Koulsy Lamko patří k dramatikům, kteří v devadesátých letech 20.století zamíchali pojmy „africký dramatik“ či „africké divadlo“ a ve stopách Sony Labou Tansiho probojovávali právo na svůj svět, na vlastní nezaměnitelnou originalitu, vnímanou bez ohledu na to, odkud člověk pochází.
V rozporu s předchozími generacemi autorů, kteří buď vzývali africký mýtus nebo Afriku kritizovali, postavili různorodost individuálních zkušeností nad kolektivní svědectví o kontinentu. Afrika pro Koulsyho Lamka není jenom kontinent, nýbrž něco, co nosí každý z nás ve svém srdci. Koulsyho kořeny jsou zapuštěny v etniku mbay, jeho vlastní kultura se však rozrůstá na Pobřeží slonoviny, do Burkiny Faso, kde žil, do Toga, kde má rodinu, do Francie a Limuzínska, kde pobýval v rámci rezidenčních pobytů a zvláště pak do Rwandy, s níž ho pojí silné zážitky a lidské vztahy, až do Mexika, které ho v současné době „adoptovalo“.
Dětství, Čad a Bůh
Autor divadelních her, románů, povídek a básní, ale také herec, zpěvák, režisér, publicista, kulturně-politický aktivista a pedagog Koulsy Lamko pochází z Čadu. Narodil se v roce 1959 ve vesnici Dadouar na severu země, kam přišli jeho rodiče z jihu. Otec byl učitel, katolík, a chtěl v převážně muslimské oblasti založit francouzskou školu. V roce 1966 vypukla v Čadu občanská válka, rodina se musela skrývat a nakonec zemi v roce 1979 opustit. Koulsy se měl stát dle otcova rozhodnutí knězem.Prestižní jezuitská kolej však měla na syna opačný efekt, místo náboženství mu učarovala poezie a filosofie.Stal se učitelem, později získal diplom ze společenských věd, působil jako novinář,pracovník v kultuře a samozřejmě se také nadchl pro divadlo.
Autor divadelních her, románů, povídek a básní, ale také herec, zpěvák, režisér, publicista, kulturně-politický aktivista a pedagog Koulsy Lamko pochází z Čadu. Narodil se v roce 1959 ve vesnici Dadouar na severu země, kam přišli jeho rodiče z jihu. Otec byl učitel, katolík, a chtěl v převážně muslimské oblasti založit francouzskou školu. V roce 1966 vypukla v Čadu občanská válka, rodina se musela skrývat a nakonec zemi v roce 1979 opustit. Koulsy se měl stát dle otcova rozhodnutí knězem.Prestižní jezuitská kolej však měla na syna opačný efekt, místo náboženství mu učarovala poezie a filosofie.Stal se učitelem, později získal diplom ze společenských věd, působil jako novinář,pracovník v kultuře a samozřejmě se také nadchl pro divadlo.
Thomas Sankara a Burkina Faso
Divadlu se začal soustavně věnovat už v Burkině Faso, kam se rodina uchýlila před rebely z Čadu. Vždy koncem týdne odjížděl Koulsy s malou divadelní skupinou na venkov hrát. Tématem těchto inscenací byla osvěta z oblasti ženských práv, plánovaného rodičovství, očkování, prostituce a pod. Sblížil se s charismatickým Thomasem Sankarou, jemuž se dodnes přezdívá „africký Che Guevara“. Ten se v letech 1983-87 stal burkinabským prezidentem a kromě jiného podporoval ve své zemi tzv. angažované divadlo. 15.října 1987, ve svých sedmatřiceti letech, byl však Sankara za dosud neobjasněných okolností zavražděn. Po jeho smrti Koulsy Lamko pracoval v Institutu černého lidu (l´Institut des Peuples Noirs), jehož byl Sankara jedním z iniciátorů. Tento ústav, jenž v Ougadougou existuje dodnes, má za cíl mapovat, propojit a iniciovat projekty v oblasti kultury, vědy, lidských práv černých lidí po celém světě. V roce 1994 založil Lamko v Ougadougou kulturní agenturu Kaléido Culture a významně přispěl k propagaci divadla v Burkina Faso, byl též jedním ze zakladatelů tamního Mezinárodního divadelního festivalu pro rozvoj (Festival international du Théâtre pour le développement).
