Jak jsem v Africe popřel, že jsem Čech
Celou to dobu se dost hrdě hlásím k tomu, že jsem Čech. Až na jeden případ. Pracoval jsem od roku 1996 do 1998 jako ředitel projektu na zásobování vodou pro tanzanijskou oblast, zasaženou vlnou uprchlíků ze Rwandy a Burundi. Příběh Hutuů a Tutsiů snad každý zná a umíte si jistě představit co se stane s územím, přes které přešlo půl milionu hladových uprchlíků…
V Africe jsem už dlouhých 23 let na různých rozvojových programech. Kde jsem teď, to budete vědět, jestli uhodnete hádanku na konci článku?
Celou to dobu se dost hrdě hlásím k tomu, že jsem Čech. Až na jeden případ. Pracoval jsem od roku 1996 do 1998 jako ředitel projektu na zásobování vodou pro tanzanijskou oblast, zasaženou vlnou uprchlíků ze Rwandy a Burundi. Příběh Hutuů a Tutsiů snad každý zná a umíte si jistě představit co se stane s územím, přes které přešlo půl milionu hladových uprchlíků. Zničená úroda, znečistěné prameny, veškeré dřevo použité na oheň, tedy nejen vykácené veškeré porosty, ale třeba i spálené školní lavice a tabule. Tento region se nazývá Kagera Region, protože z velké části tvoří hranici řeka Kagera – řeka, o které se tvrdí, že ona je tím správným pramenem Nilu. Stačí když přeletíte Viktoriino jezero od Jinji do Bukoby v době dešťů a dáte mi za pravdu.
Přesto příběh, který chci vyprávět, začíná sice na Kagera River, ale jinak s ním nemá nic společného. Můj zaměstnavatel mě požádal, abych provedl vyhodnocení situace k návrhu rekonstrukce silnice k uprchlickým táborům v okolí města Kigoma. Jsem sice vodař, ale taky jsem stavěl silnici z Arushi do Minjingu – to je v masajské stepi nedaleko kráteru Ngoro Ngoro, a tak se i v tomhle oboru trochu vyznám. Ostatně, on tam nebyl nikdo jiný než já, tak co tomu mému šéfovi zbývalo, že ano?
S mým šoférem jsme vyrazili na 300 km plánovanou jednodenní cestu k jezeru Tanganyika. Jenže pršelo, blátivá silnice byla každou chvíli zablokována buď rozbitým nebo uvízlým náklaďákem, a tak jsme skočili někde v první třetině. Naštěstí jsme našli jednu katolickou misii, kde byla postel a chudičká večeře. Matka představená byla milá hodná žena a večeři zahájila modlitbou. A tak já ateista a můj šofér musulman jsme se sklopenýma očima statečně a nesrozumitelně mumlali každý svoji vlastní modlitbu. Druhou noc už jsme takové štěstí neměli a museli jsme přespat v autě.
Třetí den k večeru se nám podařilo dojet do Kigomy. Zmlácený, hladový a špinavý jsem si usmyslel, že budu bydlet v tom nejlepším, nejhezčím, nejdražším nej, nej, nej hotelu v Kigomě, prostě v takovém místním Sheratonu. Budete se divit, ale existuje. Je kousek za Kigomou, na takovém kopečku nad Tanganyikou. Postavil si ho tam jeden Ind, nejspíš pro vlastní potěšení. Nevím za jaké peníze to postavil, ale muselo jich být strašně moc. Pozemek několik hektarů, ohrazen třímetrovou zdi s elektrickými dráty, aby se to nepletlo. Uvnitř 12 domů každý se dvěma hotelovými místnostmi o rozloze menšího fotbalového hřiště, koupelna se zlacenými kohoutky a klimatizace. Jídelna s kašnou větší než na Staroměstském náměstí a se stropem vyšším než ve Svatovítském chrámu. Generátor větší než dvoupatrový dům.
Jenže, nebyla nafta – cisterny se utopily na cestě v blátě. Nebyla voda a nebylo světlo, protože se generátor netočil. A tak nefungovala ani klimatizace.
Doufal jsem, že se tedy celou noc budu dívat na jezero. Jenže tam byla ta třímetrová zeď.
