Léandre Alain Baker
Patří ke generaci afrických tvůrců, kteří se narodili za úsvitu nezávislosti a v umění se začali prosazovat v osmdesátých letech minulého století. V mnohém navázali na snahy o vytvoření sebevědomého moderního afrického divadla, které razil zejména dramatik, divadelník, vizionář Sony Labou Tansi (1947-1995), kromě něj také autor divadelních her, prozaik, novinář Sylvain Bemba (1934-1995) nebo básník Tchicaya U Tam´Si (1931-1988). Všichni tři Konžané.
V mnohém navázali na snahy o vytvoření sebevědomého moderního afrického divadla (1), které razil zejména dramatik, divadelník, vizionář Sony Labou Tansi (1947-1995), kromě něj také autor divadelních her, prozaik, novinář Sylvain Bemba (1934-1995) nebo básník Tchicaya U Tam´Si (1931-1988). Všichni tři Konžané.V mnohém šly tyto „děti nezávislosti“ (jmenujme aspoň : Koffi Kwahulé (Pobřeží Slonoviny), Caya Makhélé (Kongo), José Pliya (Benin), Kossi Efoui (Togo), Koulsy Lamko (Čad) či Léandre Alain Baker,(Kongo) …) svou vlastní cestou (2). Postupně se k nim přidávají jejich mladší souputníci (třeba Rodrigue Norman z Toga, Kouam Tawa z Kamerunu, Dieudonné Niangouna z Konga,…). Jedno je z dnešní perspektivy jasné: současní afričtí autoři výrazným způsobem mění vnímání afrického divadla a divadla vůbec. Jejich hlavní devizou je komplexní pohled na drama, divadlo, svět a způsob myšlení i fantazie bez hranic. Mohli bychom je s trochou nadsázky přirovnat k novým beatnikům nebo k magickým realistům dneška, i když zatím si jejich význam a přínos v Evropě zdaleka tolik nepřipouštíme a spíše opatrně ohledáváme jejich kvality.
Aby však nedošlo k mýlce, mluvíme-li o generaci autorů let osmdesátých, musíme si uvědomit, že nejde o nějakou organizovanou skupinu s uměleckým manifestem (3). Třebaže všechny její příslušníky pojí v podstatě obdobný osud, netvoří nějaké kompaktní názorové či umělecké seskupení. Naopak. Každý z nich je nezaměnitelnou, svébytnou uměleckou osobností.
To platí samozřejmě i o Léandru Alainu Bakerovi. Narodil se v Bangui, hlavním městě Středoafrické republiky, 25.února 1960. Má konžskou národnost a v současné době žije v Paříži, kam počátkem osmdesátých let přijel studovat divadlo a film.
Prosadil se především jako dramatik, scénárista a režisér (zejména) krátkometrážních filmů. Je znám ovšem také jako herec (v divadle, filmu i televizi) a divadelní režisér. V roce 1989 mu v nakladatelství l´Harmattan vyšel zatím jeho jediný román Ici s’achève le voyage (Tady cesta končí). Je rovněž autorem jediné básnické sbírky, kterou napsal v roce 2004 pod názvem Des gifles et des caresses (Facky a pohlazení).
Koncem sedmdesátých let společně s konžským autorem Emmanuelem Dongalou (1941) založil a vedl v Brazzaville divadlo l´Eclair (Blesk). Zde mimo jiné režíroval hry Sylvaina Bemby (Une eau dormante – Spící voda, 1979, Les éléphantômes – Slonopřízraky, 1980) a texty tehdy začínajícího dramatika, dnes rovněž spisovatele pro děti a mládež, nakladatele a přítele, Cayi Makhélé (1956, La liberté des autres – Svoboda druhých, 1980, Ya bon Chicouangue Dobrý Chicouangue, 1981). I později se jako režisér soustředil především na uvádění afrických autorů (Alphonse Kimbembé, Blaise N’Djehoya) a v roce 1997 nastudoval také svou vlastní hru (Les jours se trainnent, les nuits aussi – Dny se vlečou, noci taky). Z Bakerových inscenací neafrických autorů připomeňme např. Sartrovy Špinavé ruce z roku 1982 v Dongalově adaptaci v divadle l´Eclair. V mnoha inscenacích, které Baker režíroval, sám také hrál.
