p. Wankie
n.p. Westcoast national park
Mapa významných chráněných území
http://brian.wdt.cz/afrika/
Seznam použité literatury:
Adams, W., Goudie, A. S., Orme, A. R., The Physical Geografy of Afrika, Oxford university press, Oxford 1996
Fakta a čísla OSN, OSN Praha 1998
Grazzini, G., Národní parky světa, Slovart, Praha 1994
Kliment, Z., Africký superpark – sen nebo realita?, in: Geografické rozhledy 4, 1997-1998, s. 114-116
Votýpka, J., Ochrana africké přírody, in: Lidé a Země 1, 2000, s. 4-10