Jak se žije v Mosambiku

Život ve velkém městě
Většinu z oněch šesti měsíců, které jsem v Mosambiku strávil, jsem prožil ve městě Beira. Jedná se o druhé největší město v Mosambiku, přibližně s půl milionem obyvatel. Je přirozeným centrem středního Mosambiku a hlavním městem provincie Sofala. Centrum města, které není příliš rozsáhlé (pěšky jím lze projít za deset minut) se skládá jednak z budov, postavených v koloniálním stylu (dvoupatrové domy s dřevěným sloupovím vytvářejícím malebná podloubí) a jednak z výškových budov postavených Portugalci v 60. letech. Naprostá většina budov je v havarijním stavu, hroutí se střechy, v panelových domech nejenže nejezdí výtahy, ale ani nesvítí světlo na chodbách. Stěny zčernalé plísněmi, kapající voda. Odpadky na ulicích, ve městě nejsou rozmístěny odpadkové koše. Jen několik kroků od hlavního náměstí se nachází místní věznice – budova v koloniálním stylu, z jejíchž zamřížovaných oken vystrkují vězni ruce a pokřikují na kolemjdoucí. Tato bizarní scéna nás (mne a mé britské přátele) zaujala natolik, že jsme se rozhodli ji vyfotit. To jsme ovšem neměli dělat, jeden ze strážců nás zpozoroval, rozběhl se k nám a vzápětí jsme se ocitli za branou věznice. Po krátké přednášce o tom, že se nesmí fotit státní objekty, nám poté byly naštěstí pouze vytaženy filmy z fotoaparátů. Na každém kroku je možné se v centru setkat s žebrajícími dětmi, slepci, lidmi postiženými obrnou (ta je v Mosambiku velmi rozšířená) a invalidy z doby občanské války. Na chodnících také provozují svoji živnost pouliční prodavači, nabízejí vše od mang a banánů přes sešity až po levnou elektroniku. Vzhledem k tomu, že se to mimo vyhrazená tržiště nesmí, se jednou za čas policie pokusí vybranou oblast od prodejců vyčistit. Jakmile se policie objeví, prodavači se rozprchnou, jako když do vrabců střelí. Dopadeného totiž čeká, že mu jeho zboží policisté vysypou na zem, kde se ho s radostí zmocní někdo z přihlížejícího davu. Jen co nebezpečí pomine, prodejci se vrací na svá místa, opatrně vytahují své zboží a po několika minutách by si nikdo nevšiml, že byl pouliční ruch narušen. Jedno z legálních tržišť leží na břehu moře vedle centra. Ve stáncích z klacků je k mání široký sortiment, použité oblečení z Evropy, náhradní díly ke kolům, rýže a nespočet dalších artiklů. Na pláži, mezi vraky lodí, které tam již léta rezaví, protože vláda nemá peníze na jejich rozebrání, přistávají rybáři a nabízejí své úlovky.

Nejluxusnější čtvrti Beiry (Macuti a Estoril) leží u moře na severním okraji města. Bydlí tam beirská smetánka, vyšší státní úředníci, podnikatelé, zaměstnanci (několika mála) zahraničních společností. Přepychové vilky se satelitními anténami jsou obehnány vysokými zdmi s ostnatým drátem nebo se zabetonovanými střepy nahoře. Za zdmi pak hlídači a hlídací psi (jedni z mála psů v Mosambiku, kteří se nemusí vyzáblí potulovat po ulicích a hrabat se v odpadcích). U moře se pak nachází několik podniků pro turisty (zpravidla bílé Jihoafričany nebo Zimbabwance), kterých ovšem do Beiry mnoho nepřijíždí. Moře tam totiž není pro plavání ideální, kromě toho, že dno klesá velmi prudce, je u Beiry silný proud, který již má na svědomí nejednu oběť. Na tuto pláž (ostatní jsou znečišťovány vypouštěnou odpadní vodou) se ovšem o víkendech vypravují i mnozí Mosambičané, nechodí si však zaplavat, posedávají pod stromy a povídají si.

