Lev je z kočkovitých šelem pozoruhodný tím, že žije ve smečkách. Pouze nemocní, zranění a staří jedinci žijí o samotě a z celkového počtu lvů představují asi 15 procent. Smečka lvů nemá hierarchické uspořádání, všichni jednici mají teoreticky stejná práva, ale ve skupině platí právo silnějšího. Projevuje se to při dělení kořisti, kdy mají navrch silnější samci…
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: kočkovití (Felidae)
Podčeleď: velké kočky (Pantherinae)
Rod: Panthera
podle některých vědců se na zemi vyskytuje asi 14 poddruhů lva či jeho geografických ras. Mnoho z nich již bylo vyhubeno. Na poddruhy byli rozděleny dle místa výskytu, podle barvy a mohutnosti hřívy a tělesné stavby. Nejznámějším poddruhem je lev indický Panthera leo goojratensis; lev perský Panthera leo persica byl vyhuben asi před 70 lety; lev masajský Panthera leo massaieus se vyskytuje v Keni a Tanzanii; lev senegalský Panthera leo senegalensis – silně ohrožen v Senegalu; lev konžský Panthera leo bleyenberghi – silně ohrožen; lev berberský Panthera leo leo – vyhynul v roce 1922 a lev kapský Panthera leo melanochaita – vyhynul kolem roku 1865.
Předek kočkovitých a psovitých šelem se objevil asi před 40 milióny let. Byl to zástupce rodu Miacis a obýval severoamerický kontinent. Tato šelma byla velmi malá a dnešním zástupcům málo podobná. V průběhu let se objevovaly další nové a nové formy, které se svou velikostí a adaptacemi pomalu přibližovaly dnešním moderním kočkovitým a psovitým šelmám. Za přímého předka dnešních lvů se pokládá lev jeskynní Panthera spelea. Obýval celou Evropu. Poslední jedinci tohoto druhu vyhynuli asi před 4000 lety. Za hlavní příčinu se pokládá mizení jeho lokalit – postupný nárůst lesních ekosystémů v Evropě.
Lev pustinný Panthera leo je oproti svému předkovi menší, jeho areál výskytu byl dříve rozsáhlý a rozprostíral se po celé Africe, jižní Evropě a Přední Asii (až po Indii). V dnešní době se setkáte se lvy pouze v národních parcích Afriky a v jedné západoindické rezervaci – Gir.
Známé poddruhy lva pustinného:
* Panthera leo azandica (J. A. Allen, 1924) – Lev severokonžský
* Panthera leo bleyenberghi (Lönnberg, 1916) – Lev konžský
* Panthera leo goojratensis (Smee, 1833) – Lev indický
* Panthera leo krugeri (Roberts, 1929) – Lev jihoafrický (též Lev Krugerův)
* Panthera leo leo (Linnaeus, 1758) – Lev berberský (v přírodě již vyhubený)
* Panthera leo melanochaita (Smith, 1942) – Lev kapský (vyhubený roku 1865)
* Panthera leo nubica (de Blainville, 1843) – Lev núbijský
* Panthera leo persica (Meyer, 1826) – Lev perský (vyhubený okolo roku 1930)
* Panthera leo senegalensis (Meyer, 1826) – Lev senegalský
* Panthera leo somaliensis (Noack, 1891) – Lev východoafrický (též Lev somálský)
Lev je z kočkovitých šelem pozoruhodný tím, že žije ve smečkách. Pouze nemocní, zranění a staří jedinci žijí o samotě a z celkového počtu lvů představují asi 15 procent. Smečka lvů nemá hierarchické uspořádání, všichni jednici mají teoreticky stejná práva, ale ve skupině platí právo silnějšího. Projevuje se to při dělení kořisti, kdy mají navrch silnější samci. Ve smečce trvale přetrvávají pouze samice, které jsou blízce příbuzné, samci nejsou trvalými členy skupiny. Mladí samci, ve výjimečných případech i samice, po dosažení věku tří a půl let opouštějí smečku, nebo jsou z ní vyhnáni. Mladí lvi neopouštějí svůj domov samotní, ale přinejmenším ve dvou. Stávají se z nich nechtění nomádi, kteří se potulují po oblasti bez pevného teritoria. Toto vyhnání pomáhá domovské skupině udržet si ve svém teritoriu rovnováhu mezi počtem členů a kořistí. Nomádi se potulují v okolí ostatních smeček a vyčkávají na okamžik, kdy by mohli zaujmout místo na úkor slabých, starých a nemocných. Okamžik, kdy se jim to podaří, nastává poměrně často, neboť samci se ve skupině vystřídají asi po 2 až 3 letech. Lví samci, kteří se připojují k samicím, jsou vždy pokrevně příbuzní a mají stejná práva.