Jako herec se ve Francii pracovně setkal s režiséry jako např. Claire Hegen a Yves Marc, Gérard Guillaumat, Guy Lenoir, Peter Brook, Gabriel Garran, Philippe Adrien, Christian Schiaretti. Z množství jeho divadelních rolí vybírám pro ilustraci: V roce 1984 hrál v Brookově a Bowensově inscenaci L’Os (Kost) autorů B. Diopa et J. C. Carrièra. O pět let později, v roce 1989, ho režisér Philippe Adrien obsadil do své pařížské inscenace hry Moussy Diagany La Légende de Wagadu (Legenda o Wagadu, Théâtre de la Tempête / Théâtre International de Langue Française). S režisérem Christianem Schiarettim spolupracoval v roce 1990 na inscenaci Léon la France (Lev Francie) v produkci Théâtre du Pont Neuf / C.D.N. Angers. V roce 1998 hostoval v divadle Théâtre Le Rio v Grenoblu v inscenaci Combat de nègre et de chiens Bernard-Marie Koltèse v režii Thierry Mennessiera. Hraje též ve filmu a televizi.
Kromě toho sám filmy píše a režíruje. Zmiňme se u této příležitosti o třech z nich. Bakerův první, třináctiminutový, film Un Pygmée dans la baignoire (1993, Pygmej v koupelně) je zajímavý mj. tím, že vznikl podle divadelní hry Les jours se traînent, les nuits aussi (Dny se vlečou, noci taky), za niž její autor získal v roce 1991 cenu rádia RFI. Snímek v produkci Stellaire Productions – s herci Elise Marie, Emile Abossolo a Hervé Lounis – měl velký ohlas na prestižních filmových festivalech v Montréalu (Vue d’Afrique), Fespaco (Burkina Faso), Amiensu, Ženevě, Rouenu či Namuru. Další dva dokumenty, o kterých bude řeč, se rovněž tematicky vážou k divadlu. Diogène à Brazzaville (Diogenés v Brazaville) z roku 1998 je téměř hodinovým portrétem Sonnyho Labou Tansi. Je to obraz složený z vyprávění různých zasvěcených osob ze Sonnyho okruhu. Je to prostý, citlivý, silný, místy šokující, místy humorný příběh o tom, jak se chlapec z vesničky Kimwanza na břehu řeky Loya, jednoho z přítoků Konga, stal mezinárodně uznávaným autorem poté, co vyšel v roce 1979 jeho román La Vie et demie (Život a půl). A jak se k němu jako k uznávanému dramatikovi, divadelníkovi, intelektuálovi, politikovi, guru obracela až do jeho smrti 14.června 1995 na následky onemocnění AIDS celá Afrika. Film objel několik světových festivalů, např. Milán, Fama-Fest v Lisabonu, z Montréalského filmového festivalu Vue d´Afrique (Pohled na Afriku) si přivezl čestné uznání poroty.
Hold jinému významnému krajanovi, básníkovi, dramatikovi a prozaikovi Tchicayovi U Tam´Si vzdal v roce 2001 v poeticky laděném, dvaapadesátiminutovém snímku nazvaném Tchicaya, la petite feuille qui chante son pays (Tchicaya, lísteček zpívající o své zemi), který byl s úspěchem promítán např. na festivalech Fespaco v Ougadougou nebo v Buenos Aires…
Bakerova dramatická tvorba se začala slibně vyvíjet počátkem devadesátých let minulého století. V roce 1991 napsal hru Les jours se traînent, les nuits aussi (Dny se vlečou, noci taky), za niž získal cenu rádia RFI, a která se díky několika rozhlasovým nastudováním rozletěla do celého frankofonního světa. Stala se jednou z her, které měly zásadní význam pro objevování nových cest současného afrického dramatu. V listopadu 1992 hru nastudoval Gabriel Garran v divadle Studio des Champs-Elysées s herci: Isaach de Bankole, Nathalie Cerda et Jean Daniel Laval. V téže době se konala také rozhlasová premiéra RTBF (Radio, Télévision Belge Francophone) v koprodukci s RFI. V září 1993 vysílala hru France Culture. Režisérka Catherine Lemire obsadila po boku Elise Marie a Jean-Luc Debatice samotného autora. V roce 2002 vznikla také rozhlasová inscenace zásluhou WDR Kolín. 7.března 2006 se koná česká premiéra v ČRo3-Vltava v překladu Michala a Matyldy Lázňovských (4). V roce 1993 vyšla hra v Lansmanově bruselském nakladatelství, kde je již v současnosti rozebrána. Byla přeložena do němčiny, portugalštiny a irské gaelštiny. Česky vychází poprvé s autorovými úpravami, které doplnil v létě roku 2005.