Divadlu se začal soustavně věnovat už v Burkině Faso, kam se rodina uchýlila před rebely z Čadu. Vždy koncem týdne odjížděl Koulsy s malou divadelní skupinou na venkov hrát. Tématem těchto inscenací byla osvěta z oblasti ženských práv, plánovaného rodičovství, očkování, prostituce a pod. Sblížil se s charismatickým Thomasem Sankarou, jemuž se dodnes přezdívá „africký Che Guevara“. Ten se v letech 1983-87 stal burkinabským prezidentem a kromě jiného podporoval ve své zemi tzv. angažované divadlo. 15.října 1987, ve svých sedmatřiceti letech, byl však Sankara za dosud neobjasněných okolností zavražděn. Po jeho smrti Koulsy Lamko pracoval v Institutu černého lidu (l´Institut des Peuples Noirs), jehož byl Sankara jedním z iniciátorů. Tento ústav, jenž v Ougadougou existuje dodnes, má za cíl mapovat, propojit a iniciovat projekty v oblasti kultury, vědy, lidských práv černých lidí po celém světě. V roce 1994 založil Lamko v Ougadougou kulturní agenturu Kaléido Culture a významně přispěl k propagaci divadla v Burkina Faso, byl též jedním ze zakladatelů tamního Mezinárodního divadelního festivalu pro rozvoj (Festival international du Théâtre pour le développement).
Vízum do Francie
Kulturní a osvětové aktivity zavedly Koulsyho Lamka také na Pobřeží slonoviny a do Toga. Díky svým divadelním hrám se počátkem devadesátých let prosadil a „usadil“ ve Francii. Za tragedii Ndo Kela ou l´initiation avortée (Ndo Kela aneb Nezdařené zasvěcení)získal v roce 1989 druhou cenu rádia RFI (Prix du Concours théâtral interafricain de RFI). V roce 1993 hru uvedl Jean-Claude Idée v rámci 10.ročníku Festivalu Frankofonie v Limoges, kde se posléze objevovaly další Lamkovy hry. Ndo Kela vydalo v roce 1993 belgické nakladatelství Emila Lansmana (Lansman Editeur). Hru autor zamýšlel jako poctu Thomasi Sankarovi, jehož odkaz chtěl přiblížit zejména mladým lidem. Nezvolil však dokumentární drama, nýbrž formu básnivé paraboly, podobenství, které má univerzálnější charakter a dokáže promlouvat i k dnešním divákům mimo Afriku. V jednom zkorumpovaném městečku se skupina mladých lidí chopí moci, aby skoncovala s útlakem a lží „svých otců“. Tato revoluční změna, která skutečně přinese lidem novou naději a životní vzpruhu, se však záhy zvrhne ve vzájemné hádky a nejrůznější půtky a boje. V červenci 2005 hru uvedl na scénu pařížského divadla Starý holubník (Vieux Colombier) v rámci projektu Ecritures d´Afrique (Africké rukopisy) mladý tožský dramatik, herec a režisér Rodrigue Norman společně s desítkou afrických herců a hudebníků (výprava: Papa Kouyaté (Burkina Faso), dramaturgie: Kouam Tawa (Kamerun)).
Kulturní a osvětové aktivity zavedly Koulsyho Lamka také na Pobřeží slonoviny a do Toga. Díky svým divadelním hrám se počátkem devadesátých let prosadil a „usadil“ ve Francii. Za tragedii Ndo Kela ou l´initiation avortée (Ndo Kela aneb Nezdařené zasvěcení)získal v roce 1989 druhou cenu rádia RFI (Prix du Concours théâtral interafricain de RFI). V roce 1993 hru uvedl Jean-Claude Idée v rámci 10.ročníku Festivalu Frankofonie v Limoges, kde se posléze objevovaly další Lamkovy hry. Ndo Kela vydalo v roce 1993 belgické nakladatelství Emila Lansmana (Lansman Editeur). Hru autor zamýšlel jako poctu Thomasi Sankarovi, jehož odkaz chtěl přiblížit zejména mladým lidem. Nezvolil však dokumentární drama, nýbrž formu básnivé paraboly, podobenství, které má univerzálnější charakter a dokáže promlouvat i k dnešním divákům mimo Afriku. V jednom zkorumpovaném městečku se skupina mladých lidí chopí moci, aby skoncovala s útlakem a lží „svých otců“. Tato revoluční změna, která skutečně přinese lidem novou naději a životní vzpruhu, se však záhy zvrhne ve vzájemné hádky a nejrůznější půtky a boje. V červenci 2005 hru uvedl na scénu pařížského divadla Starý holubník (Vieux Colombier) v rámci projektu Ecritures d´Afrique (Africké rukopisy) mladý tožský dramatik, herec a režisér Rodrigue Norman společně s desítkou afrických herců a hudebníků (výprava: Papa Kouyaté (Burkina Faso), dramaturgie: Kouam Tawa (Kamerun)).
