Jak zdrhnout z Afriky, aneb kdo uteče, ten vyhraje I.

Mnoho lidí se chce do Afriky dostat, to je dostatečně vidět z některých příspěvků na této webové stránce, a dosvědčuje to i existence cestovních kanceláří s programem dobrodružných cest na černý kontinent. Jistě se mnou ale budete souhlasit, že může nastat opačná situace – jak z Afriky co nejrychleji pryč! Konec konců to bylo dobře vidět na našich turistech v Zambii. Jsem ale přesvědčený, že ten zambijský případ tří Čechů je jedno velké nedorozumění. Ale mohlo by se to přihodit komukoliv. Takže tento článek bude o prevenci a léčbě nedorozumění. Nebudu tu zmiňovat základy slušného chování, to je samozřejmost kdekoliv, i v prostředí vlastním, natož v cizím. Na druhé straně si ale nemyslím, že s kloboukem v ruce a s úsměvem idiota se dá projít celý svět.

 

Chtěl bych vám dát pár rád, jak se především do nepříjemné situace nedostat, ale když už se to stane (a jak uvidíte, může to být natošup), jak z ní zase ven. Všechno je založeno na mých osobních zkušenostech, a pokud je to možné, uvedu i konkrétní příběh, ale tak, abych neohrozil ty, kteří mi pomáhali, takže mnohdy v těch příbězích bude chybět místo děje a čas.

 

 

A.1.1 Nesnažte se za každou cenu hned napoprvé navodit přátelskou atmosféru.

 

Uvědomte si, že proti vám mnohdy stojí člověk, který se špatně vyspal, kterého bolí zuby, nebo kterému utekla žena. Navíc se musí otravovat s vaším pasem a s formulářem, který jste špatně vyplnili. Zatímco vy jedete na dovolenou, máte dobrou náladu a myslíte si, že by ji měl s vámi sdílet každý.

 

U okénka „immigration“ stál vedle mě starší člověk, a zatímco se úředník za přepážkou snažil zorientovat v jeho cestovních dokladech a opravit údaje v „entry form“, tak jsme se všichni dozvěděli, že pán je architekt z Německa a přijel do této krásné země na pozvání místního guvernéra, aby v jeho krásném městě navrhl vítězný sloup, což on, pan architekt, velice rád učiní, neboť je odborníkem na vítězné sloupy, a navíc není v této krásné zemí poprvé, ovšem bude si to muset nechat ještě rozležet, což taky není problém, protože do guvernérova města odlétá až zítra, takže bude mít… Naštěstí se v tomhle momentě podařilo úředníkovi bouchnout razítko do pasu toho německého žvanila a všichni jsme si mohli oddychnout.

 

Ve frontě stůjte klidně, když vás někdo předběhne, nechte ho, nehádejte se ani s ostatními cestujícími a už vůbec ne s personálem. K okénku přistupujte jednotlivě, zachovávejte individuální zónu, odpovězte pouze na ty otázky, které vám byly položeny, nesmějte se, nedělejte ksichty.

 

A.1.2 Víza a délka pobytu

 

V některých zemích se vás u okénka zeptají, kolik dní chcete zůstat. Hned jak projdete cizineckou policií, zkontrolujte si, kolik dnů vám dali na vstupní razítko. Vůbec to totiž nemusí odpovídat počtu dní na pobytovém visu nebo počtu dní, které jste jim u okénka řekli. Nedohadujte se s policií, že přeci máte ve visu víc dní. Uvědomte si, že imigrační úředník vás může nepustit do země a poslat zpátky bez ohledu na to, jaké visum máte! Ukažte snahu o spolupráci, ale v žádném případě to nezkoušejte s podplácením, mohlo by to pro vás skončit i ve vězení. Zrovna v tomhle případě je nejlepší tvářit se jak blbec. Ostatně, pokud nejste spokojeni s počtem pobytových dní, které vám dali na letišti, jděte na nejbližší služebnu cizinecké policie ve městě, kam jste přiletěli, tam vám obvykle pobytové visum prodlouží, ovšem zase to něco stojí.

