Článek “Podvod Století nebo Zlatý důl” uveřejněný na této webové stránce je profesionálně napsaný a řeklo by se, že snad žádnou diskusi nevyvolá, jenom si ho vezmou čtenáři pořádně k srdci. A ejhle, tak početné příspěvky asi neočekával ani jeho autor. Ovšem, podle některých ohlasů si většina čtenářů nejspíš myslí, že kdesi v Nigérii v „Internet Café“ sedí nějaký chudák a rozesílá fotografie krásných slečen a číslo svého bankovního konta. Idealisti si dokonce myslí, že je to ta krásná slečna osobně! Možná že ano, ale situace bývá o dost komplikovanější a samozřejmě i nebezpečnější. Nedávno jsem se do ní dostal i já!
Jsem v Nigérii a v současné době se můj německý zaměstnavatel potýká s nedostatkem peněz ve zdejší pobočce. To se občas stane, když uzavřete kontrakt s místní administrativou a ne třeba se Světovou Bankou. Nakonec ty peníze s určitým zpožděním dostanete, alespoň zatím to tak vždycky bylo. Jenže než se tak stane, musíte buď zavřít pobočku a z toho vyplývá nepříjemné znovu otvírání a s tím spojená děsivá administrativa rozvojové země, anebo se budete snažit sehnat jiný kontrakt, třeba znovu s místní administrativou – tedy vytloukat klín klínem.
Jména osob i názvy organizací a projektů jsou v tomto příběhu změněna, pouze čas a prostor jsou stejné – stalo se 21. a 22. listopadu 2011 v Nigérii (kde jinde, že ano?)
Poslal mi můj šéf z Frankfurtu žádost, abych zpracoval a na Ministerstvo zemědělství odvezl nabídku na konzultační služby na zvýšení kvality jednoho zemědělského centra. Tam už člověk zastřihá ušima (a pak se mi ty “uši” ještě párkrát rozpohybují). Já jsem přeci vodohospodář, jak můžu zpracovat nabídku na zemědělské služby? Hele, nedělej si z toho hlavu, nabídku zpracuje Nigerijský partner. Tak k čemu mě tedy potřebuje? Ten Nigerijský partner tu nabídku potřebuje přikrýt nějakou zahraniční firmou, která má v pořádku všechny legální dokumenty potřebné v Nigérii. Takže my budeme dělat střechu nějaké Nigerijské firmě? Ano, ale doporučení máme od našeho dobrého známého Němce Klause, který vlastní v Nigérii svoji firmu. A on se na tom bude podílet taky? Ano. Tak proč do toho nejde se svoji firmou? Protože jeho firma dělá do nafty a ne do zemědělství. No tak to jsme přesně tam, kde jsme byli – on to naftou přikrýt nemůže, ale my to vodou uděláme! Podvod!
Nestarej se a jeď, Klausovi věříme.
Nestarej se a jeď, Klausovi věříme.
Teď už tedy minutu po minutě:
08:00, telefonuji nigerijskému partnerovi (říkejme mu Nnambi) v kolik a kde se sejdeme; říká že bude ve 14:00 čekat na Ministerstvu v Abuji, kde má své přátelé. Upozorňuje mě, že si sebou musím vzít nějaké peníze na usnadnění kontaktu s místní administrativou (už mi zase zastřihaly uši).
08:30, volám do Německa, aby mi potvrdili, že znají muže jménem Nnambi a že mám něco platit; Nnambiho osobně neznáme, nic neplatit, ale vem si sebou našeho nigerijského účetního pro každý případ, kontrakt potřebujeme. Ale kdybys měl jakékoliv pochybnosti, máš právo to všechno skrečovat. Dali mi telefonní číslo na Klause do Německa.
14:30, jsem na Ministerstvu a hledám u sekretářky muže jménem Nnambi – nikdy o něm neslyšela (zase ten nepříjemný pocit). Telefonuji mu, říká, že je v přízemí a že hned přijde.
14:40, potkávám Nnambiho na chodbě a on mi předává svůj mobil, že mi volá Klaus z Německa. Znovu se ptám, tentokrát Klause po telefonu, proč mám jako vodohospodář dělat nabídku na zemědělství? Stejná odpověď – nestarejte se, všechno je zařízeno, je to jen formalita, budou tam v joint venture i místní zemědělské firmy, viel Glück.
