Afrika je známá svými endemickými živočichy, které jinde neuvidíte. Většina z nich je na afrických pláních, nebo v hloubi pralesa. Latimérie se vyskytují v hloubi oceánu a až na místní rybáře byla světu známá pouze z fosilních nálezů jako vyhynulá zkamenělina z období křídy, donedávna.
Evolučně má blíže k dvojdyšným bahníků, k obojživelníkům, nebo k čtvernožcům. Nejedná se však o předka, ze kterého by se například vyvinuli obojživelníci, ale spíše o slepou uličku, která se ve své kráse uchovala až dodnes.
Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Infrakmen: Gnathostomata (čelistnatí)
Nadtřída: Osteichthyes (ryby kostnaté)
Třída: Sarcopterygii (nozdratí)
Podtřída: Coelacanthimorpha (lalokoploutví)
Nadřád: Actinistia (střapcoploutví)
Řád: Coelacanthiformes (latimérie)
Čeleď: Latimeriidae (latimériovití)
Rod: Latimeria (latimérie)
Druh: Latimeria chalumnae (latimérie podivná)
Latimérie patří mezi lalokoploutvé ryby, o nichž se celkem donedávna myslelo, že již dávno vyhynuly. V období pozdního devonu se z lalokoploutvých ryb vyvinuli první suchozemští čtyřnozí obratlovci. Právě v období devonu se jednalo o poměrně rozšířenou skupinu ryb. Lalokoploutvé ryby se dělí do dvou nadřádů, již vyhynulé vějířoploutvé Rhipidistia a střapcoploutvé Actinistia, kam patří i latimérie a jejíž příslušníci v období triasu přešli ze sladkých vod do moře. Celý tento řád žil v období od devonu po svrchní křídu, kdy se předpokládalo vyhynutí. Toto mínění částečně vyvrátil úlovek při pobřeží JAR. Postupné další úlovky potvrdily, že se nejedná o vymřelou skupinu. Ve dvou druzích, latimérii podivné (Latimeria chalumnae) a latimérii celebéské (Latimeria menadoensis), prezentují velice starobylou skupinu vodních obratlovců.
Pro zajímavost, předpokládá se, že z nadřádu vějířoploutvých ryb (Rhipidistia) se během evoluce vyvinuly suchozemští tvorové.
Není však pravda, že se jedná o zcela totožný druh, jako jsou fosilní nálezy, ale o blízké příbuzné, patřící do stejného řádu. Nejbližší příbuznou rybou latimérií, známou z fosilních nálezů, je rod Macropoma. Jsou zde jasné rozdíly, jak morfologické – ve stavbě páteře, ploutví, lebce a kaudálně posunuté mozkovně u žijících latimérií. Vzhledem k současnému výskytu latimérií ve velkých hloubkách se předpokládá, že dostupné fosilní nálezy, nedosahují na druhy, žijící tak hluboko pod vodní hladinou, nicméně, takový nález zkameněliny nyní vyloučen, jednalo by se však o obrovskou vzácnost.
Objevení a původ jména
Jedná se o velice známou historku prvního zmapovaného úlovku latimérie podivné. Hendrig Goosen, kapitán lodi Nerine, jenž onu první vědecky určenou latimérii ulovila, přivezl svůj úlovek do muzea v jihoafrickém East Londonu kurátorce Marjorie Courtneay-Latimerové. Bylo 23.12. 1938. V tomto období, těsně před Vánoci, panují na jihu Afriky letní teploty. Kurátorka objevila v unikátním úlovku, rybu se znaky již dávno vyhynulé skupiny lalokoploutvých ryb. Vzhledem k období musela čelit problémům s nedostupným chlazením, a proto se jí ryba poměrně rychle rozkládala a k prozkoumání se podařilo uchovat jen některé její části. Pořídila její nákres a zběžný popis, který poslala ichtyologovi J. L. B. Smithovi k posouzení.
On zařadil nález k lalokoploutvým rybám a na počest kurátorky nese rod označení dle jejího příjmení – Latimérie.
Druhové pojmenování nese podle jihoafrické řeky Chalumna, při jejímž ústí byla v roce 1938 latimérie ulovena.
Obrázek: Latimérie podivná (Latimeria chalumnae) – model (Autor: James St. John)
Další výzkum a následná opatření
Ostatní vědci však nález prohlásili za neprůkazný, proto Smith rozmístil po celém pobřeží východní Afriky, včetně ostrovů letáky, podobné těm z westernů, kde se hledá zločinec za odměnu… Zde se hledal úlovek vzácné ryby za odměnu 100 liber. Trvalo dalších 14 let (dne 21.12. 1952), než se na Komorských ostrovech ozval rybář s úlovkem latimérie. Úlovek byl převezen speciálním letadlem do Kapského města, kdy byl podroben podrobnému průzkumu a konzervaci. Nyní již nebylo pochyb o existenci živoucí fosílie.
Nakonec vyšlo najevo, že místní rybáři na Komorských ostrovech rybu znají a pravidelně se v nízkém počtu objevují mezi úlovky, pouze západnímu světu, byla neznáma. Místní rybáři nazývali tento druh ryby Gombessa.