Ráno mi v té parádní jídelně oznámili, že není nic k jídlu – sorry není proud. Tak alespoň Coca-colu, říkám. Přinesli, ale byla hnusně teplá – sorry není proud.
Tak jsem ráno byl zrovna tak neodpočinutý jako den předtím, k tomu ještě naštvaný a naplněný teplou Coca-colou, vyrazil do kanceláře OSN, abych tam dostal informace o jejich potřebách a požadavcích na dopravu pro uprchlíky a údaje nutné k návrhu silnice.
Teď musím na chvilku odbočit. Organizace OSN pro uprchlíky se jmenuje UNHCR a obvykle mají svoji Field Office někde v blízkosti administrativních center a v dosahu uprchlických táborů. Field Office je centrem managementu a v podstatě s vlastními uprchlíky nepřijde vůbec do styku. To obstarávají NGO (neziskové organizace) připadne jiné organizace, které jsou najímány a placeny UNHCR. Šéfem Field Office by tedy měl být špičkový manager. V případě Kigomi to byl jeden Somálec.
U sekretářky jsem se představil, popravdě jsem řekl že pracuji pro německou konzultační firmu Gauff Ingenieure a přednesl jsem svoje přání. Zeptala se mě, jestli jsem nahlášen. Ne prosím, ale mám doporučující list z ústředí OSN v Dar es Salaamu. Snad to bude stačit, řekla sekretářka a zašla do kanceláře. Dveře byly otevřené, a tak jsem si vyslechl ještě jednou to, co už jsem slyšel – je nahlášený? Ne, ale má doporučující list z Dar es Salaamu. Tak ať počká, řekl Somálec a začal hrát na počítači karty. I přes všechna předchozí příkoří jsem tam vydržel seděl tři hodiny a koukat se, jak prohrává – jsem trpělivý, pracoval jsem šest let s Araby. Možná kdyby vyhrával, snad bych tu jeho vášeň i pochopil. Ale tohle bylo i na mě moc.
Vešel jsem do jeho kanceláře. Oznámil jsem mu, že nevím kolik platí Somálsko do OSN, ale vím dost přesně, kolik platí Německo a potažmo já sám jako Němec z vlastních daní. A jestli mi okamžitě nebude věnovat pozornost, tak zavolám německému velvyslanci do Dar es Salaam, a že mu už teď můžu garantovat, že to bude mít velmi neblahé důsledky nejen pro něj, ale pro celou fucking UNHCR – poslední tři slova jsem ale už hulákal. Beze slova odešel a já jen čekal, že si přivede partičku kamarádů, kteří mi už vysvětlí, jak se chovat k představiteli OSN. Nestalo se. Nahopkala tam jedna Indka, která měla na starost zásobování a dala mi všechny potřebné údaje. Na závěr mi poděkovala, protože konečně někdo na toho jejich blbce zařval. Odpoledne jsem ještě stihl Ujiji a African Queen.
Tu noc jsem spal v malém hotýlku na břehu jezera, kde sice taky netekla voda, ale na mytí mi přinesli dva kbelíky, jeden teplé a druhý studené vody, na dřevěném uhlí mi upekli rybu a nějakým zázrakem odněkud přinesli dvě lahve studeného piva. Měsíc se v jezeru odrážel jako rybí oko.
Přestalo pršet, a tak jsme to domů stihli za jeden den. Ještě jsme se zastavili u matky představené, abychom ji darovali dřevěný křížek, který jsme ji v Kigomě koupili společně – jeden musulman a jeden ateista. Silnice je prý už postavená, a tak mi snad Praotec Čech promine – vždyť to byla lež posvěcená dobrým účelem. A teď tu hádanku: Žiji v současné době v jedné africké zemi, na břehu oceánu a jméno ulice je Sobo Arobiodu a čtvrť G.R.A. Tak teď už i víte, odkud vám píšu.
Od začátku příštího roku by měl být můj další projekt v zemi Dogon. Nechme se překvapit. Do té doby vám třeba můžu napsat, jak jsem neuhořel v Africe… jestli bude zájem.
Váš Karel Koreš.
