Leopardí muž z Murchison Falls

„Vidět v Africe levharta je velice vzácné, ale přeci jen bych si velice považoval, pokud bych se zde s ním mohl setkat…, dokážeš ho vystopovat? Ano, samozřejmě! Jsem nejlepší průvodce a vím, jak levhart myslí. Nemůžu to slíbit, ale na 95% vám levharta najdu!“ Moc jsem tomu nevěřil, ale Karoli trval na svém, tak uvidíme.

 

Do Masindi jsme přijeli pozdě večer. Místní nám v matatu doporučovali resort za 30USD na osobu na noc. Říkal jsem jim, že je to moc drahé. Sice si klepali na čelo, dva běloši a zdá se jim to moc! Nakonec nám doporučili rozpočtové ubytování, kde nás i vysadili. Zašli jsme s Helenou dovnitř a na recepci se zeptali na ubytování. Jednalo se o kruhovou stavbu s dvorkem uprostřed, kde byla restaurace. Trochu mi stavba připomínala bývalé kasárny a Helena se myslím zmiňovala o nápravném zařízení, které již od pohledu vypadá zlověstně. Když jsme viděli pokoje byly to skutečně cely i s mřížemi. Na zdech byly zbytky zabitých moskytů, větrák žádný, a skrze místnost foukal zprvu příjemný vánek. Otázkou byla cena. Recepční nabídla 30USD za oba. Nikam se mi v oněch 23 hodin v neosvětleném městě nechtělo jít hledat jiné ubytování a tak jsem doufal, že cena bude příznivá. Když vezmu v potaz, že v Saigonu se dalo sehnat luxusní ubytování s klimatizací, teplou a studenou vodou, povlečenými dekami, televizí atd. za 12USD pro dvě osoby na noc, dát 30USD za africkou kvalitu se mi nechtělo. Řekl jsem tedy, že je to moc. V ten okamžik recepční snížila cenu na 25 s tím, že je to poslední nabídka. Napadla mě Jaromírova taktika ze Zanzibaru, kdy při smlouvání o cenu autobusu jedoucího pro turisty do hotelu za jízdy začal vystupovat z autobusu. Začali jsme opouštět zařízení a v tom nám do cesty skočila Mamá a zcela svou udělanou postavou zacpala východ. A co z ní nevypadlo. „Kam jako jdete?!“ Odpověděl jsem, že hledat něco jiného, jelikož cena je pro nás neúnosná. Vše podpořila Helena zděšeným výrazem, ze kterého Mamá usoudila, že opravdu odejdeme. Řekla tedy recepční, „oba za dvacet a zůstanou!“ Mamá nám podala ruku, že je vše vyřešeno a odešla. Recepční nakonec po nás chtěla 20 000UGX, což byla naprosto skvělá cena.

 

 

Druhý den ráno jsme u ranní kávy potkali anglického studenta, se kterým jsme se původně chtěli spojit na cestu do parku, ale když nám oznámil, že tu má praxi a do parku jezdí na povolení, vydali jsme se zařizovat cestu. Co mě zaujalo, čekal jsem, že nás obklopí nahaněči s nabídkami vstupu do parkujako v Keni nebo Tanzanii, ale nic takového se nedělo. V Masindi jsme procházeli skrze město, jak kdybychom tam nebyli. Nikdo si nás ani nevšiml. Došli jsme až na konec Masindi, kde jsme odbočili na cestu, která měla vést ke správě parku. Jak to však bývá, nikde žádné směrovky nebo názvy ulic, tak jsme si dali procházku skrze park. Když jsme uslyšeli zpěv, chtěla Helena vidět zdejší kostel. Byla to fara s přístavbou z vlněného plechu, kde Afričané zpívali a promlouvali o svých cestách k bohu. Mě se moc mluvit o bohu nechtělo, tak jsem zůstal ve stínu banánovníku, zatímco Helena si šla užívat krás africké bohoslužby. Když se tak zamyslím nad barvami Afriky, tím myslím specifiky tohoto kontinentu, zpěv a tanec jsou jedním z nich. Afričané při mši upadají do transu, podobně jak tomu bylo po staletí při rituálech jejich původních náboženství.

