O uprchlících, aneb na co je v Africe dobrá OSN
Většina mých příspěvků se snaží být nadčasová, přesněji řečeno nebýt poplatná okamžité politické situaci. Teď jsem ale udělal výjimku. Původně jsem tenhle článek psal jenom o uprchlících a OSN, viz jeho název, teď by se tedy správněji měl jmenovat „Novodobá pomoc Africe, aneb jak jsem se celý život mýlil“. Tak čtete a zoufejte si se mnou!
Nějak tomu světu už přestávám rozumět. Naši vojáci chrání civilisty tím, že se postaví na tu stranu, která civilisty masakruje. Zajišťujeme bezletovou zónu tím, že se ničí na zemi tanky armády suverénního státu, aniž by se mu vyhlásila válka. Bombardujeme infrastrukturu, abychom potom tu zničenou zemi opravovali za naše peníze a pod ochranou soukromých bodygardů. Pumpujeme obrovské sumy do místní administrativy, ale víme, že drtivou většinu té pomoci rozkrade právě ta nová administrativa, aby bohatí byli ještě bohatší a chudí ještě chudší. A nechtějte mi tvrdit, že ti, co o tom rozhodují, vědí víc než já. Nevědí, ani nemůžou vědět, co je to pomoc Africe, vždyť tam přece nikdy nebyli. Pak mi ovšem nezbývá než konstatovat, že současná rozhodnutí o formě pomoci Africe dělají političtí hochštapleři na základě doporučení ekonomických gaunerů a vojensko-strategických idiotů. Realizace je pak svěřena do rukou tupých vykonavatelů rozkazů. To všechno pod hlavičkou OSN.
Moje představa o pomoci Africe se diametrálně liší od toho, jak si ji v současné době asi představují v Evropě a v USA ti lidé, kteří o ní rozhodují. Pravda, nikdy jsem si nedělal o rozvojové pomoci žádné iluze, na to jsem viděl až příliš dobře do celého procesu. Asi víte, že ještě dříve, než se nějaká zahraniční pomoc realizuje, musí ji schválit parlament ve státním rozpočtu (tedy pokud to není dobrovolná pomoc babiček, co se slitují nad neštěstím druhých – to prosím v žádném případě není výsměch babičkám, já si naopak takových soucitných lidí nesmírně vážím). Zdůvodňující zprávy k té pomoci slouží jako podklad na každém stupni rozhodování. Předpokládám, že to tak chodí i v Čechách, byť jsem tam žádný takový dokument ani nezpracoval ani nečetl.
Popišme si tedy krátce takovou zprávu. Dělí se na dvě části – v té první, honosné, nafouknuté a veřejné přístupné, se mluví o tom, kolika miliónům chudých a bezbranných se pomůže, jak se tím odstraní analfabetizmus, jak se omezí šíření AIDS, jak se sníží úmrtnost děti, jak se zvýší vzdělanost, jak se zrovnoprávní ženy, jak, jak…, jak prostě zavládne demokratický ráj na zemi (v příloze k této části zprávy je vhodné dokumentovat výchozí stav několika fotkami otrhaných dětí a utahaných žen). V té druhé části, v té tajné, se napíše, co to přinese nám. Tam je střízlivě popsáno, jaké zdroje surovin pro náš průmysl, jaké odbytiště pro naše výrobky, jaký vliv na politickou scénu, jaký dopad na vojenskou situaci v oblasti, případně na kontinentu a jak si tím my sami vylepšíme mezinárodní image. Do téhle druhé části se zapracují zprávy vojenských a politických rozvědek a analytiků. Jistě je vám jasné, že druhá část, ta tajná, je rozhodující. Ale vždycky opakují, že se značná váha dávala té skutečně pomoci a výsledek musel být viditelný, i když to k tomu slíbenému ráji mělo hodně daleko. V současném světě mi to ale připadá, že jediným výsledkem musí být vojenské vítězství, vyhrát mír už není zas tak důležité. Hlavně, aby nová administrativa rozvojového státu už konečně podepsala pro nás výhodné těžební licence a obří zakázky na zbrojní dodávky.