 

Přijel jsem napoprvé do Zambie, visum jsem měl na 30 dnů a chtěl jsem zůstat jen 14 dní, abych se seznámil s vrtáním studní v podmínkách Nord Western Province. Po čtrnácti dnech jsem odjížděl plný přátelských pocitů ke všem zambijským obyvatelům. Na letišti po „check in“ mi na „immigration“ řekli – ale pane, vy jste tu byl týden ilegálně!!! Tohle je oblíbená věta všech policajtů a úředníků na světě, po ní se většinou každý normální člověk opotí a tím se z něj stává snadný objekt pro vydírání. Po pravdě jsem řekl, že jsem si toho nevšiml a že jsem ochoten tu situaci napravit. Stálo mě to 100 USD. Rozloučili jsme se jako přátelé, s úsměvem, jak to jen Zambijci dovedou.

 

 

 

Lidé bývají přesvědčení, že se musí vozit originál pasu. Ano, je to tak! Fotokopie pasu je neplatná, což ale málokdo ví, zejména to neví řadový afričtí policisté. Zrovna tak málokdo ví, že váš pas NENÍ vaše vlastnictví, pas je vlastnictví českého státu.

Pokud tu možnost máte, okamžitě po příjezdu si nechte udělat fotokopie pasu, tedy stránky s vaší fotografií a stránky se vstupním razítkem. Tyto dvě stránky si nechte legalizovat, zejména ve frankofonních zemích, kde je rozbujelá byrokracie – čím víc razítek a podpisů na papíru, tím větší respekt to vzbuzuje u všech kontrolních orgánů. Vozte sebou oba doklady – pečlivě schovaný pas a jeho orazítkovanou kopii. Když vás zastaví někde na ulici obyčejný policajt, nikdy nedávejte z ruky originál pasu, pouze kopii. Pokud bude trvat na tom, že mu musíte dát originál, tvrďte, že originál je na ambasádě v trezoru. Originál pasu smíte dát do ruky pouze úředníkovi cizinecké policie.

 

Z jedné africké země jsem měl odjet do druhé, do které jsem měl i platné visum, ale měl jsem již vyčerpán počet vstupů. Domluvil jsem se s administrátorem v té druhé zemi, že mu pošlu pas a on tam zajistí dodatečný vstup. V tomto momentě jsem měl správně předat pas České ambasádě a požádat je, aby diplomatickou poštou poslali pas pro potřebné razítko. Místo toho jsem poslal pas přes DHL. Za deset dní byl pas poslán zpátky, ale na moji adresu už nedošel. V zemi, ve které jsem byl, je totiž zákaz posílat pas poštou, třebas je to pošta kurýrní. Při dotazů na DHL mi bylo řečeno, že pas zůstal na celnici, protože zasílat pas poštou je zakázáno. Tak proč jste proboha můj pas akceptovali, když je to zakázáno? Omlouváme se, byla to individuální chyba jednoho zaměstnance. No tak snad mi dáte alespoň odpověď, kde můj pas je a kdy ho dostanu zpátky! Na celnici, víc nevíme, byla ta odpověď. Tím skončila veškerá komunikace s DHL. Dokonalý mrtvý brouk, tohle DHL. Zkuste se dostat na celnici v mezinárodním prostoru na letišti, když je to v arabské zemi a okolo zuří “arabské jaro”. Podařilo se mi to pouze s pomocí arabského spolupracovníka. A tam na celnici seděl pán z tajné policie, který mi prozradil, že v souvislosti s platnými předpisy předal můj pas k projednání jednotlivým oddělením tajné policie. Jakým? Do toho mi nic není, až skončí vyšetřování, bude pas odevzdán českému zastupitelskému úřadu. A kdy skončí vyšetřování? Těžko říct, snad za dva, za tři měsíce. Říkám mému spolupracovníkovi – Mehdi, teď musíš ukázat, jak jsi dobrý a ten pas z tajné policie dostat. Mehdi si vzal den dovolené, obvolal všechny své známé a vydal se na cestu. Večer se vrátil, oči navrch hlavy a vyprávěl – tajná policie se skládá z několika různých služeb, jako je ochrana proti vnitřnímu nepříteli, boj proti korupci, hospodářská kriminalita, ochrana hranic, armádní tajná policie, atd, atd… a z jejich spolupracovníků. Jednotlivé tajné služebny jsou kdekoliv, a jejich spolupracovníci jsou všude! Tajná oddělení mezi sebou soupeří a chtějí dokázat, že právě to jejich oddělení je to nejlepší, protože odhalilo nejvíce nepřátel. Na Mehdim bylo zřetelně vidět jak je vyděšený – pane, zkuste ještě vaší ambasádu, já vám pomoct nemůžu a obávám se, že nikdo v této zemí, všichni se budou bát.
Nejdřív tedy diplomatická nóta na místní ministerstvo zahraničních věcí, odkud ale přišla jen telefonická informace, že jsem byl 14 dní v zemi bez pasu a tudíž ilegálně (už zase…) a že ministerstvo musí čekat, až policie předá zprávu (což může pár měsíců trvat), pak se uvidí co se mnou. Pan velvyslanec mi tedy vystavil náhradní cestovní pas a průvodní dopis s tím, že původní pas se ztratil, přidal svoje diplomatické auto šéfa mise, a dodal “Kdyby se na letišti cokoliv dělo a vy měl pocit, že vám hrozí nebezpečí, skočte do mého auta a vraťte se na ambasádu, já tu pro vás nechám připravit pokoj pro hosty, později snad něco vymyslíme. Ale třeba to ani nebude nutné, pokud tam na letišti nemají hlášku od tajné policie”. Podařilo se mi odletět, i když musím říct, že můj nepříjemný pocit byl umocněn ještě zprávou, kterou jsem se dozvěděl ráno před odletem – v noci Američani zabili Usamu bin Ladina a mohou se očekávat zvýšené kontroly na letištích. Oddechl jsem si až ve Frankfurtu.

