Kdo je Kossi Efoui?
V rámci festivalu divadelních setkání Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani se v Praze uskuteční setkání s dramatikem z Toga Kossim Efoui a jeho českými překladateli, Michlem Lázňovským a Janem Tošovským u příležitosti vydání dvou Efouiho her v edici Současná hra Divadelního ústavu. Kossi Efoui je jedním z čelných představitelů afrických dramatiků let osmdesátých 20.století, kteří se významným způsobem zasadili o vznik současného „afrického dramatu“. Lucie Němečková nám zde představuje, kdo je Kossi Efoui?..
Kdo je Kossi Efoui?
„Člověka a život nelze zavřít do definice.“ (Kossi Efoui)
Dramatik? Prozaik? Herec? Režisér? Snílek? Bouřlivák? Vypravěč? Fantasta? Kacíř? Filosof? Uznávaný umělec? Zatracovaný umělec? Evropan? Afričan? Člověk odnikud? … Kossi Efoui je ryzí originál, jemuž se nepodobá nikdo a nic na světě. A třebaže se ho mnozí snaží „katalogizovat“ či „definovat“, Kossi Efoui se brání být pouhým „objektem s nálepkou“ a vždy překvapí něčím novým. Zbývá jediná možnost, jak ho „uchopit“: ponořit se do světa jeho románů a novel, divadelních her a scénářů, číst je, hrát je, přemýšlet o nich, i když nás možná zprvu překvapí.
Co víme o Kossi Efoui? Narodil se v roce 1962 v Anfouin v Togu. Vystudoval filosofii na 1´ Université du Bénin v Lomé. Zajímal se o filosofii antickou, předsokratovskou, stejně jako budhismus, psychoanalýzu či africké myšlenkové proudy. Snil o tom, že bude tanečníkem, protože, jak říká: „ Tělo je svobodnější než slova…“ Třebaže se má Kossi Efoui před slovem na pozoru, stane se nakonec jeho osudem. „Narodil jsem se v roce 1962 do společnosti, která v roce 1963 uskutečnila krvavý státní převrat. V roce 1967 se generál Eyadéma dostává skutečně k moci. Později, když si vše uvědomím, je mi z toho nanic. A právě v té chvíli jsem začal na kousek papíru klást slova vedle sebe, abych se ze všeho vypsal. Všechno jsem zpochybňoval. Začal jsem Historií a říkám si pořád: co se mi ještě neřeklo?“ (1) Kvůli svému „podvratnému“ stylu psaní opustil Kossi Efoui Togo a v současné době žije na předměstí Paříže. Na otázky mířící ke své identitě obvykle odpovídá: „ Spíš než z Toga, říkám, že jsem z Afriky. Být Afričan pro mě znamená politické gesto. Jsem občanem Afriky, která zatím neexistuje. Když budu realista, řeknu, že jsem odnikud, ale v důsledku své politické vize říkám o sobě, že jsem Afričan.“(2)
Ve dvaceti sedmi letech napsal Kossi Efoui svou první divadelní hru Carrefour (Křižovatka). Křižovatka je symbolickým místem konfrontace tří životních postojů. Jakou cestou se dát? Básník volí rezistenci, útěk vstříc jiné, i když nejisté, budoucnosti. Žena čekající na Básníka setrvává na místě, je ponořena do vzpomínek, nenaplňuje jí to však ani přílišným štěstím, ani velkým smutkem. Policajt, který chce Básníka zatknout, představuje společenskou loajálnost a s ní spojené relativní bezpečí. Postupně se ukazuje, že tyto tři postavy jsou vlastně obsesemi postavy zvané Nápověda, která chce s nimi jednou provždy skončit, a to činem rozhodnutí. Na začátku hry vede Nápověda postavy jako by to byly loutky, v závěrečném monologu se přiznává, že celé to divadlo se odehrává stále dokola v jeho hlavě a identifikuje se s Básníkem.Tato zvláštní hra oslovila v říjnu 1989 porotu 16.ročníku Divadelní africké soutěže (Concours Théâtral Interafricain), kterou pořádá Radio France International. Jury v čele s básníkem z ostrova Mauritius Édouardem Maunickem jí přiřkla hlavní cenu Grand Prix. (3) Z dosud neznámého studenta filosofie se rázem stal divadelní autor vyhledávaný v Africe i v Evropě.