 

Rodinné domy nebo dvou až třípatrové řadové domy ve čtvrtích obývaných střední třídou nejsou zrovna v zachovalém stavu. Jen několik málo ulic je v noci osvíceno, pokud ovšem nedojde k jednomu z častých výpadků elektřiny (ty jsou zvláště v noci nepříjemné, protože se zastaví ventilátory nebo airconditionery a v místnostech je pak nejen vedro k zalknutí, ale ještě se do člověka s chutí pouštějí komáři). I v dodávkách vody dochází k výpadkům, v takové případě pak musí lidé stát ve frontě u studen. Avšak i běžná situace s vodou má ke středoevropskému standartu daleko. Voda z městského vodovodu teče pouze asi dvě hodiny ráno a potom dvě hodiny večer. Lidé proto musí vždy nashromáždit vodu do nejrůznějších nádob. Podobně jako nošení vody do bytů ve vyšších patrech v případech, že má voda nízký tlak nebo že je rozbitý rozvod vody, i tuto práci vykonávají v zámožnějších rodinách sluhové nebo služky, v chudších pak ženy. Voda není nijak upravována a měla by se tedy převařovat, což však nikdo nedělá.
Životní podmínky v nejchudších čtvrtích jsou přímo otřesné. Obydlí jsou postavená z klacků s mezerami vyplněnými kaménky nebo z tvárnic vypálených na slunci. Stěny jsou v některých případech omítnuté, v některých nikoli. Domy bývají zastřešeny vlnitým plechem. Vedle domu bývá latrína, obehnaná pytlovinou nebo plechem. Soukromí obyvatelům zajišťují ploty z plechů, které někdy trčí do cestičky a ohrožují tak chodce prodírajícího se chaotickou spletí steziček. Orientace je poněkud obtížná, domy nemají čísla, chybí ulice, které by nesly názvy (Jména ulic se však nepoužívají nikde ve městě, většinou nejsou vyznačena a pokud jsou, tak často ani lidé bydlící v té které ulici její jméno neznají. Možná i proto se pošta nedoručuje). Když zaprší, jsou některé stezky neprůchodné, rázem se změní v močál. Na pěšinkách před svými domy posedávají lidé a prodávají banány, manga či cigarety. Děti jsou hravé jako všude, prohánějí tyčkami obruče nebo skáčou přes švihadlo. Mezi obydlími se povalují odpadky, pobíhají slepice a rostou banánovníky nebo kokosové palmy. V kteroukoliv denní hodinu lze potkat muže v podroušeném stavu, hospody (architektonicky se příliš nelišící od obytných prostor) nemívají o zákazníky nouzi. U piva tráví večery většina obyvatel (mužů) těchto čtvrtí, televize stejně jako diskotéky a noční kluby jsou vyhrazeny bohatším vrstvám. Osobám, které v těchto čtvrtích nežijí, se nedoporučuje je navštěvovat po setmění (z bezpečnostních důvodů). S tzv. bandity je ovšem možno se v noci setkat i ve čtvrtích považovaných za bezpečné. Jeden z mých přátel, Mosambičan, jednou navečer narazil na člověka, který ho s nožem v ruce přesvědčil, aby mu odevzdal nejen hodinky a peněženku, ale i košili, pásek a boty.

