Už byla tma, když jsme se dostali na druhy břeh asi tak dvacet kilometrů od Timbuktu. Tam jsme našli jeden landrover, který nejspíš už před dvaceti lety dal Dr. Grzimek do šrotu. Když se místní dozvěděli, že jsme si tímto vrakem zaplatili odvoz do Timbuktu, nacpalo se k nám ještě dalších asi dvacet cestujících. Nevadilo mi, že mi na kolenou seděla překladatelka Kadiatu, ona je to ostatně hezká holka, ale za krkem mi seděl jeden stařík, jehož největším nepřítelem byla nejspíš voda a mýdlo. Od naprostého rozmačkání nás ochránili naši dva silní mládenci, kteří už do auta nikoho nepustili. Ti nás ovšem v Timbuktu málem přivedli do neštěstí…
To si napřed sednete s paní Jocelyne někde v Bamaku a dohadujete se, jaký je rozdíl mezi migrací a kočovnictvím. Ale abych nás napřed představil: Jocelyne je socioložka a ten problém je pro ni naprosto zásadní. Mimoto je to Francouzka, která už asi 100 let pracuje pro Afriku. Tím samozřejmě nechci říct, že je Jocelyne stará, to ne – každý je tak starý… no vždyť to znáte. Ona ale opravdu vypadá tak na 120 let, alespoň podle obličeje který je tak vrásčitý, že kdyby ji ho někdo vyžehlil, daly by se z toho udělat dvě hladké Jocelyne. Zase na druhou stranu, když se Jocelyne usměje, usmívá se na tom jejím obličeji každá vráska. A snad právě proto ji má každý rád, protože ona se usmívá na všechny.
Já jsem vodař. Ostatně, když chci mluvit o tom, jak se vozí voda Tuaregům, měl by se v tom příběhu vyskytovat alespoň jeden vodař, že ano. A to jsem tedy já. Když se tedy se Jocelyne dohodnete, tak vytyčíte trasy buď migrací nebo kočovnictví, to podle toho, jaký je výsledek. Pro Tuaregy to vyjde nastejno. To území, o které jsme se zajímali, je na jihu ohraničeno řekou Niger v podstatě v celé délce vnitřní delty od městečka Lere u Mauretanské hranice až ke hranici Nigerské do městečka Menaka. Směrem k severu pak musíte okolo města Kidal přejet největší dunu světa, abyste se dostali k nejsevernějšímu městečku Tessalit. Takže vlastně šestý, sedmý a osmý administrativní region v Mali.
Každá trasa musí vést od jedné výhody k druhé, jinak nemá přemisťování smysl. V případě Tuaregů tedy od pastviny k pastvině, protože zvířata jsou pro ně to nejvzácnější a ona potřebují potravu. My jsme dostali za úkol, dodat jim na těchto trasách vodu, aby od pastviny k pastvině neumřeli žízní. K tomu potřebujete ještě hydrogeologa, a tím vůbec nejlepším je Jacques. Kdybyste Jacquesa potkali v Bamaku v Byblosu (to je vyhlášený noční bar, kde se Jacques většinou zdržuje), hádali byste na Hollywoodského producenta, který přijel hledat budoucí hvězdy stříbrného plátna, a který k životu potřebuje šampaňské a ústřice. Ale uprostřed pouště se Jacques rozhlédne a řekne, ze tamhle někde bude určitě voda v hloubce asi 50 metrů. A ona tam skutečně je. Kdybyste vrtali o sto metrů dál, našli byste tam slušný lom na pískovec, ale určitě žádnou vodu. Moje maminka by řekla – má holt nos. To má, to taky, ale k tomu ještě má tu největší databázi podzemních vod v Mali. A navíc je to Pan hydrogeolog.
Pak nachystáte dvě toyoty 4×4 pick up, se širokými pneumatikami, prosím nezapomenout na dvě náhradní kola, dva barely nafty, zásoby vody, jídla, oblečení, stany, přípravky proti komárům… (a co to budu zdržovat, na detaily se zeptejte pan Dr. Holuba), a vyrazíte směrem na Timbuktu. Nezapomeňte ale na dobré řidiče, kteří budou umět arabsky, francouzsky a bambara, překladatelku která ještě navíc bude umět jazyk tamasek, jazyk puel a varit, a přiberte ještě tak dva až tři silné pomocníky.
Do Timbuktu se můžete dostat buď ze Segu tak, že přejedete most přes řeku Niger a potom podle Mauretanské hranice. Jenomže, jsou tam loupeživé skupiny a dvě nacpané toyoty by byly pro ně samozřejmě vítanou kořistí. Nebo můžete jet na Gao, dostat se přes Niger na celkem moderním ferry (přívoz) a pak se vracet proti proudu řeky. Jenže to je zajížďka na tisíc kilometrů. A tak nejspíš zvolíte střední cestu, z Mopti směrem na sever s nadějí, že tamější přívoz bude fungovat. Abyste rozuměli – on ten přívoz není příliš horší než ten u Gao, ale když se rozvodní Niger, tak je nový břeh asi tak pět kilometrů od přívozu. A to se tam stává často. Samozřejmě se to přihodilo i nám. A tak jen ty nejnutnější věci do rukou, sehnat nějaké pirogy a poslat šoféry přes Gao se všemi ostatními věcmi a s tím, že tak za den za dva nás najdou v hotelu Buktu. Večerní projížďka přes rozvodněnou vnitřní deltu řeky Niger je každopádně nezapomenutelná. Tam totiž nejde o nějakou prudkou řeku, která by strhávala břehy. Vypadá to jako obrovský klidný rybník s hloubkou tak 30 až 50 centimetrů, takže byste klidně mohli podle loďky jít. Plavíte se mezi křovinami a na mírných vršcích, co sem tam vykukuji z vody roste ta nejzelenější a nejspíš i nejšťavnatější tráva. Soudím podle několika stád krav, které se tam brodily a popásaly.
