Ve vesnici Bunyakiri žijí znásilněné ženy a děti v děsivých podmínkách. Dostat se do nemocnice Panzi v Bukavu, která je prakticky jediným odborným pracovištěm v oblasti, je přitom kvůli vzdálenostem a nevelké kapacitě nesmírně obtížné.
Salimě je sedmnáct. Když šla se svou tetou přes řeku, přepadl je oddíl ozbrojených povstalců. Muži nejdřív ženám nařídili, že je musí přes vodu přenést, a pak Salimu znásilnili. Dívka pak musela podstoupit plastiku vagíny a už nikdy nebude mít děti. Rok co rok potká tisíce žen na východě Konga stejný osud jako Salimu. Oblast Velkých jezer na východě Konga připomíná Švýcarsko nebo sever Itálie. V průzračné hladině jezera Jižní Kivu se odráží okolní zelené kopce. Stačí přejet loďkou a člověk je v sousední Rwandě. Břehy jezera ve městě Bukavu jsou obestavěné honosnými vilami s krásnými zahradami plnými palem a barevných květin.
Idyla – Ale jen na první pohled
Ve skutečnosti je to místo smrti, utrpení a lidského neštěstí. Místo, kde se odehrává možná největší humanitární katastrofa současnosti. Miliony mrtvých a statisíce znásilněných v nekonečné válce o zdroje nerostných surovin.
Nejvíc nestrádají vojáci, ale ti, kterým je veškeré bohatství k ničemu – civilisté, a hlavně pak ženy a děti. Počet znásilněných na východě Konga už za posledních deset let překročil 200 tisíc. Sexuální násilí tu je rozšířené jako nikde jinde na světě.
Ve skutečnosti je to místo smrti, utrpení a lidského neštěstí. Místo, kde se odehrává možná největší humanitární katastrofa současnosti. Miliony mrtvých a statisíce znásilněných v nekonečné válce o zdroje nerostných surovin.
Nejvíc nestrádají vojáci, ale ti, kterým je veškeré bohatství k ničemu – civilisté, a hlavně pak ženy a děti. Počet znásilněných na východě Konga už za posledních deset let překročil 200 tisíc. Sexuální násilí tu je rozšířené jako nikde jinde na světě.
U milosrdné sestry Clotilde
V malém domku z uplácané hlíny pobíhá po zemi spousta morčat. Malá, velká, bílá, rezavá i strakatá. Piští, kvíkají a motají se pod nohama. Majitelkou malých hlodavců je Emily, pětatřicetiletá pohledná žena s bílým šátkem na hlavě. Na pěti metrech čtverečních zde žije se svými čtyřmi dětmi. Emily vyhodil manžel z jejich domu. Byla znásilněná. A ne jednou.
„Když jsem jednou byla na poli a okopávala maniok, unesli mě i s mojí dcerou ozbrojení muži ze Rwandy a drželi v zajetí. Půl roku mě znásilňovali,“ vzpomíná. Šátek z hlavy nikdy nesundává. „Nutili moji dceru, aby mě bila holí do hlavy, přede všemi. Od té doby se stydím, bylo to ponižující,“ říká Emily, která musela vojákům být nejen po vůli, ale také jim vařit a starat se o chod jejich tábora. „Bylo nás tam osm žen, drželi nás v takové díře. A občas nás přivazovali ke stromům,“ vypráví klidným hlasem, ale každou chvíli otře nebo zamáčkne slzu.
Ženy prý po čase nebyly schopny žádného odporu. „Třeba nám celou noc házeli bláto na hlavu, to nás úplně otupilo a dělaly jsme všechno, co po nás chtěli.“
Když Emily po půl roce propustili z otroctví, vrátila se k manželovi. Ale ten ji vyhnal. I s jejich čtyřmi dětmi. „Prý jsem nečistá, styděl se za mě.“ Emily nevěděla, kam jít, a vydala se tedy do nejbližšího městečka Bunyakiri. Tady je jediný člověk, u kterého mohou znásilněné, zavrhnuté a ponížené ženy hledat útočiště – řádová sestra Clotilde.
V malém domku z uplácané hlíny pobíhá po zemi spousta morčat. Malá, velká, bílá, rezavá i strakatá. Piští, kvíkají a motají se pod nohama. Majitelkou malých hlodavců je Emily, pětatřicetiletá pohledná žena s bílým šátkem na hlavě. Na pěti metrech čtverečních zde žije se svými čtyřmi dětmi. Emily vyhodil manžel z jejich domu. Byla znásilněná. A ne jednou.