Dopravu po městě zajišťují většinou soukromé mikrobusy, ačkoliv po městě jezdí i několik málo více než dvacet let starých autobusů. Mikrobusy jezdí po čtyřech pravidelných trasách, zastavují na zamávání rukou a za cenu 2 000 meticais (asi 6 Kč) člověka odvezou na libovolnou vzdálenost. Na konečných stanicích výběrčí jízdného vykřikují název cílové stanice a snaží se přesvědčit potenciální zákazníky, že právě jejich mikrobus je ten pravý. Cestující si ovšem pečlivě vybírají, přednost mají vozy s volnými místy vedle řidiče, která jsou nejoblíbenější. Není se čemu divit, dozadu se totiž výběrčí jízdného snaží umístit mnohem více pasažérů, než je míst k sezení. Do mikrobusu pro 14 lidí se jich tak může vejít i přes dvacet a když potom chce vystoupit někdo ze zadních míst, musí vystupovat i všichni stojící či sedící v uličce. Jakmile na konečné řidič vidí, že již více cestujících nenastoupí, vyrazí rychlostí nijak neodpovídající stavu vozovky a snaží se předjíždět své konkurenty a nabrat co nejvíce zákazníků. Někdy je se ovšem stává, že je zájemců o dopravu více než míst v kolem projíždějících mikrobusech, a to pak člověk může čekat u silnice i půl hodiny. Po jedenácté hodině večer už dopravu po městě zajišťuje pouze výrazně dražší taxislužba.
Jak sebe a svou početnou rodinu uživit je otázka, kterou musí Mosambičané každodenně řešit. Mnoho rodin má ve městě, na volných plochách mezi obydlenými prostorami, svá maličká políčka, která chodí ženy obdělávat. Takřka na každém rohu sedí na zemi prodavač či prodavačka se zbožím rozloženým před sebou. Také na tržištích stovky lidí tráví dny ve svých stáncích. Problém ovšem je, že nabídka vysoce převyšuje poptávku. Někteří muži vyjíždějí den co den na moře jako rybáři, ale viděl jsem i chytat ryby v městské stoce. Nejjistější zaměstnání lze nalézt ve státní správě, nevládních organizacích, beirském přístavu a několika málo podnicích. Tento formální sektor však mnoho pracovních míst nenabízí. Objevuje se však podnikání i v takových oblastech, jako kopírování, půjčování videokazet a dokonce je v Beiře i jedna internetová kavárna. Tyto služby jsou však nabízeny za ceny výrazně vyšší než v Česku a počet zákazníků je logicky silně omezen. Tyto provozovny, ale také většina obchodů s potravinami (většina zboží se dováží, včetně mléka, kávy nebo sýrů) či s nepoužitým textilem a obuví je v rukou obchodníků pocházejících z Pákistánu (ale označovaných za Indy). Celé uličky v centru mají silný islámský ráz, navečer se tam pravidelně ozývá svolávání na modlitby do mešity.