Divadlo napříč kontinenty
V roce 1993 a 1995 byl Koulsy Lamko pozván v rámci Beaumarchaisova stipendia na rezidenční pobyt do Domu autorů v Limoges. Zde také vznikla hra Tout bas… si bas (Na dně…až na dně), již v roce 1995 vydalo nakladatelství Emila Lansmana. V témž roce ji režíroval Paul Golub a s divadlem Théâtre du Volcan uvedl na 15.ročníku Festivalu Frankofonie v Limoges, o tři roky později, v roce 1998 vznikla v Montréalu jiná významná inscenace této hry v režii Martina Fauchera v divadle Théâtre de la Licorne. Jde opět o alegorii poměrů v Africe, ale nejen tam. Vždyť leckde na zemi lidé lační po zázracích, díky nimž by se jednoduše vyřešila jejich svízelná situace. Když zázraky nejsou, musí si je vymyslet, aby se odrazili ode dna. Když se v jedné zanedbané chudinské čtvrti rozkřikne, že se pětasedmdesátileté ženě narodilo dítě se zázračnými schopnostmi, propadnou tomuto mýtu nejen obyčejní lidé, ale také představitelé moci: náčelník policie, imám, biskup, radní… všichni se snaží si nového spasitele přisvojit.
Dalšího Koulsyho hrou je tragedie na téma AIDS Comme des fleches (Jako šípy)z roku 1996. Premiéra se uskutečnila v Kulturním centru Henri Matisse v Bobo Dioulasso (Burkina Faso) v režii Denise Lepage a Amadou Bouroua. Ve stejném roce text vydal Emile Lansman.
V roce 1993 a 1995 byl Koulsy Lamko pozván v rámci Beaumarchaisova stipendia na rezidenční pobyt do Domu autorů v Limoges. Zde také vznikla hra Tout bas… si bas (Na dně…až na dně), již v roce 1995 vydalo nakladatelství Emila Lansmana. V témž roce ji režíroval Paul Golub a s divadlem Théâtre du Volcan uvedl na 15.ročníku Festivalu Frankofonie v Limoges, o tři roky později, v roce 1998 vznikla v Montréalu jiná významná inscenace této hry v režii Martina Fauchera v divadle Théâtre de la Licorne. Jde opět o alegorii poměrů v Africe, ale nejen tam. Vždyť leckde na zemi lidé lační po zázracích, díky nimž by se jednoduše vyřešila jejich svízelná situace. Když zázraky nejsou, musí si je vymyslet, aby se odrazili ode dna. Když se v jedné zanedbané chudinské čtvrti rozkřikne, že se pětasedmdesátileté ženě narodilo dítě se zázračnými schopnostmi, propadnou tomuto mýtu nejen obyčejní lidé, ale také představitelé moci: náčelník policie, imám, biskup, radní… všichni se snaží si nového spasitele přisvojit.
Dalšího Koulsyho hrou je tragedie na téma AIDS Comme des fleches (Jako šípy)z roku 1996. Premiéra se uskutečnila v Kulturním centru Henri Matisse v Bobo Dioulasso (Burkina Faso) v režii Denise Lepage a Amadou Bouroua. Ve stejném roce text vydal Emile Lansman.
