V létě Loziové obývají záplavovou nížinu a žijí na ramenech řeky Zambezi. S příchodem povodní, které přiházejí od ledna do března, se jejich život dramaticky mění. Voda začne stoupat a celá nížina se mění v „jezero“. Některé vesnice zůstávají nad vodou jako ostrovy jiné jsou zcela zatopeny. Tisíce hektarů půdy odpočívá pod vodou. Lidé staletí žijící v souladu s velkou vodou si povodně cení jako nepostradatelného živlu, který přináší novou životní sílu jejich zemi. Povodeň je oslavována jako veliké požehnání, protože rok s povodní přináší vždy lepší úrodu a více ryb.
Loziové jsou lidé, žijící v zaplavovaných nížinách západní části Zambie. Žijí zde více jak 400 let v království, které je v Evropě známo jako Barotsko či Bulozi. „Hlavním městem“ Loziů je Mongu, které je též správním střediskem Západní provincie Zambie. Kromě označení Lozi různé prameny hovoří taktéž o národu SILOZI, ROZI, TOZVI, ROTSE, RUTSE, KOLOLO.
V roce 1963 žilo v Zambii 361 905 Loziů. V současné době jich žije na 557 tisíc. Jádrová oblast leží v dnešní Zambii, kde jich žije 473 tisíc (1993) a tvoří národnostní menšinu s 5,6% podílem. Početná komunita žije dále v Zimbabwe (70 tisíc/1982), v Botswaně okolo 14 tisíc (1993) a v Namibii. V Namibii působí velmi aktivní odbojová složka Loziů „Barotse Patriotic Front“ (BPF), jejímž cílem je získání autonomie nebo oddělení výběžku Caprivi Strip od Namibie. Populační data o Loziech jsou chudá, podle údajů z roku 1938 v Barotské provincii žilo na 67 tisíc Loziů, 105 tisíc lidí příbuzných národností a 160 tisíc asimilovaných lidí Lozii.
Do oblasti západozambijských záplavových rovin přišli Loziové pravděpodobně ze severozápadu Afriky okolo roku 1600 (Loziové jsou v politické organizaci velmi podobní lidem v království Luba, které leží v západní Africe, též jejich fyzické vzezření neodpovídá jižním bantuským kmenům.). Loziové své království založili mezi farmářským lidem, který žil v planinách. Při tomto usídlení vnutili lidem své hodnoty, jazyk a tradiční zřízení. Prosperovali nejen ze zemědělské výroby, ale byli též zdatní obchodníci. Jejich obchodní cesty vedli od pralesních lidí na severu po celém povodí řeky Zambezi. Při postupné kolonizaci území byly místní národy Lozii postupně asimilovány, což často přinášelo oboustranný užitek. Například Mbundu z Angoly přišli do západní Zambie hledat útočiště pravděpodobně před portugalskými otrokáři. Přinesli se sebou kukuřici a maniok (cassavu) a obohatili kulturu Loziů „Iniciačním rituálem“.
Pravděpodobně nejzajímavějším obdobím v dějinách Loziů je vpád národa Makololo. V roce 1840 se národ Makololo vydal severním směrem z Botswany společně se svými stády. Barotseland byl v té době v občanské válce a tak Makololové snadno Lozie porazil. Zakázali jejich řeč, oděvy a rituály (včetně každoroční Ku-omboky; viz. níže). Loziové se z tohoto ponížení vymanili teprve roku 1864, pozabíjeli v jeden okamžik všechny muže Makololo a ženy pojali za své.