 

 

 

A.3.1 Nikdy nevtipkujte.

 

Pokud neznáte perfektně jazyk a mentalitu místních lidí. Tvrdím, že i Angličan, který přijede do cizí anglofonní země, kde všichni mluví jeho řeči, by se měl vyvarovat vyprávění anekdot. Pro nás, pro Čechy by mělo především platit, že zejména překládané vtipy, které jsou založené na hře se slovy a s mluvnickými tvary, znějí v jiné řeči naprosto děsivě.

 

Znal jsem člověka, který vtipy, kterým nikdo nerozuměl, nejenže vyprávěl, ale sám se jim taky s chutí zasmál. Celkem mu nevadilo, že posluchači na něj zírali v němém údivu. Dokonce mu ani nedošlo, že ho mají za blbce, naopak o místních lidech tvrdil, že to jsou primitivní opice bez špetky smyslu pro humor. Ředitel místní organizace mi řekl – ten vás člověk je jistě dobrý odborník, ale proboha, vemte si to rozchechtané hovado pryč, nám to tady vadí!

 

A.3.2 Nikdy se nikomu nesmějte.

 

Smích je agresivní a je považován za znevažování protivníka. Na rozdíl od úsměvu, který je vždycky přátelský. Ale dřív, než se začnete na lidi usmívat, stejně se napřed podívejte do zrcadla a sebekriticky ten úsměv zhodnoťte.

 

 

A.3.3 Nikdy nereagujte podrážděně.

 

Reakce v některých kulturách vám mohou připadat agresivní a hrubé, ale v žádném případě byste se neměli chovat podle hesla “na hrubý pytel hrubá záplata”. A už vůbec se nesnažte místní lidí školit, tak jak to jen Češi dovedou pod heslem – Počkej, já ti vokážu! Takzvaní “rození vítězové”, tedy lidé, kteří buď musí z jakéhokoliv konfliktu vyjít s pocitem, že vyhráli, anebo mít alespoň poslední slovo, zpravidla v Africe dopadnou na ústa. Dejte si pozor i na provokace, v tomhle jsou zase přebornicí místní junáci, tedy pubertální mládež. Nechte je, klidně mějte pocit, že se na vás někdo neprávem křivě podíval. Vám přeci nejde o vítězné pocity, ale o příjemné zážitky.