„Když jsem jednou byla na poli a okopávala maniok, unesli mě i s mojí dcerou ozbrojení muži ze Rwandy a drželi v zajetí. Půl roku mě znásilňovali,“ vzpomíná. Šátek z hlavy nikdy nesundává. „Nutili moji dceru, aby mě bila holí do hlavy, přede všemi. Od té doby se stydím, bylo to ponižující,“ říká Emily, která musela vojákům být nejen po vůli, ale také jim vařit a starat se o chod jejich tábora. „Bylo nás tam osm žen, drželi nás v takové díře. A občas nás přivazovali ke stromům,“ vypráví klidným hlasem, ale každou chvíli otře nebo zamáčkne slzu.
Ženy prý po čase nebyly schopny žádného odporu. „Třeba nám celou noc házeli bláto na hlavu, to nás úplně otupilo a dělaly jsme všechno, co po nás chtěli.“
Když Emily po půl roce propustili z otroctví, vrátila se k manželovi. Ale ten ji vyhnal. I s jejich čtyřmi dětmi. „Prý jsem nečistá, styděl se za mě.“ Emily nevěděla, kam jít, a vydala se tedy do nejbližšího městečka Bunyakiri. Tady je jediný člověk, u kterého mohou znásilněné, zavrhnuté a ponížené ženy hledat útočiště – řádová sestra Clotilde.
Nemá vlastně co nabídnout, kromě vlídnosti, dobroty a elánu. Nechává ženy bydlet na vlastní zahradě a na pozemku, který patří kostelu. Tam pro ně spolu s knězi a lidmi z vesnice splácala domky z hlíny a trávy. Nemají sice okna ani dveře, zato ale znamenají bezpečí.
„Za mnou jdou ženy, když už jim opravdu nic nezbývá a jsou naprosto zoufalé. Vědí, že zde nic nedostanou,“ říká Clotilde. Přesto u ní žije 20 žen ve věku od 12 do 82 let. Další stovky za ní docházejí pro radu, popovídat si, svěřit se. Nejmladší z těch, která zde našla nový domov, je Charlie. Má vyholenou hlavu a pohled vyplašeného zajíce. Nemluví, jen kouká. „Přivezl ji sem někdo na kole, našli ji v lese, samotnou, vyčerpanou a s malým dítětem,“ říká Clotilde.
Charlie o sobě mluvit nechce. „Drželi ji rok jako sexuální otrokyni. Když porodila dítě, tak ji vyhodili. Ten chlapeček tu po čtyřech měsících zemřel,“ vzpomíná Clotilde. Charlie teď chodí do první třídy a učí se číst a psát. Naopak nejstarší oběť, 82letá Kabinda se už nikdy psát ani číst nenaučí. Ke Clotilde přišla dožít. „Rebelové přepadli naši vesnici. Chtěli jídlo. Dva muže zastřelili. Všichni začali utíkat. Já už ale nemůžu, jsem stará. Čtyři z nich mě pak znásilnili. Ukradli mi slepice i kozy. Nezbylo mi nic a mám od té doby strašné bolesti. Přišla jsem tedy sem, můj muž zemřel před dvaceti lety,“ vypráví stařenka, která dostala od Clotilde nejmenší chýši, protože je sama.
Uprostřed příbytku je malé ohniště a i tady se po zemi motá spousta morčat. „Je to naše hlavní jídlo, rychle se množí a rostou. Občas dostaneme od někoho trochu manioku nebo mouky. Hlavně od lidí, co jdou v neděli na mši,“ říká Kabinda. Když odcházím, pohladím ji po ruce. Dlouho mě za ni drží a pláče.
„Za mnou jdou ženy, když už jim opravdu nic nezbývá a jsou naprosto zoufalé. Vědí, že zde nic nedostanou,“ říká Clotilde. Přesto u ní žije 20 žen ve věku od 12 do 82 let. Další stovky za ní docházejí pro radu, popovídat si, svěřit se. Nejmladší z těch, která zde našla nový domov, je Charlie. Má vyholenou hlavu a pohled vyplašeného zajíce. Nemluví, jen kouká. „Přivezl ji sem někdo na kole, našli ji v lese, samotnou, vyčerpanou a s malým dítětem,“ říká Clotilde.