Později se ocitli pod Britským jhem. Přijmutím protektorátu Britů v roce 1880 Litungou Lewanikou tak britští obchodníci a misionáři snadno založil přímou britskou kolonii. Na oplátku měl britský patronát království chránit před Portugalci stále praktikujícími obchod s otroky. Barotseland měl speciální statut jisté autonomie, ale administrativní práce vykonávala soukromá společnost – Cecil Rhodes‘ British South African Company. Loziové dostávali od Britům 2000 liber, ale platili svou zemí a minerálním bohatstvím. Později Loziové zcela ztratili i kontrolu nad obchodem podél Zambezi a ovládla ho Cecil Rhodes‘ British South African Company. Pod koloniální vládou přešlo též vybírání daní, které byly přerozdělovány do jiných částí bývalé Rhodésie. Pracovní síla byla taktéž využívána a posílána na jihovýchod, aby zakládala plantáže a podpořila těžbu v dolech v dnešním Zimbabwe a Jižní Africe. V roce 1900 Cecil Rhodes‘ British South African Company ustavila Severozápadní Rhodézii, kterou v roce 1911 spojila s Severovýchodní Rhodézií do jednoho celku – Severní Rhodézie. V této politické situaci se Barostké království stalo jedním z nejvíce rozvinutých oblastí budoucí Zambie a dosáhlo i vysoké populační hustoty. Mapy z roku 1913 vykazují největší hustotu misionářských osad v Severní Rhodézii právě v okolí Mongu. Dokonce i hlavní cesty od jihu směřovaly na lozijská města Sesheke a Kazungulu. Touto cestou pronikl do Zambie náš cestovatel Emil Holub. Když se vzedmula vlna nacionálního osvobozenecká hnutí v roce 1950, Loziové se pokoušeli získat opět svou samostatnost v podobě vlastního státu. Přesto se v roce 1964 Loziové stali součástí Zambie, tzv. Západní provincie, která pokrývá jádrovou oblast Barotska. Bývalá Kuandova vláda se pokoušela oslabit národní identitu Loziů politikou „jeden Zambijec jeden národ“, která výraznou měrou napomohla národní a tím politické stabilitě v zemi. Přesto Loziové pokračují ve svých zvycích a tradicích, které je spojují jako národ. Stále slaví své tradice, které lákají turisty v cestě do záplavové nížiny. Turisté nakupují výjimečné „proutěné“ košíky Loziů a zdejší výrobky stále patří mezi nejkvalitnější v povodí Zambezi. Před příchodem turistů se s nimi čile obchodovalo a tvořily hlavní obchodní komoditu. V jejich naturelu dodnes přežívá vzpomínka na království a příliš se neúčastní politického života Zambie.
Záplavová nížina a MONGU
Zátopová nížina začíná u města Lukulu a má plochu okolo 160 km2. Odsud je prý nejhezčí výhled na rozlévající se řeku do stovek kanálů. Do celé zátopové nížiny se vlévá 12 velkých řek, které odvodňují náhorní plošiny ležící o 200m výše nad zátopovou nížinou. Zátopová nížina se dělí na tři části: Luena leží na jih od města Lukulu, Liuwa na západ od Lukulu. V okolí města Mongu se rozprostírá Barostská záplavová nížina. Mongu je největším městem této oblasti a leží v srdci zátopové nížiny. Z tohoto města odlétají často malé letecké spoje do města Kalaba, které je vstupní branou do Liuwa Plain National Park – podle mnohých přímého konkurenta Serengeti. Mongu leží na úbočí předělu vystupujícího ze záplavové nížiny. Z města je vidět letní královské sídlo Lealui. Z města vede jediná kvalitní asfaltová silnice, která míří na východ do Lusaky. Díky ní se cesta do hlavního města zkrátila ze 6 dnů na 10 hodin. Většinu spojení tu zajišťují autobusy, které odjíždí do hlavního města okolo 5 hodiny ranní. Cesta je dlouhá a únavná. V autobuse sedí lidé v řadě po pěti a v jednom spoji, kromě nákladu jede až 100 lidí. Z Lusaky je cesta úplně stejná, ale zemědělské produkty a sušené ryby nahrazuje spotřební zboží, takže je cesta pachově mnohem příjemnější. Pod městem je přístav, kde se soustřeďuje obchod. Tržiště je živé a má osobitý charakter, který nutí cestovatele k úvahám, jak asi vypadala Afrika před lety. Z přístavu se vyplouvá jedním kanálem, který se asi za dva kilometry větví do mnoha kanálů a přirozených ramen řeky a bez průvodce je cesta jistým bludištěm. V přístavu je možné najmout si loď na vyjížďku.