14:45, vcházíme do oddělení Due Process (místo, kde se odevzdávají nabídky), Nnambiho opět nezná ani jedna přítomná osoba. Já se představuji paní vedoucí a dozvídám se, že žádné nabídkové řízení se nekoná, že se jedná pouze o výběr zájemců na základě profilu firmy (a zase to dloubnutí – no snad to tedy zachrání ty firmy z joint venture, profil naší firmy by byl tak akorát dobrý pro rybí farmu, kdyby potřebovali zavést vodu).
15:30, jsme zpátky na parkovišti a Nnambi nám představuje svého vzácného a velmi dobrého známého (říkejme mu Abdullah), který má na krku vizitku pracovníka ministerstva a ten že nám bude radit při přípravě dokumentu. A zase to podezření – co to je za blbost, radit při sestavování profilu firmy, to si přeci může každý najít na Internetu.
15:40, říkám panu Nnambimu, že se mi to všechno nějak nezdá a ať si najde jinou firmu, která mu přikryje ten jeho zemědělský projekt. Jeho reakce je typický nigerijská – ale vždyť mi to Němci slíbili, teď už nemůžete couvnout, je v tom moc peněz a já bych mohl vaší firmu tady v Nigerii zničit, mám na to známosti a prostředky.
15:45, místo abych okamžitě odjel (měl jsem přeci plnou moc všechno stopnout), zavolal jsem ještě jednou Klause – proboha, nikam nejezděte a plňte požadavky Nnambiho, zatím Vám přeci žádné nebezpečí nehrozí, budou z toho milióny. Nnambimu tedy říkám, že jedeme do hotelu začít pracovat, ale vnitřně jsem už pořádně nahlodaný.
17:00, cestou do hotelu se stavujeme v místní restauraci, kde se Nnambi futruje, jako by už týden nejedl.
19:00, hotel je spíš větší vila se šesti hostinskými pokoji, čistá a dobře vybavená, voda teče, generátor funguje, internetové spojení je celkem rychlé, ve vestibulu je místa na práci dost, ale všechno je obehnáno pětimetrovou zdi se žiletkovým drátem – jestli někdo bude chtít, tak odsud se už nikdy nedostanu. V recepci po nás nikdo nechce, abychom se zaregistrovali, což je v normálních Nigerijských hotelích to nejdůležitější!
19:30, přichází manažer hotelu a žádá mě, abych zaplatil účet za ubytování 300 tisíc Naira (asi 35 tisíc Kč) za dva pokoje na jednu noc (já a účetní) a sedm nocí Presidentské apartmá pro Nnambiho. Předal jsem účtenky účetnímu a zavolal do Německa, že máme problém, že celá akce je 419. A že končím. Frankfurt to bere na vědomí, ale náš účetní ne – pane, vy jste se zbláznil, teď se z hotelu nedostaneme, když není zaplaceno a to nemluvím o tom, že hotelový personál může být s Nnambim domluven. Snažte se pracovat jako by se nic nestalo, ráno se nám snad podaří utéct. Jestli ne, tak ať si Němci hned připraví pár milionů na výkupné.
19:45, účetní oznamuje manažerovi hotelu, že máme v hotovosti jen 100 000 Naira, ale že ještě teď v noci určitě peníze seženeme. Já nejsem hráč pokeru a tak Nnambi brzy zjistí, jakou mám náladu. Zapnul Skype a ihned zavolal Klause, aby on mě uklidnil.
20:00, začínám chápat, že německý občan Klaus v tom podvodu jede taky; žvanění toho pana o nigerijských miliónech mi už leze na nervy.
20:10, do hotelu přichází ministerský pracovník Abdullah a říká, že na zítřejší prezentaci budeme potřebovat veškeré legální doklady společnosti v originále. To je samozřejmě blbost, nic takového se na předkvalifikaci nikdy nepředkládá; ale mě to dává trochu času a tak říkám – originály budete mít, spolehněte se, ale až zítra ráno, to je přiveze auto z Kaduny; Nnambi chce poslat naše auto ještě teď v noci. Odmítnuto, originály jsou přece zavřené v trezoru, sekretářka je doma, a my se k nim dostaneme až zítra ráno.
21:00, dva spolupracovníci Nnambiho přivážejí barevnou tiskárnu, takže mohu začít dávat dohromady doklady na prezentaci firmy k získání projektu, na kterém mi teď ani trochu nezáleží, život mám přeci jenom jeden. Po nainstalování tiskárny se Nnambiho spolupracovníci změní na hlídače.
