Na vršíčku v Africe

Tvrdím, že by se nemělo říkat “ochrana a ochránci přírody”, protože správnější je “ochrana a ochránci životního prostředí”, a ještě lépe “ochrana a ochránci prostředí”. Protože to třetí pojmenovaní má v sobě jak brazilské pralesy tak i tovární haly. To všechno je přece životní prostředí, ať už pro jakoukoliv formu života. Tak to ostatně vyjadřují Angličané, Francouzi nebo Němci (“environment” nebo “l’environnement” a nebo ještě “Umbegung”)…

Tolik na moji obhajobu, protože ačkoliv se chci počítat mezi ochránce přírody, přistoupil jsem na to, abych byl ředitelem projektu na rekonstrukci kanalizace ve městě Tanga. To by samo o sobě ještě nebylo tak špatné, kdyby ten systém odkanalizovaní nekončil asi pět set metrů dlouhou trubkou (odborně se říká vyústění) do Indického Oceánu, kterou všechny splašky z města měly vytékat do zátoky v Tanze bez jakéhokoliv vyčistění. Tedy, abych nelhal, byly tam navrženy česle, tedy jakési mříže, které měly za úkol odchytávat všechny nečistoty o velikosti větší než 50 milimetrů. Navíc mě trochu uklidňovalo, že se jednalo o rekonstrukci, tedy o opravu již existujícího systému, který vybudovali Němci a dokončili Angličané před nějakými osmdesáti lety, a taky tam tehdy žádné čistění nebylo. Město Tanga se nijak od té doby nezměnilo, jen si porovnejte dobové fotografie, pořízené po konci první světové války, s dneškem. Pravda, zmizela koňská tramvaj, ale na konci hlavní třídy je pořád ten samý památník obětem té první velké války a za ním hřbitůvek, kde odpočívají němečtí stavitelé železnice z Tangy to Moshi. Oni naši předkové přeci už v té době znali principy čistění městských odpadních vod, které ostatně používáme dodnes. A o moc hloupější než my teď také nebyli. Obavy ale stejně zůstaly. O to větší, že když jsem se o případných negativních důsledcích zmínil před klientem, odpověď byla jednoznačná – vy snad chcete, aby nadále trvala neudržitelná situace ve městě, kde splašky tečou po ulicích a šíří všechny možné nemoci? No, to nechci, samozřejmě. Tak vyřešte nejdřív problém životního prostředí ve městě a pak se budeme starat o zátoku!

Zátoka v Tanze patří k jednomu z nejkrásnějších míst ve východní Africe. Běžte se k večeru posadit na terasu Tanga Yacht Club a dáte mi za pravdu. Slunce zapadá za Usambaru a dřív, než se schová za vrcholky pohoří, odrazí se paprsky od hladiny zátoky přímo do vašich očí. Jestli máte dobrý čich, tak při správném větru snad i ucítíte vůni hřebíčku z ostrova Pemba. Tanga není místem, které by lákalo davy turistu, pláže jsou příliš vzdálené od McDonaldu, hotely nemají hlučné diskotéky, a tak je tam klid. Je tam sice přistav, ačkoliv druhý co do velikosti v Tanzanii, tak je přeci jenom malý. Zámořská loď tam přijede tak jednou, dvakrát za týden. Přistav s otevřeným oceánem spojuje pouze nepříliš hluboký (asi 25 metrů) přírodní kanál, který se táhne tři kilometry od zátoky až k útesu. A tak ani ty lodě nemohou být největší. Jak říkám, božský klid a pohoda a teď já do téhle přírodní nádhery vypustím splaškové vody z dvousettisícového města.