Žena z Haiti
Z roku 1998 pochází také první verze hry, kterou právě držíte v ruce: Celle des iles – Žena z Haiti. V červnu 2009 se konalo její první čtení v pařížském divadle Tarmac de la Villette s Odile Sankara, Olivierem Cherki, autor čtení nejen režíroval, ale též si zahrál jednu z rolí. V roce 2010 poprvé vychází hra souběžně v originále (Editions Acoria) a českém překladu. Jeden z překladatelů, Michal Lázňovský, o textu říká: „Jednoho zimního večera se v malířově ateliéru ve francouzském pobřežním městě Nantes objeví mladá černoška, která se představuje jako « Ta z Ostrovů », což ve francouzské tradici znamená z Antil (tato je konkrétně z Haiti), tedy z ostrovů, kam otrokáři, mezi nimi i ti z francouzského přístavu Nantes, dováželi černé otroky. Otrokářství definitivně skončilo až v polovině devatenáctého století a nelze se tedy divit, že tradice odporu, nenávisti, ba touhy po pomstě není dodnes zcela pohřbená, ačkoli se podobně jako jiné země i Francie za otrokářství omluvila. Účty ale nejsou dodnes zcela vyřízené. Téma hry je nám zdánlivě dosti vzdálené, vzhledem k tomu, že nemáme koloniální minulost, ale svým způsobem je velice silně přítomné v dnešním světě, kde rasismu stále ještě není konec a kde se koloniální minulost stále v různých podobách ozývá a vrací jako bumerang.“
Z roku 1998 pochází také první verze hry, kterou právě držíte v ruce: Celle des iles – Žena z Haiti. V červnu 2009 se konalo její první čtení v pařížském divadle Tarmac de la Villette s Odile Sankara, Olivierem Cherki, autor čtení nejen režíroval, ale též si zahrál jednu z rolí. V roce 2010 poprvé vychází hra souběžně v originále (Editions Acoria) a českém překladu. Jeden z překladatelů, Michal Lázňovský, o textu říká: „Jednoho zimního večera se v malířově ateliéru ve francouzském pobřežním městě Nantes objeví mladá černoška, která se představuje jako « Ta z Ostrovů », což ve francouzské tradici znamená z Antil (tato je konkrétně z Haiti), tedy z ostrovů, kam otrokáři, mezi nimi i ti z francouzského přístavu Nantes, dováželi černé otroky. Otrokářství definitivně skončilo až v polovině devatenáctého století a nelze se tedy divit, že tradice odporu, nenávisti, ba touhy po pomstě není dodnes zcela pohřbená, ačkoli se podobně jako jiné země i Francie za otrokářství omluvila. Účty ale nejsou dodnes zcela vyřízené. Téma hry je nám zdánlivě dosti vzdálené, vzhledem k tomu, že nemáme koloniální minulost, ale svým způsobem je velice silně přítomné v dnešním světě, kde rasismu stále ještě není konec a kde se koloniální minulost stále v různých podobách ozývá a vrací jako bumerang.“
Rwanda
Rok 1998 přinesl významnou změnu v Lamkově životě. Účastní se projektu „Rwanda, écrire par devoir de mémoire“ (Rwanda, potřeba zapsat paměť), píše hru o genocidě Corps et Voix. Paroles rhizome (Tělo a hlas. Řeč oddenků, autor tuto dosud nevydanou hru sám režíroval nejprve v roce 2000 v Butare v rámci projektu Fest´Africa a potom v roce 2001 v rámci Festivalu Frankofonie v Limoges) a vydává první román La Phalène des collines (Můra z kopců, Le Serpent à plumes, 2001). Rozhodne se ve Rwandě žít, v Butare založí a vede Univerzitní umělecké centrum, vyučuje literaturu a dramatická umění na Národní rwandské univerzitě. V zemi zůstává až do roku 2002. Aktivně se podílí na procesu národního smíření; organizuje diskusní fóra, umělecké dílny Arts Azimuts, projekce: „Uměním můžeme přispět k obnově. Bolest a utrpení vymazaly emoce, zřejmě díky tomuto traumatu se lidé stali necitlivými…“, vysvětluje Koulsy Lamko svůj postoj. „Ve Rwandě existuje tradice, podle níž jsou lidé vychováváni k tomu, aby své emoce zastírali, neukazovali ani radost ani bolest.Díky genocidě se utrpení a smrt staly banálními. Pokud svou bolest s někým nesdílíte, bude vás postupně rozežírat zevnitř a může později nekontrolovaně vyhřeznout. Tuto bolest můžeme osvobodit prostřednictvím interaktivního divadelního fóra, které bude vyvolávat tabu, k nimž se diváci budou moci vyslovit, v bezpečí postav, které na jevišti představují, třebaže mluví sami za sebe.“