Při cestě zpět nás již směrovali místní. Kancelář UWA je v Masindi téměř v utajení. Přijali nás velice hezky, rozebrali jsme možnosti návštěvy parku. Našim přáním byla návštěva vodopádů, plavba po Nilu a game drive safari. Po delší debatě jsme našli řešení, v poledne do parku, k vodopádu, lodí pak do kempu a druhý den dopoledne safari na severním břehu. Domluveno, cena také odpovídá a průvodce? Ten přijel asi po 10 minutách a hned že jedeme. Byl to mladý kluk, mezi 20-25-ti lety.
Chtěli jsme si ještě nakoupit, průvodce zase zajet pro palivo… Tak jsme se domluvili v poledne před „Mamá hotelem“. Bylo to příjemné, jelikož jsme mohli dát mou oblíbenou pózu – sednout si na zápraží s nápojem a ze stínu sledovat ruch ulice. Při zakoukání a zaposlouchání se do rytmu afrického venkova čas ubíhá neúprosně rychle a tak tomu moc netrvalo a Karoli byl u nás. Zajeli jsme s ním na tržiště, kde jsme koupili vodu a ovoce, a vyrazili prašnou cestou do národního parku. Brána do parku byla honosná, ale v porovnání s parky v Tanzanii nebo Keni byla kancelář parku velice strohá. Hned za bránou jsme vjeli do tropického opadavého lesa, kde jsme potkávali guerézy, paviány, samice zoborožců kaferských a spoustu dalších zvířat, zapadajících spíše do prostředí lesa, než savany. Je to tím, že součástí parku je i lesní rezervace Kaniyo-Pabidi Forest, kde je skupina habituovaných šimpanzů. Je skoro až neskutečné v jakých ostrůvcích ve východní Africe žijí šimpanzi. Jak jsme pokračovali dále, vlhký les pomalu přecházel ve stromovou savanu. Po několika kilometrech jízdy se před námi otevřela nekonečná rovina při řece Nil. Sjeli jsme ze skalního zlomu na plošinu a podél ní jsme pokračovali až k vodopádům. Nad vodopády se nachází parkoviště, na jehož konci je altánek, asi původní vyhlídka na vodopády, ve kterém na nás čekal místní průvodce.

 

 

Nil zde tvoří výraznou vegetační hranici, kdy na jižním břehu se nahází galeriový les a stromová savana, kdežto na severním břehu se nachází typická východoafrická savana, kde v trávě rostou poměrně rozptýleně osamocené stromy. Tím je tato část parku vhodná k drive-safari. Vzhledem k výskytu lvů a levhartů zde pěší safari není dovoleno. Zvěř se zdržuje při Nilu, který zde tvoří přirozené napajedlo plné hrochů a krokodýlů. Proto plavba po Nilu patří k nejvyhledávanějším.

 

Nad vodopády se nachází divoké peřeje, které samy naznačují blížící se zlom. Od parkoviště vede pěšina podél Nilu k vyhlídce na jižní část vodopádů a k pozůstatkům bývalého mostu na ostrov ve vodopádech. Asi neustál jednu z velkých vod. Zajímavé je i to, že podobné zbytky mostu se nacházejí u zatopených Owen Falls – The source of Nile. Při sestupu k vodopádům jsme se dostali až k vařícímu se kotli, ze kterého unikalo obrovské množství vodní tříště. Stoupnout si na vyhlídku a nechat se zasáhnout vlahým kouřem od vodopádů bylo neskutečně příjemné. Už třeba proto, že teplota ve stínu byla 34°C. Relaxace jsme si moc neužili, jelikož nás již po chvíli začal nahánět. Klikatou cestou jsme se vydali pod vodopády, skrze plameny hořící suchou vegetaci. Jak nám vysvětlil strážce parku nejedná se o destruktivní počin, ale o obnovu spásané vegetace. Cestou k lodi se nám otevřel výhled i na druhý vodopád, který z lodí nebývá vidět. Hned pod vodopádem se na balvanech válel krokodýl a nad řekou se vznášeli orli jasnohlasí, jejichž křik se nesl do dáli. Skutečný hlas Afriky! Cesta dál k zastávce, kde nás měl nabrat člun, byla převážně ve stínu stromů, což vzhledem k panující teplotě bylo více než příjemné. Když jsme došli k laguně, zastavili jsme se u zrezivělé cedule. Ani ve snu mě nenapadlo, že zrovna koukám na molo, u kterého za okamžik přistane vyhlídková loď. Nalodění byl asi nevětší adrenalin. Přijíždějící loď to prostě narvala do šutru na břehu, až to zaskřípalo, a to i přesto, že loď byla obložena pneumatikami. Při soustředění se na loď jsem o kousek popošel a to vůbec nebyl dobrý nápad. Stoupnul jsem si do mraveniště! Nastala scéna jak z groteskního filmu, kdy jsem všemožně poskakoval a snažil se dostat kousavé mravence z těla. A aby toho nebylo málo, vše se odehrálo před lodí plnou turistů. I takový muže být výlet v Africe.