Jak již bylo řečeno, lvi mají své stálé teritorium o jehož obranu se starají především samci. Značkují si teritorium močí, hlasovými projevy (řev lva je slyšet na vzdálenost až 9 km) a společnými silami zahánějí vetřelce. Rozloha jejich teritoria je závislá na mnoha faktorech, dosahuje 25 až 50 km2, podle charakteru krajiny, množství lovné zvěře, velikosti smečky … Podobně jako pro jiná teritoriální zvířata, přináší jim stále obývané místo mnoho výhod. Smečka zná dobře terén, má naučené způsoby chování kořisti, atd. Stabilita území se projevuje množstvím odchovaných mláďat a značné stabilitě smečky, která si uchovává stejný počet samic s mláďaty.
Objeví-li se vetřelec, ostatní lvi se s ním do boje nepustí ihned, nejprve vizuálně poměří síly a slabší jedinec ustoupí, pokud tomu tak není, svedou lvi mezi sebou boj na život a na smrt.
Při lovu kořisti je osamocený lev mnohdy v nevýhodě. Za prvé je v otevřené krajině savany poměrně nápadný, za druhé je výsledek vždy velmi nejistý. Naděje na úspěch roste proto s množstvím jedinců ve smečce. Potravu zajišťují především lvice, které se na celkovém množství kořisti podílejí z 80 až 90%. Z toho vyplývá, že lvi jsou potravně závislí na samicích. Výzkumy ukázaly, že 70 procent jejich potravy zajišťují samice, zbytek si uloví sami nebo o potravu připraví jiné predátory.
Lov, respektive taktika lovu, je regionálně různorodá – záleží na geografických podmínkách a fyzických dispozicích konkrétních jedinců. Obecně platí, že lvi loví především za soumraku, při svítání a v noci, v blízkosti napajedel. Ke kořisti se opatrně přibližují skrčeni ve vysoké trávě. Případně využívají okamžiku snížené bdělosti kořisti. Pokud se jim podaří přiblížit na vzdálenost bližší než 10 metrů – zaútočí. Snahou je strhnout kořist svou vahou a zakousnout se jí do krku, kde přeruší jícen a dýchací trubici. Smrt kořisti nastane během několika minut. Lvice využívají i jinou taktiku, kdy se zakousnou kořisti do čumáku a tím ji udusí. Smečka se též ke kořisti přibližuje ze všech směrů a společně útočí. Dokáží vyvinout rychlost až 60 km/hod. Při lovu se lev spoléhá na své schopnosti – vidět ve tmě, má výborně vyvinutý sluch, teprve pak se uplatňuje i dobrý čich.
Úspěšnost v lovu záleží na druhu kořisti. U antilop je to asi 14%, u zeber a pakoňů 40%, když loví prase bradavičnaté úspěšnost dosahuje až 50%. Noční lovy jsou obecně úspěšné na 33%, oproti lovu dennímu 20%. Lov v křovinaté krajině je též úspěšnější (41%) než lov v otevřené krajině, kde úspěšnost je sotva 12%. S větším počtem jedinců ve skupině roste podíl větší kořisti.
Úspěch v lovu tedy není nijak vysoký. Asi tři čtvrtiny kořisti unikne a lvi si proto moc nevybírají, mají-li utěšit svou denní spotřebu potravy, která u samic představuje asi 5 kilo masa, u samců je o dvě kila větší. Po úspěšném lovu dokáží přijmout i mnohonásobně vyšší množství masa (20 až 30 kg). V období sucha se lvi spokojí s mršinami či loupí kořist jiným. Někdy lvi loví i drobné savce, ptáky a plazi.