Charlie o sobě mluvit nechce. „Drželi ji rok jako sexuální otrokyni. Když porodila dítě, tak ji vyhodili. Ten chlapeček tu po čtyřech měsících zemřel,“ vzpomíná Clotilde. Charlie teď chodí do první třídy a učí se číst a psát. Naopak nejstarší oběť, 82letá Kabinda se už nikdy psát ani číst nenaučí. Ke Clotilde přišla dožít. „Rebelové přepadli naši vesnici. Chtěli jídlo. Dva muže zastřelili. Všichni začali utíkat. Já už ale nemůžu, jsem stará. Čtyři z nich mě pak znásilnili. Ukradli mi slepice i kozy. Nezbylo mi nic a mám od té doby strašné bolesti. Přišla jsem tedy sem, můj muž zemřel před dvaceti lety,“ vypráví stařenka, která dostala od Clotilde nejmenší chýši, protože je sama.
Uprostřed příbytku je malé ohniště a i tady se po zemi motá spousta morčat. „Je to naše hlavní jídlo, rychle se množí a rostou. Občas dostaneme od někoho trochu manioku nebo mouky. Hlavně od lidí, co jdou v neděli na mši,“ říká Kabinda. Když odcházím, pohladím ji po ruce. Dlouho mě za ni drží a pláče.
Trvalá destrukce žen
„Každý týden u mě hledá pomoc kolem pěti dívek a žen. Některé z nich byly znásilněné už před dlouhou dobou, ale teprve teď u nich naplno propukají různé nemoci včetně AIDS. A to už nemohou před rodinou a komunitou tajit. Jsem si ale jistá, že kdybych jim měla co nabídnout, bylo by jich tu mnohem víc,“ říká Clotilde. Mnoho žen, které za ní přicházejí, má vážně poškozené genitálie. Znásilnění totiž většinou provází velká brutalita pachatelů.
Ženy pak potřebují náročnou operaci, kterou na východě Konga provádějí jen dvě nemocnice. Obě, ve městech Goma a Bukavu, patří mezinárodním nevládním organizacím. Ačkoli cesta sem trvá i několik týdnů, oba špitály praskají ve švech. „Denně k nám přichází deset znásilněných žen, které mají poraněné genitálie. To je 3600 žen ročně. Hodně z nich už nikdy nebude moci mít děti,“ říká ředitel nemocnice Panzi doktor Mukwege.
O nic lepší situace není ani ve druhé z nemocnic – DOCS ve městě Goma. Už na bráně hlásá rudý nápis na kovové tabuli „Nemocnice pro ženy“. Všechny budovy obléhají ženy (a děti).
„Na operaci stále čeká 120 až 140 žen. Většinou čtvrt roku, ale některé třeba i půl. Někdy se musí čekat na specialisty ze zahraničí, místní lékaři některé náročné zákroky sami nezvládnou,“ říká Judith Anderson, ředitelka nemocnice.
„Každý týden u mě hledá pomoc kolem pěti dívek a žen. Některé z nich byly znásilněné už před dlouhou dobou, ale teprve teď u nich naplno propukají různé nemoci včetně AIDS. A to už nemohou před rodinou a komunitou tajit. Jsem si ale jistá, že kdybych jim měla co nabídnout, bylo by jich tu mnohem víc,“ říká Clotilde. Mnoho žen, které za ní přicházejí, má vážně poškozené genitálie. Znásilnění totiž většinou provází velká brutalita pachatelů.
Ženy pak potřebují náročnou operaci, kterou na východě Konga provádějí jen dvě nemocnice. Obě, ve městech Goma a Bukavu, patří mezinárodním nevládním organizacím. Ačkoli cesta sem trvá i několik týdnů, oba špitály praskají ve švech. „Denně k nám přichází deset znásilněných žen, které mají poraněné genitálie. To je 3600 žen ročně. Hodně z nich už nikdy nebude moci mít děti,“ říká ředitel nemocnice Panzi doktor Mukwege.
O nic lepší situace není ani ve druhé z nemocnic – DOCS ve městě Goma. Už na bráně hlásá rudý nápis na kovové tabuli „Nemocnice pro ženy“. Všechny budovy obléhají ženy (a děti).
„Na operaci stále čeká 120 až 140 žen. Většinou čtvrt roku, ale některé třeba i půl. Někdy se musí čekat na specialisty ze zahraničí, místní lékaři některé náročné zákroky sami nezvládnou,“ říká Judith Anderson, ředitelka nemocnice.
