Lesotho – království na střeše Afriky

Lesotho je malá země velikosti Moravy. Při pohledu na mapu zjistíme, že je zcela obklopeno územím Jihoafrické republiky. Je to zvláštnost, která v geografickém světě má obdobu jen u malých městských států. Hlavou státu je král. Jeho funkce je víceméně reprezentativní. Vlastní zemi vládne dvoukomorový parlament. V r. 1993 vykročilo Lesotho svými prvními svobodnými volbami na cestu demokracie.

 

Království tvoří s Jihoafrickou republikou měnovou a celní unii, snad proto je i náš průjezd celnicí tak hladký. Postarší úředník ani nevstává ze své židle. Postupně si k němu chodíme pro razítka do pasu, diktujeme poznávací číslo naší Toyoty. Dřevěnou závoru si zvedáme sami. Na opačném konci Lesotha celnici vůbec nenalézáme.

Od samého začátku vnímáme horskou travnatou krajinu, která je jen v údolích vystřídána obdělávanými pozemky. Místy jsou vidět úzká terasová políčka šplhající do svahů. Základem ekonomiky Lesotha je chov dobytka. Rozsáhlé pastviny patří mezi nejkvalitnější v celé Africe. Chová se skot, stejně tak ovce a kozy. Rostlinná výroba stěží kryje vlastní potřebu. Většinu potravin musí Lesotho dovážet, i když v 19. století exportovalo obilí. Dnes vyváží mohér, ale hlavně svou pracovní sílu, neboť hodně jeho obyvatel si hledá práci v sousední Jihoafrické republice. Zastavujeme v první větší vesnici za hranicemi. Naši pozornost upoutala vysoká, v zapadajícím sluníčku oranžově svítící, dominanta pískovcové katedrály panny Marie. Jsme v misii římskokatolické církve Villa Maria, kterou založili počátkem našeho století Francouzi. Obyvatelé Lesotha, Sothové, v českém přepisu Sutové, jsou převážně křesťané, pouze malá část zůstává u původního afrického náboženství. Mladý kněz skotského původu, Raymond A. Mc Quarrie, je viditelně potěšen setkáním s bílými Evropany. Společně dojíždíme na faru a za hlasitého smíchu místních dětí stavíme naše malé stany. Raymond žije v Sowetu v Johannesburku a do Lesotha si na dva měsíce přijel osvojit sutštinu. Sám velmi dobře ovládá některé příbuzné bantuské jazyky. Doporučuje nám zúčastnit se zítřejšího biřmování . Nikdo z nás netuší, jaký dojem v nás tato událost vyvolá.

Již od samotného rána se scházejí ke kostelu svátečně pestře oblečení vesničané – děti s modrými oblečky s červenými a žlutými stuhami, starší ženy s fialovými blůzkami a černými barety, nechybí oranžové, růžové barvy. Jsou tam i družičky v bílých šatičkách. Objevuje se procesí s velkým křížem. Muži v zelených přehozech s mnohými ornamenty nesou v ruce hůlky s třásněmi. Zpívají a během chůze zapojují taneční motivy. Uvnitř kostela se modlitby střídají s nádherným sborovým zpěvem, který doprovázejí bubny, zvonění zvonečku a výskot. Všichni zpívají , stojí a rytmicky se pohupují. Pak vystupují z lavic a vytváří proud, který obchází vnitřek kostela. Slavnost trvá do pozdních odpoledních hodin. Z lidí vyzařuje zjevná extáze, ale též hrdost a přátelství.

 

Při cestě na sever podél západního okraje Lesotha zastavujeme krátce u lokality nazvané Dinosaur Footprints. Za oplocenkou jsou zde na malé ploše chráněny (ne však před atmosférickými vlivy) miniaturní tříprsté stopy druhohorních ještěrů. Podél hlavní silnice se nachází mnoho vesnic. Houstnou spolu s provozem k hlavnímu městu Lesotha, Maseru. Okolo silnice je hodně lidí, kteří pořád někam cestují. Místní dopravu, i na větší vzdálenosti, zajišťují minibusy. Členitá krajina s četnými hlubokými zářezy, často v blízkosti stavení, dává tušit nemalé problémy s vodní erozí. Obdivujeme zemní mikrotvary ve svahových uloženinách, které připomínají badlands. Konečně přijíždíme do sníženiny protékané hraniční řekou Caledon nebo-li Mohokare. Za ní je již Svobodný stát (dřívější Oraňsko).