Postupem času byly loveny další latimérie a stal se z nich žádaný exponát do muzeí. Z obav o rychlé vyhubení tohoto archaického druhu se brzy dostal na seznam chráněných živočichů s přísným zákazem obchodování.
V roce 1987 natočil Hans Frick několik latimérií v jejich přirozeném prostředí.
V roce 1989 se latimérie dostaly z důvodu obav z nadměrného lovu, který by zdecimoval jejich populaci, dostala pod ochranu CITES.
V roce 1991 byla identifikována malá populace poblíž pobřeží Mosambiku.
V roce 1995 byla ulovena latimérie poblíž madagaskarského města Tulear.
V roce 1997 byl objeven nový druh latimérie v Asii – Latemerie celebeské.
V roce 2000 byla identifikována další skupina v JAR.
V roce 2001 byl potvrzen výskyt latimérie u Keni.
V roce 2003 byla ulovena první latimérie u ostrova Zanizibar v Tanzanii.
V roce 2004 byl uloven největší dosavadní úlovek tohoto druhu u Madagaskaru
V roce 2013 byl proveden genetický průzkum na základě analýzy DNA.
Popis
Latimérie podivná je velká, modře zbarvená dravá ryba žijící ve velkých hloubkách, kolem 150 – 200m, nad členitým a rozeklaným dnem, zpravidla vulkanického původu. Mohou se však vyskytovat i v hloubkách pře 700m. Může dorůst délky až 2m a hmotnosti až kolem 80kg. Má svalnaté párové ploutve, umístěné na laločnatých výběžcích se svalovinou, připomínající končetiny. Dokonce i při pohybu po dně, podobně jako bahníci, jakoby kráčela po končetinách. Jsou vybaveny párovými prsními a břišními ploutvemi, a nepárovou řitní a dvěma hřbetními ploutvemi. Spirakulum u latimérií zaniklo. Ocasní ploutev je difycerkní na trojitém laloku. Šupiny jsou kosmoidní. Stavba lebky připomíná obojživelníky a oči jsou obklopeny prstencem kostních destiček. Mají nepárový plicní vak, který je ze značné míry degenerovaný, jelikož nemá významu, a je vyplněný olejovitou tkání. Choany zcela chybí. Vývojově mají blíže k dvojdyšným rybám – bahníkům, plazům a savcům, než k paprskoploutvým rybám. Paprskoploutvé ryby Actinopterygii a svaloploutvé ryby Sarcopterygii byly původně řazeni do společné třídy Osteichthyes. Dnes jsou však mezi svaloploutvé řazeni i čtvernožci Tetrapoda – evoluční větev vedoucí k obojživelníkům a vyšším obratlovcům. U latimérií se jedná však z hlediska evoluce o slepou kolej, tzn. neexistuje zde evoluční nástupce.
Vyskytuje se v západní části Indického oceánu, při pobřeží Afriky a Madagaskaru.
Její aktivita je noční, na což má dokonale přizpůsoben i zrak. Oči jsou velice citlivé a jsou vybaveny světločivnou vrstvou tapetum lucidum, širokou sítnicí s množstvím receptorů. Loví chobotnice,sépie, malé žraloky, členovce a ryby. Při lovu plavou mnohdy hlavou dolů, dozadu, popř. dozadu, s hlavou dolů, za břichem. Předpokládá se, že je to kvůli používání rostrálních žláz při lovu k identifikaci a zaměření kořisti. Den tráví převážně v úkrytu pod skalním převisem nebo v jeskyni. Předpokládá se, že klíčem k jejich úspěšnému přežití je schopnost zpomalit metabolizmus a přecházet do stádia podobného hibernaci.
Jsou háklivé na obsah kyslíku ve vodě, proto preferují chladnější proudné vody, kde se teplota pohybuje mezi 14 – 20°C. To je i důvodem jejich výskytu zejména v hlubších vodách. Stejně tak jim vyhovují tmavší vody, kde se jim lépe loví.
Rozmnožování
Latimérie jsou živorodé a mohou mít od 5 do 25 mláďat, která jsou do narození soběstačná. Jejich hmotnost bývá kolem 0,5kg. Předpokládá se že pohlavní dospělosti dosahují kolem 20. roku života. Gestace se odhaduje 13 – 15 měsíců. Délka života se odhaduje na 80 – 100let. Dle IUCN se jedná o kriticky ohrožený druh. Současná velikost populace latimérií u pobřeží Afriky se odhaduje na 500 jedinců.
Obrázek: Latimérie podivná (Latimeria chalumnae) – v muzeu ve Vancouveru (Autor: Nick Nguyen)
Latimérie jsou zároveň ukazatelem, jak toho stále víme málo o životě v mořských hlubinách. Je docela možné, že se v moři skrývají další druhy latimérií, nebo jiné zajímavé exempláře živočichů, jejichž původ sahá daleko za hranici existence většiny suchozemských obratlovců. Smutnou ironií je fakt, že daleko rychleji, než přibývá nových živočišných druhů, jich lidskou činností ubývá a tak je možné, že se mnohé druhy ani nedočkají objevu své existence před jejich vyhynutím.
Autoři článku: Vladimír Zikán & Vlastimil Baruš