Rok 1998 přinesl významnou změnu v Lamkově životě. Účastní se projektu „Rwanda, écrire par devoir de mémoire“ (Rwanda, potřeba zapsat paměť), píše hru o genocidě Corps et Voix. Paroles rhizome (Tělo a hlas. Řeč oddenků, autor tuto dosud nevydanou hru sám režíroval nejprve v roce 2000 v Butare v rámci projektu Fest´Africa a potom v roce 2001 v rámci Festivalu Frankofonie v Limoges) a vydává první román La Phalène des collines (Můra z kopců, Le Serpent à plumes, 2001). Rozhodne se ve Rwandě žít, v Butare založí a vede Univerzitní umělecké centrum, vyučuje literaturu a dramatická umění na Národní rwandské univerzitě. V zemi zůstává až do roku 2002. Aktivně se podílí na procesu národního smíření; organizuje diskusní fóra, umělecké dílny Arts Azimuts, projekce: „Uměním můžeme přispět k obnově. Bolest a utrpení vymazaly emoce, zřejmě díky tomuto traumatu se lidé stali necitlivými…“, vysvětluje Koulsy Lamko svůj postoj. „Ve Rwandě existuje tradice, podle níž jsou lidé vychováváni k tomu, aby své emoce zastírali, neukazovali ani radost ani bolest.Díky genocidě se utrpení a smrt staly banálními. Pokud svou bolest s někým nesdílíte, bude vás postupně rozežírat zevnitř a může později nekontrolovaně vyhřeznout. Tuto bolest můžeme osvobodit prostřednictvím interaktivního divadelního fóra, které bude vyvolávat tabu, k nimž se diváci budou moci vyslovit, v bezpečí postav, které na jevišti představují, třebaže mluví sami za sebe.“
Mexiko, Amsterdam, opera a další dobrodružství
V roce 2003 dokončil Koulsy Lamko doktorát z francouzského jazyka a literatury na Univerzitě v Limoges. Poté byl pozván Mezinárodním parlamentem literátů (Parlement International des Ecrivains)do Mexika, kde dosud přednáší dramaturgii a divadelní historii na Nezávislé Univerzitě v mexickém státě Hidalgo. V roce 2007 měla v malijském Bamaku premiéru opera Bintou Were, k níž napsal libreto. Evropská premiéra se uskutečnila téhož roku v Amsterdamu, kde autor o rok později získal stipendijní pobyt. Do podzimu 2009 žil a tvořil v bytě, v němž bydlela rodina Anny Frankové před tím, než byla nucena se skrývat, a kde židovská dívka psala první stránky svého deníku. Kromě divadelních her je Koulsy Lamko také autorem několika filmových scénářů a povídek: Regard dans une larme (Pohled do jedné slzy, Prix Africa n°1, Sépia, 1992), Un cadavre sur l´épaule (Mrtvola na zádech, Prix Unicef, La Muse, 1993), Hiéroglyphes au feutre rouge (Hieroglify psané červeným fixem, in Revue noire, n°13, 1994). Vydal rovněž sbírky básní: Exil (Le bruit des autres, 1994) a Aurore (Svítání, Le Bruit des autres, 1997). V roce 1997 natočil svoje první CD Bir ki mbo, poctu Thomasi Sankarovi. Čadský režisér Mahamat Saleh Haroun mu svěřil roli Otce ve svém filmu Abouna (Otec), jenž měl premiéru v roce 2002 v Cannes. Koulsy Lamko byl mj. také jedním z autorů, kteří se vyslovili proti Afričany urážejícímu projevu francouzského prezidenta Sarkozyho, jenž vyslovil během své první návštěvy subsaharské Afriky v červenci 2007 v Dakaru (sborník L´Afrique répond à Sarkozy: contre le discours de Dacar/Afrika v odpověď Sarkozymu: nesouhlas s projevem v Dakaru, Philippe Rey, 2008).
Použitá literatura:
- Sylvie Chalaye, L´Afrique noire et son théâtre au tournant du XXe siècle, Presses Universitaires de Rennes, 2001.
- Sylvie Chalaye, Le Syndrome Frankenstein, Editions Théâtrales, 2004.
- Claire Mestre, Koulsy Lamko: une voix d´Afrique aux échos d´universalité, l´Autre N°14, septembre 2004.