To jediné, co vám ale můžou v současné době všichni garantovat na 100%, jsou uprchlíci. Uprchlíci odkudkoliv a kamkoliv za laskavého dohledu neschopných zaměstnanců OSN a zbabělých „modrých přileb“. Mluvit se tedy bude o UNHCR a o mírových misích UN, ale i o podmínkách těch, pro které tyto organizace pracují, tedy o ohrožených civilistech.
Já tu nebudu papouškovat ustálená klišé o OSN jako jediném a oprávněném garantovi nastolování světového práva a pořádku, spravedlnosti a demokracie, bla, bla, bla. OSN byla založena na dobrých základech, budiž, ale stal se z ní byrokratický moloch žijící vlastním životem, který se vymknul původním ideálům, organizace která je nejen neschopná reagovat na skutečně potřeby těch, kterým je určena, ale mnohdy se podílející, ať už přímo či nepřímo, na jejich neštěstí. Takže, kritika, kritika a zase kritika.
Teď vám napíšu, co mi na OSN vadí (některé příklady jsem už uvedl v mých jiných příspěvcích, a ti z vás, co je znají, tak je prostě přeskočte). Ubezpečují vás, že to ale není zdaleka všechno, co mě na OSN štve, na to je tenhle článek, příliš krátký. Pojďme na to:
1. OSN žije z lidského neštěstí, a proto ho musí spoluvytvářet, jinak by neměla důvod k existenci.
Kdykoliv a kdekoliv se ve světě objeví případ množiny lidí, která by zapadla do rámce činnosti OSN, tedy nějaká situace negativní, určitě se objeví i příslušná zpráva příslušného komisaře OSN. Každá ta zpráva končí doporučením k zahájení záchranné akce v rámci OSN, jinak by jedinci v dotyčné skupině byli ohrožení (na životě, na zdraví, hladem, žízní, nevzdělanosti; a doplňte si cokoliv, OSN je tu přeci od toho, aby pomohla).
Příklad UNHCR
Kdo jsou ti „lidé, kteří se přemísťují z místa nebezpečí do místa bezpečí bez povolení příslušných úřadů“?
Říká se jim uprchlíci, zřizují se pro ně záchytné tábory a jsou ustaveny speciální pracovní skupiny, které uprchlíky odchytávají a zavírají do těch táborů, kde je živí a chrání, ačkoliv uprchlíkům v místě, kde se zastavili, už většinou nic nehrozí a nemají ani hlad.
Já to obvykle dokumentuji na případu Praotce Čecha. No, představte si, jak cválá se svou družinou českou úrodnou krajinou směrem k Řípu, když v tom někde u Roudnice mu někdo zkontroluje doklady, a protože mají pouze mongolské občanky, tak je šoupnou za ostnatý drát a živí je tam řepkovým olejem a fazolema (to kvůli bílkovinám), ačkoliv vůkol je zem oplývající medem a strdím. A řekněme si rovněž, že ani místní obyvatelé nejsou nepřátelští, jinak by družina jen tak necválala, ale na ten Říp by se probíjela. A když se za nějaký čas situace v mongolských stepích uklidní, tak celou slavnou česko-mongolskou skupinu pošlou šupem zpátky do Ulán Bataru.
Ono to má bohužel mnohdy ještě negativnější dopady, než jen koncentrační tábory a násilné deportace:
V mnohých afrických kulturách jsou role v rodinách přísně stanovené. Muž se stará o bezpečí, žena se stará o chod domácnosti.
Uprchlické tábory obrátily tuto hierarchii na hlavu. Uprchlík nesmí v táboře pracovat, žena dostává jídlo již připravené. Byl jsem svědkem scény, kdy žena řekla svému manželovi – ty nejsi můj muž, mým panem je ten bílý, který mi dává jídlo pro rodinu. Zneuznalí otcové rodin pak přes den ve skupinkách ostatních naštvaných otců rodin vymýšlejí plány, které pak v noci realizují na místním „svobodném“ obyvatelstvu.
Druhým důsledkem je obrácená role místních obyvatel. Starousedlíci, kteří by snad i rádi přijmuli uprchlíky mezi sebe jako sobě rovné, protože koneckonců nikdo nic nemá, se najednou stávají chudáky v porovnání s uprchlíky, kteří nemusejí pracovat a jídlo dostanou pod nos. Trestné výpravy místních na uprchlické tábory se stávají téměř folklórní zábavou.
