Jak se zrodil Nollywood

Když v roce 1992 Okey Ogunjiofor natočil film „Living in Bondage“ jistě netušil, že položí základy něčemu čemu se dnes říká Nollywood. Mladý Okey měl to štěstí, že s vizí a prázdnou kapsou dokázal překecat obchodníka s VHS kazetami Kennetha Nnebue ke sponzoringu. Nnebuea dle všeho nebyl žádný hlupák, protože si díky jednoduché matematice rychle spočítal, že by tím šla maximalizovat prodejní cena videokazety. A historie ukázala, že se nemýlil.

 

Film natočený za primitivních podmínek s rozpočtem 1000USD měl velký úspěch, a to v nepřímé úměře ke své kvalitě. Téma pro nás těžko stravitelné jako je černá magie; tradiční život; dobro vítězí nad zlem; pěkná oplácaná černoška, ale současně pěkná mrcha; v kontrastu s běžnou a především po vysvléknutí z bubu pěknou holkou z vesnice. Vše je podtržené dlouhými strnulými a dramatickými scénami.
Uvedené je hlavním schématem Nollywoodu do dnešního dne.

 

170 milionová Nigérie dostala nový tip na business, který nabíral na intenzitě a maximální dynamiku dostal s poklesem cen digitálních kamer. Dnes v Nigérii vzniká každý rok 900 filmů a tím se řadí na druhé místo za Bollywood, který pro změnu obšťastňuje miliardovou Indii. 900 filmů zní neuvěřitelně, ale není film jako film. Nollywoodské filmy vznikají s minimálním rozpočtem za pomoci jednoduché technologie. Doba mezi scénářem, natočením a sestřiháním filmu, nahráním na VCD nebo DVD, zabalením do fólie a distribucí do obchodní sítě je jen několik týdnů (několik je míněno jeden až dva). Natáčení probíhá na ulici s amatérskými herci a nezřídka se účastní i náhodní kolemjdoucí. Nejde samozřejmě o to natočit hodnotný film, ale jde především o business s business plánem o rozpočtu 15 000USD/film a prodejní cenou 2USD/CD a následným prodejem 50 000 kopií. Opravdový trhák má prodejnost i několik set tisíc kusů cédéček. V nepřehledné záplavě se totiž občas objeví i něco zajímavějšího. Stále se hledají nová témata, které by tu nekonečnou nudu trochu oživily, jako třeba více obnaženější holky. Jistota úspěchu je ovšem v juju, pěkných holkách, v záplavě peněz, 419, AIDS, nevěře, odjezdech do USA s následným příjezdem s naditou peněženkou, svatba s úspěšným bělochem, kterého často hraje všude přítomný Libanonec.
Filmy trvají dvě i více hodin a jsou často na pokračování. Občas se stane, že film končí reklamou na další část, která se už nekoná.

 

Jak se točí Nollywood je názorně vidět na tomto videu.

 

Centrum všeho dění je Lagos, přesněji městská čtvrť Surulele a dále město Enugo, 600km na západ. Velké ateliéry by tu člověk hledal marně. Točí se v angličtině nebo v lokálních jazycích především Igbo. Filmový průmysl v Nigérii s obratem 250 milionů USD zaměstnává desítky tisíc lidí. Za dvacet let trvání si Nollywood podobně jako Hollywood nebo Bollywood vyprodukoval množství celebrit, dnes známých po celém kontinentu.

 

Časem se trend nízkorozpočtových filmů rozšířil ve zbytku Afriky. Filmy s podobnou tématikou vznikají třeba v Ghaně, Libérii. V provozu je satelitní kanál, který hraje dokola nigerijské, ale i jiné africké filmy, a má velkou sledovanost africké komunity žijící v zahraničí. Filmy jsou ke zhlédnutí na internetu, např. Youtube.

 

Zbývá se zamyslet nad tím, kam vlastně směřuje Nollywood. Velké umělecké ambice rozhodně nemá. Zřejmým měřítkem úspěchu je zisk z prodeje a to nestačí k tomu, aby se nigerijský film zvaný Nollywood prosadil i u neafrického obecenstva. (Africké kinematografii z uměleckého pohledu nemůžeme křivdit a házet filmy z Nollywoodu do jednoho pytle s kinematografií, který má ambice vyšší. Například mnohokrát oceněný „otec afrického filmu“ Ousmane Sembène s filmy „Borom Sarret“ (1963), „Niaye“ (1964), „La Noire de…“ (1966), „Mandabi“ (1968), „Xala“ (1975), „Ceddo“ (1977), „Camp de Thiaroye“ (1988), „Guelwaar“ (1992), „Faat Kiné“ (2000), „Moolaadé“ (2004), nebo v Karlových Varech oceněný film „Bye Bye Africa“ od Mahamata-Saleha Harouna, konžská „Viva Riva“ od Djo Munga). Nollywood je prostě domácí kino pro pobavení, které nám zůstane stejně těžko pochopitelný jako ostatně celá Afrika.

 

Na závěr bych doporučil jeden můj „oblíbený„. Budu na vás hodný – je to pouze dvoudílná tragikomedie na téma – chyť si svého bělocha. Jmenuje se, jak už téma napovídá „White hunters„, tedy něco jako „Lovkyně bělochů„.