S odstupem času můžeme říci, že hra Křižovatka tvoří jakýsi pomyslný mezník ve vývoji afrických divadel, že je jedním z klíčových momentů generace frankofonních dramatiků subsaharské Afriky let devadesátých minulého století. „Před dvaceti lety jsme si vyřizovali účty s kolonialismem, vzývali jsme zapomenuté obrazy hrdinů naší Historie. Dnes se objevují autoři s osobitou obrazivostí, se zcela svébytnými postavami, původními tématy.“ , píše beninská režisérka a herečka Tola Koukoui, kterou Efouiho první text nadchl, a pokračuje: „V tomto smyslu napsal Kossi nesmírně hlubokou hru, která se nevzdaluje každodennosti a současné Historii a přitom je nadčasová. Jakkoli vám hra Křižovatka může připadat surrealistická, vychází nicméně ze současné reality. Ukazuje lidi z masa a krve, kteří hovoří o lásce a filosofii, obklopeni totalitním režimem… Tíha reality nám však nebrání, čtenářům ani divákům, aby nás uchvátily autorovy myšlenky a abychom snili“. (4) Nová krev nejen africké, ale i světové dramatické tvorby prýští z děl Ivorijce Koffiho Kwahulé, Konžanů Cayi Makhélé a Leandra Alaina Bakera, Beninčana Josého Pliyi, Koulsy Lamka z Čadu a v neposlední řadě též Kossiho Efoui z Toga. Každý z této generace autorů je jiný, každý přináší své vlastní poselství o člověku přelomu 20. a 21.století. Jakou zprávu přináší konkrétně Kossi Efoui?
Jeho divadelní tvorba je nesmírně různorodá, dá se jen stěží zobecnit. Sám autor hovoří v této souvislosti o „uličnickém divadle“ , prohlašuje, že při psaní „ požírá vše, co mu přijde pod ruku“. Přesto se pokusím naznačit určité charakteristické rysy jeho tvorby.
Na první pohled Efouiho texty zaujmou svým osobitým jazykem, originální hrou slov, která je pro každého překladatele smělou výzvou, nesmírným dobrodružstvím i tvrdým oříškem. Autor píše sice ve francouzštině, ale tato francouzština se v mnohém vymyká běžnému, byť i literárnímu jazyku. Bernard Chenuaud se přiznává ke svým protichůdným pocitům z prvního setkání s autorovým dílem takto: „Četba Efouiho Křižovatky mě vyvedla z míry. Byl jsem zděšen a zároveň jsem cítil jisté sympatie. Zděšen jsem byl proto, že mi autor připadal trochu jako pozér, poněkud „zápaďácký“, trpící jazykovými zlozvyky, které bych předpokládal, že najdu spíš u „pařížských intelektuálů“ než u „autentického autora z Toga“… Moje obavy se však rozplynuly, jakmile jsem se přesvědčil o síle a přesnosti jeho slov a myšlenek.“ (5) Kossi Efoui pracuje s jazykem jako tanečník se svým tělem. Zkouší jeho možnosti, vystavuje ho extrémním polohám, zkouší jeho pružnost i pevnost, staví ho do nových souvislostí, nachází nové významy. Jeho texty jsou poetické, snové, vyznačují se zvláštním lyrismem, dají se číst jako básně, nejsou zároveň bez humoru.
Efoui se slovy nejen „tančí“, ale snaží se také vnímat jejich zvukomalebnost a rozeznít ji.. Text je tedy zároveň i jakousi hudební partiturou, někdy ve stylu rapu, jindy připomíná spíše barokní fugu, jindy skrze slova zaznívá jazz. Autora zajímá slovo nejen po formální, ale i obsahové stránce. Hlavně, pokud jde o skutečnost, která se „skrývá“ za slovem. Všímá si prostoru, který se rozkládá mezi označujícím a označovaným.