24:00, je půlnoc, přichází Nnambi a ptá se, kde je těch 300 tisíc, co jsme na začátku večera slíbili – sorry, nepodařilo se zajistit, ale ráno určitě přijdou peníze do banky, tak je tam vyzvedneme a hotel zaplatíme, žádné strachy, zatím si vezměte alespoň 100 000 jako zálohu. Nnambi peníze sbalí a zapadne do „Presidentského apartmá“ usnout spravedlivým spánkem po dobře vykonané práci.
08:00, je ráno, venku svítí slunce, pachuť večera a strach noci zmizely. Jsme s účetním už na nohou, ve vestibulu není žádný hlídač, v recepci je jiný recepční než včera. Balíme naše skromná zavazadla, hlavně nezapomenout na počítače, a žádáme našeho šoféra, aby to všechno naložil a aby s autem vyjel před bránu hotelu a čekal tam na nás.
08:10, chystáme se opustit první patro, když se otevřou dveře „Presidentského apartmá“ – kam jdete, ptá se Nnambi ještě v pyžamu.
08:11, je ráno, venku svítí slunce, pachuť večera a strach noci zmizely. Ten rozespalý přitloustlý člověk v pyžamu teď vypadá rozhodně víc směsně než výhrůžně – končíme, říkám: „originály legálních dokladů nepřijdou včas a tak nejsme schopni dokončit dokument podle vaší žádosti“, oznámili jsme to do Frankfurtu a oni to odsouhlasili, i když z toho radost nemají. Jestli nevěříte, zavolejte jim.
08:15, Nnambi je ještě rozespalý a navíc stojí v nedbalkách proti oblečeným lidem, to je strašný handicap. Vrátí se tedy do „Presidentského apartmá„, my bereme schody po dvou a ještě v přízemí slyšíme, jak huláká do telefonu.
08:16, otevřeme hlavní dveře a ženeme se k bráně, když si všimneme, že náš šofér stojí s autem pořád uvnitř hotelového parkoviště.
08:17, pokud možno normálním krokem dojdeme k autu, nasedneme a modlíme se, aby hlídači neměli rozkaz nás nepouštět.
08:18, projíždíme branou a jsme na svobodě.
Ještě to dopoledne v Německu prý Klaus dostával záchvaty šílenství a používal na adresu našeho managementu, a zejména na adresu jednoho českého inženýra, takové výrazy, které konečně přesvědčily mé Frankfurtské kolegy, že Klaus přeci jenom nebyla ta správná adresa k získávání seriózních nigerijských obchodních partnerů.
Jaký byl tedy předpokládaný scénář zločinného spolčení s názvem 419, jehož obětí jsem měl být i já?
- Klaus je tvrdý a bezohledný obchodník, který se sice pohybuje v mezích zákonů, ale ne proto, že si jich váží, ale proto že využívá jejich slabiny. V současném světě se takovým lidem říká “úspěšný podnikatel”. To co mu projde v Nigérii, by mu ale neprošlo v Německu. Dozvěděl se, že v Nigérii je německá firma s dobrým jménem, ale s finančními problémy. Rozhodl se zamontovat tu firmu do podezřelého projektu se ztrátovým výsledkem, což měl zajistit Nnambi. Zkrachovalou firmu nakonec koupí za pakatel, a levně získá kvalitní obchodní značku. Voda je pořád dobrý kšeft, zejména v Africe.
- Nnambi je inteligentní gauner, který to přehnal. Kdyby se držel přesně instrukcí, které mu dál Klaus, asi by získal víc. Ale třeba poznal, že Klaus je taky gauner, že by nakonec od něj nic nedostal, a tak si jel po vlastní lajně. Na mém únosu by určitě vydělal víc, ale to by zase zničil prvotní záměr Klause, na krku by měl Německou vládu (Klaus je přeci vážený německý podnikatel) a do toho se asi bál jít. Chtěl se tedy spokojit s vrabcem v hrsti. Pár set tisíc Naira se vždycky hodí. Nevyšlo to, ale příště to určitě zkusí zase, třeba najdete jeho mail ve vaší schránce i s tou fotkou krásné africké slečny.
- Abdullah je typický nigerijský úředník. Na originálních dokladech firmy by určitě nic nevydělal, ale kdyby je dostal do rukou, mohly by se na Ministerstvu jako ztratit, a on by je pak mohl pro nás za pár tisíc zase najít.
Napsal jsem hned Bericht do Frankfurtu a dostal jsem odpověď:
Bereme na vědomí, příště buďte opatrnější.
Za radu jsem hezky poděkoval.
S pozdravem “Buďte opatrní!”,
Váš Karel Koreš