Většina obyvatel Beiry ovšem nejsou muslimové, ale křesťané. Silně se na úkor katolické církve prosazují církve protestantské. Užívají k tomu i poněkud netypických metod, na jednom soukromém rádiu se do omrzení opakovala reklama jedné z těchto církví, znějící zhruba takto: “Byl jsem chudý, neměl jsem co jíst, pak jsem se přidal k církvi XY a zbohatl jsem a jezdím autem.” Dozvěděl jsem se, že se jedná o původně brazilskou církev, která od svých věřících vybírá asi polovičku jejich příjmů. V rámci navazování dobrých vztahů v komunitě, kde jsme pracovali, jsem se účastnil bohoslužeb jedné z oněch církví. Trvala asi čtyři hodiny, kazatelé hřímali “aleluja”, hrozili peklem a ubezpečovali své ovečky, že bída na tomto světě není důležitá, sami však ale vůbec nevypadali na to, že by nějak materiálně strádali. Nedělní bohoslužba, v níž mnoho času zabírá hudba a tanec, však má v chudých čtvrtích i charakter zpestření jinak stereotypního týdne, kromě fotbalového zápasu místních hráčů a hospody nejsou jiné možnosti trávení volného času k mání. Křesťanství či islám však nejsou v Mosambiku v rozporu s vírou v nadpřirozené schopnosti kouzelníků. Každý, včetně těch nejvzdělanějších, může uvést nějakou zaručeně pravdivou historku o jejich podivuhodných činech. Kouzelníci se prý dokáží v okamžiku přenést na obrovské vzdálenosti. Když chce dívka některého hocha za manžela, může se zmocnit části jeho oděvu a donést jej kouzelníkovi, který jej za příslušný poplatek ošetří a cíle je dosaženo. Také pokud je někomu něco ukradeno, dojde za kouzelníkem a ten svými kouzly přiměje zloděje, aby ukradené vrátil původnímu majiteli. Kouzelník také může zajistit podnikatelský úspěch, stačí zabít jím určeného rodinného příslušníka a přinést jeho srdce kouzelníkovi, který z něj připraví talisman.
Hlavním úkolem kouzelníků je však léčit nemocné. Má- li člověk zdravotní problémy, může ale využít i moderní medicíny. Vedle státní nemocnice (která nabízí zdravotní péči za symbolický poplatek) jsou v Beiře i soukromé kliniky, kde si však vše hradí pacient sám. Měl jsem možnost seznámit se se státní nemocnicí na vlastní zkušenost, dostal jsem totiž malárii (přestože jsem poctivě bral ta nejúčinnější antimalarika). S horečkou přes 39 stupňů jsem tam strávil několik hodin. Nejprve půl hodina čekání na vstupní prohlídku (v prostorách vůbec nebudících dojem sterilního prostředí), poté půl hodina čekání na odebrání vzorku krve. Měl jsem dostat též injekci na snížení horečky, zdravotník však tvrdil, že ji nemá, a o opaku jsem ho přesvědčil pouze tím, že jsem mu dal na pivo. Po odebrání krve mi řekl, ať tak hodinu počkám na výsledek testu. Nakonec jsem nečekal hodinu, ale skoro dvě. S výsledkem testu jsem se potom dostavil za onou doktorkou, která mne přijímala. Poté již zbývalo jen vystát další frontu v lékárně, čímž má anabáze skončila. Pokud lékárna v nemocnici některý lék nemá, musí si jej člověk koupit v soukromé lékárně, tam ovšem již za tržní cenu. Na druhou stranu se nikdo v soukromých lékárnách neobtěžuje s lékařskými předpisy, nejsou zapotřebí ani k nákupu silných antibiotik.

Stejně jako zdravotnictví má své problémy i školství. Základní školy jsou přeplněné a budovy jsou ve špatném stavu. Většina dětí ve městech však má možnost základní vzdělání získat. Střední školy jsou však v Beiře pouze čtyři. Učitelé mají obrovskou autoritu, nepřipadá v úvahu, že by žák nesplnil byť jen naznačené přání učitele. Ti toho ovšem někdy zneužívají, stává se, že učitel oznámí žákovi, že jde večer do hospody, což znamená, že žák tam jde s ním a platí účet. Na středních školách je rozšířena korupce, žáci musí platit učitelům, aby mohli postoupit do vyšších ročníků. Můj mosambický kolega studoval externě jednu z těchto středních škol a měl skládat maturitu. Se studiem si mnoho starostí nedělal, zato usilovně sháněl peníze a obcházel členy komise. Nakonec úspěšně odmaturoval za 2, 5 mil. meticais (asi 7 000 Kč), a to i z francouzštiny, ačkoliv francouzsky uměl sotva tak pozdravit.

 

Venkov
Velkých měst v Mosambiku mnoho není, většina obyvatelstva žije na venkově. Nějakou dobu jsem strávil v okrese Cheringoma v provincii Sofala a tamní podmínky se značně lišily od situace ve městě. Jakkoli je stát slabý i ve městě, na venkově je jeho existence téměř fikcí. V celém okrese s 20 000 obyvateli jej reprezentuje jeden z centra jmenovaný administrátor s asi pěti policisty. Protože je členem vládnoucí strany FRELIMO, kdežto celý středo mosambický venkov podporuje opoziční RENAMO, nesahá jeho moc za zdi jeho kanceláře. Nejnižší stupeň státní správy se během občanské války rozpadl a moc přešla opět do rukou náčelníků a kouzelníků. Vesnice žijí svým zcela autonomním životem, obyvatelé (ženy) okopávají svá políčka a jen jednou či dvakrát do roka se vypraví do městečka prodat trochu kukuřice a nakoupit kousek mýdla, olej a oblečení. Daně jsou neznámým pojmem. Na celém okrese pobírá mzdu asi jen padesát osob. Spory a zločiny řeší náčelník s radou starších, jen v případě výjimečně těžkých zločinů dodatečně informují policii. (Zločiny však běžně lidé řeší sami i ve městě, nemá cenu vodit zloděje na policejní stanici, odkud by se zakrátko po předání patřičného obnosu dostal zase na svobodu. Tak ho zbijí a nechají běžet.) Kouzelníci mohou rozhodovat o životě a smrti. Slyšel jsem příběh, kdy kouzelník označil matku jednoho muže za příčinu nemoci jeho ženy. Onen muž poté svoji matku pozval k sobě domů a když od něj odcházela, tak ji cestou zabil. Policie se prý vyšetřováním příliš neobtěžovala, neboť respektuje autoritu kouzelníků.