Pravidlo tří měsíců
Uvnitř nemocnice stojí nekonečné řady kovových postelí, ani jedna není prázdná. U každé leží lavor, kam vede hadička, kterou se odvádí moč. Všechny ženy v místnosti jsou po operaci fistuly.
„Při fistule dochází k protržení vaginálního otvoru, který se spojí s dalšími otvory. Moč nebo i stolice pak z ženy odcházejí nekontrolovatelně ven,“ vysvětluje mladá lékařka Silvie, která má právě vizitu.
Operace genitálií je komplikovaná a pacientky tak musí doslova „dávat znova dohromady a dělat z nich opět ženy“. Pokud nenastanou komplikace, trvá dva týdny, než žena dokáže normálně vyměšovat a je zahojená; tři měsíce poté nesmí mít sexuální styk. Pokud to nedodrží, protrhne se znovu. „To je velký problém, protože ty ženy chtějí svému muži a rodině dokázat, že jsou zdravé a ty tři měsíce nedodrží. Máme i takové, které jsou tu popáté, pošesté. Někdy je to ale také proto, že operace nebyla udělána dobře. To se samozřejmě stává,“ říká Judith Anderson.
Aby se operace nemusely opakovat, ubytovává nemocnice DOCS své pacientky celé tři měsíce. Zdarma. „Pro mě je to poprvé, co se o mě opravdu někdo stará. Ani nechci jít domů, tam je jen práce,“ říká Charity, která během tříměsíční „rehabilitace“ navštěvuje nemocniční šicí dílnu. Jiné ženy se zase učí číst a psát, něco vyrábět… „Pak se vrátí domů do vesnice a umí něco navíc, co ostatní neumí, takže si polepší i finančně,“ vysvětluje Judith.
Ženy, které zažily znásilnění, ale potřebují nejen lékařskou péči. Obrovským problémem je jejich návrat do komunit. Většina společenství je už zpátky nepřijme, obvykle také ztratí naději na nový sňatek.
„Snažíme se mužům vysvětlovat, že ta žena za to nemůže a že ji nemohou vinit. Někdy se to podaří, jindy ne,“ říká Mabrucky Euaristes z nevládní organizace Les Bons Samaritans. Pro ty, které rodina nepřijme, fungují i ženská centra. Veškerá pomoc je ale koncentrovaná v Bukavu a Gomě. Ženy z dalekých vesnic, jako je Bunyakiri, na ni nedosáhnou.
Uvnitř nemocnice stojí nekonečné řady kovových postelí, ani jedna není prázdná. U každé leží lavor, kam vede hadička, kterou se odvádí moč. Všechny ženy v místnosti jsou po operaci fistuly.
„Při fistule dochází k protržení vaginálního otvoru, který se spojí s dalšími otvory. Moč nebo i stolice pak z ženy odcházejí nekontrolovatelně ven,“ vysvětluje mladá lékařka Silvie, která má právě vizitu.
Operace genitálií je komplikovaná a pacientky tak musí doslova „dávat znova dohromady a dělat z nich opět ženy“. Pokud nenastanou komplikace, trvá dva týdny, než žena dokáže normálně vyměšovat a je zahojená; tři měsíce poté nesmí mít sexuální styk. Pokud to nedodrží, protrhne se znovu. „To je velký problém, protože ty ženy chtějí svému muži a rodině dokázat, že jsou zdravé a ty tři měsíce nedodrží. Máme i takové, které jsou tu popáté, pošesté. Někdy je to ale také proto, že operace nebyla udělána dobře. To se samozřejmě stává,“ říká Judith Anderson.
Aby se operace nemusely opakovat, ubytovává nemocnice DOCS své pacientky celé tři měsíce. Zdarma. „Pro mě je to poprvé, co se o mě opravdu někdo stará. Ani nechci jít domů, tam je jen práce,“ říká Charity, která během tříměsíční „rehabilitace“ navštěvuje nemocniční šicí dílnu. Jiné ženy se zase učí číst a psát, něco vyrábět… „Pak se vrátí domů do vesnice a umí něco navíc, co ostatní neumí, takže si polepší i finančně,“ vysvětluje Judith.
Ženy, které zažily znásilnění, ale potřebují nejen lékařskou péči. Obrovským problémem je jejich návrat do komunit. Většina společenství je už zpátky nepřijme, obvykle také ztratí naději na nový sňatek.