Oblast v okolí měst Mafetengu, Maseru, Hlotse (dříve Leribe) je nejhustěji zalidněná v Lesothu. Je zde soustředěna více jak polovina jeho obyvatel. Samotné Maseru, podobně i další větší sídla, působí dojmem jedné hlavní ulice, kde jsou banky a obchody. Maseruská Kingsway je zároveň přecpána množstvím projíždějících automobilů. Kousek od hlavní silnice nalézáme královský palác a budovu parlamentu. Fotografování je zakázáno. Maseru patří mezi rychle se rozvíjející města třetího světa. Většina z jeho dnešních 200 tis. obyvatel sem přišla od 70. let, jeho počet se za posledních pětadvacet let zdesetinásobil! Rozvoji napomahá jeho poloha a napojení na jihoafrické železnice. Městu nechybí prvky moderní architektury, ani tradiční rozsáhlý městský trh, kde je možné koupit vše, od různého koření až po elektrospotřebiče. Tradiční basutský klobouk, mokorotlo, zde sháníme marně. Ty, co vidíme, jsou pro turisty nevkusně pomalovány názvy země a vlajkami. Od jednoho starce si vyslechneme příběh, proč jsou Sutové mírumilovný národ: Kdysi dávno prý snědli jejich krále kanibalové. Syn, který nastoupil po něm na trůn, přikázal, aby se lidé nemstili, že i žaludky kanibalů jsou hroby, ke kterým je třeba zachovávat patřičnou úctu. Z dějin Lesotha víme, že se král Moshoeshoe (Mšwešwe) rozhodl požádat britskou vládu o vytvoření protektorátu nad svým kmenem, než aby ho vystavil nebezpečí krvežíznivých Zulů a expandujících Búrů.

Nakrátko zastavujeme v nedaleké Romě. Areál univerzity, založené francouzskými misionáři, je nepřehlédnutelný. Nic jiného, kromě hloučků studentů u zastávky minibusů a několika obchodů, tu vlastně ani není. Jednotlivé vědní obory jsou rozesety v nízkých stylových domech. Vykonáváme domluvenou návštěvu na oddělení geografie. Vyfotografování hlavní univerzitní budovy nám přidělává nemalé problémy. Snad přežitek minulé vojenské vlády nás staví do nepochopitelné situace.

 

Již kousek za Romou začínáme šplhat do hor. Jako první přejíždíme pohoří Thaba Putsoa. Jen o malý kousek míjíme 3096 m vysoký stejnojmenný vrchol. Cesta je prašná., ale jet se dá poměrně slušně. V dubnu, kdy v jižní Africe vrcholí podzim, nás zaskočila nesnesitelná zima. Ráno je jinovatka. Mrzlo, teploměr ukázal -6o C. K noclehům využíváme levné skromně zařízené ubytovny Farmer Training Center (F.T.C.).
I další cesta probíhá vysoko nad hlubokými údolími. Před námi se v dáli zdvihá panorama pohoří Maluti. V údolích občas zahlédneme okrově zbarvená políčka. Právě probíhá sklizeň obilí. Hodně se zde pěstuje sorgo. Postup sklizně je většinou velmi primitivní: Zrno se uvolňuje mlácením klasů o kámen, plevy pak při vyhození do výšky odděluje vítr. Dopravu sklizně obstarávají kravské povozy. Vesnice jsou rozeseté v nejrůznějších polohách. Stavení jsou většinou kruhová kamenná, krytá tupou kuželovou střechou ze speciální suché trávy. Ojediněle se začínají objevovat i větší stavení s půdorysem obdélníku s rovnou plechovou střechou. Pokrok, který rozhodně nezapadá do koloritu okolní přírody. U vesnice obvykle nechybí malé hřiště s brankami. Míjíme děti oblečené do slušivých zelených a modrých stejnokrojů. Míří do několik kilometrů vzdálené školy, která se nalézá v údolí. Každý den musí vyšlapat obrovský kopec. Školy, zpravidla misijní, nacházíme s určitou pravidelností i v odlehlých částech země. Vzdělání je bezplatné, nikoliv povinné. I přesto se obyvatelé Lesotha pyšní vysokou gramotností, která dosahuje u dospělých více než 80 %.