Efoui pojímá slovo jako masku. „To, co se pokouším dělat se slovy je podobno hercově práci s maskou. Herec vstoupí na scénu a říká svým běžným hlasem běžné věty. Jak se ale z těchto všedních vět stanou nevšední? Jak se z něčeho důvěrně známého stane něco zvláštního? Je to prostřednictvím masky, hrou, která tělo mění v masku. Jakým způsobem herec, který ovládá svůj text, v nás vyvolá pocit, že ho právě vymýšlí? Jak můžu při psaní z něčeho vědomého udělat nevědomé? Znám slovo a jeho definici, ale je třeba, abych si představil, že ji neznám. Herec vytváří vzdálenost mezi sebou a tím, co ví a způsobem, kterým zařídí, že je to vnímáno jako něco nevědomého. Tuto práci nazývám prací masky. Je to přesně to, co dělám se slovy.“ (6) Maskou jsou podle Efouiho slova, za něž je možné se schovat, ale také postavy. Některé jeho postavy připomínají dokonce loutky, figuríny, které evokují téma manipulace, hledání vlastní identity. „Když se objeví masky, ale nepředstaví se jako masky, nýbrž jako obličeje, je třeba jim dát ránu, aby bylo vidět, jestli se za svrchním obličejem neskrývá další. A pokud ano, pak je třeba udeřit znovu, abychom se přesvědčili, zda-li i ten druhý obličej není maska. Přesně tohle je pro mě psaní. Vše, co se prezentuje jako hluboké, tomu dávám ránu, abych viděl, jestli nejde o povrch. Je to zároveň způsob rehabilitace vnějškového, totiž masky jako masky.“ (7) Efoui tvrdí, že „maskovat se“ je nucen i současný africký autor, aby došel v tvorbě co nejdál. „Maskováním“ označuje způsob, kterým se „v extrémní situaci učíme odhalovat neuvěřitelný prostor svobody v kapse s kapesníkem.“
Masku spojujeme spíše s africkým folklórem a tradicí, tuto paralelu nelze vztáhnout na Efouiho hry. Jestli něco Kossi Efoui není, tak to, že je tradicionalista. Nepíše o tradiční Africe, nýbrž o moderní Africe, Africe 20. a 21.století, zároveň překonává hranice kontinentu, což jeho hrám dodává na univerzálnosti. Nejsou určeny jen pro africké herce a diváky, ale mohou jim rozumět diváci na celém světě.
Poznámky:
1/ Rozhovor Sylvie Chalaye s Kossi Efoui, Théâtre/Public 158.
2/ tamtéž
3/ Není to Efouiho první cena Již v roce 1986 byl oceněn v Japonsku v soutěži, kterou u příležitosti 41. výročí svržení bomby na Hirošimu organizovala Světová federace asociací a Klub Unesco.
4/ Tola Koukoui, Rencontre avec „carrefour“, Théâtre Sud, n°2, 1990.
5/ Bernard Chenuaud, Un enfant du village mondial, Théâtre Sud, n°2, 1990.
6/ Rozhovor Tainy Tervonen s Kossi Efoui, Africultures, březen 2001.
7/ Rozhovor Sylvie Chalaye s Kossi Efoui, Théâtre/Public 158.
Bibliografie (výběr)
Divadlo:
Le carrefour (Křižovatka),Théâtre Sud n°2, L´Harmattan, 1990. První cena v Divadelní africké soutěži RFI 1989. Premiéra v Lomé, divadelní společnost Nivaquine a Koliko, režie Tola Koukoui. Inscenace uvedena též na Off Festivalu v Avignonu v roce 1991. Do angličtiny přeložil Gill Mac Dougal, vydalo nakladatelství Ubu Repertory Publication. Čtení v Ubu Repertory Theater v New Yorku. Rozhlasová inscenace v bruselském RTBF (Radio Télévision Belge de la Communauté Française) v roce 1990, režie Ronald Theunen.