Moderní zdravotnictví je pro mnoho obyvatel venkova nedostupné, a to i proto, že kvalifikovaní lidé hledají štěstí ve městech. V okrese Cheringoma tak funguje jedna nemocnice v městečku Inhaminga, ve které však nepracuje ani jeden doktor (pouze tři “technici medicíny”). Několik sestřiček objíždí méně než deset vesnických zdravotních center. Obyvatelstvo žije ve světě tradičních představ, nemoc si vysvětlují jako důsledek zlého ducha, přivolaného někým na nemocného. Není pak divu, že se na moderní zdravotnictví příliš nespoléhají. Před několika lety očkoval Červený kříž proti obrně a aby motivoval obyvatele k očkování, rozdával šatstvo a potraviny. Když nyní vláda zahájila svou očkovací kampaň, ovšem s prostředky, které stačily jen na zaplacení očkovací látky a dopravy zdravotnického personálu, odmítali mnozí dát své děti očkovat, pokud znovu nedostanou ony stimuly. Se školstvím je to podobné jako se zdravotnictvím, několik základních škol se nachází v okresním městečku, děti z vesnic však k základnímu vzdělání přístup nemají. Na vesnicích je proto obtížné domluvit se portugalsky.

Celý okres je se zbytkem světa spojen pouze jednou neasfaltovanou silnicí a jedním veřejným telefonem (vysílačkou). Silnice, hlavní spojení mezi severem a jihem země (nepočítáme-li trasu vedoucí přes jediný mosambický silniční most přes řeku Zambezi ve městě Tete a malawijské území), je ve velmi špatném stavu, plná děr a výmolů, a v období dešťů nesjízdná. Stopadesátikilometrovou vzdálenost mezi Beirou a Inhamingou jsme urazili terénním vozem za šest hodin. Autobusům nebo nákladním vozům to trvá mezi deseti a dvanácti hodinami. Obtíže s dopravou představují překážku jakémukoli rozvoji obchodu, náklady na dopravu zdražují zboží až o polovinu. Silnice vede podél bývalé železnice vedoucí do Malawi a Tete, která byla zničena za občanské války. Desítky vykolejených vagónů zarůstají vegetací a na několika kilometrech jsou koleje obráceny pražci nahoru. Od války ještě zůstávají v okolí silnice miny a rezavějící tanky.
Doprava je problematická i mezi městy spojenými asfaltovanými silnicemi. Autobusy bývají plné, že není k hnutí. Občas se stane, že dopravní společnost prodá dvakrát místenku na jedno místo k sezení. Cestující s sebou vozí slepice nebo dokonce i kozy. Vedle autobusů se lze svézt za příslušné jízdné nejrůznějšími dopravními prostředky- od mikrobusů po nákladní vůz jinak přepravující banány. Chybí však jistota, že se člověk kamkoli dostane. Cestou z města Tete do Beiry jsem strávil čekáním na dopravu přes osm hodin ve vesnici u silnice, po které projela tak tři vozidla za hodinu.

 

Představa života v Africe jako idylické pohody bez starostí je velmi vzdálená realitě. Přesto se tam lidé umějí smát, vyprávět příběhy a dívat se do budoucna s nadějí.