 

Kamarád z ambasády jel do Mombasy a cestou se u mne zastavil. Já ho mám docela rád, hraje dobře karty i šachy, ale někdy má strašně výlevy nadřazenosti. Za pár hodin se z hraničního přechodu vrátil a oznámil, že místí černoši nesnáší bělochy a že ho přes hranici nepustili z malicherných důvodů, že totiž neměl platný řidičský průkaz. Možná, že by to byl s tím keňským policistou i nějak dohodnul a jel dál, ale on to tak přece nemohl nechat a musel všem policistům na hraničním přechodu vysvětlit, jaká jsou jejich práva a hlavně jaké jsou jejich povinnosti vůči návštěvníkům z Evropy, potažmo pak k zaměstnancům cizího zastupitelského úřadu. Takže teď tam všichni znají své povinnost, ale on se do Mombasy nepodíval…

 

 

A.4.1 Jízda autem

 

Nesnažte se za každou cenu řídit auto, i když máte platný řidičský průkaz pro tu kterou zemí. Jste cizinec, v očích mnoha Afričanů představujete snadný zdroj příjmů, zejména když dojde třeba i k malé nehodě. Ale po pořádku:

 

A.4.1.1 Mějte vždycky zamčené dveře!

 

Můj šofér si jel vyzvednout novou Toyotu do prodejního servisu. Zamknul dveře auta a vydal se na cestu. Jenže zapomněl na zadní páté dveře. Po dvou kilometrech zastavil na semaforech. Do zadních dveří mu nastoupili dva lidé a dali mu příkaz odjet do boční ulice. Poslechl. Soudím tak podle toho, že auto se nenašlo, jenom jeho tam ho našla policie uškrceného strunou.

 

A4.1.2 Mějte vždycky zavřená okénka!

 

To se snadno řekne, ale venku je 40 a v autě jak na vztek nefunguje klimatizace. Jsou i lidé, kterým klimatizace vadí – prosím, ale pak musíte mít okénko jen velmi lehce pootevřené.
Jeden známý taky nesnášel klimatizaci, takže měl otevřené okénko naplno a z něj vystrčenou levou ruku, vlastně mu ta ruka tak plandala podle dveří (jsme v LHD = levostranný provoz, jako v Anglii, tedy šofér sedí na právě straně a vy na levé). Na té ruce měl hodinky značky Rolex asi za 60 tisíc. Když auto zastavilo na semaforech, přistoupil ke dvířkám místní junák a než náš člověk stihnul zastrčit ruku do auta, tak měl po hodinkách.

 

A.4.1.3 Nesedejte si na “místa smrti”!

 

Jedna se o místa, která jsou v případě nehody nejvíce vystavena nebezpečí – v autě je to místo vedle řidiče, v autobusu na předním skle nebo na horních sedačkách u double deckeru. Mimochodem, víte, kde je v letadle nejbezpečnější místo? Uprostřed kabiny, tam kde se napojují křídla na trup. Když se ovšem podíváte na seznam bezpečných míst tak zjistíte, že odtamtud zase nic neuvidíte…

 

A.4.1.4 Nikdy neberte stopaře!

 

Nejde ani tak o vaší bezpečnost, jako spíš o jeho. Pokud se mu něco stane, máte ho na krku s plnou parádou, tedy odvoz do nemocnice, platby za ošetření, pomoc jeho rodině… A žádná pojišťovna vám stopaře v Africe nepojistí.
V některých afrických oblastech ale budete muset vzít někoho do auta – jedná se o povinný eskort, údajně na vaší ochranu. To k vám přistoupí ne příliš čistý voják, posadí se za vás, natáhne samopal, opře ho o podlahu a začne chrápat. Jeden můj šofér kouřil marihuanu (tedy jen do té doby, než jsem na to přišel – pak přestal být šoférem). Když jel jednou sám, vzal do auta eskortujícího vojáka (to musel) a jako stopařku jednu řadovou sestru (a to asi udělal dobře). Popíjel limonádu, kouřil marihuanu, jel jak blázen – tedy z jeho pohledu naprostá pohoda. Až jedna zatáčka ho dostala – vyletěl že silnice, třikrát se otočil přes střechu a jak tak to auto letělo vzduchem, tak eskortující voják se polekal a zmáčknul spoušť samopalu. Nikomu se nic nestalo, asi díky té řádově sestře byl na palubě přítomen sám Pánbůh a všichni svatí, protože karosérie toho auta byla nejen zcela zničena ale navíc i prostřílená z vnitřku…

 

 

 

A.5.1 Místní lidé

 

Moc na ně nespoléhejte.

 

 

Takže, místní lidé vám asi moc nepomůžou a tak buďte alespoň rádi, když vám nic neseberou.