„Snažíme se mužům vysvětlovat, že ta žena za to nemůže a že ji nemohou vinit. Někdy se to podaří, jindy ne,“ říká Mabrucky Euaristes z nevládní organizace Les Bons Samaritans. Pro ty, které rodina nepřijme, fungují i ženská centra. Veškerá pomoc je ale koncentrovaná v Bukavu a Gomě. Ženy z dalekých vesnic, jako je Bunyakiri, na ni nedosáhnou.
Bohužel běžný provoz
Sexuální násilí na východě Konga není ale „jen“ znásilňování. Jeho součástí je mučení, sexuální otroctví nebo vynucený incest. „To, co se děje v Kongu, jsou nejen válečné zločiny, ale i zločiny proti lidskosti,“ říká Yakin Ertürk, zvláštní velvyslankyně OSN.
„Nejvíc znásilnění mají na svědomí uniformy, to znamená vojáci, policisté, rebelové. Podle našich statistik zhruba pětinu případů páchají příslušníci konžské armády a policie,“ soudí diplomatka.
Opravdu? „No, občas po nějaké ženě nebo dívce chceme sex, ale nikdy jim neublížíme. Stačí vedle nich položit pušku nebo nůž, a ony už jsou po vůli,“ říká mi na lodi z Bukavu do Gomy voják konžské armády jménem Cedric. „Všichni pořád mluví o znásilňovaných ženách, ale i my muži jsme znásilňovaní, nám by taky měli pomáhat,“ pokračuje dvacetiletý mladík, který je prý u armády „moc spokojený“. „Teď se ani moc nebojuje, takže pohoda. Jen peněz máme málo.“ Plat vojáků nepřesahuje 30 dolarů (asi 500 korun) měsíčně.
Podle statistik OSN je na východě Konga denně znásilněno čtyřicet žen. Třináct procent z nich je mladších 14 let, tři procenta na následky znásilnění zemřou. Podle studie Světové banky je na východě Konga přes dvacet procent HIV pozitivních, což je skoro dvacetkrát víc než průměr v jiných částech země.
„Znásilnění je válečnou zbraní. Způsobem, jak ponížit ženu, jak zničit a rozbít rodinu, učinit vesničany loajální k rebelům, nebo je z jejich domovů úplně vyhnat,“ říká Pierra Kalala, psycholog pracující pro UNICEF.
Tak to platilo i dřív, jinde ve světě. Jenže v Kongu se znásilňuje a válčí už víc než deset let. „Ve společnosti roste brutalita páchaná na ženách, a to i uvnitř rodin. Ponižovat, týrat ženu se stalo téměř normální,“ říká socioložka Alexandra Bilak. Její teorii potvrzují i statistiky. V posledních měsících rapidně narostl počet žen znásilněných civilisty. Všichni vidí, že je to beztrestné, nikdo za to nejde do vězení. Navíc se násilí za posledních deset let stalo na východě Konga něčím běžným, co vlastně lidem už přijde normální.
Sexuální násilí na východě Konga není ale „jen“ znásilňování. Jeho součástí je mučení, sexuální otroctví nebo vynucený incest. „To, co se děje v Kongu, jsou nejen válečné zločiny, ale i zločiny proti lidskosti,“ říká Yakin Ertürk, zvláštní velvyslankyně OSN.
„Nejvíc znásilnění mají na svědomí uniformy, to znamená vojáci, policisté, rebelové. Podle našich statistik zhruba pětinu případů páchají příslušníci konžské armády a policie,“ soudí diplomatka.
Opravdu? „No, občas po nějaké ženě nebo dívce chceme sex, ale nikdy jim neublížíme. Stačí vedle nich položit pušku nebo nůž, a ony už jsou po vůli,“ říká mi na lodi z Bukavu do Gomy voják konžské armády jménem Cedric. „Všichni pořád mluví o znásilňovaných ženách, ale i my muži jsme znásilňovaní, nám by taky měli pomáhat,“ pokračuje dvacetiletý mladík, který je prý u armády „moc spokojený“. „Teď se ani moc nebojuje, takže pohoda. Jen peněz máme málo.“ Plat vojáků nepřesahuje 30 dolarů (asi 500 korun) měsíčně.
Podle statistik OSN je na východě Konga denně znásilněno čtyřicet žen. Třináct procent z nich je mladších 14 let, tři procenta na následky znásilnění zemřou. Podle studie Světové banky je na východě Konga přes dvacet procent HIV pozitivních, což je skoro dvacetkrát víc než průměr v jiných částech země.