Mimochodem, tady si vzpomínám na situaci uprchlíků v Tbilisi. Byli to lidé z odštěpeneckých území (Abcházie, Jižní Osetie), ale protože tato území jsou nadále považována za součást Gruzie, nemají právo na status uprchlíka ani na pomoc UNHCR. Běženci ve vlastní zemi…
2. OSN ničí základy kultur tím, že se snaží implantovat zákony a předpisy, které neodpovídají historickému vývoji v té které oblasti.
Úmyslně neříkám „v zemí“, protože hranice v Africe jsou vesměs umělé vytvořené ne kvůli respektu ke kultuře, ale kvůli celníkům, pohraničníkům a cizinecké policii.
Odchyt sirotků
Vezměte si třeba sirotky a všechno, co se k nim v naší společnosti váže – sirotčince, dětské vesničky, speciální internáty. Aniž bych chtěl být sarkastický, tak by si možná nějaké dítě v Evropě žilo líp, kdyby bylo sirotkem. Ne tak v Africe. V africké vesnici patří všechny děti všem dospělým. Tedy, mají svoji maminku a tatínka, to ano, samozřejmě. Ale všichni ostatní dospělí mají povinnost se o děti starat, pokud by se s rodiči něco stalo. Ad absurdum to tedy znamená, že pokud žije ve vesnici jeden jediný dospělý, neexistují v té vesnici opuštěné děti, v našem slovníku tedy sirotci.
Jedna známá, která pracovala v programu na pomoc africkým sirotkům, dostávala z ústředí organizace jednak určitou základní částku na funkci sběrného tábora a jednak příspěvek na každého sirotka. Napřed se pokusila sirotky shromáždit, ale žádní nebyli, v každé vesnici nějací dospělí pořád žili. Potom se pokusila je odchytávat s papírem v ruce, že hledá a sbírá opuštěné děti, ale tam ji místní administrativa vyrazila s poukazem na kulturní zvyklosti, a tak to nakonec zkoušela s finančním příspěvkem pro dospělé, aby sirotkům povolili odejít do sběrného tábora. Ten příspěvek byl tak lákavý, že tam rodiče posílali i vlastní děti. Ke cti rodičů musím říct, že dětem nakázali, aby se do týdne vrátili domů, což všechny děti bez výjimky udělaly.
Potravinová pomoc
Většina afrických zemí nemá žádný, nebo naprosto nedokonalý systém sociálních záchranných sítí. Žádné zdravotní pojištění a veškerá zdravotní péče je placená, důchodové pojištění třeba i existuje, ale důchody se buď nevyplácejí, nebo jsou tak nízké, že se z nich nedá žít (prosím všechny české důchodce, aby se zdrželi komentářů). Tak to ale bylo v Africe téměř vždycky a podle toho tam i rodiny žijí. Nemáš práci? Tak choď na pole, pěstuj kasavu a banány, vždyť v Africe je úroda dvakrát do roka. Nemůžeš pracovat? Máš přeci rodinu, která se o tebe postará. A teď se do tohohle historii zakotveného režimu života vyloupne organizace, která začne, třeba starým lidem, rozdávat potraviny. Byl jsem přítomen na schůzi, kde místní guvernér vyhnal z vesnic tuto organizací, ačkoliv měla veškerá příslušná povolení z centrální vlády. „Když se děti neumějí postarat o své rodiče, tak nemají právo v naší společnosti žít. A vy, s tou vaší pitomou pomoci přímo děti navádíte, aby odhodili rodiče jako nepotřebnou věc, o kterou se postará někdo jiný“. V kanceláři mi pak říkal „Tak tohle se mi podařilo, ale co budu dělat se šoférama?“ „ A kolik těch šoférů máte?“ „Já žádného, ale OSN jich tu má v regionu asi stovku a plat každého jednoho je určen nějakou blbou platovou stupnici platnou pro zaměstnance OSN, takže každý dostává tisíc Euro měsíčně a může si koupit za půl platů celou radu starších a za druhou půlku všechna děvčata ve vesnici. Po odchodu OSN to bude trvat dlouho, než se všechno zase vrátí do normálních kolejí.“
3. Mírové sbory OSN vyvolávají v lidech naprosto mylný pocit bezpečí , ale ještě nikdy nikoho neochránily
Nejdříve si definujme takového civilního obyvatelé:
Pro mě je to kdokoliv, kdo žije a nechá žít. A to je naprostá většina obyvatel Afriky. Stávají se ale situace, kdy muž nemůže ochránit rodinu, tak jak je jeho role, protože proti ozbrojeným tlupám cizích i vlastních vojáků nemá žádnou šanci. Napřed o tom začnou podávat zprávy místní misionáři, potom zaměstnanci nevládních organizací a nakonec o tom místní zástupce OSN napíše zprávu a požádá o nasazení mírových sboru. Ve velkém domě v NY se to odsouhlasí, a mírové sbory jsou na cestě.