Při dělení kořisti se uplatňuje právo silnějšího, ale přesto se většinou dostane na všechny. Někdy je možné při dělení kořisti spatřit šarvátky, ale pouze v období hladu. Lvi se krmí jako první, následují je samice a teprve pak přichází na řadu mladí jedinci.
Pro lvy je důležitá blízkost napajedla, přestože jsou výborní plavci, dobrovolně se nekoupou.
K upevňování vzájemných vztahů ve smečce patří i očista po lovu, kdy si olizují slepenou srst od krve. Povrch jazyka je pokryt ostrými rohovitými papilami s dozadu zahnutými bradavkami. Díky tomu dokáže lev dobře pečovat o svou srst, odstraňování parazitů a navíc slouží při krmení, kdy dokáže zbavit kost i neparných zbytků masa.
Drápy lvů jsou jako u většiny koček zatažitelné. Mimo lov je lev používá při lezení po stromech.
Říje se vyskytuje u samic několikrát do roka, vždy však mimo období péče o mladé. První samec, který se k samici přiblíží s ní zůstává. Ostatní samci se k nim nepřibližují. Dokonce u lvů nikdy nebyla pozorována rivalita o říjné samice. Lvi mají zásnubní rituály, kdy se pár navzájem očichává v oblasti slabin, třou se o sebe v oblasti hlavy. Teprve poté, co samice svolí s kopulací se oba oddálí od smečky. Páření trvá necelou půlminutu. Lev samici olizuje krk a tlumeně vrčí. Občas dochází k ritualizovanému lovu, kdy se samec samici zakousne do krku a ona se po něm ožene tlapou. Během jednoho dne se páření opakuje asi 50 krát. Tato četnost je způsobena tím, že samice ovuluje každých 12 minut a je říjná po dobu 2 až 8 dní, kdy může dojít i k výměně partnera. Samec též střídá říjné partnerky ze smečky. Přes toto úsilí je naděje na oplodnění velmi malá. Samice zabřezne pouze jednou za 5 říjných období.
Po 100 až 119 dnech březosti, odchází samice od smečky, aby si našla vhodný úkryt k porodu. V úkrytu ve skalách či křoví vrhne 2 až 4 mláďata (výjimečně až 6). Lvíčata jsou po narození slepá a váží okolo 1500 g. Mladí vidí po dvou týdnech a za další týden jim začnou růst mléčné zuby. V té době již začínají běhat. V šesti týdnech života mláďata již prozkoumávají své okolí a dokáží polykat pevnou potravu.
Než se jim podaří dospět, matka po jejich narození několikrát mění úkryt (jednou za 4 dny), kam je přenáší opatrně v tlamě. Po deseti týdnech samoty se matka s mladými vrací ke smečce. Mladí zde vyrůstají v jakýchsi jeslích s mláďaty ostatních samic. Samice ve smečce kojí nejen svá mláďata, ale i svých příbuzných. Přináší to jednu výraznou výhodu, pokud matka zahyne, ujmou se sirotků ostatní. Toto chování je u savců ojedinělé.
Mladí jsou závislí na mateřském mléku šest měsíců. Po tři čtvrtě roku mají stále mléčné zuby. Teprve pak dochází k obnově chrupu na trvalý. Toto období je pro mladé velmi kritické, protože prořezávání zubů je velmi bolestivé a je doprovázené vysokými horečkami. Díky tomu je u mladých úmrtnost velmi vysoká. Při lovu jsou mladí odkládáni do péče samice či samce a ke kořisti jsou přivedena později. V jeslích si hrají a tím se připravují na lov. Teprve po dosažení věku 14. týdnů, začínají mladí doprovázet dospělé na lov. Drží se vždy v vpovzdálí a v doprovodu některého lovu se neúčastnícího jedince. Odezíráním se pomalu učí technice lovu. Po prvním roce života již dokáží zabít kořist a po dvou letech dokáží lovit samostatně.