Récupérations (Získat znova), Lansman, Carničres, 1992. Premiéra v roce 1991, Kinshasa, divadelní skupina Balagan, režie Grégoire Ingold a Kossi Efoui. Francouzské turné (Aurillac, Dijon, Strasbourg, Saint-Quentin, Paříž). Starší verzi hry uvedl l´Atelier Théâtre v Lomé v roce 1997, režie Kangni Alemdjorodo. Čtení v roce 1993 v Namur, Magasin d´Ecriture Théâtrale. Přeloženo do polštiny a otištěno v revue Dialog.
La malaventure (Nehoda), přepracovaná verze hry Carrefour (Křižovatka), vznikla během rezidenčního pobytu v domě autorů v Limoges (Maison des auteurs). Inscenováno v rámci 10.ročníku Festivalu Frankofonie, režie Max Eyrolle. Vydalo nakladatelství Lansman, 1995.
Le petit frčre du rameur (Převozníkův malý bratr), Lansman, 1995. Čtení v Domě divadla a tance, Epinay-sur-Seine v roce 1993 v rámci projektu „současný pohled“, režie Grégoire Ingold a Kossi Efoui. Premiéra v roce 1996 v režii Nadine Varoutsikos. Překlad do češtiny Michal Lázňovský, Divadelní ústav, edice Současná hra, 2005. Rozhlasová inscenace Čro 3 Vltava, režie Lída Engelová. Scénické uvedení rozhlasové inscenace v Divadle Viola (projekt Rozhlasová hra na jevišti) v rámci 4.ročníku festivalu divadelních setkání Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, duben 2005.
Que la terre vous soit légčre (Ať je vám země lehká), nejnovější verze hry Carrefour (Křižovatka), Le bruit des auteurs, Solignac, 1996. Premiéra v L´Hexagone de Meylan, Divadelní spoolečnost Compagnie du Jour, 1996, režie Mamadou Dioume.
La Balade des voisins anonymes – Monologue pour un drole d´oiseau (Procházka s anonymními sousedy – monolog darmošlapa). L´Adieu au sičcle/Editions Paroles d´aube, No.16/1998 a Grenoble Alpes Métropole. Premiéra 1998 v Café Les Bonobos v Grenoblu v rámci projektu L´Adieu au sičcle. Do češtiny přeložil Jan Tošovský. V dubnu 2005 vydal Divadelní ústav Praha v edici Současná hra v rámci 4.ročníku festivalu divadelních setkání Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani.
Happy End, in Brčves d´ailleurs, Actes Sud-Papiers, 1997. Nastudováno v rámci dílny v Domě gesta a obrazu (Maison du Geste et de l´Image) v Théâtre International de Langue Française, květen 1997. Rozhlasová inscenace, France Culture, březen 2001.
Le corps liquide (Tekuté tělo), in Nouvelles écritures, vol.II, Lansman, Carničres, 1998. Premiéra v Douai, leden 1998, režie David Conti.
L´entre-deux ręves de Pitagaba conté sur trottoir de la radio ( Mezi dvěma sny o Pitagabovi, vyprávěnými na chodníku rozhlasu), Acoria, Paris, 2000. Rozhlasová inscenace v rámci bienále Dak´Art 92. Hra byla mezi finalisty soutěže RFI Světové texty a dramata 1992. Inscenace v Le Lavoir Moderne Parisien, režie Françoise Lepoix, 2003. Inscenace ve Strasbourgu, Le Taps Gare,v režii Josiane Fritz, 2004.
Próza
Indépendence Cha cha cha sur fond de blues ( Svoboda cha cha cha na bluesovém základě), novela, Sépia, 1992. Cena Nové Afriky (Prix de la Nouvelle Africa n°1, 1992.
Les coupons de Magali (Magaliny kupóny), novela, Le Monde diplomatique, prosinecc 1992. Ocenění delegace francouzského jazyka: Prix de la délégation génerale de la langue française 1992.
Sans nom propre ( Bez vlastního jména), novela, in Les chaînes de l´esclavage, Apogée, 1998.
La polka, román, Le Seuil, Paris, 1998.
La fabrique de cérémonie, (Továrna na obřady), román, Le Suil, Paris 2001.