Ono to s tím klidem v současné uspěchané době asi taky nebude tak jednoduché. Už jsme si příliš zvykli na hemžení kolem nás. Z Tangy vede prašná silnice asi dvacet kilometrů do městečka Pangani, které leží v ústí stejnojmenné řeky. Dal už silnice nevede, za řekou Pangani se rozkládají pouze nekonečné kokosové plantáže a pás mangrovníků, který tvoří rozhraní mezi pevninou a oceánem. Nad řekou, na malém ostrohu, stojí farma, kterou tam vybudoval jeden Holandský zemědělský expert. Pomáhal tam nejdříve v rámci holandského rozvojového programu na pomoc místnímu zemědělství, a když mu kontrakt skončil, rozhodl se, že si ten malý kousek ráje koupí, postaví si tam farmu a bude do smrti v klidu hospodařit. Stalo se. Vybudoval přístřešky pro lidi, mechanizaci, zvířata. Postavil dům pro sebe a svou manželku. Krásný dům. Cela jedna stěna byla prosklená, a to stěna směrem na řeku Pangani, na nekonečné kokosové plantáže a oceán. Po necelých třech letech se v tom pokoji s nádhernou vyhlídkou jeho manželka oběsila – prý už nemohla snášet to hrozné ticho…

Pojďme zpátky ke splaškům do Tangy. Tenhle projekt se měl provádět formou, zvanou “force account”. Neznám správný český výraz, ale znamenalo to vybudovat všechno vlastními silami, tedy s místními lidmi a bez dodavatele. Výsledkem takového projektu je nejen provedená práce, ale i zaměstnání velkého počtu místních lidí a tím jejich vyučení během provádění prací. Ono to zas není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. především musíte sehnat několik dobrých inženýrů, několik mistrů a několik předáků skupin, kteří se vyznají ve stavbách kanalizace. Hledejte je v takovém hnízdě, když naposledy se tam něco dělo s kanalizaci před osmdesáti lety. Jediná jednoduchá věc byl nábor nevyučených dělníků. Těch bylo dost. Nezaměstnanost je v Tanze obrovská. Kdysi tam přišli lidé za prací do vyroben juty. Poslední dobou, ale tanzanská juta nenašla ve světě odběratele, celý jutový průmysl se v Tanze zhroutil a zůstalo po něm jen jméno největšího hotelu Mkonge a tisíce nezaměstnaných. Mohl jsem jich zaměstnat pouze několik stovek, ale o to víc byli šťastní. Dokonce jedna z mých pracovnic dala svému synovi první jméno po mě, takže ten chudák se teď jmenuje Koreš Juma (Juma je jméno druhé a až se jemu narodí syn, tak si pro něj bude muset vymyslet první jméno, protože to druhé bude Koreš – tak je to zvykem ve svahilštině). A tihle šťastní lidé mě pak dostali do vězení, do pravého afrického vězení.
Ať už se jedná o jakkoliv mimořádně náročný projekt, vždycky se najde trochu času na malý výlet, v mém případě třeba do Lushoto v Usambare, kde v červnu i někdy padá sníh. Kde žije Fred se svou manželkou Mary, která se snaží pomáhat záchraně opic rodu Colobus (gueréz). A píše vědecké články do Nature, protože je PhD a říká – publish or perish a myslí to na sebe i na ty opičky. Fred připravuje výborný čaj a umí krásně vyprávět, třeba jak stavěl před lety silnici do Lambarene. Těžko najdete lepšího odborníka na silnice, než je Fred a jistě to ocenil i pan doktor Schweizer.