 

A.5.2 Česká ambasáda

 

Mám s nimi jen dobré zkušenosti. Nesmíte se samozřejmě spoléhat, že pro vás udělají naprosto všechno. Divili byste se, jak moc jsou jejich pravomoci v cizí zemí omezené. Proto mě vždycky rozveselí, když si někdo stěžuje, že mu ambasáda nezajistila bezproblémový průjezd zemí, že mu ambasáda nekoupila zpáteční letenku nebo nerezervovala ubytování v Hiltonu zdarma. Na druhé straně potvrzují, že to co dělají je skutečně to maximum, co se udělat dá a vy to určitě oceníte, když třeba onemocníte. Ovšem nečekejte, že ambasáda bude fungovat coby cestovní kancelář, pojišťovna a banka zároveň.

 

Když byl v Alžírsku před mnoha lety vyhlášen zákaz vycházení a vypadalo to na občanskou válku, dostali jsme všichni, co jsme pracovali v italském kempu, od italské ambasády přehlednou mapku Alžíru s vyznačenými zátarasy a s trasami kterými se dalo dojet na letiště, a rozpis příletu Alitalia k odtransportování žen a dětí. Řekl jsem si – to co dovedou Italové, to dovedou Češi taky. Zavolal jsem na ambasádu jednomu známému a ten mi pohnutým hlasem říká “Jéé, Kadle, to je dobře že voláš, my vůbec nevíme co se děje! Jaká je venku situace a kdy to skončí?”

 

A.5.3 Policie nebo armáda

 

V mírové situaci a v celkem jednoduchém případě (autonehoda) je to celkem dobrá adresa. Slyšel jsem, že to může být jediná adresa před rozvášněným davem. Potvrzuji.

 

Vracel jsem se do Kinshasi z Adis Abeby a se mnou v letadle i skupinka dobře oblečených a slušně se chovajících mladíků. Můj šofér mi na letišti na příletu říkal – pane, teď bychom neměli jezdit, po celé trase z letiště do města je plno rozvášněných lidí. Proč? No s Vámi přiletělo národní fotbalové mužstvo, které vyhrálo kvalifikaci na Africký pohár a všichni fandové je chtějí pozdravit. Tak proč bychom i my nemohli projet tím vítajícím špalírem?, zeptal jsem se. Protože máte zpoždění už tři hodiny a z těch natěšených fanoušků se stala netrpělivá agresivní hovada. Přesto jsme vyjeli. Skutečně, fanouškové nejen volali na cokoliv, co se po silnici pohybovalo, ale skákali na to a padali s toho. Na můj pickup se na zadní ložnou plochu vešlo asi padesát lidí, takže přední kola se nedotýkala silnice a dál se už jet nedalo. Fanouškové na ložné ploše ovšem vyžadovali další jízdu a dávali to najevo skákáním po střeše auta, takže prasklo i přední sklo. U silnice stála skupinka vojáků se samopaly. Říkám šoférovi – slib jim deset dolarů, když mě doprovodí až do města. Ale současně jsem se bál, že by ti vojáci mohli pro deset dolarů začít i do fanoušků střílet. Dva vojáci řekli – tak jo, ze stromu, pod kterým vojáci stali, ulomili dvě pořádné větve a těma začali do fanoušků mlátit hlava nehlava. Za chvíli byla plošina prázdná, na ní si stoupli vojáci, vzali k sobě pár klidnějších fanoušků a tak jsme za půl hodinky dojeli do Kinshasy. Byl nejvyšší čas, protože pořadatelé nepovolili fotbalistům vystoupit z letiště, naopak jim přistavili jiné letadlo, které je odvezlo do Lubumbashi. Poté, co se to dozvěděli vítající davy, dálnice z letiště se stala bojovým polem. Situace se uklidnila až k půlnoci, ale to už jsem byl v posteli.

 

Nějak jsem se zakecal, teď už vám nestihnu napsat, jak se chovat v hotelu a na ulici, jak vyměnit peníze nebo píchlou pneumatiku, jak se chovat k dětem, jak diskutovat o náboženství, jak se případně dostat z vězení. Tak zase až příště. Nebojte se, já nezapomenu. A vy zase nezapomeňte, že:

 

 

Váš Karel Koreš