Kočkodan husarský (Erythrocebus patas)

 

Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Primates (primáti)
Podřád: Anthropoidea (opice = vyšší primáti)
Infrařád: Catarrhini (úzkonosí)
Nadčeleď: Cercopithecoidea
Čeleď: Cercopithecidae (kočkodanovití)
Podčeleď: Cercopithecinae (kočkodani)
Rod: Erythrocebus (kočkodan)
Druh: Erythrocebus patas (kočkodan husarský)

 

Kočkodan husarský je největším, nejrychlejším a nejspecializovanějším kočkodanem. Je zároveň jediným savanovým kočkodanem. Převládá u něj pozemní aktivita. Žije v akáciových lesostepích, stepích a savanách subsaharské Afriky, kde je výrazné období sucha. Preferují široké otevřené plochy s výskytem vysokých stromů, kde by mohli v případě nebezpečí nalézt úkryt. V období sucha se zdržují v těsné blízkosti vodních zdrojů, jelikož potřebují pít dvakrát až třikrát za den. Horní hranicí výskytu je poušť Sahara a na jihu jsou to deštné pralesy. Západní hranicí výskytu je Mauretánie a východní Súdán. Dle lokalit bývá rozlišován na čtyři poddruhy, jenž nejsou vědci uznávány. Erythrocebus patas patas je rozšířen od jihu Mauretánie do Čadu, Erythrocebus patas pyrrhonotus od Súdánu do Keni a Erythrocebus patas baumstarki žije pouze v Tanzanii. Posledním poddruhem je Erythrocebus patas villiersi.

Kočkodan husarský je velká štíhlá opice s dlouhými končetinami a krátkými prsty (brachydaktylní). Přední končetiny jsou o trochu kratší než zadní. Dospělý samci jsou až 90cm dlouzí a dosahují hmotnosti okolo 12,5kg, zatímco samice jsou v průměru asi 50cm dlouhé a dosahují hmotnosti kolem 6,5kg. Ocasní délka je stejná jako délka těla a stejně tak i barevnost srsti. Dalším znakem pohlavního dimorfizmu je, že hlava samců je v porovnání se samicemi hypertrofovaná. Velikostí a barvou bývají přirovnávány k makaku rhesus. Dorzální část těla a neurocranium jsou pokryty červenohnědou srstí. Ventrální partie, končetiny, knírek a licousy jsou bílé. Faciální část je pokryta u samců černou a samic šedohnědou srstí, stejně jako konce končetin. Apex nasi, palpebra a auricula jsou lysé a jsou narůžovělé barvy. Bílé štěty u uší a bílý knírek, připomínají husarského vojáka a dali tak tomuto kočkodanu jméno. Samci mají jasně modrý šourek. Přizpůsobením pro život v horkých suchých otevřených ekosystémech je vysoký počet potních žláz. Jejich počet je sice menší než u člověka, ale je významně vyšší než u jiných kočkodanovitých primátů.

 

Obrázek: Kočkodani husarští v ZOO Olomouc 

 

Pohybují se kvadrupedně. Při běhu dosahují rychlosti 55km/h, což je řadí na první místo v rychlosti vlastní silou mezi primáty. Tuto schopnost jim umožňuje to, že se po zemi pohybují digitigrádně, což prodlužuje délku předních končetin o délku dlaně a přesouvá tak těžiště zvířete směrem vzad. Pokud se cítí ohroženi, mohou se pohybovat bipedně, popřípadě vyskakují do výšky, aby měli lepší výhled. Velikost obývané oblasti se pohybuje od 20 do 50km2, v závislosti na velikosti skupiny a na ročním období. V průměru jejich hustota osídlení dosahuje 1,5 jedince na km2. I přes oblibu sušších oblastí byl zaznamenán jejich výskyt i záplavové oblasti delty řeky Senegal. Jejich aktivita je denní. V noci spí na stromech a přes den se pohybují po otevřených savanách. Vytváří skupiny vedené dominantní samicí, kde se vyskytují jen samice s mláďaty a jeden rezidentní dospělý samec. Velikost společenstev bývá nejčastěji od 10 do 30 jedinců. Za určitých okolností se může několik klanů spojit a dočasně tak vytvořit jednotku, která může být složena až ze 100 kočkodanů. Dospělí samci jsou od samic vyhnáni a mohou buď vytvářet malé skupinky, nebo žít jako samotáři. K samicím se připojují pouze v období páření. Mezi samicemi ve skupině panuje rivalita a afiliantní styl sociálního chování zde nebývá často uplatňován, pouze jako tetičkovské chovaní, kdy cizí samice pečují o mláďata ženského pohlaví. Samice se chovají teritoriálně a brání potravní zdroje proti jiným skupinám.

 

Obrázek: Mládě kočkodana husarského v Monkey Parku

 

 

Kočkodani husarští jsou promiskuitní. Po dosažení pohlavní dospělosti, kterou dosahují samci mezi čtvrtým a pátým rokem a samice třetím rokem, se k skupině samic v období páření, které je od června do července přidávají samci. Připravenost ke kopulaci určují samice. Jakmile proběhne koitus, opouštějí samci skupinu. Povětšinou se jeden samec páří i s více samicemi, opačný případ je vzácností. Březost trvá 167 až 171 dnů. Rodí se jedno mládě o průměrné hmotnosti 505g, pokryté řídkou černou srstí, pod kterou prosvítá růžová kůže. Zbarvení dospělého jedince dosahují po třech měsících. Matky přenáší své ratolesti zavěšené na břiše po tři měsíce od narození. Po tuto dobu je nikomu nepůjčuje, laktace trvá přibližně měsíc. Mláďata jsou v mateřské péči po dobu čtyř až pěti měsíců, po kterých dochází k osamostatnění. Matky si přestanou svých potomků zcela všímat až po narození nového mláděte.
I přesto, že jsou tito kočkodani omnivorní, tvoří převážnou část jejich jídelníčku rostlinná potrava. Živí se ovocem, semeny, lusky, hlízami, kořínky, travinami, listy, květy a mízou akácií (Acacia drepanolobium) a tamarindů indických. Loví ještěrky, hmyz, ptáčata a malé savce. Zpestřením stravy bývají vejce.

 

Komunikace mezi kočkodany husarskými je komplexní. V dotykové komunikaci nebývá častým projevem vzájemná péče o srst a zbavování přítele parazitů. Pro sociální hierarchii jsou důležité hry s mláďaty, ale i šarvátky, jenž častokráte již v juvenilním stádiu života předurčuje postavení ve skupině v dospělosti. Zvukové projevy, stejně jako mimika jsou daleko chudší než u jiných kočkodanů. Vizuální komunikace spočívá spíš v postavení těla a menším množství posunků. Chemická komunikace je vázána především na období páření, kdy estrogeny dávají najevo připravenost ke kopulaci.

 

Nejčastějšími predátory jsou lvi, gepardi, levharti, psi hyenovití, šakali, hyeny, hadů, draví ptáci, lidé a patrně i paviáni. Lidmi bývají loveni jako zdroj potravy, nebo je jen redukován jejich počet, jelikož často působí škody na zemědělských plodinách.
Byli introdukovaní na Portoriko, kde zdivočeli a působí zde škody pěstitelům i chovatelům. Bývají častokráte používáni jako laboratorní zvířata k lékařským účelům.

 

V rámci červeného seznamu IUCN jsou hodnoceni na nízkém stupni ohrožení.