Apropos opičky. Zřídil jsem v komplexu kanceláří computer room, dle mého názoru nejbezpečnější místo v Africe. Na deseti metrech od dveří do auta mě jeden den před Velikonocemi stihla pokousat opička Blue Vervet. V období dešťů se opice přicházejí do města schovat před deštěm a tahle jedna měla zrovna vzteklinu. Zkuste hledat vakcínu proti vzteklině v místech, kde občas nejde proud a vakcína se musí udržovat při teplotě 4°C. Jak říkal jeden lékař v místní nemocnici – škoda, že vás nekousl had, nějaké hadí sérum bychom tu snad našli, ale opice? Na vzteklinu se bohužel umírá, a vy máte pane už jenom pět dní na to, abyste to sérum dostal, jinak určitě zemřete. Tak jsem sháněl po všech čertech, zejména po ambasádách, protože v místních nemocnicích nebyla šance. Němci řekli, bohužel, nemáme, ale odtransportujeme tě do Frankfurtu, kde na tebe bude čekat sanitka na letišti. Příští letadlo ale letí až za čtyři dny, a to je poslední den, kdy bys měl dostat vakcínu, jinak zemřete. Francouzové řekli, můžeme tu vakcínu dovézt z Pasteurova ústavu v Paříži, ale dřív jak za týden to nestihneme a za čtyři dny už bude pozdě – zkuste to u Američanů, ti jsou obvykle dobře vybaveni. Na americké ambasádě si pro mě udělal čas jejich medical adviser. „Ano, mám tu vakcínu, říká, ale jaká je Vaše národnost”? “Proboha co má co společného moje národnost s tím, že potřebuji lék”, nestačil jsem se divit. Adviser začal couvat a povídá: „Víte, ona je ta vakcína strašně drahá, tak jenom jestli na ni máte”. „Mám dost peněz, a navíc i pojištění v Německu, protože pracuji pro německou firmu”. „Tak tedy požádejte německého velvyslance, ať mi zavolá” ukončil hovor americký lékař. Seděl jsem v kanceláři německého velvyslance a poslouchal, jak telefonuje americkému kolegovi. Telefon byl přepnut na hlasitý příjem, a tak jsem mohl slyšet, co si mezi sebou oba pánové říkají. Američan řekl, že není v jeho kompetenci přikazovat něco lékařskému poradci, od toho je to poradce, aby věděl co se správně dělá a co ne. Ale že se přimluví, ať čekáme, že nás přepojí. Seděl jsem tam jak obviněný u hrdelního soudu čekajíce na rozsudek. Mate-li už čtyři dny v sobe virus vztekliny a zbývají vám tři dny, jistě si to umíte představit. Po chvilce se ozval mě již známý hlas lékařského poradce: “Mám tu bohužel jenom jednu dávku, a potřebuji ji pro naše lidi. Ale dám vám radu – jestli ten váš člověk nebude mít zajištěnou příslušnou léčbu do tří dnů, tak určitě zemře” a zavěsil. Německý velvyslanec k tomu dodal – neobávejte se, ještě jsem nevyčerpal svoje možnosti. Z Nairobi pak přiletělo letadlo speciálně objednané pro tuhle moji vakcínu. Byla uskladněnou v malém chladicím kontejneru a injekci mi píchl německý lékař pan Weiss a dodal – no vidíš, to bylo nějakého spěchu, a teď máš ještě celý den k dobru. V německé komunitě mi pak ještě nějakou dobu přezdívali „opičí kousnutí“.