„Znásilnění je válečnou zbraní. Způsobem, jak ponížit ženu, jak zničit a rozbít rodinu, učinit vesničany loajální k rebelům, nebo je z jejich domovů úplně vyhnat,“ říká Pierra Kalala, psycholog pracující pro UNICEF.
Tak to platilo i dřív, jinde ve světě. Jenže v Kongu se znásilňuje a válčí už víc než deset let. „Ve společnosti roste brutalita páchaná na ženách, a to i uvnitř rodin. Ponižovat, týrat ženu se stalo téměř normální,“ říká socioložka Alexandra Bilak. Její teorii potvrzují i statistiky. V posledních měsících rapidně narostl počet žen znásilněných civilisty. Všichni vidí, že je to beztrestné, nikdo za to nejde do vězení. Navíc se násilí za posledních deset let stalo na východě Konga něčím běžným, co vlastně lidem už přijde normální.
Kupte si svého policajta
Možná jediná cesta, jak sexuální násilí přibrzdit, spočívá v trestání pachatelů. Několik nevládních organizací, které se snaží školit místní justici, ale naráží na nízkou motivaci: policisté i soudci mají směšně nízké platy, kolem 40 dolarů (700 korun) měsíčně. S tím jde ruku v ruce obrovská korupce. Kdo zaplatí, pro toho policie pracuje.
Vloni začal v Kongu platit zákon, podle kterého bylo znásilnění uznáno jako trestný čin, za který hrozí až dvacetiletý trest. „Zatím se nám podařilo dostat do vězení 72 pachatelů. Všechno jsou to policisté, vojáci konžské armády a civilisté. Ostatní, jako jsou rebelové ze Rwandy, zatím před soudem nestáli,“ říká Mabrucky Euaristes.
Konžským ženám pomůže i česká organizace Člověk v tísni. „Na pomoc znásilněným jsme uvolnili půl milionu korun z Klubu přátel Člověka v tísni. Peníze půjdou nemocnicím, organizacím, které s ženami pracují, a na pomoc konkrétním ženám v Bunyakiri,“ říká Marek Štys, ředitel humanitární a rozvojové sekce.
Možná jediná cesta, jak sexuální násilí přibrzdit, spočívá v trestání pachatelů. Několik nevládních organizací, které se snaží školit místní justici, ale naráží na nízkou motivaci: policisté i soudci mají směšně nízké platy, kolem 40 dolarů (700 korun) měsíčně. S tím jde ruku v ruce obrovská korupce. Kdo zaplatí, pro toho policie pracuje.
Vloni začal v Kongu platit zákon, podle kterého bylo znásilnění uznáno jako trestný čin, za který hrozí až dvacetiletý trest. „Zatím se nám podařilo dostat do vězení 72 pachatelů. Všechno jsou to policisté, vojáci konžské armády a civilisté. Ostatní, jako jsou rebelové ze Rwandy, zatím před soudem nestáli,“ říká Mabrucky Euaristes.
Konžským ženám pomůže i česká organizace Člověk v tísni. „Na pomoc znásilněným jsme uvolnili půl milionu korun z Klubu přátel Člověka v tísni. Peníze půjdou nemocnicím, organizacím, které s ženami pracují, a na pomoc konkrétním ženám v Bunyakiri,“ říká Marek Štys, ředitel humanitární a rozvojové sekce.
VÁLČÍ SE TAKÉ KVŮLI MOBILŮM
Válka sice v Kongu oficiálně skončila roku 2003, ale v zemi dál operují rebelové ze sousední Rwandy; a to z obou hlavních kmenů, Tutsiů i Hutuů. Vedle nich na východě země operují i partyzáni ze sousední Ugandy a víc než sto nezávislých rebelských jednotek. Za násilnostmi na východě Konga stojí boj o nerostné bohatství. Právě v oblasti Velkých jezer se skrývají jedny z největších světových zásob diamantů, zlata, kobaltu, zemního plynu a coltanu (pozn.red. – africké označení pro minerál kolumbotantalit). Právě coltan je teď hlavním motivem války. Je totiž nezbytný k výrobě mobilních telefonů a přenosných počítačů, v nichž uchovává energii. Jeho cena každým rokem prudce stoupá a čtyři pětiny všech zásob na světě má právě Kongo. Velká většina nerostných surovin ovšem opouští zemi ilegálně, přes kanály kontrolované ozbrojenými povstalci.
Článek vyšel 27.3.2008 v časopise Instinkt; Autorka pracuje pro novinářskou agenturu Pozitivum – její blog na Respekt.cz