 

Obrázek: Výletní a přistávající loď

Začátek plavby jsem měl na rozdíl od Heleny trochu dramatický, jelikož posádka lodi po mě chtěla lodní lístek. Předložil jsem jim platební doklad z kanceláře UWA, na kterém bylo vše rozepsáno, ale oni to za doklad nepovažovali a chtěli zaplatit jízdné. Ani nevím, zda to na mě pouze zkoušeli, nebo zda tam skutečně došlo k nedorozumění, ale neustoupil jsem a řekl, že se pak domluví s Karolim, že vše máme zaplaceno. Moc se jim to nelíbilo, ale z lodi nás mezi hrochy nevyhodili. Cesta lodí byla opravdu nádherná. Okolo Nilu byla spousta vodušek jelenovitých i pro Ugandu symbolických kob, buvoli, sloni, prasata, antilopy, ve vodě nespočet hrochů a krokodýlů a na vegetaci široká škála ptačích druhů. Asi nekrásnějším byla vlha núbijská.

V přístavu nás již čekal Karoli. Když jsem mu říkal něco o problému ohledně lístků, něco na sebe s posádkou zahulákali, šíleně se u toho nasmáli, pak mávnul rukou a prohlásil, že je vše ok. Nastoupili jsme do jeho vozu a on nás odvezl do Red Chilli Campu. Po postavení stanu jsme šli do restaurace v campu na oběd. Číšník byl z Arushy, což mě potěšilo, jelikož se s ním dalo prohodit pár slov svahilsky a jeho přístup k životu nebyl taky tak uťáplý, jako se mi trochu zdálo z místních. Nakonec jsme zjistili, že večeři v ceně nemáme. Hlad jsem stejně neměl a „Bia baridi“ měli luxusní. Na jednom jménem Pilsner lager dokonce bylo napsáno, že pochází z rukou českých sládků a že je inspirováno originální Plzní z východní Evropy. To zahřeje! Okolo stanu se nám potulovalo prase bradavičnaté, což se Heleně velice líbilo. Znamenalo to, všechno jídlo přesunout na strom. Na vysokých stromech měli svou observatoř čápové marabu. Krásný večer na posezení u dobrého pivka. Průvodce a kuchař si k nám sedli ke stolku. Nabídl jsem jim pozvání na pivko, ale Karoli, stejně jako Helena, holdovali pouze peprné limonádě Stoney. Kuchař se k pivu přemlouvat nenechal.
Začal jsem se svým oblíbeným vyzvídáním.

„Jaká zvířata jsou zde k vidění?“
„Je tu spousta zvířat, lvi, buvoli, žirafy, oribi, prasata…“
„A co levharti?“

„Jsou to také, ale jejich pozorování bývá vzácností. Před 14-ti dny jsem je viděl!“
“Vidět v Africe levharta je velice vzácné, ale přeci jen bych si velice považoval, pokud bych se zde s ním mohl setkat…, dokážeš ho vystopovat?“
„Ano, samozřejmě! Jsem nejlepší průvodce a vím jak levhart myslí. Nemůžu to slíbit, ale na 95% vám levharta najdu!“

V tu chvíli jsem myslel, že se kuchař potrhá smíchy. Moc mi to na důvěře v Karoliho nepřidalo. Oba se začali přetahovat o tom co a jak v parku. Bouřlivá debata vyústila tím, že se Karoli vzepjal a prohlásil, že toho leoparda najde i kdyby ho měl vyšlapat ze země. Netušil jsem jak doslovně to myslí, ale líbilo se mi jeho nadšení a tak jsem si s ním na to plácnul. Kuchař mávnul rukou, že jsme marní a poodešel již doslova zuřivým Američanům (hladem a pivem) připravit africkou specialitu – špagety carbonara (pokus o vtip). Helena si šla lehnout, já jsem ještě chvilku prudil Karoliho s leopardem a asi po hodině jsem udělal to samé. V noci nás lehce otravovalo prasátko, ale nic co by se nedalo přežít, jen trochu rochalo okolo stanu, ve snaze najít něco k snědku.