SPOLEČENSTVÍ LOZIŮ
Jejich život je těsně spjat s řekou Zambezi. Žijí v tradiční zemědělské oblasti s minimálním podílem průmyslové výroby. Řeka Zambezi do svých zaplavovaných rovin, každoročně přináší množství vody, které nutí obyvatelstvo stěhovat se do výše položených míst. Po opadnutí povodně se obyvatelstvo opět stěhuje zpět do nivy řeky. Rytmus života řeky Zambezi je i jejich životním rytmem. Díky záplavám obdělávají velmi úrodnou půdu, chovají dobytek a loví velké množství ryb. Rozsáhlé záplavová oblast je protkána sítěmi kanálů řeky i uměle vybudovanými lidmi. Každý král vždy jeden nový vybudoval, současný a minulý král na to již neměl finanční prostředky a volné lidské zdroje.
Loziové se skládají z mnoha vnitřně příbuzných etnických skupin (národů) osidlující údolí řeky Zambezi. Označení Lozi akceptují jak praví Loziové, tak asimilované etnické skupiny: Kwanda, Makoma (Bamakoma), Mbowe (Mamboe), Mishulundu, Muenyi (Mwenyi), Mwanga, Ndundulu, Nygengo, Shanjo, a Simaa. Všechny skupiny mluví lozijským jazykem Kololo. Jejich původní národnosti dnes nehrají žádnou roli ve společenském životě. Naopak jiné etnické skupiny žijící na území bývalého Barotska – Tonga, Lukolwe a Subia si přesto podrželi vlastní jazyk i tradice. Kololo je hlavní bantuský jazyk Západní provincie a řadí se do rodiny jazyků Benue-Kongo. Mnoho slov pochází též ze Sotha, které se zde udržely z dob okupace Makololy. Loziové pěstují proso, maniok, čirok a kukuřici, v menší míře buráky, sladké brambory, fazole a melouny. Veškeré plodiny, mimo kukuřici a manioku, jsou pěstovány „intenzivně“ na malých políčkách v záplavové nížině. Kukuřice a maniok vyžadují méně písčitou půdu. Pole jsou obdělávány motykami a byla zavedena i orba pluhem. V obhospodařování půdy se uplatňuje úhor a zavlažovací kanály. Loziové jsou nejen zdatnými zemědělci, ale též pastevci. Chovají dobytek a to především skot, drůbež, kozy, ovce a prasata. Velmi významným zdrojem bílkovin je rybolov, kterému se věnuje celá rodina. Ve společenství Loziů se uplatňuje dělba práce podle pohlaví. Muži loví, starají se o domácí zvířata a zastávají namáhavé práce v zemědělství. Ženy se starají o políčka a sbírají plody. Loví též ryby do košů a obstarávají domácí práce. Z makroekonomického hlediska byl v minulosti významný výměnný obchod a redistribuce králem, dnes hraje zásadní roli peněžní obchod v tržním hospodářstvím.
Rodina
Základní socio-ekonomickou jednotkou je rodina. Praktikováno je i mnohoženství, přičemž každá žena má rovná práva, svůj dvůr, zahradu a domácí zvířata. Má právo nakládat se svou úrodou a vždy obdrží podíl z mužových výnosů, ačkoliv první žena si vybírá z produkce muže přednostně, následuje druhá, atd.. První žena ale nemá právo určovat život jiných žen muže. Přesto se dnes spolupráce žen ve výrobě a přivlastňování vyskytuje v mnoha podobách. Tradiční je však model, že žena produkuje pouze pro svého děti a muže, nikoliv pro ostatní ženy rodiny. Dnes však tato forma izolacionizmu je spíše na ústupu.