Stručný obsah hry trefně vystihuje název její filmové inspirace: Un pygmée dans la baignoire (Pygmej v koupelně) z roku 1993. Na první pohled jde o banální historku: Paní se vrací domů z kanceláře a shledává, že nic není v jejím bytě tak, jako dřív. Všechno je vzhůru nohama. Původce toho chaosu je Muž, který vyleze z koupelny v jejím županu a představí se jako Pygmej. Máme však jisté důvody podezírat ho ze lži a postupně ho nazývat i jinými jmény jako Bůh? Alter Ego? … Nechce nic, hledá rovnováhu, klid, chce si jen povídat. Je to humorné, je to absurdní, poetické, metaforické… možná je to všechno jen hra nebo sen… Muž se vyjadřuje zvláštně, vzletně, lyricky a Paní se nechá jeho řečmi svést ke snění. Najednou zatouží po skutečném životě, u řeky…chystá se odejít. Ale je tu ještě Pán. Přijde domů dřív než obvykle a přítomnost Muže, ani odchod Paní se mu nelíbí, i když lze tušit, že jeho vztah s Paní už dávno neklape. Nakonec se Paní vrací, prý si spletla zavazadlo, Muž odchází a dny se dál táhnou a noci taky v rytmu blues… Hranice mezi realitou a snem, skutečným a neskutečným, obvyklým a neobvyklým, chaosem a řádem se vzájemně prostupují. Všechno je relativní, všechno souvisí se vším, „některé věci musí zůstat nepojmenované“, jak říká Muž.
„Je to zvláštní, zapeklitá hra“, prohlásil režisér Gabriel Garran před premiérou v roce 1992. „Její autor mi nasadil brouka do hlavy. Přemýšlím, odkud se jeho postavy berou? Z Pasoliniho Theoremy, filmových komedií Francka Capry nebo jsou variací na Borise Viana? Ať je to jak chce, v každém případě navozují výjimečně otevřené představy o takových podstatných jevech jako jsou řád a chaos…“
Po svém úspěšném dramatickém debutu se Baker na dlouho jako dramatik odmlčel a věnoval se spíše psaní scénářů a filmové režii. K psaní pro divadlo se vrací na přelomu 20. a 21. století. V roce 1998 píše dokonce dvě hry: Et Dieu roula l’univers comme une natte(A Bůh uválel svět jako vánočku), Un comptoir en occident (Pobočka na západě). K první jmenované hře se vrátil během své rezidence v Domě spisovatelů v Limoges (červen-červenec 2005). Děj této tragické, jarryovsky laděné komedie se odehrává „kdesi v Africe“. V zemi, kterou prošla občanská válka, se ocitáme „ na konci devátého světa“. Skupinka lidí našla utečence skrývajícího se v kostele. Tato situace a zájem o osud nalezence dá průchod vyprávěním, příběhy se mísí, emoce povolují, slovo se mění v rytmus, v pohyb, mrtví ožívají a tančí se živými. Nakonec Bůh sestoupí s nebes a „uplete svět jako vánočku“.
Na téma hledání opravdovosti a rovnováhy v životě, v partnerských vztazích, jak se mj. objevuje ve hře Les jours se traînent, les nuits aussi (Dny se vlečou, noci taky), navázal Baker nedávno ve dvou hrách: Le corps des uns le bruit des autres (2002, Jedna těla rozezvučí druhá – parafráze citátu Antoina Viteze) a Les gens qui s’aiment sont souvent cruels (2004, Lidé, kteří se milují, jsou často krutí). Jde o křehké, poetické, přemítavé i humorné, intimní dialogy Evropanky a Afričana ve středních letech. Jejich „obyčejné“ rozhovory lze v symbolické rovině chápat také jako setkání Afriky s Evropou.
Poznámky:
(1) Zjednodušující pojem africké divadlo je užit s vědomím obrovské pestrosti a různorodosti, kterou africký kontinent nabízí. V tomto kontextu se míní především „frankofonní“ subsaharská část Afriky
(2) Viz překlady her a doslovy k jednotlivým vydáním těchto afrických autorů v edici Současná hra DÚ v minulých pěti letech
(3) Všechny zmiňované autory propojil až Festival Frankofonie v Limoges a posléze důvtip a prozíravost francouzské teatroložky Sylvie Chalaye, která se několik let soustředěně věnuje moderním subsaharským dramaturgiím francouzského jazyka.
(4) Rozhlasová úprava: Michal Lázňovský. Dramaturgie: Hynek Pekárek. Hudba: Michal Rataj. Režie: Lída Engelová. Obsazení: Muž/ David Novotný, Nathálie (Paní)/ Tereza Bebarová, Erik (Pán)/ Ivan Řezáč. Uvedeno v rámci programu 5.ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani.