Zodpovědně prohlašují, že tyto modré přilby nejsou schopné ochránit ani samy sebe, i kdyby měly povolení použít proti nepřátelům atomovou bombu. Důvody jsou dva:
- naprostá nerozhodnost velitelů;
- nulová bojová morálka vojáků.
Proč je tomu tak?
Přece jenom se jich musím trochu zastat – modré přilby obvykle nestojí proti regulérní armádě. Mají tedy chránit obyvatelé proti banditům, ale velice často nikdo není schopen rozeznat, kdo je bandita a kdo pokojný civilista, když navíc často se role mění podle toho, jestli je den nebo noc, nebo jak se vyspí politici, kteří tu nálepku přidělují.
Takže pro koho jsou mírové sbory? No přece právě pro politiky, aby se jim usínalo s čistým svědomím. Velitel je dosazený politiky, a jeho hlavním úkolem je, aby byl všude klid právě pro ten spravedlivý spánek politiků. Že by měl vydat rozkaz ke střelbě? To by ale musel potom každý rozkaz před politikem zdůvodňovat, což by jistě byl schopen udělat, ale politik si nechce pálit prsty a pro politika je jednodušší velitele odvolat. Úspěšnost vojenských velitelů OSN není dána situací na místě určení, ale kvalitou zpráv z bojiště. Takový Hemingway, to by byl velitel!
Víte, proč jsou tam řadoví vojáci mírových sboru? Zeptejte se našich armádních profesionálů – každý z nich se těší na zahraniční účinkování, protože tam jde o celkem slušné peníze. Je tam samozřejmě rozkaz, jsou to konec konců vojáci a taky doufám, že mají nějakou cest v těle, ale peníze jsou až na prvním místě. A jestli se tu teď nějaký voják ozve proti, tak říkám, že kecá! A to mluvíme o našich, českých vojácích, kteří jsou bezesporu na určitě úrovni.
Nevím proč, ale většina vojáků mírových sboru se rekrutuje, že zemí, jako je Bangladéš, Pákistán a podobně. V „poli“ mají určená místa, kde musejí patrolovat, a mají kasárna, kde tráví zbytek času. Na místě, kde patrolují, tak tam chrní v obrněném transportéru. V kasárnách jedí a zase chrní, tentokrát už v normální posteli, protože kolem kasáren je tři metry vysoká zeď a trojitý žiletkový drát. Jediné, co je zajímá, je jejich vlastní bezpečnost a především, že se bobky (peníze) sypou domů. Když už je nějaký místní bandita natolik blbej, že na ně zaútočí, tak se zpravidla stahují do kasáren, nebo pokud je nablízku, přivolají pomoc, což mohou být vojáci Ecowas (nepřál bych vám dostat se do střetu třeba s Nigerijci), nebo Licornu (Francouzové, co mají chránit Francouze). Zabránit znásilňování žen ve vedlejší vesnici? Na to zapomeňte, to by přece museli střílet a možná, že by mohli utrpět i nějaký úraz. Jen to ne!
Já nevím, mám ještě pokračovat? Chci pomáhat, to jo! Ale nechci se podílet na násilné demokratizaci těch mých nádherných obyčejných Afričanů. Na demokratizaci, které se teď z nějakého nesmyslného důvodu říká „ochrana civilního obyvatelstva“ a provádí se pod hlavičkou té naprosto neschopné organizace s honosným názvem OSN.
Jsem ze současné situace nešťastný.
S pozdravem, Karel Koreš