Žena se stále kupuje za mírný poplatek, ale v současnosti je to spíše symbolika, proto se uplatňuje méně a méně. Žena obvykle přichází do rodiny muže a ne naopak. Levirát (vzít si za ženu vdovu blízkého příbuzného) není praktikován, ale manželství se sestrou ženy je časté. Rozvodovost je vysoká a někteří Loziové mají mnoho partnerů za svůj život. Manželství mezi bratranci a sestřenicemi není běžné, pokud ano, tak s podmínkou nemožnosti rozvodu. Navzdory mužské linii ve společnosti, je v královské rodině doloženo obojí, jak dokládá sledování pokrevních příbuzenských vztahů. Příbuzenská terminologie je „Hawajského typu„. Příbuzenské termíny využité v první generaci jsou využity též v následující třetí generaci. Členové druhé a čtvrté generace jsou zahrnuti pod jiný rodinný termín.
Vesnice
Základní územní jednotkou je vesnice. Vesničané jsou si příbuzní po mužské linii bez hlavní vedoucí role. Vesnice je spolupracující jednotkou ve všech oblastech života. Právo využívat půdu a rybařit je závislé od sídla uvnitř vesnice. Vesnické dohody a problémy jsou v rukou předáka vesnice. Výběr předáka se obvykle odvíjí od příbuznosti k současnému předáku po mužské linii, ale stejně často přechází na jiné lépe způsobilé jedince. Vesnice jsou ve své poloze trvalé, ale díky životnímu způsobu velmi kolísá jejich populační hustota. V záplavovém území Loziové jsou nuceni opouštět na čas své příbytky a tak se stěhují do vyšších poloh, kde se často rozptýlí do jiných vesnic, než kde žijí jejich příbuzní. Často se lidé stěhují rok co rok od vesnice k vesnici.
Královský dvůr
V království byl Litunga (král) roven Bohu a podřízení panovníci s ním byli v příbuzenském svazku. Království jako celek nemělo jiné organizační struktury než vesnici. Teritoriální zpráva jim byl „vnucena“ Brity a vesnice byly zorganizovány do oblastí a ty pak do provincie. Ta pak byla začleněn do vyšších organizačních struktur Rhodesie dnes Zambie. To byla velká změna, protože systém Loziů byl neúzemním bez systematických celků, kde předák vesnice pověřený vládou, byl většinou starý muž od královského dvora a byl během svého života vysílán do různých částí království. Vesnice též obhospodařovaly královy soudci, vojáci a správci. Hlavní postavou království byl král, který měl ústřední roli v království, jeho nástupcem se mohl stát kdokoliv z potomků až do pátého pokolení. Vážnosti se ve společnosti těšili též blízcí příbuzní krále. Královský dvůr měl mnoho sloužících, členů rady a královské rodiny, kteří se účastnili rozhodování o budoucnosti království společně s králem. Velmi důležitou osobou po králi byl ngambela, představený všech radních, který byl prostého rodu – obyčejný občan, který hájil práva občanů království. Moc tak byla vysoce komplexní a zastoupená celým spektrem společnosti. Po příchodů Britů byl společenský systém rychle erodován. Prvně byl zaveden nový právní řád. V roce 1906 zakázali Britové otroctví. Vše se završilo v roce 1965, kdy vláda přešla do rukou socialisticky orientované vlády Zambie.
Náboženství
Víra Loziů je špatně zdokumentována. Podle historických pramenů byly monoteističtí s vírou v duchy a nadpřirozené bytosti. Kouzelnictví, věštba, vymítání duchů a amulety jsou články náboženské víry Loziů i dnes. Nejvyšší bůh byl Nyambe, jeho ženou byla Nasile. On stvořil zemi, zvířata, rostliny, Kamunu a první lidi. Kamunu je jakýmsi rebelem k bohu, podobně jako v křesťanství „Lucifer“. Kamuna rychle poznal sám sebe i svou odlišnost od zvířat a měl schopnost napodobovat tvůrčí dovednosti Nyambe. Dnes je hlavní vírou Loziů křesťanství.