Poblíž malého městečka Semonkongu se korytem říčky Maletsunyane vydáváme ke stejnojmennému vodopádu. Po čtyřech kilometrech pěší chůze nám tuhne krev v žilách. Náš pochod končí na hraně vodopádu, který v jednom svazku spadá do úctyhodné hloubky 192 m. Pod námi je hluboká průrva s kolmými stěnami, kterou dále řeka protéká několik desítek kilometrů jako nepatrná stužka. Reliéf Centrálního pohoří, které překonáváme průsmykem Mokhoabong ve výšce 2880 m je podobný: zarovnaný povrch tabule, zpestřený kulisami čedičového příkrovu. Krajina poskytuje výhledy do širokého okolí. Uvědomujeme si, že nadmořská výška v Lesothu nikdy neklesá pod 1000 m. Další světová rarita? Nejčastěji potkáváme pastevce s jejich tradičními vyřezávanými hůlkami. Proti chladu se chrání barevnými vlněnými přehozy a pletenými obličejovými maskami.

Cesta, po které jedeme do Thaba-Tseky, je ve stavbě. Střídají se úseky asfaltové a hlinité. Silný provoz „trucků“ nasvědčuje tomu, že se blížíme k řece Orange do oblasti výstavby velkých vodních nádrží. Celý projekt se nazývá Highland Water Project. Přejíždíme široké koryto Orange po nízkém betonovém můstku v místech, které bude zatopeno. Zatím je dokončena přehrada Katse na přítoku Malibamat´so se 180 m vysokou hrází. Do r. 2020, kdy má být celý projekt dokončen, mají být postaveny další tři velké přehrady přímo na řece Orange, několik menších nádrží na přítocích a mnoho kilometrů tunelů. Hlavním důvodem stavby je dodávka vody v síle dvou našich Berounek a elektřiny do Jihoafrické republiky. Pohledy Sutů jsou rozpačité až nesouhlasné, musí opustit své domovy a nejúrodnější místa podél vodních toků. Budou však mít „zadarmo“ vyrobenou elektrickou energii.

 

Po krásné panoramatické jízdě se dostáváme do východní části Lesotha do Mokhotlongu. Mokhotlong má pověst nejchladnějšího, nejsuššího a nejodlehlejšího místa v Lesothu. Jeho okolí, podobně jako centrální část země, je v zimě často nedostupná vzhledem k velkému množství napadlého sněhu. Obchůdky, stánky s převážně asijským zbožím, lidé čekající na minibusy, ale také hospody a herny. Konzumace alkoholu v nich není tradicí, většina sleduje v televizi americký film. Zapojujeme se do hry kulečníku. Mokhotlong je výchozím místem do Dračích hor, které nás dělí od našeho návratu zpět do Jihoafrické republiky. Nedaleko od Mokhotlongu, na úpatí horského komplexu Mont aux Sources, pramení řeka Orange, v Lesothu nazývaná Senqu. Na jeho druhé straně spadá v pěti stupních do hloubky 850 m druhý nejvyšší vodopád na světě Tugela.

Pozvolným táhlým kopcem vyjíždíme do průsmyku Kotisephola (3240 m n.m.). Radujeme se z největší dosažené výšky naším expediční automobilem. Rozhlížíme se ve směru nejvyšší hory jižní Afriky Thabany Nlenyany (3482 m). Žádný výrazný vrchol nenalézáme, jsme hodně vysoko. Venku fouká silný vítr, vidíme zbytky sněhu. Znenadání se v této nevlídné liduprázdné krajině objevuje pastevec se psem. Nevíme odkud přišel. Hovoří pouze sutštinou. Po krátkém sjezdu vyhlížíme lesothskou celnici, vede tudy přece hranice, ale marně. Zastavujeme až na samotném okraji náhorní planiny. Pod sebou vidíme kilometrový sráz, odhalují se vodorovně uložené vrstvy pískovců přikryté nahoře polohou vulkanitů. Cesta se mění v úzkou mašli neuvěřitelně zakroucených serpentin, jejichž sled není vzhledem k příkrosti svahu vidět. Očekávaný Sani Pass. Musíme projet, jinou možnost nemáme. Nechceme znovu objíždět celé Lesotho, čas hraje roli. K řízení usedá nejzkušenější řidič. Ruční brzda je v pohotovosti.

 

Je poledne a začínáme potkávat turisty z druhé strany, kteří směřují nahoru na Sani Pass. Nejprve krásně naleštěné džípy a terénní motorky. Sledujeme malého kluka na motorové čtyřkolce, horská kola, chodce s batohy. V Jihoafrické republice začíná víkend. Pro nás to znamená definitivní rozloučení se svérázným světem Lesotha, návrat do přetechnizovaného světa. Uvědomujeme si výjimečnost malého království, které je vzhledem k vysokohorskému charakteru nazýváno Evropany jako africké Švýcarsko.