Jsem profesionál a tak na dohady nebo pocity příliš nedám, chci si všechno ověřit. Sehnal jsem si indikační barvu, která se nalévá do vody a podle ni se indikují různé hydraulické parametry, zejména proudění. Jedná se o jasně svítící barvu, která se dá snadno rozlišit a přitom není ekologicky škodlivá. V místech budoucího vyústění splašků jsem zakotvil loďku a z ní jsem tu barvu nechal vlévat do oceánu. Najal jsem si malé letadýlko (500 USD na hodinu!) a v různých podmínkách přílivu a odlivu jsem zjišťoval, jakým směrem se bude barva šířit. K moji hrůze se barva vždycky při přílivu dostala dovnitř zátoky a zasáhla dokonce i pláž Tanga Yacht Clubu, která byla od vyústění vzdálena asi jeden kilometr. Začal jsem připravovat dodatečný návrh na biologickou čistírnu odpadních vod, jenže pořád chyběla odpověď na důležitou otázku, kdo dá těch deset milionů dolarů. Blížil se závěr projektu a mě nezbývalo než se smířit s myšlenkou, že budu nejspíš příčinou zničení jednoho pozemského ráje. Po zahájení provozu jsem okamžitě nechal odebírat vzorky na biologický rozbor vod. Odběry se dělaly z oceánu v soustředných kruzích ve vzdálenosti po 100 metrech od vyústění. Samozřejmě, že výsledky vzorku odebraných přímo u vyústění vypadaly hrozivě. Ale už tři sta metrů od vyústění nebyl v oceánu jediný indikátor fekálního znečistění. Mělký oceán fungoval jako dokonalá biologická čistírna odpadních vod. Jiné detaily, jako třeba těžké kovy jsem nezjišťoval, laboratoř na to nebyla vybavena, ale hlavně, kde by se v Tanze vzaly těžké kovy. Spokojeni byli lidé v Tanze a oddechli si i členové Tanga Yacht Clubu a udělili mi doživotní členství. Jenom Commodor clubu James říkal, nemáš ještě vyhráno, ještě jsi nedal lidem terminal benefit. „Dám ji ho hned příští týden“. „A to právě nesmíš“, povídá James. Dej těm lidem peníze pouze v momentě, až budeš sedět v autě. Pak praskni dveřmi a ujeď. Nevěřil jsem mu. Rozdal jsem peníze, které odpovídaly asi třem měsíčním platům a těšil jsem se, že poslední týden zčásti proležím na písečném ostrůvku s panensky čistým pískem, který se vynořoval vždycky při odlivu, a zčásti u barového pultu v Yacht Clubu. Druhý den zaslouženého odpočinku mě sháněl v klubu policajt, že musím okamžitě k soudu. Tak jenom v džínsech a v triku jsem sebe i svůj eskort dovezl před soudní budovu, a dostavil se ke slavnému soudu. Čekal tam soudce a žalobce. Soudce mi oznámil, že proběhne předběžné slyšení. Znáte anglické právo? V předběžném slyšení vám předčítají body obžaloby a soudce se vás u každého bodu zeptá, zda se obžaloba zakládá na pravdě či ne. Vy máte pouze dvě možnosti – buď řeknete ano, a pak vás soudce odsoudí, nebo řeknete ne, a soudce buď rozhodne o vašem propuštění na kauci, nebo o předběžné vazbě – alespoň tak to probíhalo u soudu v Tanze. Za stranu žalujících byl přítomen zástupce místního úřadu práce. Měl napsáno pět bodů, vesměs říkajících, že jsem své zaměstnance okradl při výplatách a při terminal benefit. Pod tou stížností bylo podepsáno 150 mých bývalých zaměstnanců. Na všechna obvinění jsem řekl not truth. Na závěr mi soudce sdělil, že jsem volný až do příštího jednání soudu, kam už se mnou může přijít obhájce, ale že musím odevzdat pas, nevzdalovat se z města Tanga a kauce že činí tisíc dolarů. Dobrá, povídám, nechte mě zajít si domů, peníze přinesu. To nejde, říká soudce, vy musíte přivést dva bezúhonné občany Tanzanie, trvalým bydlištěm v Tanze, kteří se za vás zaručí podpisem, ne penězi. V případě vašeho útěku, budou odsouzeni oni. Ale musejí tu být do třiceti minut, mě pak končí pracovní doba a rozhodně tu nehodlám být přesčas v pátek odpoledne. Dobře to měli mládenci načasované. V takovém krátkém termínu se nedalo nic dělat a já musel do vezení. Měl jsem vlastní celu, ale bez postele a vody, pokud nepočítám ty splašky, které mi tam tekly z vedlejší cely. Ještě ten večer volala moje sekretářka do Dar es Salaamu, aby zalarmovala vedení firmy a německou ambasádu. V sobotu v poledne jsem byl na svobodě. A taky jsem se dozvěděl, jak to vlastně bylo. Ten gauner z pracovního úřadu obešel po výplatách terminal benefit všechny mé zaměstnance a slíbil jim, že jestli mu dají pět tisíc šilinků, tak že mě u soudy vymlátí dvojnásobek toho, co dostali. Ke cti mých zaměstnanců budiž řečeno, že tři sta z nich to odmítlo, ale těch zbývajících 150 na to kývlo, a to stačilo. K mému osvobození opět lví silou přispěl německý velvyslanec. Když jsem mu šel osobně poděkovat, řekl mi, že alespoň jednu jistotu jsem měl – za ty mříže nemohla proniknout žádná opice. Pracovník úřadu práce nebyl k zastižení, schovával se před 150 cleným davem, který po něm chtěl slíbené peníze. Na závěr zase malou, ale docela těžkou otázku. Uprostřed zátoky Tanga je malý neobydlený ostrůvek. Pokud nebereme v úvahu hady, tak ten ostrůvek se jmenuje Totem Island, ačkoliv široko daleko nejsou žádní Indiáni. Víte proč má to jméno? Napomůžu, že ostrůvek má velice smutnou minulost z doby německé kolonizace.

S pozdravem, Karel Koreš