KU-OMBOKA – každoroční požehnání
Když přichází každoroční povodeň na Zambezi, musí lidé a zvířata opustit záplavovou rovinu a přesunou se do vyšších poloh. Pro Lozie se tento rytmus stal nejen tradicí, ale též symbolem jejich národní identity.
V létě Loziové obývají záplavovou nížinu a žijí na ramenech řeky Zambezi. S příchodem povodní, které přiházejí od ledna do března, se jejich život dramaticky mění. Voda začne stoupat a celá nížina se mění v „jezero“. Některé vesnice zůstávají nad vodou jako ostrovy jiné jsou zcela zatopeny. Tisíce hektarů půdy odpočívá pod vodou. Lidé staletí žijící v souladu s velkou vodou si povodně cení jako nepostradatelného živlu, který přináší novou životní sílu jejich zemi. Povodeň je oslavována jako veliké požehnání, protože rok s povodní přináší vždy lepší úrodu a více ryb. Lozie každoroční stěhování nijak neobtěžuje, z celé záplavové nížiny se Loziové stěhují především do Mongu či jiných měst u záplavové nížiny, kde mají své druhé domovy, ale hlavně chtějí pomoci při oslavě Ku-omboka v Mongu. Během prvního úplňku při povodni, vydá Litunga příkaz k odchodu ze záplavové nížiny. V období s nízkým stavem záplav se Ku-omboka nekoná, jelikož musí být zaplaven první schod jeho domova v Lealui.
K odchodu bijí bubny. Jako první zazní královský buben, kterým Litunga signalizuje čas odchodu. Bubny velící k odchodu jsou celkem tři a mají svá jména: Mundili, Munanga, Kanaono. Odjezd se uskutečňuje na zvláštních a již velmi starých kánoích, Nalikwanda, které jsou pomalovány černobíle, podobně jako je pruhovaná zebra. Černé a bíle pruhy lodi symbolizují lidi (černá) a duchovno (bílá). Uprostřed lodi je stan pro krále a nad ním je symbol království – slon. Jedna kánoe uveze až sto mužů s pádly, kteří mají na hlavách červené pokrývky s černými péry.
Pověst o lodi Nalikwandě připomíná zprávu o potopě světa a arše Noemově z bible. První exodus se uskutečnil, když se královna Mwanasilundu Muyunda usídlila v záplavové nížině Zambezi. Celou oblast zalila obrovská povodeň Meyi-a-Lungwangwa – „povodeň, která vše pohltila“. Zvířata pomřela a lidé se báli opustit ojedinělé ostrovy v zatopené planině v malých kánoích. Záchrana však přišla. Muž Nakembela vytvořil pod vedením nejvyššího boha Nyambe první velkou kánoi Nalikwanda – „pro lidi“. Před opuštěním planiny lidé naložili do lodě zbylé plodiny a zvířecí trus. Tam kde přistály, zaseli plodiny, které rychle vyrašily a z trusu se stala zvířata.
První kánoe je krále a nazývá se Notila, Moyo je kánoe královny. Tyto kánoe jsou pak následovány kánoemi ostatních pohlavárů a nakonec průvod uzavírají prostí lidé. K večeru dorazí kánoe do Limulungy, kde je druhé a výše položené „evropské“ sídlo krále. V Limulunze naproti královskému paláci je muzeum národa Loziů, které patří k nejlepším z malých muzeím v okolí Zambezi. V prostoru mezi palácem a muzeem se uskutečňuje slavnost k poctě Zambezi. Muzikanti společně s tanečníky oslavují hluboko do noci, přičemž festival pokračuje ještě následující dva dny. Cesta zpět, Kufuluhela, se uskuteční zase v červnu, až voda opadne. Vzhledem k tomu, že Ku-omboka je základní kámen jednoty Loziů – Barotska, byla často terčem politických ataků ze strany vlády Zambie a naopak. Dnes se svátku vždy účastní prezident Zambie a vítá krále, vzniká tím symbolické smíření a deklarace jednoty. Ku-omboka je významným tradičním svátkem přesahující rámec Zambie.