Už byla tma, když jsme se dostali na druhy břeh asi tak dvacet kilometrů od Timbuktu. Tam jsme našli jeden landrover, který nejspíš už před dvaceti lety dal Dr. Grzimek do šrotu. Když se místní dozvěděli, že jsme si tímto vrakem zaplatili odvoz do Timbuktu, nacpalo se k nám ještě dalších asi dvacet cestujících. Nevadilo mi, že mi na kolenou seděla překladatelka Kadiatu, ona je to ostatně hezká holka, ale za krkem mi seděl jeden stařík, jehož největším nepřítelem byla nejspíš voda a mýdlo. Od naprostého rozmačkání nás ochránili naši dva silní mládenci, kteří už do auta nikoho nepustili. Ti nás ovšem v Timbuktu málem přivedli do neštěstí. Landrover nás vyklopil před hotelem Buktu a tam se na naše dva mládence sesypalo asi čtyřicet místních průvodců, kteří tam žijí z turistického ruchu. Třeba i tak, že rozpoutají trochu větší hádku a v nastalém mumraji se ztratí pár zavazadel. Obvinili naše mladíky z nekalé konkurence a udělali kolem nich pěkný chumel, ve kterém zmizela naše chudičká zavazadla. Kadiatu řekla, že nás zachrání, protože umí místní jazyk a zná místní zvyky. Statečně se vydala do chumlu, ale namísto chlácholivého tónu jsme pak jenom slyšeli jak ječí. Přestali jsme se obávat o zavazadla a začali se bát o překladatelku. Ten její jekot byl ale přeci jen k něčemu dobrý – vylákal z hotelu chlapa, který se musel jako obrovský už narodit a potom ještě o hodně víc vyrůst. Na těch čtyřicet loupežníků něco zařval, oni se rozprchli a uprostřed prašné silnice, poněkud pomačkáni, byli naši dva siláci, Kadiatu i všechna zavazadla. Obr nás přivítal v Timbuktu slovy: „vítejte i v nejbezpečnějším hotelu ve městě“, a představil se – jmenuji se Ali Baba. Naše úsměvy považoval za zdvořilost, protože příběh o pohádkovém Ali Babovi nejspíš neznal. Studny podél migračních / kočovnických tras nesmějí být od sebe vzdálenější než 30 kilometrů. To je vzdálenost, kterou ujde normální velbloud za světla – v noci totiž velbloudi nejsou schopni jít, a když vám bude někdo vyprávět, že se karavany řídí podle hvězd, tak jakkoliv to zní poeticky, není to bohužel pravda. Ve stanovených místech se navrtají studny, které ale nesmějí mít hloubku vody větší než 60 metrů. Do všech studní se totiž instalují ruční pumpy India MII, a tíha sloupce vody v pumpě hlubší by byla tak velká, že už by děti to pumpovaní nezvládli. Dělali jsme pokusy i s jinými typy pump, ale to už bych zabíhal do technických detailů.
Ke každé té studni potom najdete obsluhu, tedy někoho, kdo si v blízkosti postaví přístřešek, a stará se o to, že je v okolí alespoň trochu přijatelná čistota. Ke skupině asi 15 studni vyberete jednoho údržbáře, kterému dáte vybrat – chceš k dopravě motocykl nebo velblouda? Všichni si vybrali velblouda! Když to všechno postavíte a s velkou slávou, zpěvy a tanci předáte vodu Tuaregům, tak odjedete do jiné země, kde vás taky potřebují. Ale za rok se vrátíte, abyste viděli, jakže to všechno funguje a jak jsou Tuaregové šťastní. Kolem jedné té studny, asi třicet kilometrů za Tessalitem, se dokonce vytvořilo téměř stabilní stanové městečko Tuaregů, něco jako občerstvovací stanice. A tak jsem se na ten dokonalý úspěch jel podívat dva a půl tisíce kilometrů od Bamaka, tentokrát ale už přes Gao a přes Kidal. Když jsem tam přijel, povídá šéf té studny – co mi vezeš? Já na to – nic, jdu se jen podívat, jestli jsi spokojený s tou studnou, kterou jsme ti tady dali. On na to – se studnou jsem spokojený, ale s tebou ne! Jestli ještě jednou přijedeš s prázdnýma rukama, tak na tebe pošlu psi!!! A tak jsem zase odjel, abych dál pomáhal Africe, což dělám dodnes. Snad ještě hádanku na konec. U města Gao, na břehu řeky Niger, se vypíná červená duna. Lidé říkají, že na jejím vršku sídlí všichni zlí duchové co jich v Mali je. A proto se na ni nedá vylézt. Je obecně známo, že kouzla, která platí na Afričany, neplatí na bílé. Tak jsem se tedy na červenou dunu vypravil. Ale vylézt se mi taky nepodařilo. Na vás teď je uhodnout, proč se mi to nezdařilo a v čem že je to kouzlo.
Jestli se vám tenhle příběh alespoň trochu líbil, napište. Příště vám budu třeba vyprávět, jak jsem neuhořel v Africe.
S pozdravem Karel Koreš