 

Obrázek: Východ slunce nad Nilem

Ráno jsme s čelovkami sbalili stan a vyrazili k přívozu na druhý břeh. Kousek od nás byl slyšet pasoucí se hroch, jehož postupně se zvyšující počet rušivých lidí nahnal do vody. Za svítání jsme se nalodili a přeplavili na druhý břeh. Tak se ukaž Karoli, řekl jsem si. Ten se svého poslání ujmul skutečně obdivuhodně. Vyrazil do terénu jak splašený, abychom byli před ostatními auty. Projeli jsme okolo letiště na kopec, ze kterého byl vidět Albertův Nil a jezero. Stáda oribi a vodušek byla všude okolo. Jejich pohyb byl zatím ospalý. Z ni čehož nic Karoli prudce zastavil. Vyběhl ven a pozoroval stádo antilop. Ještě kousek popojel, opět zkontroloval stádo, skočil do auta a začal couvat k letišti, před kterým odbočil na jinou cestu. Projeli jsme okolo několika velkých stromů. Ani na jednom levhart nebyl. Asi po kilometru zastavil, něco zamumlal o antilopách a vběhl do savany. Řekl jsem si proč ne a šel jsem ven fotit antilopy a to i přes to, že jsem Helenu ráno poučil o nebezpečích v africké savaně. Vůbec mě nenapadlo co má Karoli za lubem. I proto jsem si klidně vykračoval mimo auto, zatímco Helena poslušně seděla vevnitř. Udělal jsem si hezkou fotku antilopek, když jsem uslyšel jak zahřmění, řev velké kočky. Natočil jsem hlavu směrem k řevu a naskytl se mi neskutečný pohled.
Karoli běžel ve vietnamkách, kličkoval jak zajíc, od nohou se mu prášilo a za ním levhart!
Tak ho přeci jen našel! Překrásná práce svalů…, ale, vždyť on ho loví!!!

První šok vystřídal druhý, když šelma, jejíž řev odpovídal děsivým historkám o pardálech, změnil dráhu a tím i svou kořist z vyzáblého černouška na vypaseného bělocha. I přesto, že jsem měl zapnutý fotoaparát v ruce, nezmohl jsem se na nic jiného, než krátkou sérií nepříliš ladných pohybů se v poměrně krátkém časovém rozpětí vnořit do vozu a zabouchnout dveře přibližně v tom samém okamžiku co to samé provedl Karoli.

Krátce před autem levhart opět změnil dráhu k ústupu od nás. V tom okamžiku na vůz létaly drny hlíny. Při sledovaní neskutečné síly, rychlosti a dynamiky útoku, doprovázeného děsivým řevem, jsem jen sotva lapal po dechu. Když jsem se podíval vedle, Karoli byl zcela vybledlý.

 

 

Netrvalo to však více jak v dvě vteřiny a rozlícený průvodce začal křičet: „Říkal jsem Ti že ho najdu!!! A teď všichni ven a vyfotíme ho!“ Dost jsem se bránil, protože před chvílí jsme se mohli stát obětí leoparda a to jsem nevěděl, že tam je, a teď když to vím, tak mu přeci nevlezu do chřtánu. Ale Karoli byl neodbytný. Museli jsme vylézt a já dosti nejistým krokem jsem vyšplhal a rozhlížel se do míst, kde levhart byl. Zkusil jsem udělat fotku do míst, kde jsem levharta předpokládal a skutečně tam byl.
Poplácal jsem Karoliho po rameni a pořádně ho pochválil. On samozřejmě popisoval, jak vše vidí jako levhart a jak je nejlepší průvodce, jelikož jako jediný za poslední týden našel levharta. A měl pravdu! Ostatní průvodci hledali šelmu jen dle vysílaček na stromech a nikoho nenapadlo, hledat dle kořisti.

Cestou skrze park jsem si z průvodce trošku střílel, že bychom rádi ještě viděli lvy a zda nechce vyjít z auta je hledat… Oběma nám však bylo jasné, že jsme udělali chybu a mohli jsme za ní zaplatit životem. Proto vy, co čtete tento článek, budete li v Africe na safari, mějte respekt před šelmami. Jsou rychlé a to že je nevidíte vy neznamená, že nevidí ony vás. Cena za chybu může být vysoká!
Po návratu do Masindi jsme Karoliho pochválili šéfové, řekli o jeho úspěchu (s menší cenzurou) a odměnili ho za jeho služby. Ironií osudu bylo, že kdybych nebyl venku také, mohli jsme koukat na to, jak levhart dokáže zabít průvodce.

To, co mě na Africe fascinuje, je fakt, jak se dokážou Afričané radovat. Příkladem toho bylo, když jsme večer potkali ve městě Karoliho, předváděl tam scénu z parku místním, kteří na něj civěli s vytřeštěnýma očima.

Pokud pojedete do národního parku Murchison Falls, najměte si Karoliho, je to chytrý průvodce, který Vám dovede vystopovat snad jakékoli zvíře, i to nejvzácnější.