Dospělosti se nakonec dočká asi 80% lvíčat, ostatní zemřou na následek poranění či zabití. Mezi hlavní nepřítele patří hyeny, které bez milosti vypátraná lvíčata zabíjejí, dále dost jedinců zahyne při učení lovu na buvoly. Některé mladé zahubí období sucha či vlastní samci ze smečky. Předpokládá se, že mladí si hrají se samci, aby otupili jejich agresivitu a nemohli se tak stát jejich obětí. Ke zvýšené úmrtnosti mláďat dochází především v období výměny samců ve smečce, kdy vazby mezi samci a mláďaty nejsou tak pevné.
Lvi se v dnešní době stali ohroženým druhem, podrobně jsme se o tom zmínili v článku „Lvům hrozí vyhynutí“. Jsou na tom jako jiné šelmy, kterých se lidé bojí a považují je za konkurenty. Přesto člověk nemůže nahradit jejich úlohu v ekosystému, jak je možné pozorovat v Evropě, kde se myslivecké spolky o to již několik staletí bezúspěšně snaží. Velké šelmy pomáhají udržet rovnováhu v přírodě tím, že loví především slabé, abnormální a nemocné jedince. Tím udržují zdravou populaci kořisti. Pokud by se lvi a ostatní šelmy chovali tak, jak jim přisuzuje člověk – krvelační lovci zabíjející na co přijdou, brzy by vyhynuli. Velké šelmy žijí v souladu se svou kořistí, pokud kořist mizí, klesají stavy šelem a naopak.
Lvy člověk po staletí obdivuje, jako symbol síly, statečnosti a krásy i inteligence. Lvi se objevují v bajkách, v architektuře a heraldice, např. náš státní znak: dvouocasý lev. V pověstech a ze současnosti jsou známé případy přátelství mezi člověkem a lvem – Lvice Elsa, bajka Pastýř a lev. Některé kmeny západní Afriky dokonce lva považují za pomocníka, pokud jim zabíjí jen nemocný dobytek. Zabije-li zdravý kus, uspořádají na něj trestnou výpravu. Jsou známi i případy lidožroutství lvů. Při budování ugandské železnice v keňské Tsavě je znám případ z roku 1898, kdy dva lvi zabili na 30 dělníků železnice. Tyto případy chování, kdy staří lvi začnou lovit lidi, vedly ke špatné pověsti lva.
Osud šelem a jejich kořisti má dnes v rukou člověk. Záleží na jeho chování a vůli zda bude chtít lvy obdivovat jen v zoo či cirkusu, nebo i volné přírodě. Snad po něm nezůstanou jen rčení: Lví podíl – beru si více než dávám; Vždycky potřebujeme mít okolo sebe někoho menšího, než jsme sami – bajka Lev a myš; Matka bránící své děti jako lvice; Král zvířat…
Pozorovat lva ve volné přírodě je vždy zážitek, je to patrné zvláště v lovech bez zbraní v národních parcích. Při spatření lva ho turisté doprovází na jeho cestě savanou. Nahradili tak úlohu supů. Všem se pak zvláštním způsobem lesknout oči, jsou plni adrenalinu a vzrušeně diskutují.
Není na světě jen samá zlomyslnost, která se léčí holí, ani po světě nechodí jen samí vlci a lišky.
Za dávných časů se vyprávěl příběh o tom, jak pastýř uviděl na poušti lva, který plakal.
„Copak tě potkalo tak zlého, že naříkáš,“ zeptal se ho pastýř.
„Vrazil jsem si do tlapy trn a teď hlady nejspíš umřu.
Když kulhám, nemohu lovit.“
,,I což, přece tě nenechám zahynout,“ pravil pastýř
a ošetřil poraněnému lvu jeho packu.
Potom se rozloučili a šel každý svou cestou.
Léta plynula, a když byl pastýř starý a slabý jako věchýtek, přepadli ho jednou loupežníci. Měl už na kahánku, ale kde se vzal, tu se vzal, přiběhl lev a řevem vskutku královským lupiče zahnal.
„Jak ty mně, tak já tobě,“ řekl pak udivenému pastýři,“ tys mně před časem vytrhl z tlapy trn a já ti teď přišel splatit svůj starý dluh.“
Tak to vidíte. Oplácí-li svět zlé zlým,“ může zase dobré oplatit dobrým.